Amisaki
Amisa-ki
Fantasy
Ano
Stray Kids, ATEEZ, BTS, DreamCatcher, BlackPink...

Název povídky: Slavíkova němá píseň
Téma: Fantasy
Anotace: Chan si přál nějakého silného pomocníka. Bytost, která by mu kryla záda a dokázala jej chránit na cestě za poklady země a lidského vědění. Avšak místo toho měl drobného slavíka v hrsti, čarodějova syna po boku a výprava za kouzelnou květinou se stala náhlým klíčem ke splnění snu.
Upozornění: Žádná láska na první pohled, žádné milostné aféry, žádný trojúhelník nebo jiný rovinný útvar

Povídka:

Nebyl si jistý, kolik času uběhlo od té doby, co si noc přitáhla svět do chladné náruče. Spolu s potemnělým lesem zpívala mrazivou ukolébavku, jíž odvahu ukládala ke spánku, zatímco vábivou melodií probouzela strach z neznámého.

Chan se nebál. Tma mu byla stejně blízká jako denní světlo a různorodé zvuky lesa shledával spíše uklidňujícími. Spolu s praskáním ohně hned za ním a nelétavým slavíkem na jeho rameni se vlastně cítil v bezpečí.

Seděl zachumlaný v tenké dece, na rtech unavený úsměv, v očích jiskra odhodlání, kterou mívají mají kluci při výpravě za vymyšleným pokladem či hrách na piráty. Nicméně Chanovi už nebylo pět. Ani osm, ani dvanáct. Prý byl dost starý na to, aby si našel dívku, možná i pořádnou práci. Nebo aspoň nějakou práci, říkala máti.

Místo toho se ale toulal po vesnicích, lesích a horách. V batohu střádal mapy a knížky se starými mýty a pověstmi. K tomu všemu si mohl přičíst jednoho neschopného rádoby čaroděje, co si usmyslel kráčet po jeho boku. Nikdy moc neřešil, proč se Minho rozhodl jít s ním. Možná prostě nechtěl jít sám a Chan jen po pár hodinách zjistil, že on také ne.

„Channi ze snílkova hledá poklady širého světa," prohlašoval s oblibou. U toho si pobrukoval jeden nesmysl za druhým a všude se promenádoval se špičatým kloboukem, přestože je kouzelníci ve skutečnosti nikdy nenosili a potrpěli si na poněkud jiný vkus oblečení. Minho byl nejspíš jeden z prvních.

Bezbolestné štípnutí do ruky ho z myšlenek probralo, jako kdyby se vzbudil se snu. Tiše se zasmál a pohledem střelil po drobném opeřeném příteli. Ukazováčkem jej pobaveně podrbal, načež si ho ochranářsky vzal do dlaně.

„Kéž bys uměl mluvit," posteskl si. Již poněkolikáté. Ptáček v jeho hrsti poskočil. Chan si byl jistý, že mu rozumí. Sice nevěděl, jak k tomuto závěru došel, ale věřil tomu. Cítil to tak. A proto po krátké odmlce šeptem pokračoval: „Chtěl bych vědět, proč nelétáš... ani nezpíváš."

„Buď rád, slavíci ječej. Když ti to začne ráno křičet u hlavy, je to na odstřel," ozvalo se za ním z ničeho nic.

Chan sebou polekaně cukl. Hned nato se dotčeně zamračil, „Neděs nás."

Minhův výraz zprvu vypovídal, že se co nevidět z jeho úst začne hrnout spoustu otázek. Od kdy o sobě začal mluvit v množném čísle? chtěl se ptát.

Avšak dříve, než to vůbec stihl, došlo mu, že mluví o jejich zvířecím společníkovi, a tak nad tím jen mávnul rukou a kecl si vedle pomalu mizejícího ohně. Ani se neobtěžoval Chana napomínat za to, že mohl zhasnout úplně, jelikož ho očividně nehlídal „Pojďme pryč, nudím se, spát můžeme potom."

„Už je noc," podotkl starší váhavě.

„No právě," ušklíbl se.

V tu chvíli nebyl jediný, kdo se zatvářil jako dítě při lumpárně.

***

„Tohle nebyl dobrý nápad," rýpl si. Byla mu zima, měl hlad, nic neviděl. Jistěže. V noci. V hustém lese.

„Notak, notak, nebuď srágora," pošťuchoval ho čaroděj s úšklebkem a poskočil si dopředu.

Starší se jen beze slov oklepal ve chvíli, kdy si vcelku slabý kabát přitáhl k sobě blíže. Přestože Minhovo dobírání vůči jeho osobě nijak nekomentoval, druhému chlapci bylo všechno jasné.

Minho si dovedl velice živě představit, jak nahněvaně Chanův pohled musel vypadat, což rošťácký úsměv na jeho rtech jen a pouze umocňovalo. Proto si do hole s ranečkem opřené na jeho rameni zvesela ťukal třemi prsty a ve slepé cestě pokračoval.

„Náhodou," začal významně. U toho zbytečně moc gestikuloval rukama a jeden konec hole málem skončil v oku jeho přítele, „mluvil jsem s vílami! A říkaly-"

„Zase mluvíš nesmysly," přerušil ho Chan dříve, než chlapec stihl svou myšlenku dopovědět celou.

„Ne vážně! Byly tam a já s nimi mluvil, fakt! Krásnější dívky jsi nikdy neviděl, můžu přísahat. Byly tam dole u jezera, které jsme viděli včera. Hrály na flétnu a zpívaly. Určitě musí něco vědět o nějakých tajemstvích a pokladech. Hyung, věř mi," škemral.

