Anna
TheMayleen
Sci-Fi
Ano
(hlavně) BTS, poté ATEEZ, NCT, SuperM, VAV, TXT, ...

Název povídky: Contra legem (Nezákonně)
Téma: vzdálená budoucnost, rok neznámý, novodobá společnost
Anotace: Svět se v budoucnosti velmi změnil. Lidé jsou pro zachování svého zdraví a bezpečí odhodláni udělat cokoliv a to se také odráží na jejich činech. Když světové hospodářství, a s ním i ekonomika, začali výrazně klesat, došla skupina reformátorů k návrhu na zoufalé řešení tohoto problému. Bohužel, žádná vláda po celém světě neměla v tu chvíli nikterak moc na výběr a tento návrh se okamžitě ujal. Započala selekce lidí do pracovních sektorů, kde jim byla přidělena určitá činnost, jenž měli až do odvolání vykonávat. Tyto sektory byly rozmístěny po celém světě. Časem se naprosto přestávalo hledět na jakékoliv příbuzenské vztahy a rodiny byli od sebe odtrhávány a posílány klidně i do tisíce kilometrů vzdálených míst, kde ztráceli veškeré naděje na opětovné shledání.
Ale naštěstí pro nás v tomto světě také existovala sedmičlenná skupina chlapců, jenž na celý tento systém měli naprosto odlišný názor oproti, již zmíněným, "reformátorům". Jejím členům stačilo jediné, dát se opět dohromady a začít svou vlastní cestu k obnově našeho světa tak, jak jej známe.
Je vůbec něco takového možné? Podaří se jim znovu shledat, po téměř sedmi letech odtržení a téměř v zapomnění? Naděje a odhodlání tu pro ně vždy byly, uvidíme, zda se jich budou držet i nadále.
Pár: Tuto povídku jsem chtěla spíše zaměřit na přátelství a "bratrskou" lásku, kterou k sobě postavy, v tomto případě členové skupiny BTS, cítí. Snad se mi to podařilo vyjádřit dostatečně. :)
Varování/ Upozornění: Psaní této povídky mě chytlo natolik, že se mi během něj v hlavě začal tvořit tento příběh v mnohém složitější a spletenější verzi. Proto se také chci omluvit pro případ, že by některé události nedávaly smysl. Pro mě samotnou to byla opravdu jízda a chtěla bych nakonec z povídky udělat pořádnou "fanfikci", pořádný příběh. To je jediná věc, na kterou bych vás chtěla v tuto chvíli upozornit.

-♠-

Křik a chaos. To byly dvě jediné věci, které mohl chlapec v tuto chvíli zaznamenat. Masa lidských těl do sebe žduchající a snažící se udržet při svých nejbližších. Jediné, co chlapce chránilo před téměř jistým ušlapáním, byl kruh, který kolem něj tvořili jeho starší přátelé. Jako skupina bodyguardů jej vlastními těly bránili před nebezpečím, do kterého je jejich okolí vystavovalo.

Tento den pro ně začal jako každý jiný; brzké probuzení v sirotčinci, nevzhledné levné oblečení a odporná snídaně, jenž v mnoha případech končila jako nevzhledná ozdoba něčí hlavy. Naše skupinka chlapců se vždy radši držela pospolu. Starší se starali o mladší a mladší pomáhali těm starším. Tito chlapci, i přesto, že se je jejich rodiny rozhodli opustit, nezanevřeli na tuto nejčistší formu lásky. Rodinou si byli navzájem.

Seokjin, nejstarší z jejich party, se staral o to, aby nikdo z ostatních nestrádal. Drobné krádeže jídla, kousků oblečení, či hygienických potřeb byly na denním pořádku. S tímto vším mu pomáhali i ostatní členové, převážně ti starší. Yoongi, Hoseok a Namjoon, druzí nejstarší a také nejodhodlanější se konečně dostat na svobodu, začít žít normální život, splnit si své sny a zároveň zůstat pospolu.

A nakonec naši nejmladší. Jimin, Taehyung a Jungkook, u kterých touha po dobrodružství vždy převládala nad pudem sebezáchovy a strachem ze zákona. Snad není nutno dodat, že většina průšvihu a nekalostí se vždy odvíjela o nich. Naopak by bylo vhodné dodat, že žádnému z chlapců nebylo více, než 17 let. Všichni byli stále ještě děti, donucené si uvědomit vlastní místo v tomto krutém světě.

Tento den měl být jako každý jiný. Probudit se, najíst se, dostat se do problému a jít spát. Naneštěstí se nic takového nestalo. Po snídani byli všichni obyvatelé jejich prozatímního domova odvedeni na drobné náměstíčko, kde jim bylo nově příchozími lidmi v bílých oblecích oznámeno, že budou převezeni jinam. Zpočátku tato informace ve všech probudila rychlý nával euforie.

