Jméno: Muffiness95
Wattpad jméno: @Muffiness95
Téma: Vlastní škola
Název příběhu: Shadow of the Past
Anotace: Yoso Namja. Tyto skupiny kouzelníků, kteří se specializují na ovládnutí jednoho z přírodních živlů, se nacházejí všude po světě, od Ameriky až po Asii. Nechodí do velkých škol, jako jsou Bradavice nebo Mahoutokoro, ale navštěvují malé školy specializované na jejich umění. Jednou takovou školou je Haggyo-yoso v Koreji. Navštěvoval ji také Jungkookův bratr, který jednoho dne beze stopy zmizel.
Počet slov: 4933

Text příběhu:

„Ještě pořád se mu nezbarvily oči," povzdechla si paní Jeonová, míchajíc polévku.

„Neboj se, je mu teprve šest. Má na to minimálně ještě rok čas," chlácholil pan Jeon svoji ženu, načež ji objal kolem ramen.

„Jung-hyunovi se změnily už v pěti letech."

„Ne každé dítě je stejné, každé má svůj čas. Však ono to přijde, neboj."

„Doufám, že máš pravdu," povzdechla si mladá žena a utřela si ruce do zástěry. V tu samou chvíli přicupital do kuchyně malý chlapec. Vlasy mu trčely do všech stran a široce se na svoje rodiče usmíval. Jeho oči byly černé jako dva uhlíky.

„Už je jídlo?" zeptal se a následně objal matčinu nohu.

Paní Jeonová se usmála a synovy husté vlasy rozcuchala ještě více. „Vydrž ještě pět minut, broučku, dobře? Běž si ještě hrát se svým bráškou, Jungkookie."

Dítě trucovitě našpulilo ústa. „Ale já mám hlad!"

„Moc dobře jsi slyšel, co říkala maminka. Tak šup za bráchou."

Jungkook tedy s poraženeckým povzdechem sklopil hlavu a opět se vydal na zahradu, ze které se před chvílí vrátil. Mezi pestrobarevnými květinami a všemožnými bylinami vykukovaly tmavé vlasy. Jeho o šest let starší bratr seděl v nezměněné poloze na pískovišti a pokračoval ve stavbě svého veledíla. Prý to bude vodní příkop.

Chlapec ho obešel a postavil se na špičky na vyvýšenou cihlovou část plotu, přičemž se rukama přidržoval dřevěných prken. Přimhouřil oči. Jung-hyun mu vždycky říkal, že tamtím směrem je jeho škola, ale on z ní nikdy nezahlédl ani střechu. Jak je to možné?

„Však já taky budu chodit do té školy, uvidíš!" zasmál se a z plotu seskočil, aby šel za svým bratrem, jak mu rodiče přikázali.

„Za jak dlouho bude oběd?" zeptal se starší, zatímco uplácával jednu z mnoha pískových věží.

„Maminka říkala, že za pět minut," usmál se Jungkook a posadil se do písku.

„Jungkookie?" pronesl najednou Jung-hyun.

„Hm?" zvedl k němu mladší velké oči.

„Vím, že jednou budeš tím nejlepším kouzelníkem, který kdy žil."

Jungkookovy oči se rozzářily. „Vážně?"

„No jasně!"

Menší se zvedl z písku a s radostným smíchem se svému sourozenci zavěsil kolem krku. „Ty jsi ten nejlepší brácha na světě!"

„Já vím, Jungkookie," zazubil se a pohlédl na něj modrýma očima. „Teď vstávej, už bude jídlo."

***

Po večeři se oba chlapci přesunuli do společného dětského pokoje. Nebyl moc velký, ale ani jednomu z nich to nevadilo. Byť byl jejich věkový rozdíl velký, snášeli se dobře. Samozřejmě, že měli mezi sebou konflikty, ale vždy se udobřili. Byli by ochotní za sebe navzájem dát ruku do ohně.

„Jungie?" ozval se Jungkook, když se posadil na jednu z postelí.

„Hm?"

„Mohl bych si půjčit plášť?"

„Že se ptáš," přitakal starší. Během několika vteřin ze skříně vytáhl modrý hábit s bílou nití vyšitým obrázkem kapra koi na náprsní kapse.

„Ta je tak boží!" rozplýval se mladší, když mu jeho bratr soukal kus oblečení přes hlavu.

„Neboj se, taky budeš takový mít."

„Ale až za rok," povzdechl si Jungkook.

Jung-hyun se zasmál. „Už jenom za rok. Vydržel jsi to šest let, tak ten jeden rok se ztratí."

Mladší přikývl a zvedl k němu černé oči, zatímco se široce usmíval. „Děkuju. Mám tě moc rád."

„Já vím, Jungkookie. Já tebe taky."