„Jdu tam s tebou jen proto, že nevidím ani na krok," mrmlal rádoby uraženě. Snad se mu snažil dát najevo neochotu s ním někam jít. Ve skutečnosti jeho představivost už pracovala na plné obrátky a on fantazíroval nad tím, co všechno by se mohlo stát. Nad těmi úspěšnými scénáři především... optimista.

„Hele, třeba budeme bohatý. Představ si to. Co když- Hyung!" křikl dotčeně.

Mezitím druhý chlapec už vyrazil dopředu, stále se rozhlížel kolem sebe ve snaze zahlédnout aspoň trochu světla a osahával při tom všechny stromy, jež měl po cestě, jen aby se vyhnul dosti možnému pádu.

Ve výsledku však viděl jedno a to samé - tmu, Minha, sem tam větev a tmu.

Jen tak tak v sobě zadusil podrážděné zavrčení, když se v tom velkém černém nic trmáceli už pěknou dobu. Nemusel mít nejdokonalejší přehled v čase, neboť zkřehlé prsty a bolest nohou mu prozradily své.

„Za chvilku tam budeme," ujišťoval ho čaroděj a začal šátrat v kapsách. Vytáhl kamínek, nebyl moc velký. Mohl ho pohodlně sevřít v pěsti, načež se rozstvítil. A Chan myslel, že mu ho sebere a hodí po hlavě. Neudělal to a místo toho tiše soptil uvnitř.

Vypadá jako ublížené štěně, napadlo Minha, přičemž posvítil na cestu před sebou. Velký kámen a strom vyvrácený i s kořeny mu napověděly, že jsou od jejich cíle jen kousek.

Seběhli svah. Nebyl moc strmý, ale udržet se na nohou je stálo dost úsilí. Pořád viděli jen zlomek toho, co bylo kolem nich. Spáry hustého lesa se je snažily držet uvnitř, mělké šrámy po větvích a trnech toho byly důkazem. Nakonec se z něj i přesto dostali.

Chanův pohled padl na břeh před nimi. Snoubil se s hladinou, která se leskla v mrazivém měsíčním svitu. Chlapec zamrkal.

Poplašeně sebou trhl. Oči mu spočinuly na dívkách dovádějících na okraji ještě pevné půdy, cípy šatů zdobené peřím jim občas do vody spadly. Nezdálo se, že by jim to vadilo. Smály se, povídaly si a Minha okamžitě stáhly k sobě do pomyslného kroužku.

Zato Chan jen dál postával na místě, ohromen. Nevěděl, jestli má naslouchat jejich měkce znějícím hlasům a zvonivému smíchu, nebo pozorovat ladný způsob pohybu a to, jak se za nimi pláště z těch nejlesklejších pírek, jaké kdy viděl, vlní, kdykoliv se dívky otočí. Víly.

Byl... fascinovaný. Nebyl si jistý tím, co vidí a zda jen nesní, čemuž by se ani nedivil, neboť v tuto pokročilou noční hodinu už byl unavený. Vlastně se o něj někde v koutku vědomí pokoušel i strach z neznáma.

„Minho," zavolal na něj, doufaje, že ho ten kluk aspoň postřehne, „Radši pojď sem."

„Jsem v pohodě, plavat umím. Nebo to snad nevíš? Hele, pojď k nám!" ozval se čaroděj po chvíli.

Tiše si povzdechl a posadil se na jeden z kamenů. Mohl tak kontrolovat mladšího chlapce z nedaleka a zasáhnout, pokud by ho kouzelně půvabné slečny začaly topit. Nebo něco takového. V ten moment mu z ramene maličkými krůčky seběhl slavík. Nebojácně z jeho dlaně seskočil na zem, jež se z pohledu drobného zvířecího přítele musela jevit vzdálená. Obzvlášť pro nelétavého.

Povzdechl si a koutky úst se mu nepatrně pozvedly, „Copak?"

Odpovědi se mu samozřejmě jako obvykle nedostalo.

„Kam jdeš?" zeptal se překvapeně, když se slavík rozťapkal podél břehu. Očekával, že se vrátí. Jeho opeřený společník možná nemohl létat a ztratil zpěvný hlas, ale i přesto na něj Chan čekal s nataženou dlaní a vřelým úsměvem na rtech.

Ovšem když se potkali poprvé, nebylo tomu tak. Tehdy se vydal do hor, aby potkal nějakého čaroděje. Netušil, jak se jmenuje, protože všichni o něm mluvili dost neurčitě. Mocný čaroděj, čaroděj z hor - podobných přízvisek bylo nespočet.

Celou cestu, se k němu trmácel knihou kouzel, věře v její opravdovost. Všechny legendy a příběhy musí přece mít skutečný základ, ne? V lepším případě jsou ryzí od pozlátka až do jejich jádra.

„Přesně tohle potřebuju," řekl si, když se poprvé dočetl o bytosti ochraňující svého majitele za každou cenu. Věřil v sebe v převratnost nějakého svého budoucího činu. Objeví ztracené město, zachrání zemi před ničivým nebezpečím, najde unikátní poklad... cokoliv. A na takovéto cestě potřebuje po svém boku někoho silného, prohlašoval v duchu.

Jakmile dorazil na místo a položil před kouzelníka prastarou bichli se slovy své žádosti, přišla první nečekaná rána. Byl odmítnut. Trvalo dlouho, než čaroděje uškemral všemi možnými přísliby a prosbami. Avšak jen co bylo kouzlo dokončeno, Chan předpokládal, že něco není tak, jak má být. Bytost nikde, slavík před ním. Jeho první myšlenkou bylo jej prostě nechat u čaroděje. K čemu by mu byl slavík, co nedokáže ani létat, ani zpívat? K čemu by mu byl jakýkoliv slavík? Nakonec z toho místa neodcházel sám, naopak - nebohého zvířete se mu zželelo. A čarodějova syna také. Proto nyní kráčeli spolu všichni tři.