,, Konečně se odsud dostaneme!"

,, Třeba se vrátíme domů!"

,, Kam nás chtějí odvézt?"

Tyto a mnoho dalších zvolání se začalo ozývat z davu, jenž naši skupinku obklopoval, včetně ní.

Jediný, komu se na celé této situaci něco nezdálo, byl Namjoon. Stál v tichosti na místě a vypadal, že nad něčím usilovně přemýšlí.

,, Něco se ti na tom nezdá?", zeptal se jej starší chlapec, který si jako první všiml jeho nepřítomného výrazu.

,, Přijde mi to jenom velmi zvláštní. Jaká je pravděpodobnost, že se tu náhle objeví skupina naprosto cizích lidí, kteří nás odsud chtějí odvést bez jakéhokoliv dalšího vysvětlení situace? Ani nevíme kam nás chtějí vzít, natož co s námi chtějí udělat. Vůbec se mi to nelíbí.", konstatoval své obavy vyšší chlapec, na obličeji se mu objevujíc ještě více ustaraný výraz. V tuto chvíli jej poslouchal i zbytek jejich přátel, na jejich tvářích se naopak zračící výrazy nechápavé.

,, Uklidněte se prosím!", opět se ozval pronikavý hlas z reproduktorů, jenž se nacházely neznámo kde. ,, Všechny vás teď musím požádat, aby jste se ve dvojicích začali řadit ke vstupní bráně. Každý nám poté nahlásíte své jméno a věk. Poté vám bude individuálně řečeno, jak máte postupovat dále.", poté se opět z onoho neznámého místa ozvalo zapraskání a hlas utichl. Všechno se v tu chvíli dalo do pohybu. Všechny děti začaly tvořit páry se svými přáteli a začali se řadit k určenému místu. I naše skupinka se rozhodla rozdělit a připojit se k ostatním.

„Jine, vem si k sobě Taeho. Yoongi, ty se postarej o Jimina. Kook půjde se mnou a Hobi, ty pojď s námi. Jedna trojice jim snad neublíží. Snažte se zůstat na dohled; uvidíme, co po nás budou chtít.", ujal se Namjoon okamžitě organizace. Všichni jej bez námitek poslechli a postupně se přiřadili k ostatním.

„ Joonie? Co se s námi teď stane? Nebude to nic zlého, že ne?", snažil se vyzvídat nejmladší chlapec, jenž doposud nepronesl ani slůvko. Když se na něj Namjoon ohlédl, zjistil, že se v jeho velkých očích zračí potlačovaný strach. I přes jejich nepříliš velký věkový rozdíl, by se dalo říci, že mezi jejich mentálními věky se nachází propast. Starší chlapec byl, i přes svůj nepříliš vysoký věk, donucen brzy dospět a tak se také choval. Nikdy by nedovolil, aby o něco tak krásného, jako je dětství, byl připraven ještě někdo jiný z jeho nejbližších.

„Všechno bude v pořádku, Jungkooku. Ať nás odvezou kamkoliv, zůstaneme spolu. Víš přece, že bych nikdy nedovolil, aby se vám něco stalo.", Namjoonův chabý pokus o utišení obav mladšího hnědovláska byl doprovázen i jedním ze série falešných, ale přesvědčivých úsměvů, díky kterému se mu na tváři objevily i dva hluboké dolíčky. Po těchto slovech k sobě chlapce jemně jednou rukou přivinul, aby jej měl nablízku a druhou si zajistil i blízkou přítomnost chlapce staršího. Hoseok, stojíc na špičkách bot, se mezitím snažil dohlédnout na to, co je čeká u vstupní brány, ale přes jejich vyšší vrstevníky neměl tu nejmenší šanci cokoliv zahlédnout. Jediné, co mohl s jistotou říci bylo to, že řada před nimi postupuje velmi pomalu a jejich ostatní přátelé se nacházejí pouze pár dvojic před nimi.

Muselo uběhnout několik hodin, než se konečně dostali na řadu. Žíznivý a již otrávení z dlouhého čekání, se postavili před dva provizorní stolečky, jenž si tu museli oni neznámí lidé sami přichystat, a čekali, co po nich bude dále žádáno.

„Řekněte mi své jméno, věk a místo narození. Pokud možno tak v tomto pořadí.", řekl jim muž v bílém obleku sedící naproti nim. Poté, co se tak stalo je vyzval, aby k němu každý z nich natáhl levou paži, kterou jim poté nad loktem zaškrtil a odebral jim vzorek krve. Tento vzorek poté přelil do menšího přístroje nacházejícího se na onom drobném stolečku vedle stohu papírů popsaných jmény jejich předchůdců. Chvíli se vůbec nic nedělo, muž však vypadal, že od onoho neznámého přístroje očekává nějakou akci. Pár vteřin na to přístroj vydal jemné pípnutí a na obrazovce, které si do teď chlapci ani nevšimli, se objevilo množství neznámých slov a pojmů. Namjoonovi to v tu chvíli nedávalo smysl, ale muž naproti němu vypadal, že je nad hvězdy jasné, co se tam píše.

