✧･ﾟ: *✧･ﾟ:* ✧･ﾟ: *✧･ﾟ:* ✧･ﾟ: *✧･ﾟ:* ✧･ﾟ: *✧･ﾟ:* ✧･ﾟ: *✧･ﾟ:* ✧･ﾟ: *✧･ﾟ: *✧･ﾟ✧

Jméno: Maya
Wattpad jméno: jjungmaya 
Téma: AU, v němž Voldemort vyhrál
Název příběhu: Neonový drak
Anotace: Povídka vyprávěla o drakovi. O drakovi, který žil před dávnými lety. O drakovi, který si přál znovu zaslechnout skladbu zahranou na jeho milovanou harfu, jejíž tóny by zbarvily jeho šupiny do zářivých, neonových barev. Vyprávěla o drakovi, jehož existencí si nikdo nemohl být jistý.
Jedno však jisté bylo. Hwang, vysoce postavený smrtijed, chtěl tohoto draka najít. A i když to znamenalo povolat elitní skupinu zvanou Grani, doprovázenou svými majestátními okřídlenými koňmi, nehodlal honbu za svým cílem vzdát.
Počet slov: 7390 

✧･ﾟ: *✧･ﾟ:* ✧･ﾟ: *✧･ﾟ:* ✧･ﾟ: *✧･ﾟ:* ✧･ﾟ: *✧･ﾟ:* ✧･ﾟ: *✧･ﾟ:* ✧･ﾟ: *✧･ﾟ: *✧･ﾟ✧

Stébla trávy se zahýbala s každým sebemenším poryvem větru. Nakláněla se ze strany na stranu a z jejich vrcholků padaly kapky rosy. Ráno bylo svěží, přestože mnozí by ho jistě shledali spíše nepříjemně mrazivým. Člověk, který žil v Anglii již nějakou dobu, by ho každopádně označil za jedno z těch snesitelnějších. Kromě muže vyčkávajícího na útesu se však nikdo v tak brzké ranní hodiny venku nenacházel.

Muž zalovil v kapse dlouhého kabátu a nahmatal kapesní hodinky. Ještě dvě minuty, pomyslel si a s malým povzdychem hodinky opět schoval. Doslechl se, že chodili vždy přesně na čas, tentokrát by se ale nezlobil, kdyby dorazili dříve. Průchody přes hranice byly riskantní a i v něm zanechaly stopu nervozity.

Ještě minuta. Čas měl tu tendenci táhnout se, když si člověk přál, aby utíkal rychle.

Konečně. Chuť vzduchu se změnila těsně předtím, než zaslechl tichý dopad kopyt. Byl to velice tlumený zvuk, což bylo překvapivé vzhledem k tomu, že mu za zády přistála celá skupina. Otočil se, naposledy koukl na hodinky a teprve poté jim věnoval pozornost.

Devět okřídlených, tmavošedých koní. Devět jezdců zahalených ve stejně barevném oblečení. Popis, kterého se mu předchozího dne dostalo, seděl dokonale, včetně atmosféry, kterou kolem sebe začal vnímat. Vzduch jako kdyby zhoustl a i vítr se na moment zastavil, ohromen tak nečekaným výjevem. Jeden z jezdců sklouzl ze hřbetu onoho majestátního zvířete a přešel k němu blíž. Jako známku důvěry stáhl z hlavy kapuci, přestože spodní část jeho tváře zůstala zahalená.

„Grani jsou vám k službám," pronesl tlumeným hlasem a jemně kývl hlavou. Do jeho angličtiny lehce pronikl korejský přízvuk, přestože téměř dokonale zakrytý.

„Skvělé," odpověděl mu smrtijed a na jeho obličeji se vyskytl pokřivený úsměv. „Odtud vás zavedu k mému pánovi. Přeje si předat vám detaily osobně. Nemusíte mít obavy, bylo zajištěno, aby váš pohyb po Anglii vy-víte-kdo nezachytil."

Muž před ním kývl hlavou a znovu si nasadil kapuci. Vrátil se k mohutnému granianovi, usedl na jeho hřbet a do rukou uchopil dlouhou hřívu. Smrtijed ho poněkud váhavě následoval, ale nechal se na hřbet pegase vytáhnout též, načež se chytil muže kolem pasu. Ten pak jemným kopnutím patami dal zvířeti povel ke vzletu.

Ta rychlost byla nevídaná. Nemyslel si, že by kdy letěl takhle rychle, nejspíš ani nejrychlejší hráč famfrpálu s tím nejlepším koštětem by se granianovi nevyrovnal. Bylo mu jasné, proč se členové takového... spolku rozhodli právě pro toto zvíře. Dávalo jim jednoznačnou výhodu. S tmavými, bouřkovými mraky téměř splývali, a tak nebylo momentálně potřeba ani užití jakýchkoliv kouzel, která by je skrývala.

Kdyby byli granianové dostupní i v Anglii, jistě by byli oblíbení. Jenže na světě žilo pouze několik stád, velká část z nich v Norsku a Rusku. Většina těchto stád navíc byla divoká či polodivoká, a ten malý ochočený zlomek majitelé přísně skrývali před kýmkoliv, kdo by se je pokoušel využít. Slyšel, že Grani vlastnili celé stádo a snažili se o aktivní chov, ale nijak zvlášť nezkoumal, kolik na tom bylo pravdy. Nicméně se to zdálo pravděpodobné.

Trochu si oddechl, když se dostali na místo. Přestože byl ten let nádherný, na takové cestování rozhodně nebyl zvyklý a začalo se to na něm rychle podepisovat. Nejen, že jeho hlava začala třeštit, ale navíc se rozechvěl po celém těle. To ale mohlo být jednoduše způsobeno nedostatkem vrstev oblečení.

Seskočil ze hřbetu a počkal, než se všichni Grani přidali k němu. Sledoval je, jak dali ještě předtím povel koním, aby se rozutekli pryč. Přestože měl mnoho otázek, nebyl v pozici, kdy by je mohl vyřknout. A tak je pozoroval mlčky. Teprve když získal veškerou jejich pozornost, otevřel obrovská vrata a vpustil je na pozemky patřící k rozlehlé vile.

Nikdo z nich si okolí neprohlížel s úžasem. Tři z nich se sice rozhlíželi, ale vypadalo to, jako by jen analyzovali prostředí. Zbytek pro změnu pohledy nezamířil jinam, než přímo před sebe. Podivná sebranka, pomyslel si a zahnal potřebu zbavit se hořkosti v ústech pomocí nějaké jedovaté poznámky.

Interiér vily už si prohlíželo vícero z nich. Možná byl vnitřek vily zajímavější, než zahrady, nebo možná potřebovali více párů očí, které by zaznamenaly každou chodbičku a každičký detail. Byli tak odporně profesionální, až ho začalo nepříjemně svrbět označené předloktí. Jako připomínka lenosti smrtijedů, kteří svou vážnost a tvář ztratili již před lety. Sice ne v očích mudlovských šmejdů a jiných spodin, ale v očích ostatních smrtijedů rozhodně.

„Dovnitř musíte sami," pronesl neutrálním hlasem, přestože ho ten tón stál veškeré síly. Přál si poslouchat, chtěl vědět, o co přesně šlo. Rozkazy však byly jasné a on se jimi řídit musel. Vpustil skupinu dovnitř a zabouchl za nimi dveře, od kterých poté neochotně odešel. Tohle bylo všechno. Součástí tohoto plánu byl jen na necelou půlhodinu.