Chan své prvotní reakce litoval. Drobného slavíka si oblíbil, dělal mu společnost. Mohl mu říci cokoliv, aniž by se musel bát vyzrazení nějakého tajemství. Nebylo to ale kvůli jeho němotě, nýbrž se jej každým dnem zmočňoval pocit důvěry. Postrádal touhu po tom znát odpověď na otázku Proč? Nepotřeboval ji, bylo to tak správně a Chan to věděl.

Možná na tom kouzlu přece jen něco je, pomyslel si a z kamene, jenž jej až nepříjemně chladil, se zvedl. Pomalým krokem se vydal po ptačích stopách. Zahnul za růžek, který vytvářela pískovcová skalka jen o kousek vyšší než byl on sám. Nakoukl za ni.

Ptáčka spatřil na jejím vrcholku.

„Spadneš," zakroutil hlavou a natáhl před sebe ruku s otevřenou dlaní, „A taky tam nemůžu nechat Minha dlouho... mohlo by se mu něco stát. Pocem."

Po krátkém pobídnutí jej však oslepila náhlá záře. Vzala se odnikud a někam se taky hned nato vytratila. Zůstaly po ní mžitky v Chanových očích. A chlapec sedící na kraji skalky.

Nedokázal ze sebe dostat jedinou hlásku a stál tam naprosto bez hnutí, nemrkal, ruku stále nataženou před sebou. Možná zapomněl, jak se dýchá, přemýšlí, mluví...Naštěstí srdce pracovalo samo od sebe, ač v jeden moment úder vynechalo a potom se rozbušilo jako o závod.

Zběsile zalapal po dechu teprve tehdy, když neznámý mladík vložil svou ruku do té jeho. Mezitím, co se na jeho tváři objevil pobavený úsměv, Chan se snažil nadále jakýmkoliv způsobem vstřebat obraz, který viděl. Odkud se tam ten kluk sakra vzal?! Jeho uvažování zřejmě odmítalo být s to si dát nějak dohromady, jak je to možné. Jakto, že před ním seděl chlapec oděný jen ve slabém rouše a plášti z peří. Jedna myšlenka vystřídala druhou. Chan si všiml podobnosti mezi vzezřením chlapce před ním a dívkami u jezera. A také mezi ním a slavíkem. Což bylo absurdní.

Dříve, než stihla přijít třetí úvaha, jeho pohled padl na tvář mladého muže, která stále vykazovala jemnější klukovské rysy. Dál vysedával na pískovcovém výčnělku, kvůli tomu na Chana působil vyšším dojmem, než byl ve skutečnosti. Musel k němu vzhlédnout, aby se podíval do jeho očí přímo. Bylo to však k nevydržení. Pozornost z tmavých duhovek přemístil níž a poprvé se zastavil na jejich rukou. Chtěl ucuknout.

Nicméně odhodlal se k tomu, až když chlapec jejich vzájemný stisk zpevnil. Jakmile rukou prudce uhnul, nejenže s mladíkem trhl, ale nakonec jej i stáhl s sebou. Než si to stihl vůbec uvědomit, kluk mu padl do náruče.

Člověk by snadno poznal, kdo byl překvapený více. Chanovo vyvedení z míry celou touto situací ještě nepřešlo, avšak druhý chlapec vypadal nadmíru v pořádku. Vlastně jeho pohled téměř prozrazoval, že takhle skočil schválně.

„Jak...?" vydechl po nějaké době. Mladík se mezitím s potutelným úsměvem odtáhl a zády se opřel o skalku, na níž předtím seděl. Pokrčil rameny, a tak se mu dostalo stejně němé odpovědi, jako od slavíka.

Chanův rozum se rozhodl tuto možnost odmítnout akceptovat.

Už viděl nejrůznější věci. Zvykl si na to, že někdy prostě všechno vysvětlit nedokáže. Tiše vydechl ve snaze se uklidnit a tiše se zasmál. „Co teď?"

Chlapec se od skalky rukou slabě odrazil, načež udělal několik krůčků směrem k pěšině, po které předtím přišel.

Chan se s poněkud nechápavým výrazem vydal za ním v hlave se už ta skeptická část radovala. Teď tě zatáhne do lesa a sní, rýpala do něj.

Neměl ale na to jí jakkoliv výrazněji oponovat. Chlapec možná pořád působil mladě, přesto před sebou viděl muže, byť vypadajícího křehce. Nemohl to popřít, měl dospělejším pohled, než se mohlo zdát.

„Takže se jdeme projít," řekl váhavě.

Chlapec kývl.

„Proč nemluvíš?" zeptal se ho zvědavě.

Mladíkův výraz se hned nato změnil. Uvolněný úsměv poklesl, byl ten tam. Jiskry v očích se stáhly do povzdálí.

Chan pocítil rozpaky, jen co si uvědomil, že by jej mohl slovy ranit nebo dostat do nepříjemného rozpoložení. Možná se o to ani neměl zajímat. Ale jeho bádavá povaha si nikdy nedala říct. Na jazyku ho pálilo tolik otázek, až nevěděl, co říct. Jeho myšlenky by pravděpodobně nedávaly žádný smysl, kdyby se je pokusil zformulovat do jedné věty nahlas.

„Kdo jsi?" vyšlo z jeho úst nakonec. Uklidňoval se jednoduchou myšlenkou - tímto nic zkazit nemůže, protože bylo pouze na záhadném mladíkovi, jakou mu dá odpověď. Jak obsáhlou, jak přímou. Chlapec se zastavil, na pár vteřin sklopil zrak. Přemýšlel. Poté se váhavě přiblížil k Chanovi.