„Podej mi ruku.", přikázal mu, a v moment, kdy chlapec vložil svou hebkou dlaň do mužovy mozolovité, mu na hřbetu ruky přistálo razítko, jenž po sobě zanechalo otisk v podobě modrého kolečka. Pokud chlapec do této chvíle nebyl ani kapku zmatený, tak tato chvíle mu postrádanou emoci vynahradila i s úroky.

„Další!"

Dalo to velké přemlouvání a ujišťování, než nejmladší chlapec překonal svůj strach z jehel a nechal si také drobnou část oné karmínové tekutiny vzít. Také on obdržel otisk na ruku, tentokrát v podobě rudého trojúhelníčku. Po obou chlapcích následoval Hoseok, jenž naopak obdržel kolečko zelené.

„Teď projdete bránou, kde bude čekat eskort, jenž vás odvede na vlak. Další informace vám budou sděleny na místě.", a s těmito slovy chlapci navždy opustili svůj starý život a vydali se vstříc novému. Kdo měl ale tušit, co je zanedlouho bude čekat?

-♠-

Ve vlaku se opět shledali s ostatními kluky z jejich party. Většinu cesty strávili sdělujíc si dojmy a tvoříc teorie o jejich nadcházejícím osudu. Vzhledem k tomu, že vlaky jezdící na kolejích se již dávno přestaly využívat, a nahradili je magnetické, cesta netrvala ani příliš dlouho. Méně tření, větší rychlost; zněla reklama na tento druh hromadné dopravy. Moderní společnost byla zvláštní. Neustále se jenom hnala za úspěchem.

,, Čas jsou peníze.", byla snad nesmrtelná věta, jenž se dochovala z velmi dávných dob. Namjoon ji přečetl alespoň stokrát ve starých knížkách, které se jim podařilo ukrást z antikvariátů nacházejících se nedaleko od jejich sirotčince. „Lidé se snad nikdy nepoučí...", tato myšlenka mu probíhala hlavou pokaždé, když si všiml jakéhokoliv prvku z minulost, zachovaného i do dob přítomnosti.

Z hlubokých myšlenek chlapce vytrhlo až silné trhnutí s jejich vozem, vyvolané prudkým zastavením vlaku. Kdyby se v tu chvíli v jeho blízkosti zrovna nenacházel jeho nejstarší přítel, který jej stihl včas zachytit, už by se nejspíše válel na zemi někde na druhé části celého dopravního prostředku.

Další události proběhly jako ve zrychleném filmu. Všichni byli vyhnání ven, na obrovské náměstí. Tisíce lidí, různých věků a národností bylo nahnáno na jedno místo, jenž bylo navíc omezené rozměry a kapacitou.

Naše skupinka okamžitě utvořila kruh kolem nejmladších a nejmenších členů, aby je ubránila před obrovskou masou těl mačkajících se jedno na druhé. Okolní dění se opravdu nedalo popsat nijak jinak, než jako chaos. A podle toho se také museli zařídit.

Mučivé hodiny mačkání se, žduchání a prahnutí aspoň po jediné kapce jakékoliv poživatelné tekutiny byly utnuty opět tím stejným hlasem, který slyšeli před nástupem do vlaku.

„Ticho, prosím!", ozvalo se opět z neviditelných reproduktorů. Následovala krátká pauza, aby přítomní dostali šanci se utišit. Poté opět pokračoval: „ Každému z vás byl individuálně přidělen symbol určený podle vaší genetické informace. Když se rozhlédnete, uvidíte své symboly. K těm se vydejte, další informace vám budou sděleny na místě." tímto proslov skončil a masa lidí se opět dala do pohybu. Naše skupinka se neustále snažila držet pohromadě. Za žádnou cenu se nerozdělit.

Takto se zvládli udržet až do chvíle, kdy dav kolem nich prořídl a na jejich drobnou skupinku bylo vidět ze všech koutů placu, na kterém se nacházeli. Jim se naopak naskytl výhled na své okolí a také zjištění, že ze všech stran je obklopují příslušníci současné armády. Bílá barva, jenž se pro ně v té době nejspíš stala trendem, zdobila každého z nich. Naneštěstí si hrstka z nich naší skupinky všimla a mířila jejich směrem.