***

Jungkook se už minimálně půl hodiny opíral o parapet a hleděl na cestu, po které se jeho bratr vždy vracel, když měl prázdniny. Zrovna minulý týden jim přišel dopis, že už si balí věci a že se těší, až bude zase na léto doma. Chlapec si povzdechl a položil bradu na složená předloktí. Touhle dobou už tu přece dávno býval... Třeba jsou nějaké komplikace na cestě, to se přece stává...

„Jungkookie, pojď se naobědvat!" zavolala jeho matka z kuchyně.

„Ale já vyhlížím brášku," ozval se chlapec, aniž by odtrhl oči z cesty.

„Už jsou skoro tři hodiny a nic jsi od snídaně nejedl. Pojď si pro talíř a můžeš si to vzít k oknu, protentokrát ti to dovolím."

Jungkook se tedy jal vstát ze svého místa a docupital do kuchyně, ve které popadl talíř se dvěma tousty a pospíchal zpátky. Více než na jídlo se soustředil na kamenitou cestu, která vedla k jejich domu.

Najednou se setmělo, jako kdyby někdo vypnul slunce. Černovlasý chlapec sebou polekaně trhnul a schoulil se do klubíčka, doufaje, že to brzy skončí. Ucítil kolem sebe drobné paže, jak jej k sobě úzkostlivě tisknou. Nepochybně to byla jeho matka. Když uslyšel hvízdání větru a šepot, přitiskl se k její hrudi ještě více. Oči se mu plnily slzami.

„Neplač, to bude dobré. Brzy to přejde," utěšovala ho matka, zatímco ho hladila v hustých vlasech.

„Já se bojím," popotáhl chlapec, načež se k ní přitiskl ještě více.

Paní Jeonová to neřekla nahlas, ale taky se bála. O tomto jevu slyšela, ale nikdy jej nezažila na vlastní kůži, teprve dnes.

Jak prudce se setmělo, tak se opět vyjasnilo. Svět pokračoval dál beze změny.

***

Jungkook se díval z okna další vteřiny, minuty, hodiny, dny, týdny, měsíce a roky, ale Jung-hyun se stále nevracel.

***

Budík mu zazvonil v šest hodin ráno. Černovlasý chlapec nahmatal kus techniky na nočním stolku, který následně vypnul a s tichým mručením se ze zad přetočil na břicho. Potřeboval ještě pár minut na to, aby byl připravený vstávat.

Za chvíli se konečně na posteli posadil a s povzdechem si prohrábl rozcuchané vlasy. Pozítří nastupuje do druhého stupně Haggyo-yoso. Stáhl se mu žaludek. Zesměšňování z prvního stupně ho pronásledovalo jako stín. Doufal, že na druhém stupni se to zlepší.

Došoural se do koupelny a pohlédl na sebe do zrcadla. Jeho oči stále zůstávaly uhlově černé. Zašklebil se na sebe. Proč prostě nemohl být jako všichni jeho vrstevníci? Ukazují si na něj buď kvůli tomu, že se jeho bratr vypařil, nebo, když se dostal do kouzelnických vrstev, kvůli tomu, že se jeho oči ještě nevybarvily, byť mu bylo už patnáct.

Když se umyl, odporoučel se zpět do svého pokoje, ve kterém na něj od včerejška čekal zabalený kufr se všemi možnými učebnicemi a sešity. Mimo jiné měl také zabalený modrý hábit. Měl pocit, že mu tuto kolej přidělili z milosti, protože celá jeho rodina byla v minulosti její součástí.

Oblékl se do černých džín, černého trika a přetáhl si přes hlavu mikinu stejné barvy. I s kufrem sešel dolů, aby se nasnídal a pozdravil svoji matku.

„Dobré ráno, Jungkookie," usmála se na něj z obýváku. Od zmizení jeho bratra vypadala její kůže bledší, než obvykle, a pod očima se jí usídlily šedofialové kruhy. Viditelně zestárla.

„Ahoj, mami," broukl a došoural se k ní, aby ji políbil na čelo.

„Jak ses vyspal?" usmála se na něj a pohladila ho po tváři.

„Dobře."

„Máš všechno?" odhrnula mu vlasy za ucho.

„Jo."

Paní Jeonová přikývla. „To je dobře. Běž se nasnídat. Mám tě jít doprovodit na autobus?"

Jungkook zakroutil hlavou. „Zvládnu to sám." Nato se usadil ke stolu a pomalu do sebe začal soukat palačinky.

Předtím, než vyšel z domu, si do vysoké šněrovací boty zastrčil hůlku z růžového dřeva.

Jeho matka se smutně usmála.

***

Jeong-won nebylo velké město, ale zato bylo útulné. Všude se dalo dojít pěšky. Po cestě na nástupiště Jungkook míjel nízké domky s fasádami zemitých barev, které byly obklopeny kvetoucími zahradami. Bytové domy by tu člověk hledal pomálu.

Chlapec stanul před vysokou cihlovou stěnou bohatě obrostlou břečťanem. Ušel několik metrů doprava podél zdi, dokud nenarazil na určitou cihlu, sotva viditelnou přes zeleň. Vynikala na ní prasklina připomínající motýla. Předtím, než vytáhl svoji hůlku a vyslovil tajné heslo, se rozhlédl, zda nikdo není v okolí.

