Svůj ďábelský plán jsem začal uskutečňovat. Ovládnu ten bratrův milovaný svět!
Vyšvihl jsem se na Odinova osminohého hřebce Sleipnira a cválal jsem k Bifrostu, který byl bez Heimdalla opuštěný. Byl to šílený trysk, téměř let. Vybíjel jsem si ubohém koni všechen svůj vztek a bodal jsem Sleipnira do slabin, až krásné zvíře řičelo bolestí. Na okraji Bifrostu jsem jej škubnutím za otěž téměř na místě zastavil a ladně jsem opustil jeho hřbet. Začal jsem přemýšlet, kde seženu spojence. Nabízelo se sedm světů, přirozeně bez Ásgardu a Midgardu. Na Jotunheim ani Muspellheim jsem nemohl, jednak kvůli svému původu a jednak kvůli nepřátelství jeho obyvatel, v úvahu nepřicházel ani Alfheim. Vanaheim byl spřátelený s Asgardem a ani má dcera Hell, vládkyně Hellheimu by mi nebyla schopná dát armádu, kterou potřebují. Zbýval poslední svět, a to Svartalfheim. Ale ani tam jsem nepochodil. Obyvatelé tohoto světa mně vypoklonkovali ještě dřív, než jsem stačil přednést svou žádost. Padla na mně deprese. Náhle jsem si všiml, že nejsem sám. Mé vycvičené smysly zachytily něčí přítomnost a bleskurychle jsem vytrhl dýku, abych mohl odvrátit případný útok. Ale nic nebezpečného se nestalo.
,,Co tě trápí, Asgarďane?" dýchlo na mě neznámé podivné stvoření. Přiblížilo se ke mně a já si je mohl prohlédnout. Byla to shrbená kostnatá postava trochu podobná starcům z Midgardu. Bez tváře, místo nehtů měla dlouhé drápy a jeho hlas zněl, jako když se škrábe nehty po zdi. Mírně jsem se otřásl a bezděčně jsem o dva kroky ustoupil. Postava se ušklíbla:
,,Neboj se, princátko. Když nám pomůžeš, pomůžeme my tobě." Vyslechl jsem jejich plán.
Jmenoval se Thanos a vládl mimozemské mimosvětové rase jménem Chitauri. Potřebovali Tesseract. Jakousi modrou kostku, neomezený zdroj energie, která byla vylovena Midgarďany z hlubin oceánu. Za to mi pošlou armádu Chitauri, s jejichž pomocí ovládnu Midgard, Zemi. Znělo to lákavě, a tak jsem jejich nabídku přijal.