„Nerozumíte česky, nebo co?!", okřikl se na ně nejvyšší muž. Jeho držení těla a styl, kterým se k chlapcům přibližoval v nich okamžitě probudil nával strachu. V jeho nepřátelských očích žhnul plamen nenávisti, jenž je pálil až do morku kostí.

„N-ne, pane. Jenom m-máme dojem, že muselo dojít k nedorozumění,", Namjoon se odmlčel, aby mohl spolknout knedlík, jež se mu vytvořil v krku,"Nikdo z nás o žádný přesun nežádal.", pokračoval již vyrovnanějším hlasem.

„Ano, nikdo. Mohly bychom se, prosím, vrátit zpátky?", přidal se nejstarší z chlapců, Seokjin, povzbuzený Namjoonovým drobným náznakem jistoty.

Tento chabý pokus o vyzařování sebejistoty, a vyhnutí se rozkazům, vyvolal na mužově obličeji úsměv. Ale nebyl to ten upřímný, hřejivý typ úsměvu, který by člověka ujistil, že je všechno v pořádku. Ne, tento úsměv byl chladný jako led, nejmladšímu z chlapců z něj běhal mráz po zádech. A než kdokoliv stačil ještě něco dodat, ozval se svist vzduchu a Namjoonovi na obličeji přistála silná facka. Tak silná, že jej museli přátelé včas zachytit, aby se pod jejím náporem nezkácel k zemi. Jeho starší přátelé na to okamžitě reagovali. Odhodláni bránit mladšího vlastním tělem.

„Jak roztomilé... Opravdu si myslíte, že se můžete sami postavit zákonu? Jste nicky, a dost staří na to, aby jste si to byli schopni uvědomit sami.", z mužových slov jed doslova odkapával. Jeho slova dolehla nejsilnější vahou na nejmladší chlapce. Pokud se předtím k sobě netiskli dost silně, tak teď by mezi nimi neprošel a list papíru. V jejich drobných obličejích se zračil strach a obavy o jejich starší přátele. Nemůžou jim snad nic špatného udělat. Nebo ano?

„Vy vemte ty malé, podívejte se jim na symboly a podle toho je zařaďte k ostatním. Vy mi pomůžete s těmi staršími. Pokud se teda nerozhodnou s námi spolupracovat?", muž svou větu zakončil jako otázku a s povytaženým obočím očekával reakci chlapců. Ti ani přes tento náznak výhrůžky nehnuli ani brvou. Byli na toto chování zvyklí. Sirotčinec si na nich svou daň z již vybral a oni ji nehodlali splácet ještě někomu jinému.

„Nuže dobrá... Vidím, že zde se rozumné domluvy nedočkám. Začněte!", jakmile dořekl svá slova, tak se na trojici nejmladších vrhli tři nejbližší dozorčí a okamžitě je od sebe začali odtrhávat. Chlapci neměli nejmenší šanci, jejich pokusy o osvobození se ze sevření dospělých byly marné.

„Pomoc!", vykřikl zoufalým hláskem Jimin. Jeho drobná postava mu zařídila naprosto nulovou šanci v jakékoliv sebeobraně. Statný muž jej držel pevně a ani na vteřinu se v jeho obličeji nezračila ani kapka lítosti. Stejným směrem, jakým odnášeli Jimina, také brali i Taeho. Hřbety jejich rukou zdobily stejné symboly. Bylo logické, že se dostanou na stejné místo.

Naopak malý Jungkook takové štěstí neměl. Hřbetu jeho ruky korunoval obrázek naprosto odlišný od kteréhokoliv jiného. Než se mu podařilo utéct, tak se jej zmocnil další z dozorců.

„Joonie! Pomóc!", volala jeho drobná ústa. Z oči se mu začaly řinout slzy stejně rychle, jako když se vám roztrhne náhrdelník z perel. Takový strach snad ještě nikdy necítil. Nikdy se je totiž nikdo nepokusil rozdělit. Nikomu se to nikdy ještě nepodařilo.

Namjoon se při zvuku svého jména okamžitě zaměřil na jeho původce. Jenže ve chvíli, kdy se chystal rozběhnout za svým nejdražším bráškou, jeho lebka schytala druhou ránu. Tentokrát tak silnou, že bezmocně upadl na zem a začal pomalu ztrácet kontrolu nad svým vědomím. Okolní rozruch už vnímal pouze okrajově, matně si uvědomoval, že jeho starší přátelé již také skončili na kolenou a s rukama za hlavou. Z místa rány na hlavě mu vytékal pramínek rudé krve, jehož rychlý tok působil na téměř bezvědomého chlapce jako pohlazení. Jediné, co v tu chvíli věděl opravdu jistě bylo, že během několika málo vteřin přišel o všechno, co mu bylo v životě nejdražší. Zklamal své přátele, nechal je rozdělit a kdo ví, co jim teď budou chtít provést...