✧

Sál, do kterého vešli, byl prostorný a uzpůsobený možnostem společenských akcí. Zem byla místy ošoupaná od tanečních bot, přestože normální smrtelník by tuto skutečnost nejspíš jen těžko postřehl. Květina v rohu byla z jedné strany lehce polámaná, to kvůli hostům, kteří kolem ní procházeli do vedlejší místnosti. Přestože to byly zdánlivě nepotřebné detaily, Namjoon je všechny vnímal a vstřebával.

Jeho mysl neustále analyzovala – tuto činnost si zautomatizoval již po několika měsících od doby, co se stal Granim. Přesto zvládl svůj mozek odtrhnout od detailů v místnosti a začal se soustředit na člověka, který je očekával.

Vysoce postavený smrtijed seděl ve svém pohodlném křesle, které by majestátností mohlo připomínat trůn. Byl takovým bezvýznamným králem tohoto malého panství, ve kterém platila jeho pravidla. Namjoon se nad tím musel pomyslně ušklíbnout. Smrtijedi byli vždy domýšliví, přestože se svou ubohostí blížili jejich pánovi.

„Pane Hwangu," promluvil jako první a kývl na něj v náznaku pozdravu.

„Ach, jste tu," pronesl, jako kdyby to snad nebylo zjevné. Elegantně se zvedl ze svého místa a sešel po třech malých schůdcích, aby stál ve stejné rovině, jako jeho hosté. „Jsem rád, že jste dorazili v pořádku. Ten, jehož jméno nevyslovujeme, o vás neví. Osobně jsem se o to postaral a zajistil vaši bezpečnost pro překročení hranice. Váš pohyb budeme nadále krýt, ale musím vás upozornit, že ani naše zdroje nejsou za určitých okolností naprosto spolehlivé, co se týče dění... uvnitř našeho kouzelnického prostoru."

Namjoon chápavě pokýval hlavou, přestože měl chuť protočit očima. Hwang se jim snažil nenápadně naznačit, aby se měli obzvláště na pozoru – jako kdyby pochyboval o jejich schopnostech. Věděli, jaké prostředí je mělo čekat, už když jeho žádost přijali. „Nemusíte si dělat starosti. Pokud vše půjde podle plánu, neměli bychom vaši pomoc ani potřebovat," ujistil ho pevným hlasem.

„To rád slyším," kývl smrtijed a dlouze vydechl, na jeho tváři se během toho objevil malý úsměv. „Pak tedy můžeme přistoupit k tomu nejdůležitějšímu. Následujte mě, prosím, tato místnost je přeci jen na jednání příliš velká."

Vedl je do vedlejšího pokoje, prošli kolem lehce polámané květiny a zahnuli doleva. Prostor byl vybavený jako odpočinkový salonek, zjevně dostupný některým VIP hostům, vzhledem k lehce prosezeným pohovkám. Pán domu si sedl na své oblíbené místo, Namjoon se posadil naproti němu a zbytek Grani mu zůstal stát za zády. Prohlíželi si útulnou místnost, avšak pozornost věnovali hlavně dvěma mužům, kteří započali hovor.

„Má žádost je nejspíš zadáním poměrně jednoduchá oproti vašim obvyklým úkolům, za normálních podmínek bych vás ani neobtěžoval," začal mluvit smrtijed, jeho hlas se zdál být trochu výsměšný. „Avšak, okolnosti se poněkud změnily. Pán zla si je vědom našich hrátek a začíná být stále náročnější před ním naše... osobní záležitosti ukrýt. Naše poměřování na to, kdo si toho za jeho zády dovolí víc, se tím ale stává zajímavějším..."

Všichni mu věnovali pozornost, přestože na první pohled se zdálo, jako by poslouchal pouze mladík v křesle. Ten si měřil Hwanga zkoumavým pohledem, podroboval ho své analýze, vnímal každý pohyb. Začínal si dělat dobrou představu, o co šlo.

Muž si odkašlal a pokračoval. „Již nějakou chvíli se nad tím zamýšlím a došel jsem k závěru, že tento objekt toužím probádat. A za dokonalých podmínek nejlépe vlastnit," mluvil v hádankách, zjevně zvyklý tím všechny okolo provokovat. Ale Grani byli trpěliví. A tak muž pokračoval, trochu nespokojený, že si nemohl pohrávat. „Chci, abyste mi našli neonového draka."

✧

„Hyung," ozval se Jungkook, jakmile se ocitli u svých koní, dostatečně daleko od sídla. Pozoroval, jak Namjoon svého graniana hladil po krku, zatímco hluboce přemýšlel. „Hyung, tváříš se trochu moc vážně na to, že máme hledat něco dost pravděpodobně neexistujícího," zamumlal, načež na sobě pocítil pohled několika párů očí. Nechal do svého hlasu proniknout výčitku.

„Nemůžeme přece vědět jistě, že neexistuje," ozval se v zápětí nejmladší člen skupiny. Snažil se věřit tomu, že neletěli takovou dálku zbytečně a následující pátrání mohlo mít skutečný smysl. Nikdo si nepřál mu ty nadějné iluze rozdrtit, ale při jejich povolání to bohužel jinak nešlo.

Namjoon si zhluboka povzdechl a podíval se na něj. „Stejně jako nemůžeme vědět jistě, že existuje. Je mi líto, Beomgyu, ale nemůžu zaručit, že budeme úspěšní," řekl upřímně, načež zalovil v brašně a vytáhl starý, ošoupaný deník. „Hwang sice zmínil, že o drakovi kdysi psal Scamander. Jenže... prolistoval jsem ten jeho deník celý, několikrát, a nikde to v něm není."

Uklidil křehkou knížečku zpět do brašny. Nikdo nevěděl, jak se k němu původní zápisky Newta Scamandera dostaly, a i přes zvědavost se žádný z ostatních Grani neodvážil zeptat. Každopádně to pro ně bylo výhodné, minimálně co se týče informací o kouzelných tvorech. Během let byla Scamanderova vydání Fantastických zvířat upravena k nepoznání a nynější výtisky plnily spíše dezinformace, které mohly neopatrného jednoduše zabít.

„Takže... kam teď?" prolomil ticho Taehyung, který už byl pár minut usazený na hřbetě svého pegase. Vypadalo to, že si z jejich nepříliš nadějných vyhlídek nic moc nedělal. Ani při vyčkávání na odpověď se k nim neotočil, upravoval místo toho svůj oděv.

Namjoon se pod maskou pousmál, narovnal se v zádech a dlouze vydechl. Vzal si z mladíka příklad, vyskočil na hřbet graniana a zavrtěl se, aby se mu sedělo pohodlně. „Hwang mi předal několik tipů na informátory. Všichni sídlí v Londýně. Nejlepší by bylo zastavit se v Maidstone, to je kus od Londýna. Tam se rozdělíme, koně necháme na místě a začneme s misí."