„Bihaeng nabi."

Stěna se před jeho očima začala otevírat. Skřípěla a skučela, dokud se v ní neudělal otvor dost široký na to, aby se jím mohl průměrný člověk protáhnout. Jungkook se široce usmál, uklidil hůlku zpět do boty a prošel.

Před ním se otevřelo nástupiště, na kterém čekalo už dobrých padesát lidí. Ať se koukal, jak se koukal, zatím neviděl žádné známé tváře. Stisk na držátku svého kufru ještě zesílil a přesunul se na místo, kde čekali studenti prvního ročníku druhého stupně. Procházel mezi nimi student, který je všechny o půl hlavy převyšoval. Určitě byl z vyššího ročníku.

S tichým povzdechem dosedl na lavičku, zavřel oči a nechal myšlenky volně plynout. Jako obvykle došly k jeho bratrovi. Kde asi byl? Co se s ním stalo? Nechtěl si připustit žádné tragické scénáře. Byť ho už nevyhlížel z okna, pořád věřil, že se vrátí.

„Průkazku."

Hlas přišel jako blesk z čistého nebe a Jungkook málem leknutím přepadl z lavičky. Otevřel oči, pohlédl před sebe a následně nahoru. Byl to ten student z vyššího ročníku. Když se vzpamatoval z šoku, konečně promluvil. „Co?"

Vysoký student se široce usmál, čímž předvedl hluboké ďolíky ve tvářích. Jungkook, aniž by si to uvědomil, trochu zrudl ve tvářích. „Potřebuju vidět tvou průkazku."

„Jo, jasně. Moment," předklonil se, načež začal hrabat v kufru. Za pár vteřin onen doklad vylovil a předal jej dlouhánovi. Ten si ho s mírným přikyvováním pročetl a vrátil mu ho.

„V pořádku."

S tím odešel. Černooký chlapec doufal, že se s ním ještě uvidí.

***

Černý autobus se zlatým zdobením zanedlouho přijel. Když Jungkook nastupoval, řidič na něj zvláštně pohlédl, ale nevěnoval tomu větší pozornost. Jednoduše postupoval dál, aby si našel místo k sezení.

Historie se opakuje, pomyslel si, když si všiml, že studenti, kolem kterých procházel, si odsedávají, jen aby s ním nebyli v kontaktu. Než došel úplně dozadu, uviděl někoho, jak zuřivě mává. Rozhlédl se, aby se ujistil, že to vážně bylo na něj. Poslední věc, kterou chtěl, bylo se znemožnit.

„No, ty, černá mikina!" ozval se s širokým úsměvem chlapec, který tak divoce gestikuloval.

Jungkook se tedy k dotyčnému došoural. Musel se kousat do jazyka, aby z úst nevypustil nevhodné poznámky. Chlapec se pořád usmíval, ale ne ošklivě. Jeho úsměv byl dobrosrdečný.

„Budeš takhle stát celou cestu, nebo se posadíš?"

„Promiň, já..."

„V pohodě. Sedej."

Jungkook se tedy vedle neznámého usadil. Nohy držel pevně semknuté, stejně jako ruce. Drobný chlapec si jej pečlivě prohlížel šedýma očima.

„Já jsem Jimin, Park Jimin."

„Mhm," přikývl Jungkook, načež si začal okusoval nehet na palci. Hleděl na špičky svých bot, jako kdyby byly tou nejzajímavější věcí na světě.

„A ty jsi...?"

Černooký chlapec sebou trhnul, načež vyhrkl: „Jungkook."

Jimin se zasmál. „Neboj se, nesežeru tě."

Jungkook se poprvé po několika letech upřímně usmál.

Menší na něj pořád zkoumavě hleděl. Mladší mu věnoval tázavý pohled.

„Promiň, já jen... Tvoje oči..."

„Jo, nejsou zabarvené, já vím."

„Nechtěl jsem..."

„Jsem zvyklý."

***

Po dvou hodinách jízdy byla z autobusových okének vidět škola Haggyo-yoso, která sestávala ze dvou budov spojených dlouhou chodbou. Byla postavená z různorodých cihel, které byly doplněny velkými okny z tmavého dřeva, ze kterého byl vyroben i masivní hlavní vchod. Budova napravo, určená prvnímu stupni, byla větší. Na první pohled mohla pojmout alespoň šest set studentů, zatímco ta nalevo, pro druhý stupeň, s bídou čtyři sta.

Studenti zde byli vzdělávaní dle živlu, který byl určen jejich barvou očí. Studenti koleje Mul se učili, jak ovládnout vodu, Bul se soustředili na zkrocení ohně, Gong-gi se učili umění vzduchu a Jigu byla přidělená země.