Ne, to přece nemohla být pravda! Nedopustí, aby se jeho přátelům cokoliv stalo!

A proto, i přes veškerou bolest, kterou cítil, ze sebe ještě stačil vydat slib, jenž měl ostatním chlapcům dodat naději. Naději na opětovné setkání, a ujištění o tom, že budou v bezpečí, ať se stane cokoliv.

„Contra legem, kluci! Uvidíme se později...", než však stačil větu dokončit, opustila jej i ta poslední špetka vlády nad vlastním vědomím. Poté jej již neobklopovalo nic jiného, než ona překrásná, mírumilovná tma.

-♠- o 7 let později -♠-

Sedm let v odloučení si na chlapci vybralo svou daň. Dnešek byl dnem, kdy i ten nejmladší, Jungkook, dosáhl svých osmnáctých narozenin. Už to nebyl ten ustrašený mladíček, jehož byl každý ochoten chránit. Po odloučení byl nucen se o sebe starat sám. Sektor, do nějž byl před tolika lety poslán, byl zaměřený na fyzickou práci. Zpočátku měl chlapec zastávat roli „podrž, podej a uč se rychle", ale jak plynul čas, byla mu přidělována práce s čím dál složitějšími a nebezpečnějšími přístroji, jenž lidem, kteří je obsluhovali nejednou způsobili těžkou újmu na zdraví. Jungkook nebyl výjimkou; jeho paže hyzdily četné sečné rány a jizvy, a dříve hebké ruce byly poseté mozoly.

Celé ty roky, každý den, každou hodinu nepřestával myslet na své přátele. O nikom z nich ode dne jejich odloučení neslyšel ani zmínku. A i za těch pár hodin spánku, kterých mu bylo dopřáváno, se mu stihlo vystřídat kvantum nočních můr čítající ty nejhorší scénáře ohledně jejich osudů.

Neuběhl den, aniž by o nich nepřemýšlel. Jak se jim vlastně daří? Jsou vůbec v pořádku?... Žijí vůbec?

Poslední dobou se v chlapcově hlavě formoval naprosto jednoduchý plán. Potřeboval z tohoto místa okamžitě zmizet a ujistit se, že ostatní jsou v pořádku.

Potřeboval vyvolat vzpouru. A potřeboval ji, co nejdříve.

-♠-

Nadešel den D. Týdny připrav se začaly ubírat ke konci a Jungkook se spolu se svojí skupinou příznivců tajně chystali k vykonání onoho rozruchu, jenž by jim pomohl dostat se opět na svobodu. Během těchto týdnů chlapce neustále překvapovalo, jak nepatrné je množství lidí ochotných za sebe a své blízké bojovat. Tolik jich již ztratilo naději...

Jakmile byly všechny přípravy u konce a každý na svém místě, vypukl v celém pracovním sektoru naprostý chaos. Dozorců na ně bylo stále ještě moc, ale jediné co naše skupina potřebovala, byla vhodná chvíle k úniku. A ta také konečně nastala. Dozorců, kteří měli chránit východ z továrny, opustili své pozice a odebrali se zařizovat pořádek do jiné části sektoru.

Jungkook měl bránu na svobodu otevřenou, a lepší šanci už by nikdy dostat nemohl. Proběhl touto bránou, jak jen nejrychleji dokázal, následován dalšími lidmi, jenž patřili do jeho skupiny.

„Ano! Dokázali jsme to!"

„Jsme volní!"

„Svoboda!", ozývalo se ze všech stran, jak neustále pokračovali v útěku. Běželi jako s větrem o závod, nový pocit nabyté moci nad sebou samými jim proudíc žilami společně s adrenalinem. Jejich nadledvinky dnes dostaly opravdu zabrat.

I na tváři mladého chlapce pohrával úsměv. Konečně byl o pár kroků blíže k setkání se se svými přáteli, které celé ty roky tak postrádal.

„Contra legem, kluci! Znovu se uvidíme!", zakřičel z plných plic, aby jej bylo slyšet i v nejzazších koutech světa. Pocit štěstí mu prostupoval celé tělo a nedovolil mu se ani jednou ohlédnout po svém dosavadním vězení.

Teď se potřeboval dostat pouze na jediné místo, které jej napadlo, když se dlouhé dny snažil přijít na to, kam by jeho přátelé mohli zamířit v případě, že by se jim také podařilo uprchnout.

Ano, myslíte správně. Byl to sirotčinec.

-♠-

Trvalo to opět dlouhé týdny, ba i měsíce, než se Jungkook opět shledali se svými přáteli.