Všichni souhlasně kývali hlavou. Oddechl si, věděl moc dobře, proč s sebou vzal právě tyhle lidi. Taehyung se hned ze začátku ukázal být tak užitečným, jak doufal. Dokázal svůj klid snadno přenést i na ostatní, a Namjoon mu za to byl nesmírně vděčný. Vést misi pak bývalo mnohem snazší, když ho držel koncentrovaného i někdo další.

Ohlédl se za sebe a po rychlé kontrole okolí pobídl pegase do pohybu. Všech devět jezdců se vzneslo k nebi, aby opět splynuli s bouřkovými mraky.

✧

Maidstone, hlavní město hrabství Kent, bylo již přes dvě desetiletí osídleno převážně mudly. Kouzelníci zde příliš často nepobývali – smrtijedi se raději usazovali přímo v Londýně, nebo si budovali ukrytá panství na rozlehlých, osamocených pozemcích. Vrstvy nečistokrevných čarodějů pak mívaly příliš omezená práva na to, aby si vůbec mohli dovolit na takových místech bydlet. To byla však pro Grani výhoda. Oblast se pro ně stala bezpečným startovacím bodem, ze kterého mohli započít svou misi.

Namjoon si upravil oblečení a odkašlal si. Stádečko granianů už se chystalo k odletu a stačilo jediné máchnutí rukou, aby se vůdčí klisna vznesla k nebi, doprovázená ostatními zvířaty. „Dobrá... pro začátek se musíme rozdělit. Máme v Londýně tři zdroje, od kterých potřebujeme získat informace," začal mluvit. „Já, Yeonjun a Jahye se vydáme do Remorse Bookstore. Vlastník má údajně informace o drakovi, ke kterým se jinak nedostaneme."

Všichni ho pozorně poslouchali, a tak pokračoval. „Taehyung, Seojoon a Kitae. Vy musíte do Greenwich, má tam být nějaký skrytý podnik. Hledáte muže, kterému se říká Tick-Tock, a čas nejvíc tráví právě v tom podniku. Měl by to být expert z ciziny, ale Hwang mi nic víc neřekl, takže... postup bude čistě na vás."

Nelíbilo se mu, jak málo informací dostali. I v ten moment, kdy vysvětloval jednotlivé úkoly, mu myšlenky nedaly chvíli klidu. Museli se více ptát, pracněji hledat, a to mohlo jednoduše vyvolat podezření. Ve společnosti protkané Voldemortovými stále věrnými přívrženci to nebylo příjemné. Jejich opatrnost se musela zvednout na maximum, aby zaručeně uspěli.

„Jungkook, Tan Xia, Beomgyu... vy musíte sehnat neupravené povídky Tamsina Preece. Rok vydání musí být 2003 a překlad je od Hermiony Grangerové. Kopií je zoufale málo a v Anglii ještě méně... ale člověk v knihkupectví kus od Příčné ulice by měl nějakou vlastnit. Kvůli překladatelce ta kniha podléhá cenzuře, takže bude určitě opatrný, musíte si dát pozor na jazyk, aby vám ji prodal."

Všichni na souhlas pouze pokývali hlavou. Nebylo třeba ničeho jiného. Namjoon se narovnal v zádech, vytáhl hůlku a jednoduchým kouzlem přeměnil své oblečení. Ostatní ho následovali, každý s volbou takového oděvu, kterým by zapadli mezi ostatní kouzelníky a zároveň zůstali nenápadní.

„Hwang má v Chelmsfordu pozemek, na kterém se sejdeme. Graniani tam na nás budou čekat. Do té doby se nesmíme vzájemně kontaktovat, vyvolalo by to zbytečné podezření. Už tak na sobě nejspíš budeme mít víc pozornosti, než bych si přál," povzdechl si, zatímco upravoval popruh brašny. „Buďte opatrní. Pokud se cokoliv prozradí, nebude to jednoduché zakrýt a dost možná na tom naše mise selže. Musíme zajistit, aby vše vyšlo, i když to bude náročné."

Chvíli dusného ticha narušil až Kitae, se svým typickým úšklebkem na tváři. „No... horší než zápas proti Mahoutokoro to určitě nebude."

Vysloužil si za tu poznámku různé reakce, Namjoon se však jen tiše uchechtl. Ano, přesně to potřebovali. Nadzvednout tížící atmosféru a trochu se uvolnit předtím, než všechno začne. „To tedy doufám, že nebude," odpověděl upřímně a pobídl Yeonjuna a Jahye, aby ho následovali.

„Odejdeme jako poslední, zkontrolujeme veškeré stopy, které tu po nás mohly zůstat," oznámil ještě. Souhlasy ostatních mu vykouzlily malý úsměv na tváři. Pozoroval, jak se oba týmy postupně přemístily, a oddechl si. Odvedl svůj vlastní tým opodál, prohlédli okolí, a teprve poté se společně přemístili na bezpečné místo.

✧

Ulice byla vylidněná, což bylo překvapením i přesto, že se na chodník spouštěl prudký liják. Londýn nebýval prázdný, ale vzduch nasáknutý čímsi podivným zřejmě mnohé nekouzelníky zahnal zpět do jejich domovů. Namjoon pozoroval, jak se Jahye zachvěla. Rozhodně to nemohlo být zimou. Bývala citlivější na vnímání magie, a rozhodně nebylo moudré brát to na lehkou váhu.

Kývl hlavou směrem k postraní uličce, která je měla dovést k průchodu do schovaných částí velkoměsta. Na jejím konci čtyřikrát ťukl klouby do starých, dřevěných dveří, které se záhy otevřely. Přivítal je poměrně zatuchlý prostor plný starého nábytku a dalších nepotřebných věcí. Za polorozpadlou skříní se nacházely další dveře.

Přešel k nim, opatrně našlapoval, aby pod ním stará podlaha nevydala žádný zvuk. Zalovil v kapse a nahmatal penízek, který následně procpal klíčovou dírkou. Z druhé strany dveří se ozvalo cinknutí, zámek cvaknul a dveře se samy od sebe otevřely. Na promočené rohožce se válel proděravělý galeon.

Sebral ho, strčil zpět do kapsy a vkročil i se svými společníky do ulice označené jako Grindelwaldova. „Vejděte hlavním vchodem, já se dovnitř dostanu zadními dveřmi. Je to přímo támhle," naznačil směr pokývnutím hlavy. Yeonjun kývl, vydal se doprava jako první. Zvuky zanikaly v šumu deště, který si stále nedal pokoj a nejspíš i zesílil, a tak se museli snažit o něco víc, aby jakoukoliv hrozbu zaznamenali včas.

I Grindelwaldova ulice však byla spíše prázdná, kromě několika kouzelníků, kteří spěchali do jiných obchodů. Ponurá atmosféra jim nedovolila se na kolemjdoucí ani podívat, a tak prošli všichni tři hladce.

Remorse Bookstore. Zvenku ten obchod vypadal zkrátka jako obyčejné knihkupectví. Yeonjun podržel dveře, aby mohla Jahye projít, a hned poté ji dovnitř následoval. Vnitřek působil ještě obyčejněji, pokud to vůbec bylo možné. Dlouhé řady polic naplněné knihami, nabídka pletených přívěsků a záložek, mapy a návody na vše možné.

„Huh," ozvalo se a oba Grani se ihned otočili za hlasem. Fialovýma očima si je prohlížela dívka, která seděla za hromádkou knih, nohy v kozačkách opřené patami o kraj prodejního pultu. Tvář jí zdobil úšklebek, který nezmizel ani tehdy, když znovu promluvila: „What kind of lovely visitors do we have here today?"