Ten sledoval každý jeho pohyb, neboť opravdu chtěl vidět všechny. A pokud by se neměl na pozoru dostatečně, mohl by mu kvůli omezenému zrakovému vnímání uniknout nějaký detail. První gesto pochopil.

Kluk ukázal na sebe. Další chlapcův počin jej prvně trochu zmátl. Dvěma prsty, ukazovákem a palcem, naznačil pohyb od sebe a k sobě. Nejspíš poznal, že se Chan ztrácí, a tak přijel dlaní po svém plášti z pírek. Jedno se z něj samo uvolnilo a zůstalo mu v ruce, poté ho podal Chanovi a pohyb prsty zopakoval. Hned nato se dotkl jeho ramene, kde mu obvykle vysedával slavík.

Snad jen hloupému by nedošlo, co se snaží říct. A ten, komu se to snažil vysvětlit hloupý nebyl, jen mu dělalo trochu potíž tomu uvěřit. Jenže jiná možnost snad ani nebyla - byl snad jiný způsob, kterým si vysvětlit objevení onoho chlapce?

„Jsi jako ony?" zajímal se s neskrývanou zvědavostí. Pokračoval dál, čímž dotaz upřesnil: „Ty dívky u jezera."

Jakmile chlapec kývl, a dal mu tak za pravdu, opět se rozešel po stezce podél břehu jezera a podíval se na Chana, pobízel ho k tomu se přidat. Přesvědčit ho dokázal obyčejný pohled, nebál se ho a prostě se vydal za ním, chtěl to.

Dychtivě ho následoval kroky stejně krátkými, jaké byly ty chlapcovy. Nespěchali. Nebylo kam. Po chvíli, kdy se procházeli mlčky, je chlapec zavedl zpět k jejich provizornímu tábořišti, kde předtím posedávali. Po plamenech zbyly jen žhavé oranžovo červené doutnající uhlíky.

Zatímco se tmavovlasý chlapec posadil na jednu z dek, jež tam předtím nechali, Chan se pokusil oheň zachránit. Do kupy horkých zbytků dřeva přihodil několik menších kousků. K jeho překvapení se jeho snaha zdařila a tvář mu ozářila zlatavá záře. Hrdě se pousmál a sedl si vedle svého společníka. Jen co se plameny rozmohly o něco více, vydávaly dostatek světla na to aby viděl rysy neznámého o mnoho zřetelněji. Zaujaly ho také vlasy svázané do polorozpadlého culíčku. Jednotlivé pramínky byly místy rozesvětleny hnědými melíry. Chan to v duchu svedl na pravděpodobný ptačí původ.

„Rozuměl jsi mi všechno, co jsem ti řekl?" špitl tiše. Nechtěl narušit ticho již spícího lesa. Odezvy se mu dostalo kladné, nad čímž se musel uculit. Při pomyšlení, že si vlastně celou dobu povídal s lidskou bytostí, se jeho srdce zatetelilo.

Chlapec se pobaveně pousmál, byť ho mrzely omezené možnosti. Nemohl doopravdy mluvit. Nebyl to plnohodnotný rozhovor. Jeho hlas byl v nedosažitelné dáli, stejně tak schopnost létat.

„Jakto, že teď je z tebe člověk?" přerušil Chan jeho myšlenky.

Klučina si skousl spodní ret a párkrát poklepal prsty do země. Poté hlavou kývl k měsíci.

„Noc?"

Ne.

„Úplněk?"

Tentokrát se mu jeho domněnka potvrdila.

„Ale vždyť..." vydechl, "Už jsi se mnou nějakou dobu, ne? Počkat... tohle je první úplněk s tebou."

Kdyby to šlo, chlapec by se zasmál nahlas. Místo toho jen pozvedl koutky a konečkem prstu Chana pošimral na otevřené dlani.

„Copak?" broukl Chan, načež si lehl na deku, do další se zamotal. Chlapec však jen mávl rukou a prohrábl mu roztomile kudrnaté kadeře.

„Ráno z tebe bude zase slavík," hlesl, načež se natáhl pro ohořelý klacík, jenž se povaloval kousek od ohniště, "Umíš psát? A číst?"

Mladík mu větvičku vzal a do země vyryl jednoduché slovo. Trochu.

„Jak se jmenuješ?" dostal ze sebe Chan, co si jeho počinu všiml.

Zakroucení hlavou. Opět. Chlapec mu kousek dřeva vrátil spolu s nejistým úsměvem.

Pro Chana to bylo matoucí. Netušil, jak si to vyložit. Klacík tudíž mlčky sevřel v pěsti a zahleděl se do ohně před nimi. Připadal si vytrhnut z reality.

***

„Zjistil jsem něco velikého." To byla první slova, která Chan zaslechl následujícího dne hned potom, co se vzbudil. Žádného pozdravu typu dobré ráno se nedočkal.

„Co jsi zjistil?" zachraptěl rozespale.

„Něco moc, moc velkého," prohlásil čaroděj, „Budeme slavní!"

„A dozvím se, jak toho docílíme?" pozvedl Chan obočí, přičemž se vyhrabal do sedu. Ještě napůl spal, což dosvědčovaly i jeho malátné pohyby a přimhouřené oči.

„Ty víly mi včera řekly něco o kouzelné květině..."

Neposlouchal ho. Místo toho se užasle podíval na slavíka. Živě kolem něj poťapkával jako správné ranní ptáče. Jeho první myšlenka se mu pokusila vnutit, že se mu celý včerejší večer zdál. Ale slovo vyryté v zemi a černě zamazaná pokožka od opálené větvičky jej utvrzovaly v opaku. Ušmudlanou ruku položil na zem, otevřenou dlaní vzhůru. Slavík do ní skočil.