Ostatní členové jeho skupiny jej po cestě postupně opouštěli a vydávali hledat vlastní rodiny a blízké, až nakonec zbyl opět jenom on sám. Během svého putování nepotkal ani živáčka. Opuštění psi a kočky již dávno nekřižovali ulice měst. Ptáci ani drůbež nebyli volně k vidění a o hovězím a vepřovém dobytku si mohl člověk nechat jenom zdát. Takový luxus si mohli dovolit pouze bohatí. Jej naštěstí zajímalo jen jedno. Místo jejich setkání.

A teď tu byl. Stál před zadní, nenápadnější bránou jejich dřívějšího domova a přemýšlel o tom, zda je vůbec připravený na to, co jej tam uvnitř čeká. Mohli tam už všichni být a čekat pouze na něj. Byl přece jenom nejmladší, tudíž by mu měla veškerá akce zabrat mnohem více času, že?

Či se sem vydal zbytečně a čekali na něj pouze holé stěny a švábi, okupující každou místnost v domě snad od dob jeho výstavby. To už musel zjistit sám.

S hlasitým zavrzáním rozevřel křídla již zmíněného kusu dřeva a vešel na nemalé nádvoří onoho omšelého komplexu. Ale hrozivý pohled, který se chlapci naskytl, mu zabránil v jakémkoliv dalším pohybu. Prostor, který dříve svým tvarem objímala budova sirotčince, v tuto chvíli lemovaly pouze obrovské hromady suti a cihel. Veškeré prostory, kde se před tolika lety nacházela jídelna, dětské pokoje a zdravotní křídlo, byly v tuto chvíli naprosto zdemolované. Jediná část, která stále ještě připomínala jejich minulý domov byla ta, jíž vešel. A i z té zbývala už pouze tenká zeď, která hrozila tím, že se každou chvíli zřítí a přispěje svým dílem k dotvoření drobných hradem z veškerého harampádí, které se kolem chlapce nacházelo.

„Vždyť z ulice to tu vypadalo úplně jinak...Co se tu stalo?", ptal se hnědovlásek přiškrceným hlásek sám sebe.

„Kluci? Jste tu?", zoufale se pokoušel dovolat se svých přátel, i přes to, že pravděpodobnost jejich přítomnosti na tomto místě byla téměř nulová. I když tohle všechno věděl, tak ve svém volání nadále pokračoval. Jeho hlas se s každou další větou více třásl a lámal návaly vzlyků, jenž se mu draly z hrudníku. Přece nemůže být možné, že jej všichni opustili...

Vyhledal oporu u nejbližší zdi a po ní se také následně sesunul na zem. Nový příval slz byl nezastavitelný, a i přes to, že byl chlapec po dlouhé cestě velmi znavený, vydržel chlapcem cloumat ještě po dlouhou dobu. Ale nakonec jej dohnala i únava a on sám se začal odebírat do oné země, jenž byla pro mnohé způsob úniku před realitou, pro něj pouze nová noční můra. Nebe nad jeho hlavou začalo měnit večerní červánky za inkoustovou modř, která se postupně začala střídat za noční temnotu.

Když už to vypadalo, že chlapec na tomto místě doopravdy přenocuje, ozvalo se kousek od něj nevysvětlitelné zavrzání. Jako by o sebe dřely dva obrovské kameny. Jungkook si tento zvuk vyložil pouze, jako další z jeho snových přeludů a stočil se do klubíčka. Zem byla tvrdá, ale jeho potřeba odpočívat byla silnější. A proto také nekladl velký význam ani pomalým krokům, které se k němu přibližovaly.

„Přísahal bych, že jsem slyšel někoho křičet, ale nik- Tae! Pojď mi sem posvítit! Něco tady je.", ozval se hlas, jenž dle své hloubky musel patřit muži, ale v jeho podtónu znělo cosi jemného. Něco velmi povědomého...

„Jimine, nemáme se rozdělovat pokud to nebude nutné! Cos to vlastně našel?", ozval se druhý, mnohem hlubší hlas, a zároveň s ním našeho spícího chlapce také ozářil kužel světla ze staré svítilny, kterou držel jeden ze dvou narušitelů jeho osobního prostoru.

„To snad- Není to..?"

„Určitě je! Měli bychom jej vzít dovnitř, vždyť musí být prochladlý na kost."

„A co když to on není? Co když si přivedeme nějakého zvěda?!"

„Tak zajdi pro Namjoona. On bude vědět, co s ním udělat. Já tu s ním zatím počkám."

S poslední pronesenou větou se začaly ozývat vzdalující se kroky, jenž po chvíli také utichly. Ty druhé se k chlapci naopak přiblížily, jeho bystré smysly v tuto chvíli stále ještě otupené únavou. Cítil, že si k němu pozůstalý muž přidřepl, jeho přítomnost mu dělala překvapivě dobře. Náhle navíc zaznamenal i jeho dotek na své paži, kterou se mu onen člověk snažil jemně odtrhnout od obličeje, aby na něj mohl lépe vidět. Jungkook se přes to všechno snažil zůstat klidný a působit, že jej stále ve svých spárech drží hluboký spánek. Teplá dlaň byla následně z jeho paže přesunuta na jeho tvář, ale dříve než stihl zaznamenat její hřejivý dotek, byla opět stažena zpátky.