Než vůbec stačili promyslet vhodnou odpověď, ozval se z druhé strany knihkupectví Namjoonův smích. Vyrovnaným hlasem odpověděl otázkou. „Don't you have any remorse?"

Dívka se zazubila a rázem vyskočila na nohy, podpatky kozaček hlasitě klaply o podlahu. Sebrala sloupeček knih z pultu a přesunula ho na malý stolek za svými zády, načež svou pozornost obrátila zpět k nim. Pokynula jim, aby přišli blíž, a jelikož Namjoon ji poslechl, Yeonjun i Jahye ho okamžitě následovali.

„Takže pro informace, hm?" vytáhla obočí a zapřela se dlaněmi o pult. „Pak jste na správném místě. Možná na tom nejsprávnějším, na kterém můžete být. Morse," ukázala na sebe, jako kdyby se představovala, „vám ráda nabídne své služby."

Namjoon s úsměvem na tváři kývl, přestože pohled v jeho očích mrazil. „A co nás takové služby budou stát?"

„Oh," zahihňala se, přičemž si překryla ústa dlaní. „Jak příjemné, vidět zákazníky, kteří si uvědomují, že i informace mají cenu. Ovšem, cena se odvíjí od poptávky... v každém případě galeony jsou jen stěží něčím, co bych si za takové služby přála."

„Takže směnný obchod?" zeptal se Yeonjun klidně.

„Dá se říct," zaštěbetala a přiložila si ukazováček k bradě, předstírala hluboké zamyšlení. „Hm... jistě se domluvíme na něčem, co bude adekvátní. Nemám zájem vás podvést, a upřímně doufám, že od vás nějaké podvody také nemusím očekávat."

Namjoon jí nevěřil ani nos mezi očima, což bylo evidentně vzájemné. I přesto pokýval hlavou a jeho úsměv se stal o něco přesvědčivějším. „Jistěže."

„Mhm. Tudíž k věci..." zablýsklo se jí v očích, když naklonila hlavu do strany. „Jakou informaci sháníte?"

„Hledáme neonového draka," odpověděl stručně a chvíli se kochal překvapeným výrazem na tváři Morse. Jistě čekala cokoliv, jen pátrání po zřejmě neexistujícím kouzelném tvorovi ne. Své překvapení však rychle zamaskovala, z úst jí unikl smích.

„Ach... takže draka z povídaček od Tamsina Preece?" ujistila se, ačkoliv odpověď byla jasná. „Ta povídka je dost chabá... vlastně jako celá ta sbírka, vůbec se nedivím, že neměla a nemá úspěch. Tamsin nebyl zrovna dobrý spisovatel, neměl se psaním žádné zkušenosti... za život napsal jen tyhle povídky a nic víc."

Odmlčela se.

„Beedleho bajky jsou alespoň oblíbené u dětí, a to i teď, prodávají se perfektně. Mají o ně zájem dokonce i starší, možná z nostalgie, kdo ví. Ale Preece... knihy se přestaly tisknout už před lety, a ani když byly dostupné, nikdo je moc nekupoval. Děti povídkám nerozuměly a mnozí dospělí taky ne," pokrčila rameny. „Kdokoliv je přečetl, měl většinový názor – že jsou zkrátka takové divné. Řekla bych ale, že Tamsin Preece ty povídky nepsal pro úspěch nebo nějaký účel... spíš se zdá, jako kdyby si zapisoval myšlenky, možná vzpomínky."

Namjoon ji už už chtěl zastavit s tím, že tohle byly zbytečné informace. Nepřišli se bavit o povídkách, ale o skutečném neonovém drakovi, který by mohl někde v Anglii žít. Než však stačil něco říct, pokračovala. „Kdyby o drakovi nepsal Newt Scamander, sama bych o jeho existenci dost pochybovala..." zmínila jakoby mimochodem.

Morse sledovala jejich výrazy s neskrývaným pobavením.

„Jenže Newt Scamander o něm nepíše," namítl Namjoon, do jeho hlasu pronikla špetka frustrace.

„Oh? Ale já můžu dokázat, že píše... výměnou za něco, co by dostatečně vyvážilo takový důkaz, ovšem," zazubila se a pohled jí sklouzl přímo k brašně, kterou měl přes rameno. „Možná jistý deník, který se čirou náhodou nachází v této místnosti... a o který mám zájem již pár let."

Namjoon se zamračil a jeho dva společníci stejně tak. Vytáhl z brašny deník a chvíli si ho prohlížel, než svůj pohled přesměroval zpět k dívce za pultem. Ta jen nevinně zamrkala, ovšem onu nevinnost narušoval škleb stále přítomný na jejích rtech. Bavila se na reakcích Yeonjuna a Jahye, kteří svými pohledy nabádali Namjoona k tomu, aby deník nevydal. Mladík na to ale nebral ohled. Položil ho na pult s tichým výdechem a sledoval, jak si ho Morse začala prohlížet.

„Velmi dobře..." zamumlala, prolistovala několik stránek, než knížečku odložila do výklenku pod pultem. Hned na to vytáhla šuplík, nadzvedla stohy papírů a vytáhla papírové desky, které posunula směrem k nim. „Tady to je."

Yeonjun si ji prohlížel přimhouřenýma očima, stejně jako ostatním se mu nelíbila nonšalantnost, se kterou zničehonic jednala. Nic však neřekl, jen sledoval, jak Namjoon desky otevřel a vytáhl z nich tři zažloutlé listy papíru. Byly hustě popsané poznámkami, jedna strana obsahovala i drobný nákres. Byl to rukopis Newta Scamandera. Stránky pocházely z jeho deníku, ze kterého byly velice pečlivě vyňaty.

Trojice se s majitelkou knihkupectví rychle rozloučila. Namjoon sám byl velice podrážděný, ale ze svých kolegů cítil, že byli připraveni po Morse šlehnout ty nejzavrženíhodnější kletby, které znali. Zmizeli do deštivých ulic i s nově získanými poznámkami Scamandera, provázeni pohledem fialových očí.

Morse se ušklíbla. Vytáhla zpod pultu deník v kožené vazbě a lhostejně si jej prohlížela. Do volné ruky vzala hůlku a vteřinu na to pohltily knížečku plameny. Sledovala, jak se jednotlivé stránky měnily v prach, vzduch naplnil odporný puch pálící se kůže. S malým úsměvem se posadila, nohy v kozačkách opřela o hranu pultu a tiše se zasmála. „Ale padělek to byl věrný... to se musí nechat."

✧

Hospoda, která by se dala jistě popsat i jako „bar", byla schovaná v zapadlejších uličkách Greenwich. Její prostředí bylo poměrně příjemné, jednoznačně příjemnější, než atmosféra venku. Rozhodně se nedivil, že se uvnitř nacházelo plno kouzelníků – většina rozhodně za účelem úniku ze stísněného světa Voldemortovy vlády, kde si museli dávat pozor na každý pohyb.

Alkohol kouzelníky i nekouzelníky (nebo mudly, jak jim říkali Britové) rozhodně spojoval, ať už si kdokoliv myslel a tvrdil, co jen chtěl. Pro obě společnosti to byl zajištěný únik od reálných problémů.