„Hyung!" prsknul mladší, tvářil se nanejvýš uraženě, „Zase mě neposloucháš."

Chan se mu trochu provinile omluvil, načež se zvedl do sedu a ptáčka si mazlil v dlani.

„Říkám - kouzelná kytka. Dokáže vyléčit všechno. Každé zranění, každou nemoc. Představ si mít něco takového v rukou! Mohli bychom zachránit nespočet lidí. A všichni by nás zbožňovali."

Druhý chlapec jen beze slova zamrkal. Snažil se v hlavě rozluštit, co mu právě Minho řekl.

„Kde je?" vyhrkl ze sebe, jakmile se z toho zjištění vzpamatoval, „Něco takového... přesně kvůli něčemu takovému jsem se začal takhle toulat."

„Musíme se dostat přes pohoří," zamumlal jeho donseng nespokojeně.

„Ale to potrvá nejméně dva měsíce," vydechl Chan.

„Trmácíš se z místa na místo už rok v kuse, netvař se tak kysele," uchechtl se čaroděj.

Nemělo cenu mu oponovat - oba věděli, že Minho má pravdu.

Vydali se na cestu, pro nikoho to překvapením nebylo. Avšak jak ukázalo se později, dva měsíce byla krátká doba na to, aby takovou dálku stihli zdolat.

Dny plynuly. Přestože se z raného chladného jara pomalu stávalo hřejivé léto, v nocích jim byly teplé oblečení a huňaté deky nejbližším přítelem. Jednu z nich již stihl opět probdít po boku němého chlapce.

„Chtěl bych, abys takhle zůstal. Jde to nějak udělat?" zeptal se, když s tím klukem vysedával při jejich druhém společném úplňku. Dal mu sešit, kam mohl psát. Byl to mnohem snadnější způsob komunikace.

Jde, stálo na papíře vyvedeno úhledným písmem. Chan se kousl do vnitřní strany tváře.

„Jak to mám udělat?" vyšlo z jeho úst samo. Teprve poté si všiml, další věty. Chlapec jí teprve dopsal.

Nemůžu ti to říct. Musíš na to přijít sám.

Povzdechl si.

Ráno, jež potom nastalo, znovu. Byl duchem mimo a Minho si toho zřejmě všiml. Chan měl tendence Minha začít podezřívat z toho, že beztak všechno o slavíkovi, o tom chlapci, všechno ví. Nebo alespoň o jeho původu.

Chan ho samozřejmě stále neznal. Byl to jen cizinec, v lidské podobě ho viděl pouze dvakrát. Jeho němota seznamování a sbližování dvakrát neusnadnila.

Nicméně přeci jen měl pocit, že si prapodivným způsobem rozumí. Potřeba vysvětlovat každou myšlenku po jednotlivých slovech, jako kdyby se ztratila v drobných gestech a bezhlasých náznacích.

Proto byl zklamaný, když se nedozvěděl, co si počít, aby z jeho opeřeného společníka byla opět lidská bytost. Člověk s lidským tělem, lidskýma očima a... hlasem. Chtěl by s ním mluvit jako s každým jiným. Nejen v noci za úplňku za nezbytné přítomnosti papíru.

Připadal si za to poněkud sobecky.

„Proč se v té knize nepíše nic o tom, jak z něj udělat člověka?" mrmlal si Chan podrážděně, když už snad po sté listoval knihou, kterou tehdy přinesl za čarodějem se slovy prosby.

„Ta kniha má jméno," mlaskl Minho.

„Není to jedno? Vždyť ho ani neumím přečíst," podotkl a ukázal mu přední stranu bichle.

„Jména jsou silnější, než myslíš," poučoval ho kouzelník.

„Ale na to jsem se tě neptal," vzdychl ztrápeně. Mezitím mu slavík vylezl na nohu a slabě ho štípl do ruky. Měl jí položenou na koleni. „Copak drobku?"

Ta otázka byla zcela jasně řečnická, přesto měl Minho potřebu se k ní vyjádřit, „Třeba něco chce."

„Já vím," řekl Chan, „Ale nevím co."

„Moc nad tím přemýšlíš. Na něco časem přijdeš."

„Co ta květina?"

Povzdech opustil rty mladšího chlapce, „Ta květina léčí nemoci a zranění. On není nemocný, ani zraněný. Je to jeho podstata, nemůžeš ji změnit. A pokud je nějaká možnost, jak z něj udělat člověka, má svá pravidla. A pravidla změnit nemůžeš."

Ale porušit ano, pomyslel si Chan. Hned nato se v duchu za své úvahy propleskl.

Tiše hlesl: „Dobře."

A po pár týdnech bylo všechno při starém.

Mladík byl znovu zapálený do již předtím stanoveného cíle. Kouzelná rostlina, jež se údajně nacházela v bájné zahradě na druhé straně pohoří, které se pokoušeli zdolat. Záchranou se jevily jen zřídka rozmístěné vesničky a osady, kde si chlapci vyprosili nocleh. Někdy výměnou za práci, jindy prodali Minhovy čarodějné cetky, jejichž zásoby snad neznaly konce.

Čas však zná jen krok vpřed. Nezpomaluje a necouve vzad. Proto se další noc, kdy spatří onoho chlapce, blížila neskutečně rychle. Chana to činilo nejistým a nervózním. Připadal si, jako kdyby něco slíbil a poté to nedodržel, přestože tomu tak úplně nebylo.

Když úplněk zazářil znovu, zastihl Chana nepřipraveného.