Opodál stála rozlehlá budova, která ke kampusu též patřila. Byť byla modernější, celkový dojem ze školy nijak nekazila. Nacházela se v ní jídelna a ubytovna.

Na prvním stupni měli studenti přidělené pokoje se spolužáky z koleje, zatímco studenti z druhého stupně si mohli své spolubydlící vybírat.

***

„Obrana proti černé magii?" podivil se nahlas Jungkook, když si konečně měl možnost u sebe v kolejním pokoji sednout. Byl rád, že už má za sebou zahajovací ceremoniál a další různé, dle jeho skromného názoru otravné, formality.

„No jasně!" přitakal Jimin.

„Myslel jsem, že se to učí jen ve velkých školách," zamručel mladší z dvojice, načež položil rozvrh na noční stolek.

„A co budeš dělat, když potkáš třeba takového Geulimja a nebudeš znát ani základy obrany? Nechal by sis od nich vycucat duši?"

Vyšší souhlasně přikývl. „Jo, máš pravdu, asi to k něčemu bude."

„Neučí se to v takovým rozsahu, ale lepší něco, než nic," zazubil se starší.

„Jimine?"

„Hm?"

„Jsem rád, že jsem skončil zrovna s tebou na pokoji," usmál se široce Jungkook. Starší úsměv bez sebemenšího zaváhání opětoval.

„Jo, taky jsem rád. Za chvíli by měl přijít ještě Taehyung. Netuším, kde zase lítá."

„Jaký je?" zeptal se tiše mladší. Cítil, že ho začíná přemáhat úzkost.

„V pohodě, vůbec se nemusíš bát," ujišťoval ho s úsměvem Jimin. „Je trochu na hlavu, ale neublížil by ani mouše."

„Dobře, budu ti věřit."

Sotva si Jungkook lehl na postel, ozvalo se tiché, ale zato rychlé zaklepání na dveře.

„My o vlku a vlk za dveřmi, zrovna jsme o tobě mluvili," zasmál se Jimin na příchozího.

Nejmladší zvedl hlavu, aby si chlapce prohlédl. Předpokládal, že to je Taehyung. Měl rozcuchané černé vlasy, které mu padaly do očí, a hranatý úsměv. V obličeji byl hezký. Také byl poměrně vysoký a štíhlý, ale v Jungkookově mysli zdaleka nezastiňoval studenta, který jim kontroloval kartičky.

„Ahoj. Promiňte, že jdu pozdě," usmál se omluvně nejvyšší z nich.

„V klidu. Posaď se u nás," pobídl ho Jimin. „Představím vás. Jungkookie, tohle je Tae, a Tae, tohle je Jungkookie."

Jungkook se tedy na posteli posadil a mírně na pozdrav uklonil hlavu. Konečně mu pohlédl do očí. Svítily oranžově. „Ahoj."

„Ahoj," usmál se vyšší ještě víc široce, „doufám, že budeme přátelé."

„Pevně věřím tomu, že jo," opětoval nejmladší úsměv.

Taehyung mu zvědavě hleděl do očí. Už otevíral ústa, aby něco řekl, ale Jungkook ho pohotově přerušil: „Ano, jsou černé. Ne, nezabarvily se."

***

Koukaly na něj černé oči bez života, kolem kterých se rozpínala pavučina fialových vlásečnic. Natahovaly se k němu popelavé paže a bledá, rozpraskaná ústa ho volala: „Kookie, pojď za mnou, Jungkookie."

„Ne, já nechci!"

„Jungkookie." Vyzáblá postava se k němu neustále přibližovala.

„Ne!"

„Jungkookie!"

Prudce se na posteli posadil. Celé jeho tělo bylo zbrocené potem, vlasy se mu lepily na obličej a dýchal, jako kdyby právě doběhl maraton. Srdce mu bilo jako na poplach. Trhl sebou, když ucítil dotek na svém rameni, a otočil hlavu daným směrem. Úlevně vydechl, když zjistil, že je to jenom Jimin. Taehyung překvapivě stále tvrdě spal.

„Jungkookie," promluvil nejstarší měkce, zatímco měl ruku stále položenou na jeho rameni.

„Promiň," zamumlal nejmladší a zabalil se do přikrývky ještě více.

„Strašně jsi křičel."

„To... to nic není, Jimine. Nech to být," povzdechl si a znova si lehl. Jeho povlečení bylo propocené.

Jimin sice vnitřně nesouhlasil, ale přikývl. Doufal, že se o tom Jungkook někdy rozpovídá víc.

***

První hodinu měl se svými spolužáky z ročníku koleje Mul. Týkala se ovládání jejich vyhraněného elementu, vody. Nebylo překvapením, že všichni na tom byli lépe, než Jungkook, a to dokonce i ti nejhorší.

„Dnes se budeme učit techniku Soyongdol-i, která spočívá ve vytvoření vodního tornáda," pronesla profesorka. Byla to drobná žena v tmavomodrém kostýmku a platinovými vlasy po pas, ale studenti moc dobře věděli, že není radno si s ní zahrávat. „Prvně vám techniku předvedu, a potom bude řada na vás."