Taehyung tomu nadšení z „opíjení se" příliš nerozuměl, ale zdálo se mu nepatřičné za to někoho soudit. Navíc mu opilost přítomných přišla náramně vhod. Mohl nenápadně zapadnout ke stolku a zkontrolovat, že jeho společníci se usadili u baru, kde mohli zaslechnout jakékoliv informace navíc. Pobaveně se ušklíbl. Seojoon zrovna protáčel očima nad Nikitou, který si s nadšením objednal chechtavou vodu a po vypití z něj vylezl pološílený, skoro až nelidský smích.

Na stole před ním přistála britská klasika, máslový ležák. Když však poděkoval slečně, která ho přinesla, dostalo se mu nečekané reakce. Oči jí div nevypadly z důlků údivem, na tváři se jí rozlila červeň a se zakoktáním slov, kterým nerozuměl, rychle zmizela.

Musela to být čarodějka z nekouzelnické rodiny. Uvědomil si to až příliš pozdě, ale doufal, že svým děkováním nevzbudil přílišné podezření. Na chvíli zapomněl, jak se k takovým lidem v této společnosti chovali, a že pro splynutí s davem je musel minimálně ignorovat. Svou chybu však již napravit nemohl, a tak se raději napil ležáku a rozhlédl se.

Zprvu neviděl nic moc zajímavého. Kouzelníci se bavili nad skleničkami alkoholu, někteří hlasitěji, než ostatní. Z druhé strany lokálu se ozýval pochybný zpěv a stůl vedle něj zaskuhral pod váhou muže, který na něj dopadl vrchní polovinou těla, zřejmě zpitý do bezvědomí. Přímo před sebou měl výhled na dívky se skleničkami podivně zbarveného nápoje, tekutina se ve sklenici hýbala, jako kdyby žila vlastním životem.

Jeho pohled se pak střetl s jiným. Z rohu místnosti na něj od stolu zíral muž, kterému mohlo být tak kolem třiceti. Rozhodně nebyl zdejší, vypadal spíše jako Španěl nebo Portugalec. Prsty kroužil po obvodu sklenice s ohnivou whisky a po chvíli nepřetržitého zírání si olízl rty. Taehyung povytáhl obočí. Něco ho napadlo, a i když si nebyl jistý, určitě nebylo na škodu to zkusit.

„Tik, tak, tik, tak..." mumlal tiše. Na tváři muže, který ho tak zaujatě pozoroval, se objevil úšklebek. Pomalu se zvedl, vzal s sebou i poloprázdnou sklenku a několika kroky překonal vzdálenost k místu naproti Taehyungovi. Usadil se, rty smočil v nápoji a až potom se pořádně zadíval na mladíka před sebou.

„Předpokládám, že jsi tu tedy za mnou," promluvil, jeho přízvuk potvrdil původ, který Taehyung odhadoval. Jen vytáhl koutek úst výš, upil z ležáku a víc to nekomentoval. „Je mi potěšením, kdykoliv mě vyhledají krásní muži..."

„Hm... potěšením?"

Muž se zasmál. „Ano, potěšením," potvrdil a mrkl na něj, načež se přiklonil blíž. Taehyung už tušil, jaký přístup by měl zaujmout, aby se ke svým informacím dostal. A následující slova mu to jen potvrdila. „Baví mě objevovat zkaženost, kterou ti muži skrývají za nádherným obličejem a hranou nevinností."

Opět to přešel bez poznámky, upil z ležáku a muž ho napodobil – lokl si whisky, jako kdyby to byla obyčejná voda.

„Potřeboval bych pár jistých informací..." narušil nakonec ticho Taehyung, tón hlasu mu při tom klesl. Evidentně to mělo ten správný efekt, vzhledem k tomu, jak se druhému muži zalesklo v očích.

„Ale ovšem..." usmál se a pohled opět přenesl na svou sklenku. „Každá informace má však svou cenu, to doufám víš. Ani já neprodávám zadarmo. Co mi tedy můžeš nabídnout?"

Taehyung se tiše zasmál, nechal svůj nápoj nedopitý a zvedl se. Obešel stůl, sklonil se k druhému muži a zamumlal: „Nemám hodně otázek... ale za každou odpověď ti můžu nabídnout trošku své vlastní zkaženosti. To zní jako férový obchod... nemyslíš?"

Grani sedící u baru se dívali, jak jejich společník i s neznámým mužem – kterým byl pravděpodobně hledaný Tick-Tock – zmizel za dveřmi vedoucími na toalety. Nikita naklonil hlavu do strany, čímž připomínal zvědavé štěně, než se zákeřně zazubil, jako kdyby chystal nějakou neplechu. „Myslíš, že-"

„Kitae, mlč. Prosím, mlč," přerušil ho Seojoon, načež ho zpražil varovným pohledem. A mladík se i přes svou vzpurnost neodvážil cokoliv namítnout. Otočil se tedy zpět k baru a neodpustil si alespoň drobnou rebelii v podobě objednání si další chechtavé vody.

Netrvalo dlouho, než se u nich Taehyung objevil. Vlasy měl trochu pocuchané a otíral si koutky úst. „Můžeme jít. Mám všechno, co potřebujeme."

✧

Příčná ulice byla relativně plná lidí, přestože Londýn smáčely kapky z obrovských mraků. Nevypadalo to, že by se měl nečas v nejbližší době uklidnit. Jungkook se naposledy rozhlédl, než zmizel ve vedlejší ulici a opřel se o stěnu vedle výlohy malého antikvariátu. Přestože se obchod vydával za knihkupectví, vystavené knihy byly očividně starší a z druhé ruky. To by poznal každý.

Sevřel v dlani hůlku ukrytou pod kabátem. Na chvíli se zadíval dovnitř. Beomgyu se procházel úzkými uličkami mezi regály napěchovanými knihami. Vypadal jako ztracený student, který hledal knížku pro volnou chvíli. Nikdo by neřekl, že přišel s ním nebo s Tan, která se v ten moment bavila s majitelem prodejny.

Tan Xia si připadala, jako kdyby jí někdo seslal veškeré štěstí, které mohla získat. Muž před ní byl rodilý Číňan a více než nadšeně jí odpovídal lehce lámanou čínštinou. Dlouholeté nepoužívání rodného jazyka ho nezastavilo v tom, aby na ni chrlil slovo za slovem. A ona ho s hraným úsměvem poslouchala a přikyvovala.

Komunikace byla takhle mnohem snazší. Sem tam ona sama něco řekla a postupně se dostali tam, kam ho chtěla navést. Zmínila bajky, které pročítala a vyjádřila zaujetí nad těmi od Tamsina Preece, které se jí bohužel ještě nedostaly pod ruku. A majitel začal hledat několik různých vydání, jež v obchodě měl. Se zaváháním mezi ně položil i překlad od Grangerové, přestože si dával pozor, aby na něj svým počínáním příliš neupozornil.

Společně se ještě chvíli bavili, zatímco si Tan Xia prohlížela veškeré výtisky, jako kdyby si vybírala – přestože od začátku věděla, který musela získat.