Samozřejmě věděl, že má nastat, ale jakmile se to stalo, chtěl ten den ještě oddálit. Jeho nitro překypovalo touhou toho kluka vidět, přál si jej mít po svém boku, to všechno byla pravda... a přesto měl pocit jako by záhadnému chlapci nezvládl pohlédnout do očí, neboť mu celou dobu něco uniká, protéká mezi prsty jako hrstka vody.

Teplo druhého těla pak přišlo znenadání. Cizí ruce jej zezadu objaly, přičemž na zádech cítil další váhu. Trhaně se nadechl, hned nato se otočil.

Věděl, kdo za ním stál. Minho se stihl předtím někam vypařit, navíc ho neobjímal. Nebylo překvapivé spatřit před sebou němého chlapce. Připadal si němý spolu s ním. Hledě na jeho tvář ozářenou rudými plameny, nevěděl, co říct.

I když bájnou zahradu s čarovnou květinou měli téměř nadosah, chlapec mu byl pořád stejně vzdálený. Kdyby Chan ještě před chvíli necítil jeho paže kolem svého těla, věřil by, že je pro něj nedotknutelný.

Chlapec se od Chana odtáhl a slabě do něj strčil, aby se konečně podíval přímo na něj. I přehnaná gestikulace by mu byla k ničemu, pokud Chanův pohled nepatřil ničemu jinému než zemi, natož drobné pohyby rukou.

Pohled sklopený, malíček zaháknutý za ten druhého chlapce. Drobný úsměv se po chvilce objevil na jeho rtech.

„Já..." začal, ale jen co se podíval do hnědo zlatavých očí mladíka v rouše ze zlato hnědého peří, nechal zbytek věty rozplynout se v temnotě noci.

Jen krátkou chvilku potom si uvědomil, že chlapec po něm chce papír - zápěstím napodobil psaní perem.

Mlčky kývl. Zanedlouho mu podával pomačkaný sešit i s tužkou.

Pojďme se projít, přečetl Chan v duchu.

„Už je tma," vydechl a podíval se na oblohu, kterou ozařoval až neuvěřitelně jasný měsíc, „Tady si s tebou můžu povídat. Když půjdeme pryč, tak nic nepřečtu."

Chlapec protočil očima a narychlo naškrábal Slova jsou jen slova, je zbytečné jimi plýtvat.

Nebyl si jistý, co přesně to má znamenat. Každopádně na svém původním prohlášením i nadále trval. Do lesa v noci jít znovu odmítal. Líbilo se mu tam, kde byli - palouk, z jedné strany obehnaný kamenným masivem, který jim také poskytoval částečný přístřešek, z druhé výhled na krajinu.

„Pojď sem," poklepal na dekou vystlané místečko vedle sebe.

Nečekal, že ho poslechne tak rychle, neměl však důvod si stěžovat, neboť jej měl opět blíž.

„Jak dlouho to bude fungovat takhle?" zeptal se, čímž narušil ticho panující kolem nic.

Co?

„Tohle. Chvíli jsi slavík, pak na jeden večer ty a pak zase slavík. Víš... mně nevadí, že nemluvíš nebo něco takového. Ale chtěl bych, abys takhle zůstal, protože jsi opravdu tady," špitl.

Z chlapcových úst zazněl povzdech. A ty víš, kdo jsem? Nebo kdo jsi ty?

„Jak kdo jsem?" zamrkal zmateně, „Jsem Bang Chan..."

Na vteřinku ztuhl. Stále nevěděl jméno kluka vedle sebe. Skousl si ret, párkrát poklepal prsty do země.

Jména jsou silnější, než myslíš.

„Ty... Nemáš jméno?" zkusil to místo klasické otázky mířené na to, jak se jmenuje. Předtím jej tato možnost nenapadla. Tedy až doteď.

Chlapec nic nenaznačil gesty, kývnutím hlavou, dokonce ani písmeny na papíře.

Ačkoli se mu odpovědi nedostalo, Chan poznal trefu do černého podle chlapcova výrazu.

„Měl... měl bych ti nějaké dát?" zeptal se nejistě.

Přitakal. Váhavě, sotva znatelně.

Oba měli strach udělat něco... většího, aby se jejich křehký vztah neroztříštil stejně rychle, jako začal. Všechno mezi nimi bylo jemné. Každý pohled, slovo či dotek, jež si navzájem věnovali, byly opatrné. Ani jeden z nich takové pouto ještě nezažil. Vznikalo mezi nimi krásné cosi. Neznámé, nové a doposud nepocítěné, přesto nádherné.

Chanovo nitro zalila obrovská vlna něhy, chlapci by v tu chvíli snesl modré z nebe. Stačil by mu na to jeden jediný štěněcí kukuč.

„Máš nějaké, které se ti líbí?" zajímal se, přičemž se k němu přisunul, mezeru mezi nimi zmenšil.

Nebránil se, ba naopak, koutky jeho úst se nepatrně pozvedly, v očích poskočily hravé jiskřičky. Popadl sešit s tužkou. Nemám, vyber.

Z Chanova hrdla se vydralo tiché nepříliš nadšené zamručení, „Jak ti mám dát jméno jen tak z ničeho nic? Co? Necul se tak."

Nic neřekl, ani nenapsal. Jeho výraz však vypadal jako jedno veliké „Budu."

Kdyby to bylo možné, určitě by se nahlas zasmál, Chan si tím byl stoprocentně jistý.

„Nechceš mi pomoct?"

Chlapec pokrčil rameny. Na papír nakreslil usměvavý obličej.

„To mi moc nepomůže," podotkl pohoršeně, ač jeho tvář vypovídala o poněkud odlišném rozpoložení, „Takže to bude na mně."

Nejspíš, napsal. Potom se hlavou opřel o Chanovo rameno.

„Hm... Yong-bok?" navrhl.

Mladík šťastně přikývl. Bylo dohodnuto.