„ Panebože!", zašeptal znovu onen hlas," vždyť jsi naprosto promrzlý." A dříve, než se nadál, už na jeho tělo dopadlo cosi hřejivého a příjemného na dotek. Rozhodně chlapce zahřála mnohem lépe než tenká látka téměř na cáry roztrhané košile.

Než se však stihlo stát cokoliv dalšího, už byly opět slyšet přibližující se kroky dvou lidí. Znělo to, jako by měli oba dva někam naspěch, ale ne nadlouho. Ty kroky se zastavili opět kousek od něj a tentokrát chlapce obklopovala přítomnost tří, stále neznámých osob. Navíc mu přímo do obličeje vyzařovala oslepující záře ze svítilny.

,, Jimin jej tady před chvílí našel ležet, když jsme zrovna šli na obhlídku okolí. Myslíš, že by to mohl být on?", tázal se již známý hluboký hlas. Dlouhou chvíli se neozývala žádná odpověď, a když už to chtěl hnědovlásek se svým předstíraným spánkem vzdát a postavit se těmto lidem tváří v tvář, promluvil poslední z přítomných.

,, Vezmeme jej dovnitř a zahřejeme. Až se probudí, tak se dozvíme víc.", jeho hlas zněl jako hřejivé objetí, jako něco, co Jungkook celé ty dlouhé roky postrádal. Teď už si byl naprosto jistý, že ti lidé, kteří nad ním stojí, jsou jeho přátelé. Toto vědomí v něm probudilo hřejivý pocit, jenž se rozlil od jeho srdce až po konečky prstů na nohou.

,, A co když je už vzhůru?", tázal se, stále ještě ležíc na zemi a se zavřenými víčky. Na tváři mu zářil šibalský úsměv.

,, Tak by si měl přestat hrát na schovávanou a konečně se nám představit.", bylo mu odpovědí na jeho otázku. To už se zvedal do sedu a stojícím chlapcům nabízel lepší výhled na svou tvář. Sna jediné poznávací znamení, které ještě stále měl.

,, Kooku? Jsi to vážně ty?", zalapali všichni po dechu. Na jejich obličejích se zračíc výrazy překvapení míšeného s upřímným nadšením ze znovushledání s nejmladším členem jejich původní party přátel.

,, A kdo jiný bych byl? Svatý Petr určitě ne, ten nemá na tenhle svět už nervy.", snažil se udržet veselý výraz, ale jeho obličej jej v tomto ohledu naprosto zradil. Po tváři se mu začaly opět kutálet křišťálové slzy. Snad nikdy se necítil šťastnější a ve chvíli, kdy mu Namjoon, Jimin a Taehyung padli okolo krku, se rozvzlykal naplno.

-♠-

Opětovné shledání naší skupiny přátel proběhlo velmi bouřlivě. Spousta objímání, vřelých slov a dlouhých rozhovorů ohledně způsobů, jakými se jim podařilo utéct z přidělených sektorů. Například Seokjinovi, nejstaršímu z jejich party, se podařilo utéct ještě dříve než jej vůbec stihli dopravit na určené místo. Čekal téměř tři roky než se k němu připojil i Hoseok a Namjoon. Společně se jim podařilo najít i Jimina a Taeho, a vysvobodit je z jejich vlastního vězení.

Jediný, kdo v tuto chvíli zbýval, byl Yoongi nacházející s nejvyšší pravděpodobností v nejbližším potravinářském sektoru. Jak to vlastně věděli? Vydávali se na dlouhé "špionské" akce do nejbližších sektorů a také měli Namjoona, který měl to štěstí, že jej poslali do místa, kde jej nechali s pracovat s IT technologiemi a pomáhat jim přetvářet, co nejlepší internetový systém, jež byl pro tuto dobu dostupný. Samozřejmě se občas stalo, že tento tmavovlasý chlapec udělal "čirou náhodou" překlik a algoritmus, na němž v tu chvíli pracoval, byl nepoužitelný. Také se stávalo, že občas zavítal do vládní databáze v níž se nacházela veškerá data o všech lidech, kteří v tuto chvíli ještě žili. Jednoduše řečeno, tímto způsobem se mu podařilo přijít i na místa, kde se nacházeli jeho mladší i starší přátelé a mohl začít vymýšlet jejich záchranné plány. A ten poslední mohl konečně začít.