„Ale víte co! Vezmu si obě dvě, nemůžu se mezi nimi rozhodnout," prohlásila nakonec a přisunula k němu náhodný výtisk, který měla v rukou, společně s tím přeloženým Grangerovou z roku 2003. Muž nadšeně kývl, přebral si od ní peníze a obě knihy jí zabalil do papírového obalu. Vyprovodil ji až ke dveřím a ignoroval Beomgyua, který se kolem nich protáhl ven.

„Snad si čtení užijete! Bylo mi potěšením," prohlásil, už trochu přivyknutý čínštině, která zněla znovu přirozeně, jako kdysi dávno.

Tan Xia mu mile odpověděla a rozloučila se. Pak zamířila k místu, kde se měli sejít.

Beomgyu i Jungkook už na ni čekali, popoběhla k nim a ochotně vlezla pod jejich deštník vyčarovaný z hůlky. Poklepala rukou na balíček a pousmála se. „Máme to. Štěstí bylo vážně na naší straně..." poznamenala a vytáhla tašku očarovanou nezjistitelným zvětšovacím kouzlem, do níž zabalené knihy vložila.

Oba mladíci ji pozorovali, dokud jejich pozornost nezaujal hluk z vedlejší ulice. Beomgyu vykoukl za roh a vykulil oči.

Kouzelník, evidentně smrtijed, držel za vlasy mladého hocha a prudce jím smýknul o mokrou zem. Mladík se viditelně třásl, nejspíš strachem i zimou, z jeho rtů unikl zvuk podobný zakňučení týraného zvířete. Smrtijed se na něj díval zhnuseně, špinavou botou přimáčkl jeho obličej přímo do kaluže. „Ty špíno, mudlovskej šmejde, co si myslíš, že jako děláš?!" zahřměl a nebral ohled na mladíka, zoufale prskajícího vodu, která se mu dostala do úst.

Vedle nich seděla na kolenou dívka, podobně oblečená jako mladík napůl topící se v kaluži. Byli si podobní, pravděpodobně dvojčata. Děvče mělo na tváři viditelný otisk dlaně a nebylo těžké odhadnout, že se jí bratr pravděpodobně pokusil zastat. „P-pane, prosím, už se to nestane!" zakvílela, ale neodvážila se přisunout blíž. „Prosím, prosím, pusťte ho, on to tak nemyslel, omluví se!"

Beomgyu nerozuměl, co jim smrtijed odpověděl. Prohnala se jím zlost, až by přísahal, že na malý moment viděl rudě. Pevně sevřel svou hůlku, připravený vyrazit do vedlejší uličky a zabránit tomu, co se tam dělo. Chtěl vytáhnout chrchlajícího hocha z kaluže, ošetřit dívence její tvář, ale hlavně konfrontovat toho, který jejich utrpení způsobil.

V tom, aby vpadl do uličky, mu zabránila Tan Xia. Pevně ho chytila za nadloktí, její sevření se zdálo být ocelově pevné, a když na ní pohlédl, nesouhlasně zavrtěla hlavou. Chtěl něco namítnout, ale Jungkook je oba dva stáhl dál od okraje uličky, aby si jich smrtijed nevšiml. Beomgyu začal horečně šeptat směrem ke svým společníkům.

„Copak- copak jste to neviděli? Jedná s nimi hůř, než jak by zacházel s kusem hadru, je to naprosto odporný, přece musíme-"

„Ne, Beomgyu," přerušil ho Jungkook, bylo slyšet, že svůj hlas zklidnil tak moc, jak jen to dokázal. Ani pro něj se nejednalo o příjemný pohled. „Nemůžeme udělat nic. Tady jsme v zemi, kde je tohle norma. A i když se nám to nelíbí, musíme to nějak překousnout. Musíme se řídit jejich zákony, tak to prostě je."

Chtěl ještě protestovat, ale nakonec jen vrhl pohled plný bolesti směrem k místu, ze kterého se ozývalo kašlání společně s mumláním dívky, která svého bratra konejšila. Se sklopenou hlavou se vydal na druhou stranu, k místu, ze kterého se měli dostat do Chelmsfordu. Tan Xia a Jungkook si vyměnili pohled, než ho následovali.

Bylo jim jasné, že ho to muselo zasáhnout, ani v nich to nezanechalo klid. Smrtijedi, a všeobecně britská kouzelnická společnost, se chovali ke kouzelníkům z mudlovských rodin hůř, než k odpadu. Bylo jim povoleno studovat dva roky, během kterých se naučili pouze ovládat svou sílu a používat jednoduchá kouzla. Zbytek života pak strávili na nejnižších pracovních pozicích, v lepším případě jako sluhové v čistokrevných rodinách smrtijedů.

Lepší to však bylo pouze platově, jelikož málokterý smrtijed se k nim choval jako k lidem. Z jistého úhlu pohledu byla výhodnější práce za pár galeonů ve všemožných podnicích, než služba ve smrtijedských sídlech.

✧

Setkali se v Chelmsfordu před malým domkem, který patřil Hwangovi. Jungkookova skupina dorazila jako poslední a Tan Xia ihned nakrčila nos, jakmile do ní Nikita hravě drknul ramenem. „Co je mu? Proč je zas tak divnej?" zeptala se.

Seojoon jí chtěl odpovědět, přestože vypadal podrážděně. Kitae se však odpovědi ujal sám a s radostí prohlásil: „Měli chechtavou vodu!"

Na to jen protočila očima a odstrčila ho od sebe, aby se nemohl pokusit do ní znovu šťouchat nebo ji jakkoliv jinak narušovat osobní prostor. „Až poletíme a bude ti blbě, blij prosím na druhou stranu."

„Tam ne! Tam letím já!" ozval se v protestu Yeonjun a zamračil se.

„Tak poletí na kraji," uzavřela to Tan a musela od sebe Nikitu opětovně odstrčit, jelikož se jí pokoušel šťouchnout do tváří.

Jungkook se uchechtl a vzal si od ní tašku, ze které vylovil balíček. Vybalil z něj knihu, kterou potřebovali, a druhý výtisk uložil zpět. Zatímco si ostatní vyměňovali veškeré získané informace, listoval knihou a hledal stránku, na které povídka začínala. Do onoho místa poté vložil prst a čekal, dokud nepřišla řada na ně.

„Takže, teď ta povídka. Jahye, přečteš ji, prosím?" zeptal se Namjoon a podíval se na dívku, která jen pokývala hlavou a převzala si od Jungkooka knihu. Počkala, než jí všichni věnovali pozornost, a poté začala číst.

„Před dávnými časy, když kouzelníci sotva ovládali vlastní moc, natož aby se pokoušeli ovládat moc jiných, žil v zasněžených horách drak...

Drak s lesklými, bílými šupinami, které odrážely sluneční světlo stejně jako sníh.

Ten drak byl zvědavý jako žádný jiný, a tak každý den chodil k jediné vesnici, která mu byla poblíž. Tuto osadu obývali lidé, kteří ovládali čarovnou moc. Viděl je mávat hůlkami, přemisťovat věci bez pomoci sil, vařit čarovné lektvary.

Měl mnoho otázek, na které se nemohl zeptat. A tak se schoval ve své jeskyni vysoko v horách a šeptal všechny ty otázky krutému, severnímu větru. Vítr si z něj vždy dělal legraci. Odpovídal mu povýšeně, ponižoval ho a neustále mu povídal, že děsivý drak by měl jen děsit, ne se ptát.