***

Chan nevěřil, jak bylo to peří hladké ma dotek. Dlaní sklouzl z perutí na ruku chlapce. Byla skutečná.

Přitom k tomu stačilo tak málo. Dát mu jméno, možnost se někým stát.

Shledával to zvláštním. Najednou byl slavík nikde a chlapec před ním. Zůstal, přestože slunce vyšlo na oblohu, přestože měsíc již nebyl nejjasnějším bodem na nebi.

Avšak první probuzení jej spíše vylekalo. Poslední dny se probouzel buď sám, nebo s Minhem naproti němu, obrovská mezera - a často také ohniště - mezi nimi.

A pak měl někoho za sebou, cizí ruka ho držela kolem pasu. Když ještě napůl spal, náležitě si toho užíval. Lidské teplo měl odjakživa rád, objetí mu dodávala pocit bezpečí. Nicméně tentokrát ho to pouze vyděsilo, a jen co si dal dohromady, že s ním je někdo další, vyskočil na nohy. Pohledem střelil po klubku choulícím se v dece.

Srdce mu poskočilo, jakmile mu došlo, na koho se dívá.

Slabě roztřesen se posadil zpátky k němu, pohladil jej ve vlasech.

„Jak?" špitl.

Yong-bok spal dál, nevědomky se tulil k Chanovi a rukou vyhledal tu jeho.

Šok brzy odezněl, zůstala jen těžko popsatelná radost, která přetrvávala i nadále. Kdykoliv se chlapec pousmál, on musel také.

Zato Minho vypadal, jako kdyby nevěděl, zda se nad dvojicí rozplývat nebo je od sebe odtrhnout. Spokojil se s občasným škádlivým žertem.

Cesta v jejich zdání ubíhala rychleji, což jedině posilovalo Chanovo odhodlání. Klíč k jeho snu měl téměř na dosah, nemohl tomu uvěřit. Po tolika prošlapaných párech bot a nocích strávených pod širou oblohou, mohl získat všechno, o co tu dobu usiloval, po čem toužil už jako malý kluk.

A třebaže jeho odhodlání rostlo, důvod dosáhnout cíle se mu odcizoval. Pomalu. Nejdřív si toho ani nevšiml. Trvalo, než si to uvědomil.

„Co budeš dělat, až tu květinu najdeme?" ozval se Minho, kapku šišlal. V tu chvíli už byli na druhé straně pohoří, seděli v jednom malém podniku, všichni tři upíjeli z něčeho jiného. Čaroděj usrkával z rýžového víny, začínal trochu brebtat.

Chana ta otázka zaskočila snad nejvíce, jak jen mohla. Natáhl se, aby si mohl do rukou vzít svůj hrníček se zeleným čajem se snaze se vyhnout odpovědi, kterou sám nezal.

Chlapec po jeho boku však dlaní zlehka překryl jeho ruku. Pousmál se, palcem jej pohladil po kloubcích,. Snažil se ho podpořit.

„Nevím," přiznal popravdě.

„Jakto?" nechápal Minho.

„Prostě... nevidím v tom smysl. Co z toho, když budu slavný?" zamumlal a s Yong-bokem si propletl malíček, „To pomyšlení pro mě neznamená to, co dříve."

Yong-bok si vzal sešit s tužkou. Proč jsi to chtěl dřív?

„Nejsem si jistý. Nikdy jsem neměl moc přátel, lidé mi nevěnovali tolik pozornosti. Kdysi jsem doufal, že takhle někoho zaujmu," zasmál se, byť posmutněle. Aniž by vzhlédl od desky stolu, spokojeně přivřel oči, užívaje si hřejivého doteku. Propletl jejich prsty.

Už nebyl dítě, možná by mohl přestat tolik lpět na tom, aby si jej ostatní všímali. Měl by se začít chovat dospěle.

Tyto myšlenky jej přešly ve chvíli, kdy se Yong-bok odtáhl a posadil za něj. Přitáhl si ho do pevného ochranářského objetí. Nepotřeboval hlas, aby Chana konejšil neslyšnými slovy: „Je to v pořádku."

Věřil mu.

***

Postupovali za sebou po uzounké pěšince. Tentokrát jim chůzi nestěžovala tma ani nepřehledný terén, stačilo pokračovat v rovně, neuhýbat, nezatočit z cesty.

Chanův tep byl rychlejší, než obvykle. Měl bájnou zahradu na dosah. S každým dalším krokem vpřed ztrácel pojem o čase. Mohli takto jít několik málo minut stejně jako hodinu.

Záleželo pouze na obrovské bráně spojující dva konce kamenných zdí táhnoucích se do dáli.

Minho položil ruku na masivní zdobenou kliku, za ni. Brána se otevřela.

Všichni tři ohromil ten pohled skrytý před okolním světem. Chan neměl potřebu to nijak komentovat, a tak jen vyhledal oči kluka vedle něj, smály se, přičemž téměř dětská radost je dělala ještě milejší.

Nebyl to Yong-bok, kdo se rozeběhl dovnitř první, nýbrž Chan. Nechal se obklopit slabým vánkem a nasládlou vůní, jež s sebou nesl.

Všude byly barvy, květy se pyšnily skoro všude. Skvěly se na zemi, šplhaly po skalách, vinuly se podél cestiček. Někudy také protékal potok, ozýval se jeho šum. A celou tu zahradu strážily stromy.

Bylo to snad nejkrásnější místo, jaké kdy viděl. Tak divoké a elegantní zároveň.

„Channi!" zaslechl za sebou.

Otočil se. Minhovi věnoval široký úsměv. Nevěděl, co bude dělat potom, až květinu najdou, a bylo mu to jedno, i když nějaké potenciální plány již měl.

