Stál jsem na Stark Tower, oděný ve svém brnění a žezlem v ruce. Chitauri se činili a já jsem mohl být spokojený.
,,Loki!" uslyšel jsem Thorův hlas.
,,Vypni ten Tesseract!" Tvář se mi zkřivila nenávistí.
,,Nejde to zastavit. Bude už jen válka. Midgard bude můj! A shoří!" zařval jsem. Věděl jsem, jakou bolest těmi slovy Thorovi působím. Byl jsem sám se sebou spokojený. Můj ,,bratr" se napřáhl Mjollnirem, ale já jsem se nebál a přitáhl jsem si k sobě jednoho malého chlapce a na krk jsem mu přitiskl ostří dýky. Neměl jsem v plánu mu ublížit, ale děti na bratra vždy citově působí. A nemýlil jsem se. Thor ztuhl a pak nechal kladivo padnout na zem, až zaduněla.
,,Nech mé dítě, surovče!" ozvalo se za mnou vyděšeně. Při zvuku toho hlasu jsem div neposkočil radostí. Byl to hlas mé nepřítelkyně, oné hnědovlásky, která se mi už kdysi postavila.
,,Jeho svobodu za tvoji?" podíval jsem se na ni vyzývavě. Hrůzou šílená matka bez přemýšlení souhlasila. Kývl jsem na jednoho bojovníka Chitauri, aby ji pevně svázal. Pak jsem dítě pustil a nakopl, takže s pláčem upadlo k zemi. Víc jsem se o ně nestaral. Měl jsem jeho matku. Scarlett Wilsonovou, mladou, docela pěknou ženu, kterou jsem tak nenáviděl.

Avengers někam zmizeli - nejspíše pokládali za moudřejší se stáhnout. Ani Thora jsem nikde neviděl. Prozatím mi bylo jedno, kde se nacházejí. Najdu si je později. Teď si musím upevnit svou dobytou pozici. O pár minut později městem zazněla detonace stovek načasovaných výbušnin. Budovy se změnily v hromady sutin a sloupy dusivého kouře zbavily všechny Midgarďany odvahy a prosili mně jako krále o slitování. 

PLÁN SE ZDAŘIL. MIDGARD BYL MŮJ.