Ale on nebyl děsivý drak. Tedy, necítil se tak. Naopak, zdálo se mu, jako by byl něžnost sama, ačkoliv ledovější, než sníh. A tak chodil kolem vesnice dál, pozoroval kouzelníky a jejich konání, sbíral odvahu začít se ptát přímo jich.

Náhoda mu však byla úžasnou přítelkyní. Bylo to během bouře, sám se schovával ve své jeskyni před nečasem venku, když přímo k němu zabloudil jeden z oněch kouzelníků. Draka, jehož šupiny na sebe vzaly barvu černočerné tmy, si zpočátku nevšiml.

Náhlé, tlumené chrčení ho však vyděsilo. Z hůlky vyslal kouzlo, které mu odhalilo draka v jeho přirozených barvách. Zvíře na něj upíralo zelené oči, ale vypadalo klidně, ba dokonce zaujatě. Kouzelník tedy zachoval klid, s malým úsměvem se usadil na jeden z velkých kamenů a opět mávl hůlkou. Přímo před ním se zjevila harfa.

„Nejspíš tu spolu budeme ještě nějaký čas," začal člověk mluvit a dlouhými prsty zavadil o struny, které vydaly libý zvuk. „Mohli bychom si ten čas zpříjemnit hrou."

A tak kouzelník rozezněl svou harfu, její tóny létaly tmavou jeskyní a drakovy šupiny se místy začínaly vybarvovat. Drak sám se zmateně ohlížel po vlastním těle, které najednou zářilo neonovými barvami. Dříve si myslel, že černá a bílá byly jedinými barvami, které mu patřily. K vlastnímu překvapení se mu odhalovala ukrytá tajemství – a to jen díky kouzelníkovi hrajícímu na harfu.

„To je krásné," okomentoval to čaroděj a zapáleně hrál dál, ještě dlouho poté, co se bouře venku uklidnila. Jakmile nastal čas jeho odchodu, harfu na místě zanechal. Drakovi slíbil, že se vrátí.

Dlouhé dny na něj drak čekal, obával se opustit jeskyni ukrývající harfu, aby jeho návrat nepromeškal. Člověk se však nikdy nevrátil a draka zalil smutek. Krutý, severní vítr se mu přišel opět vysmát. „Blázne, blázne! Vážně sis myslel, že se za zlým drakem člověk vrátí? Jsi pitomec, jsi hlupák, probuď se!"

Drak se tedy rozhodl probudit. Ještě předtím se pokusil postavit k harfě, aby svými pařáty zabrnkal o struny. Ty však nevydaly zvuk, nýbrž se zpřetrhaly a drak upadl do nekonečného smutku.

Jediná struna zůstala na harfě, a ta jediná drží harfu pohromadě.

... kdo zahraje drakovi příště, vyléčí jeho smutek. A až bude smutek pryč, jeho šupiny se znovu zbarví do neonových barev."

Zavládlo mezi nimi ticho. Jahye zaklapla knížku a vrátila ji Jungkookovi, který ji jen pevně stiskl v rukou a hluboce přemýšlel. Stejně jako ostatní.

„Takže... drakovi se musí zahrát na harfu, aby se vybarvily jeho šupiny?" zeptal se váhavě Yeonjun, nejistý, jak moc vážně měl povídku brát.

„Těžko říct... každopádně je jasné, že z našich odhadů na místo, kde by se mohl drak nacházet, vypadávají Ben Klibreck a Ben Hope. Z toho, co vím, se tam nikdy nenacházelo kouzelnické společenství, hora bývala vždycky opuštěná," mluvil Namjoon, v hlavě se mu přehrávaly informace, které si zjišťoval během cesty do Chelmsfordu. „Musí to tedy být buď Foinaven, nebo Beinn Gheal. Přičemž Beinn Gheal je mnohem pravděpodobnější, je to hora nezakreslená nekouzelníky."

Ostatní kývali hlavami. A tak nezbývalo, než vytvořit plán a za několik dní se vydat na sever Skotska. Konečně hledat neonového draka.

✧

Počasí ve Skotsku bylo horší, než v Anglii. Obzvláště při výšlapu hory, když se dešťové kapky staly ještě ledovější a vtíravější, a navíc je doprovázel nepříjemný vítr. Snažili se najít způsob, jak se k jeskyním dostat snáz, ale nikde nebylo dostatečné množství místa, aby přistáli s graniany přímo tam. Navíc se pegasové vzpouzeli, kdykoliv se při letu přiblížili k hoře až moc blízko. A tak museli zvolit spíše turističtější cestu.

Nikdo si ani slovem nepostěžoval, dokonce ani Kitae, přestože počasí bylo otravné a rozhodně se nikomu z nich nelíbilo, že museli jít pěšky. Svůj cíl však měli na dosah.

Stačilo jen pár dalších kroků a konečně měli výhled na vchod do jeskyně. Namjoon na malý moment zastavil a prohlédl si okolí, hledal jakékoliv stopy po drakovi, který by horu obýval. Nespatřil však nic zvláštního. Podivná byla možná tak nepřirozeně vypadající stezka. Cestička, po které již staletí nikdo nešel, a tak téměř zmizela. Její existenci prozrazoval pouze porost, který se držel stranou.

„Mělo by to být tady. Vypadá to, jako kdyby tudy kdysi vedla cesta. Pojďme po ní, pomalu a hlavně opatrně. Měli bychom být co nejtišší," promluvil a odpovědí mu bylo pouze sborové zabručení. Vedl tedy skupinku dál.

Vchod do jeskyně nebyl tak velký, jak by si představovali. Většina draků měla velikost několika metrů, ale prostor dosahoval maximálně dvoumetrové šířky. Muselo se tedy buď jednat o nezvykle drobného draka, nebo tu pro změnu žádný drak nikdy nežil. Nebylo by to překvapivé, i když rozhodně poněkud trpké zjištění.

Počítali s možností, že by drak neexistoval, samozřejmě. Ovšem, každý z nich skrytě doufal, že po zdolání hory ho přeci jen spatří. Namjoon se za tohle malé přání nestyděl, i když věděl, že by si neměl vytvářet příliš mnoho nadějí. Avšak práce, kterou do celé mise vložili, by přišla nazmar a nebyl si tak docela jistý, zda by dokázal zahalit vlastní zklamání.

Stanuli před vstupem do jeskyně a museli se na pár chvilek zastavit. Cítil, jak mu bušilo srdce a přísahal by, že vnímal dalších osm stejně zběsilých orgánů, které pumpovaly krev v očekávání. S malým kývnutím hlavy se rozešel kupředu, následovaný celým týmem. Našlapovali tiše, vkročili do prostoru, který byl nasáknutý vlhkým vzduchem. Uvnitř bylo trochu dusno, ze stropu se spouštělo pár kapiček vody, ale jinak byl vnitřek relativně suchý.

A také prázdný.

Namjoon vytáhl svou hůlku a rozsvítil její špičku. Ostatní Grani ho napodobili, rozhlíželi se po prostoru, který se zdál skutečně být naprosto prázdný. Opatrně procházeli jeskyní, každý trochu jiným směrem, ačkoliv se to zdálo směšné – tak velké stvoření, jako byl drak, by nikdo nepřehlédl. Ale museli se ujistit.