Našel to místo, stál tam a byl vzhůru. Žádný sen, bylo to k neuvěření.

„Jdeme najít tu květinu," broukl čaroděj.

Mezitím však k Chanovi doběhl Yong-bok. Tvářil se stejně šťastně jako on. Popadl ho za ruku a vydal se do neznámých koutů onoho maličkého ráje. Zaslechli jen Minovo tiché nespokojené remcání, poté mu v podstatě utekli. Zastavili se až na jednom z nejvyšších bodů v celé zahradě.

Chan se posadil na kraj skalky, na níž se v ten moment nacházeli. Yong-bok se posadil hned za něj, takže mu poskytl možnost se opřít.

„Páni," špitl do větru. Takřka nemrkal, nechtěl přijít byť o vteřinu toho úžasného obrazu. A proto se dál opíral o druhého chlapce za ním, užíval si jeho blízkost a chvilku jen pro ně.

To ale skončilo spolu s příchodem Minha. Chan se ho chystal poslat pryč, aspoň na krátko. Čaroděj však vždycky mluvil rychleji.

„Mám to."

„Tu květinu? Vážně?" tázal se nevěřícně.

Z úst mladšího zazněl smích, „Co jiného? Pojďte, kvůli tomu jsme tady."

„Víš jistě, že je to ono?"

„Vím. Je to přesně takové, jak říkaly víly," shrnul.

Chan a Yong-bok se tedy zvedli na nohy. Vydali se po strmé, místy štěrkovité stezce zpět dolů.

Minho šel v čele, zbylí dva mladíci za ním. Mířil do středu zahrady, Chanovi se při tom občas zadrhával dech. Zastavili před stromem, jehož kořeny na jedné straně vyčnívaly nad zemí. Tvořily pomyslné mříže, za nimiž se ona květina skrývala. Podobala se lilii, jen byla menší a konce lístků se jí přelévaly z bílé do zlata.

„Ale..." začal Minho tiše, „Vypadá to, jako by ta květina byla srdcem tohohle místa."

„V tom případě ji utrhnout nemůžu," hlesl.

„Proto sem brána za normálních okolností nepouští lidi. Kvůli tomu sem téměř nikdo nechodí. Kdybys šel sám, nedostal by ses sem," informoval jej čaroděj.

„Ale co teď?" povzdechl si Chan. Sedl si vedle změti kořenů, věnuje pohled zázračné rostlince.

Yong-bok si zabral plácek vedle něj. Ruku natáhl ke květu, který polaskal bříšky prstů.

„Říká se, že jednou za sto let může plakat. A její slzy léčí..."

„Jak můžu vědět, před jakou dobou ronila slzy?" zamumlal, „A jestli je to vůbec pravda. I Kdyby byla, jak ji mám rozplakat."

Hlas se mu slabě třásl, jen stěží snášel tu hořkou pachuť neúspěchu, „Chtěl jsem to udělat pro tebe," řekl směrem k Yong-bokovi, „Přišel jsem na to, jak ti dát lidskou podobu, i když mě to mělo napadnout už dřív. Ale chtěl jsem, abys mohl mluvit. A létat. Viděl jsem ty dívky u jezera, měly stejné šaty nebo pláště z peří. A dokázaly létat, ty ne. Nevím proč. Takhle bych s tím mohl něco udělat, dát ti tohle zpět. Přál bych si slyšet tvůj hlas a smích. Vidět tě nad zemí... Tohle jsi ty, že? Vidím, jak se vždycky díváš na oblohu."

Chlapec kývl. Pro Chana byl překvapivější spíše jeho pohled. Nebyl smutný, na jeho rtech se dokonce usadil úsměv.

Odtáhl se od květiny, jen aby mohl Chanovi padnout kolem krku.

„Promiň mi, jak jsem se k tobě zachoval poprvé," špitl provinile. Hladil ho po zádech, „Jsem tu s tebou a hlavně pro tebe.... nikdy tě neopustím. A už vůbec ne kvůli tomu, jaký jsi, protože jsi úžasný."

„Channi?" dožadoval se Minho pozornosti. Pokud by se měl teď zajímat o okolní svět, činil by tak velice nerad. A už vůbec neměl náladu na čarodějovy poznámky. Měl být se svým slavíkem.

I přesto to byl Yong-bok, kdo se z objetí opatrně vyprostil a otočil se na kouzelníka. Podíval se směrem, jímž ukazoval. Po jednom z okvětních plátků pomaličku kanula drobná krůpěj zlatavé barvy.

Lesklé oči se chlapci rozšířily. Paži okamžitě protáhl skrze mezeru v kořenech. Kapička mu spadla do dlaně. Málem to nestihl.

Sevřel ruku v pěst, přiložil si ji na hruď. Chránil kouzelný poklad, jenž mu do hrsti klesl. Po chvíli však nebylo co opatrovat. Kapička byla tak nicotná, že se na jeho pokožce dočista ztratila.

Chan se bál, že se mu chlapec roztříští před očima jako ta slza. Že se nedočká úspěchu, že se mu rozplynula i ta drobounká špetka naděje.

Yong-bok zalapal po dechu a hned nato se rozkašlal. V koutcích slzičky, jen tak tak držící na hraně. Chan k němu ihned přispěchal. Když vtom zaslechl tiché, sotva postřehnutelné zaznění jeho jména.

„Tvůj hlas..." vyšlo z něj, načež si jej opět přitáhl do pevného objetí. Toho nejpevnějšího, jaké mu kdy věnoval. Kluk se v jeho náručí tiše zasmál.

„Taky tě nikdy neopustím," dostal ze sebe chraplavě, stále slabě. I přesto v tu chvíli nemohli být šťastnější.