S elegantním mávnutím hůlkou pronesla zaklínadlo, načež se v akváriu, které měla položené na katedře, vytvořilo vodní tornádo.

„Přesně takto. Teď je řada na vás. Nalistujte si v učebnici stranu 52 a můžete začít."

Ať se Jungkook snažil, jak se snažil, sotva vodu trochu rozvibroval. Otráveně si povzdechl a podepřel si bradu rukou.

„No," pronesla měkce profesorka, když procházela kolem jeho lavice, „to nevadí. Třeba nevyniknete v ovládání vody, ale vaší předností bude jiné umění, pane Jeone. Nikdy nevíte."

***

Po bylinkářství a lektvarech, ve kterých byl průměrný, následovala obrana proti černé magii. Jungkook se už tradičně usadil do nejzazší lavice. Téměř nikdo si ho tam nevšímal, a tak mu to vyhovovalo.

Profesor s vážnou tváří a v černém obleku si odkašlal a posunul si brýle na kořeni nosu, načež si založil ruce za záda. „Byť se na této škole soustředíme na podmanění živlů, nejsme imunní vůči černé magii. Proto se musíme naučit jí bránit. Jednou z nejzákladnějších technik, kterou se začneme učit i dnes, je Swildeu Laiteu. Vytvoří kolem nás ochranný štít. V učebnici tuto techniku najdeme na straně 22. Ovšem nebudeme se ji učit pouze teoreticky, ale použijeme ji i v praxi. Jako v každém z předmětů, prvně vám techniku ukážu já, potom se předvedete vy."

Kolem profesora se po pronesení magické formule a ostrým švihnutím hůlkou vytvořila pulsující světelná koule. Studenti si před jejím jasem museli zakrývat oči.

„Samozřejmě, že u vás nebude mít kouzlo ze začátku takovou sílu, ale pravidelným tréninkem se dopracujete k dokonalosti. Tak tedy začneme. Budete postupně chodit sem dopředu od zadní lavice."

Zatím všem studentům, kteří měli tu čest si kouzlo vyzkoušet, hůlka sotva zajiskřila. Po slovech profesora to ovšem nebylo moc velké překvapení.

Jungkook si povzdechl, když došla řada na něj. Zabalil se do hábitu ještě více a došoural se ke katedře.

„Jak jsem říkal, zlehka hůlkou obkreslete ležatou osmičku a vyslovte zaklínadlo."

Černooký chlapec tedy zavřel oči a zhluboka se nadechl. Cítil, jak Moc volně koluje celou jeho bytostí. Pomalu vydechl, oči opět otevřel a mávl hůlkou. Zaklínadlo pronesl hlasitě a sebevědomě.

„ Swildeu Laiteu!"

V následující vteřině vše zmizelo v bílu. Sám Jungkook si musel oči překrývat rukou, stejně jako všichni ve třídě, včetně profesora.

Po pár sekundách světlo pomalu vyprchalo. Chlapec stál na místě jako opařený.

„To bylo vskutku působivé," pronesl profesor, čímž přerušil ticho.

Jungkook mírně pokýval hlavou na znamení díku a pomalu se vydal zpět do své lavice. Měl pocit, že se mu zem vlní pod nohama a ještě k tomu s ním někdo točí, jako kdyby byl na kolotoči. Zatmělo se mu před očima.

***

Když se probudil, viděl nad sebou jasné světlo. Další věc, které si všiml, bylo, že ho někdo drží za ruku. S námahou otevřel oči, aby se podíval, kdo to je.

„Jsi vzhůru!"

„Ahoj, Jimine," usmál se unaveně mladší, načež oči znovu zavřel, cítil se unavený, tak strašně unavený...

„Jak mu je?" ozval se hlas, který zatím slyšel jen jednou. Znovu rozlepil oči. Cítil, jak se mu vráží ruměnec do tváří, když příchozí osobu konečně zaostřil.

„Ahoj, Namjoone. Je vyčerpaný, ale jinak v pohodě."

Namjoon...

„Ahoj," pozdravil a usmál se, jak nevlídněji uměl.

„Ahoj," usmál se vysoký chlapec, načež se posadil na druhou židli, která byla u postele. „Slyšel jsem, co jsi předvedl v první hodině obrany. Většině kouzelníků se štít v takové síle nepovede ani v dospělosti."

„Díky," zašeptal nejmladší a pomalu se na posteli posadil, načež si promnul obličej. Chtěl se aspoň trochu probrat.

„Většinou se tahle síla objeví u kouzelníků, kteří ovládnou éter," zamumlal Namjoon.

„Éter?" zopakoval překvapeně Jungkook.

„Ty jsi o tom nikdy neslyšel? Mimo čtyři základní elementy se vzácně objevuje éter. Moc se toho o něm neví, protože většina lidí, kteří měli schopnost ho ovládnout, zešílela. Jediné, co se o těchto kouzelnících s jistotou ví, je to, že vynikají v ovládání obrany proti černé magii, a... ne, to je blbost..."