-♠-

Nikdo nečekal, že se tento precizně promyšlený plán může v jednu chvíli naprosto zhroutit, jako by to byl pouze prachobyčejný domeček z karet vystavený velkému poryvu větru.

Ve chvíli, když se chlapci zmocnili i posledního, velmi zuboženého Yoongiho, všichni opojení návalem euforie naprosto vypustili z hlavy jakoukoliv obezřetnost a na to také velmi doplatili.

Dozorčí je stihli objevit dříve než utekli a nastal mezi nimi souboj na život a na smrt. Obě strany, vybavené méně či více výkonnějšími zbraněmi, se nehodlaly vzdát bez boje, a také na to silně doplácely. Kluci museli jednat, a to rychle.

,,Až vám dám znamení, vezmete Yoongiho a utečete s ním stejnou cestou, kterou jsme se sem dostali. Stále je tu velká pravděpodobnost, že na něj nedošli. Kdyby se mi cokoliv stalo, neotáčejte se. Utíkejte stále vpřed. Musíte se odsud dostat. Rozumíte mi, kluci?", objasňoval Namjoon ostatním svůj provizorní plán. Na této misi s ním byli ještě Hoseok a Jungkook. Oba schopní a silní bojovníci a jejich "vůdce" věděl, že se na ně může v této situaci spolehnout.

,, Ale Joonie! Co když se ti něco stane? Bez tebe to sami nezvládneme!", snažil se Jungkook přemluvit svého nejbližšího přítele ke změně názoru," Nemůžeš nás tady jen tak nechat-".

,, Kooku, uklidni se. Já přece nikam nepůjdu. Až se vám podaří odsud dostat, poběžím hned za vámi. Dobře?" Jak dokázala být lež slastná... Přímo povznášející. Mladší chlapec, obalamucený falešnou upřímností Namjoonova hlasu, nakonec s tímto plánem souhlasil. A jakmile starší chlapec vyběhl z jejich dosavadního úkrytu, vyrazil i on s Hoseokem, podpírajícím na kost vyhublého Yoongiho. Za svými zády ještě stihli zaslechnout hluk pokračujícího boje a výkřiky bolesti zraněných, než je náhle nastalá exploze odhodila mnoho metrů dopředu a s nimi i veškeré naděje na to, že by se odsud mohli všichni nakonec dostat živí.

-♠-

I přes to, že se sem Jungkook vrátil pouze týden po oné nešťastné události, se místo změnilo k nepoznání. Výbuch naprosto zrušil některé části sektoru a způsobil zasypání mnoha přístupových cest. Také se tu v tuto chvíli nenacházel ani živáček - všichni, co přežili byli údajně převezeni do mnohem vzdálenějšího sektoru, kde mohli opět pokračovat v otrocké práci.

Ale kvůli tomu tady hnědovlásek nebyl. Přišel se sem podívat aspoň po ostatcích jeho zesnulého přítele. Zasloužil si minimálně důstojný pohřeb, který mu také chlapec hodlal dopřát.

Hledal dlouhé hodiny, procházel všechny možné kouty a úkryty, ale jako by se po Namjoonově těle slehla zem. Místo něj však objevil něco úplně jiného. Na špinavé, prachem pokryté zemi naprosto kontrastoval sněhobílý kus papíru, na kterém byl úhledným písmem napsán poměrně stručný vzkaz, který však jako kdyby v těch pár slovech držel veškerý význam chodu vesmíru. Chlapec si jej pročítal znovu a znovu. Tento prachobyčejný kus papíru dokázal v jednu chvíli nabýt obrovský význam. Údajně zesnulý chlapec jim na něm odkázal následující slova:

,,Kluci,

nevím, kdy se vám tento dopis dostane do rukou, ale věřím, že včas na to, aby má slova ještě nevybledla. Přesně si nepamatuji, co se tu před pár dny odehrálo, ale myslím, že popáleniny na mém těle mi dávají docela jasnou představu. I přes to, že jsem v tuto chvíli stále ještě naživu, zítra tomu být nemusí. Ty bolesti jsou naprosto nesnesitelné, ale co je to oproti tomu, co jste si vy sami museli během pobytu v těch sektorech vytrpět. Jsem na vás všechny pyšný, kluci. Věřím, že to tu beze mě na chvilku zvládnete. Také bych si dovolil i doufat v to, že se jednou opět setkáme. Ale to bych po životě chtěl nejspíš moc, nemám pravdu?

Poslední, co bych vám chtěl vzkázat je: Nezaobírejte se zbytečnostmi. Tento svět je již odsouzen ke zkáze. Hlavní je, že jste opět spolu. Snažte se užívat si jej naplno a nenechte si svoji svobodu nikým znehodnotit.

Contra legem, kluci.

Těším se na vás."