„Dopověz to," pobídl nejstaršího Jimin.

„Dokážou vycítit, když se blíží Geulimja. Prý je vidí ve snech."

***

Dokážou vycítit, když se blíží Geulimja. Prý je vidí ve snech.

Tato myšlenka procházela Jungkookovi hlavou od chvíle, kdy Jimin s Namjoonem opustili ošetřovnu. Tiše vydechl a složil si ruce za hlavu. Zíral do stropu. Je možné, že by zrovna on patřil mezi jedince, kteří ovládají éter? A nezačal by z toho už bláznit? Pokud věděl, tak nikdo z jeho rodiny tuto schopnost neměl.

Když uslyšel, že se otevírají dveře, otočil se na bok a překryl si hlavu přikrývkou. Předstíral, že spí. Tiché kroky se blížily k jeho posteli.

„Říkám vám, že je na tom chlapci něco zvláštního," zašeptal hlas, který nedokázal rozeznat.

„Uklidněte se, Jae-sangu. Vždyť nic neprovedl," uklidňoval ho druhý mužský hlas, starší. Jungkook tipovat, že se jedná o ředitele.

Jae-sang? Nebyl to ten profesor obrany proti černé magii?

„Vždyť má větší sílu než dospělý! Může ohrozit celou školu," rozčiloval se první.

„Pokud nebude své síly používat moc, bude vše v pořádku. Chodí přece k nám do školy, aby se naučil své schopnosti usměrňovat, nebo ne?"

Mladší muž poraženě vydechl. „Máte pravdu, budu se ho snažit ve svých hodinách krotit."

„To rád slyším. Teď pojďme, ať ho nevzbudíme. Určitě se potřebuje po dnešku vyspat."

Kroky mladšího muže ředitele bez dalších slov následovaly.

***

Další den Jungkooka z ošetřovny pustili. Byl rád, že už nemusí být v obležení přehnaně starostlivé sestřičky a ne zrovna vábně vypadajícího jídla.

„Jsi zpátky!" zaradoval se Taehyung, když jeho nový kamarád vstoupil do jejich pokoje.

„Jsem zpátky," přikývl mladší, ale neusmíval se. Hlavu měl pořád plnou toho, co včera večer prohlásil jeho profesor na obranu proti černé magii. Taehyungovi jeho zasmušilý výraz neunikl.

„Co se děje?"

„Co by se mělo dít?" zeptal se Jungkook, když se myšlenkami vrátil zpět do reality.

„Vypadáš rozčileně."

Mladší si povzdechl a posadil se na postel, načež si odhrnul vlasy z obličeje. „Budu si muset udělat výlet do knihovny."

„Co tam?" zeptal se vyšší a posadil se na postel naproti němu.

„Potřebuju se dozvědět něco víc o Geulimja."

Starší chápavě přikývl. „Chceš, abychom šli já a Jimin s tebou?"

Jungkook mírně zavrtěl hlavou. „Díky, ale ne. Na tohle se chci podívat sám."

„Dobře, ale kdybys cokoliv potřeboval, ozvi se. Rádi ti pomůžeme."

Menší vděčně přikývl. „Děkuju."

***

Ještě ten večer se Jungkook vydal do knihovny. Byť na první pohled vypadala opuštěně, čím hlouběji do místnosti vstupovat, tím více studentů hrbícími se nad knížkami a sešity viděl. Netrvalo dlouho a dostal se do nejzazšího oddělení, kde se nacházely knihy pojednávající o všem, co se týkalo černé magie. Z řady knih vytáhl tlustou knihu v tmavozeleném koženkovém obalu se stříbrným nápisem vyrytým na přebalu: „Temné bytosti". Zanedlouho nalistoval stránku, kterou potřeboval.

Geulimja

Geulimja, neboli Stíny, jsou bytosti živící se duší kouzelníka, přednostně Yoso Namja. Domníváme se, že prvním Geulimja byl Yoso Namja, jehož jméno neznáme, který ovládal éter. Moc tohoto elementu jej úplně pohltila a stáhla jej na temnou stranu, za hranice přípustné magie. Údajně přišel o duši.

Pro tyto bytosti je specifická vychrtlá postava a popelavá pokožka, pod kterou jsou jasně zřetelné fialové žíly. Jejich oči bývají buď šedé nebo černé. Cestují jednotlivě, maximálně v párech.

Jak již bylo zmíněno, Geulimja se živí duší. Stačí pouhý dotek a o část své duše přijdete, čímž se dostáváte na cestu k proměně v jednoho z nich. Tento proces je nevratný.

Když se blíží, okolí obklopí temnota, která je doprovázená zlověstným šelestem, který připomíná šeptání. Když odejdou, vše vypadá stejně, jako předtím.

Nejlepší ochranou proti nim jsou světelná kouzla v čele se zaklínadlem Laiteu Geullobeu, avšak toto kouzlo dokázalo úspěšně provést pouze šest kouzelníků.

Když Jungkook dočetl stránku, zavřel knihu hlasitěji, než měl v úmyslu, a zabořil obličej do dlaní. Bylo snad možné, že to odpoledne si jeho bratra vzaly tyhle potvory...? Nechtěl si to připustit, ale někde vzadu v mysli věděl, že to byla pravda.

***

„Tak co ses dozvěděl v knihovně?" zeptal se Jimin, když viděl mladšího, jak vchází do dveří. Jungkook v odpovědi pouze zavrtěl hlavou a posadil se na postel. Nechtěl se o tom bavit, stejně jako o svých snech.

Jimin si povzdechl a překřížil si nohy. „Víš, není zdravý v sobě všechno dlouhodobě dusit-"

„Přestaň se chovat, jako kdybys byl několik let můj nejlepší kamarád. Neznáme se ani týden, a vážně se o tom s tebou nechci bavit, i když by mi to mělo, jak říkáš, pomoct. Díky za starost, ale až budu potřebovat pomoc, tak si o ni řeknu."

Jungkook nasupeně odkráčel do koupelny, kde si stoupl pod ledovou sprchu. Jeho reakce byla možná přehnaná, ale nenáviděl, když se mu cizí lidé snažili rýpat v soukromí. Povzdechl si a začal si umývat hlavu.

„Promiň," pípl Jimin, když Jungkook vycházel z koupelny.

„Já bych se měl omlouvat," broukl vyšší, načež se posadil na postel. Ručníkem si pořád ždímal vlasy. „Jen... Nerad se bavím o osobních věcech."

Starší přikývl. „Budu si to pamatovat."

***

Uběhly dny a týdny, ale žádná nehoda podobná té, ke které došlo při první hodině obrany proti černé magii nedošlo. O té nehodě se přestalo po dvou týdnech mluvit, což Jungkookovi vůbec nevadilo, nerad na sebe strhával pozornost. Ve všech předmětech zůstával na stejné úrovni, nijak se nezlepšoval, ani nezhoršoval. Jediné, co bylo intenzivnější, byly jeho noční můry, o kterých ovšem nikomu neřekl. Každý večer se v jeho snu jeho bratr přibližoval, a minulou noc stál u něj až nepříjemně blízko.

Jungkook si jako obvykle po výuce sbalil své věci a odporoučel se do pokoje.

„Chceš se jít s námi po škole projít? Celé dny jsi zavřený v pokoji," navrhl Jimin, načež si před černookého chlapce dřepl.

Jungkook v odpovědi pouze zavrtěl hlavou a sklopil pohled ke svým palcům u nohou.

„No tak, jedna krátká procházka tě nezabije. Venku je jedna zrovna teplo, a za pár dní už bude zima. Prosím?"

Mladší si povzdechl a konečně si stoupl. „Fajn."

Jimin se nadšeně usmál a tleskl rukama. „Výborně! Nebudeš litovat, slibuju!"

Zanedlouho stáli oblečení před vchodem do ubytovny, kde už na ně čekal Taehyung s Namjoonem. Jungkook měl jako obvykle hůlku zastrčenou v botě.

„Myslel jsem si, že půjdeme jen my dva s Taehyungem," zašeptal Jungkook, zatímco ho menší tahal směrem k nejstaršímu.

„Ne, půjdeš ty s Namjoonem. Myslím, že si to oba moc užijete."

Sotva se Jungkook ocitl od nejvyššího na vzdálenost několika centimetrů, jak Jimin, tak Taehyung ho opustili.

Jungkook se zhluboka nadechl a pohlédl staršímu chlapci do očí. Už s ním mluvil, tohle zvládne.

„Ahoj," pozdravil ho konečně. Ani se nemusel snažit a usmíval se.

„Ahoj. Kam se chceš jít projít?" oplatil mu Namjoon úsměv. Jungkook se nemohl na jeho milý obličej vynadívat.

„Upřímně, moc to tady neznám, tak výběr trasy nechám na tobě," poškrábal se rozpačitě menší z dvojice vzadu na hlavě. Nemohl zabránit ruměnci, který se mu rozléval po tvářích.

„Můžeme jít ke skleníku. Myslím, že tam profesorka Ahnová nedávno vysázela nové kytky."

Jungkook souhlasil mírným pokýváním hlavy a nechal se starším vést.

***

Svět zhasl, stejně jako před osmi lety. Jungkook s Namjoonem se nacházeli na kamenné cestě ke skleníku.

„Ne, ne, cokoliv, jen ne tohle," zamumlal menší, když se ozvalo zlověstné šeptání. Křečovitě sevřel ruku staršího ve své. Do očí mu vhrkly slzy, které sne snažil stírat dřív, než sklouznou na jeho tváře. „Já už nechci!"

Vyšší cítil, jak se tělo mladšího chlapce začíná třást. Pevně jej k sobě přitiskl, načež jej začal hladit po zádech. Tento jev zažil poprvé, ale musel být odvážný. „Brzy to přejde, neboj."

„Kookie," ozval se křehký hlas mezi šeptáním.

Oslovený nijak nereagoval, naopak se k Namjoonovi přitiskl ještě více. Určitě má halucinace.

„Jungkookie, vrátil jsem se za tebou," pokračoval ten neznámý hlas. Jungkook posbíral dost odvahy na to, aby se otočil a podíval se na zdroj. Ve tmě vystupovala popelavá tvář. Oči se mu rozšířily. Vypadal jako Jung-hyun v jeho noční můře.

„Nemáš radost, Jungkookie?"

Černookému chlapci se roztřásla kolena. Tak přece to byla pravda...

„Pojď se mnou, bratříčku."

Jungkook se vzpamatoval až ve chvíli, kdy se k němu natáhla kostnatá ruka. Odstrčil Namjoona dozadu a sám couval, zatímco se snažil nahmatat hůlku. Oči nespustil z Geulimja svého bratra.

„Ať už se chystáš dělat cokoliv, dej si pozor," varoval ho starší. Cítil jeho dlaň na svém rameni.

„Neboj," zamumlal, když konečně našel svoji hůlku a vytáhl ji z boty. Mířil s ní Geulimja přímo do středu hrudi.

„Ale Jungkookie, přece nebudeš ubližovat svému staršímu bráškovi. Nejlepší bráška na světě, pamatuješ?"

„Promiň, už nejsi můj nejlepší bráška na světě," zašeptal Jungkook, načež se narovnal a pronesl zaklínadlo, o kterém si včera četl. Nezajímalo ho to, jestli ho to zabije. Musí ochránit svoje přátele. „Zakryj si oči, Namjoone. Laiteu Geullobeu!"

Neprůchozí tmu vystřídalo nejjasnější světlo, které kdy černooký chlapec viděl. Překryl si oči předloktím.

Bílá opona se za pár vteřin rozestoupila a před chlapci se opět objevil skleník s pestrobarevnými rostlinami. Tento obraz se však Jungkookovi začal mlžit. Třeštila mu hlava a svět kolem něj se začal točit. To, že na něj Namjoon volá, vnímal už vzdáleně.

***

Když se probudil, stále mu zvonilo v uších. Tiše zamručel. Chtěl si odhrnou vlasy z obličeje, ale jeho pravá ruka ho neposlouchala. Po několika zamrkáních otevřel oči, aby se podíval, co se děje.

Dotyčná ruka byla po loket obvázaná. Všiml si, že u okrajů obvazu se do horní části paže a do prstů větví černé žíly. Těžce si povzdechl a znovu oči zavřel. Nechtělo se mu nad tím přemýšlet.

„Už je vzhůru!" ozval se z dálky známý hlas, který byl téměř okamžitě následovaný rychlými kroky. Neslyšel jenom jednoho člověka, určitě jich k němu šlo víc. Jungkook otevřel oči. Na tváři se mu objevil úsměv, i když se necítil zrovna nejlépe. „Ahoj, kluci."

„Jungkookie!" zaradoval se Jimin, který jej okamžitě chytil za zdravou ruku. „Jak ti je?"

„Já nevím, je mi docela divně..."

„Spal jsi skoro čtrnáct dní, měli jsme o tebe strach," řekl Taehyung, sedaje si k němu na postel.

„Čtrnáct dní?" zeptal se ochraptěle Jungkook a podepřel se lokty.

„To kouzlo, které jsi provedl, vyžadovalo neskutečné množství energie. Mohlo tě to i zabít. Je zázrak, že jsi vyvázl jen se zraněnou rukou," řekl tiše Namjoon. Na to Jungkook nemohl udělat nic jiného než přikývnout.

„Necháme vás s Namjoonem o samotě, však si popovídáme, až tě odtud pustí," zazubil se Jimin, načež objal Taehyunga kolem ramen a vedl ho pryč. Nejmladší se neubránil úsměvu předtím, než jeho výraz opět zvážněl.

„Namjoone, stalo se někomu něco, když...?"

Nejstarší zavrtěl hlavou a usmál se. „Všichni jsou v pořádku, díky tobě. Celá škola o tom mluví."

Jungkook tiše zaskučel. „Nenávidím být středem pozornosti."

Namjoon se jen zasmál a odhrnul mu přerostlé vlasy z obličeje, ale brzy jeho výraz opět zvážněl. „Promiň, že to teď vytahuju, ale... koho jsi viděl?"

Jungkook si povzdechl. „Bráchu, Zmizel před osmi lety, když u nás ve městě byli Geulimja. Vzali si ho, a on si chtěl vzít mě. Všechno ti povím, ale ne teď."

Namjoon chápavě přikývl.

„Prvně si chci s tebou užít pořádnou vycházku."