Povzdechl si. „Asi tu nic-"

„Hyung!" přerušil ho náhle Taehyung, v očích mu tančily jiskřičky nadšení. Díval se do vyvýšeného prostoru, kde se nacházel předmět normálně nepatřící do jeskyně.

Harfa. Harfa s jednou strunou, tou jedinou, kterou pařáty draka nepřetrhly.

Beomgyu přispěchal k němu, s pomocí ostatních se vyškrábal na vyvýšenou plochu k harfě, kterou si s úžasem prohlížel. Byla na pohled stará, vlhkost dřevu vůbec neprospívala, ale přesto působila nádherně. Přešel až k ní, tiše mumlal zaklínadla a s úsměvem na tváři jí vracel podobu, kterou mívala před lety, před stovkami let. Struny, které ležely přetrhnuté na zemi, se vrátily do svého napnutého stavu, dřevo zesvětlalo a harfa se tak zdánlivě rozzářila.

Trochu se mu třásly ruce a v krku mu vyschlo. I přesto usedl k nástroji, zhluboka se nadechl a jen na zkoušku zabrnkal na opravené struny.

Ten pocit by se dal přirovnat návratu v čase. Netušil, jak zněly tóny před lety, ale přesto se mu zdálo, jako by je znal. Věděl, že zněly stejně, jako kdysi. S nově nalezeným sebevědomím se jeho prsty rozeběhly po strunách, aby zahrály starou melodii.

Dlouho se nic nedělo. Grani stojící dole se na něj dívali, užívali si píseň rozléhající se po jeskyni a najednou necítili zklamání z toho, že draka nenašli. Harfa byla minimálně připomínkou, že čaroděj z povídky tu skutečně někdy byl. Možná hrál jen pro sebe, nikoliv drakovi, ale na kouzlu toho místa to nijak zvlášť neubíralo.

Namjoon za sebou ucítil pohyb.

V šoku se otočil a málem přepadl dozadu, když se na něj upřel pohled obrovských očí. Protáhlé zorničky sice působily jako dračí, ale emoce v těch očích byly zcela lidské. Překvapení, zmatek, ale také podivný náznak něhy a radosti. Nedokázal se přestat dívat.

Drak se kolem něj nenásilně protáhl, pohyboval se tiše, splýval s povrchem jeskyně. Nebylo divu, že ho nikdo nenašel. Šupiny byly stejně barevné, jako kámen uvnitř. V ten moment se do nich však začala vlévat barva, a jak se drak pohyboval blíže zdroji hudby, zářil čím dál tím víc.

Pohyboval se, dokud nebyl nalepený na plochu s harfou, prohlížel si neznámého člověka, který hrál ony známé tóny. S klidem v duši položil drak hlavu co nejblíže opravené harfě, aby kolem něj melodie proplouvala a neuniklo mu nic z té přenádherné písně. Jeho šupiny zářily jeskyní, která tak působila naprosto magicky.

„Hyung," špitl Kitae a zatahal Namjoona za rukáv. Jakmile získal pozornost, trhl hlavou k místu, ze kterého také vycházela neonová záře. V prostoru, kde se drak předtím skrýval, se leskl povrch tří vejcí. Přešli blíž, přímo k nim a s nesmírným zaujetím je začali zkoumat. Drak je přitom pozoroval, ale nepohnul se, pouze spokojeně vydechl nad pasáží písně, která se mu zjevně obzvlášť zamlouvala.

Taehyung se k nim přidal. „Měli bychom je asi vzít..." zamumlal, jeho hlas podivně sevřený, jako kdyby nad tím prohlášením sám pochyboval. Byla to však jediná možnost, jak splnit úkol a neriskovat odhalení dlouholetého draka nekouzelníkům.

I v momentě, kdy balili vejce do vrstev kabátů, které s sebou měli navíc, je drak nezaujatě sledoval. Užíval si hudbu harfy, většinou sledoval Beomgyua a jeho prsty tančící po strunách, než muže, kteří se chystali jeho vejce odnést. Nikdo si nebyl jistý, jak si to vyložit, ale pokračovali s opatrností dál.

Beomgyu hrál ještě dlouho. Drak ho poslouchal, v jeho duši klid, zatímco ostatní Grani všechna vejce bezpečně uložili. Pak se oni sami rozhodli poslouchat malé, soukromé vystoupení, které se odehrávalo za záře neonových šupin.

✧

„Tady je," řekl Namjoon s děsivým klidem, když předával Hwangovi vejce. V tu chvíli byl povrch obyčejně černý, přestože sem tam se zaleskl výraznějšími barvami. Smrtijed si vejce přebral, prohlížel si ho jako tu největší vzácnost, které se mu kdy do rukou dostalo. Možná to tak skutečně bylo.

Pohlédl na Namjoona a obdařil ho širokým úsměvem. „Pán zla se kdysi vejce pokusil najít, ale nikdy se mu to nepodařilo... jsem nesmírně vděčný, že jste mi ho přinesli. Jedna z mých dalších her za jeho zády je tedy nyní dohrána," mluvil, hlas nasáklý spokojeností. „Váš pohyb po Londýně zaznamenal jen málokdo. Zajistil jsem, aby se ostatní smrtijedi o vaše průzkumy příliš nezajímali. Jsem nadmíru spokojen, mí lidé vás téměř nemuseli krýt."

Grani se na něj dívali s kamennými výrazy a on si nespokojeně mlaskl, přestože ho jejich nezaujatost příliš nerozhodila. „Můj sluha vám předá odměnu. Poté můžete jít. Místo, kterým jste přiletěli, bude za hodinu opět nehlídané. Můžete se bezpečně vrátit."

Namjoon kývl a tiše mu poděkoval. Neměl nic, co by k tomu dodal. Otočil se na patě a následovaný čtyřmi ze svých kolegů se vydal z místnosti ven. Jak Hwang slíbil, odměna jim byla předána sluhou při odchodu. Přes zahrady je již nikdo nenásledoval a ke koním došli bez potíží.

Nasedli a pobídli pegase ke vzletu, mířili zpět k útesu, kde na ně čekal zbytek skupiny. Vlastně zbytek skupiny, dvě dračí vejce a samotný drak, který se rozhodl je následovat až na jih Británie, na druhou stranu od svého domova. Netřeba říkat, že to bylo nečekané a poměrně problematické, avšak silnými zastíracími kouzly ho zvládli ukrýt před zraky nekouzelníků. Drak byl naštěstí výrazně menších rozměrů, než běžné druhy.

„Hyung, takže... kam teď?" zeptal se Jungkook, když už všichni stáli na křídovém útesu, připravení u svých koní s drakem za zády.

Namjoon se pousmál, zalovil v brašně a k překvapení Yeonjuna a Jahye vytáhl původní deník fantastických zvířat od Newta Scamandera. Vložil do něj vytrženou stránku o neonovém drakovi a dlouze vydechl.

„Ze všeho nejdřív do Švýcarska," usmál se. „Musím tohle vrátit. Navíc si myslím, že by se pan Scamander nezlobil, kdybychom mu tam nechali tohohle fešáka i s vejci."

Ohromené ticho přerušil až smích. Všichni se otočili na Tan, která se snažila uklidnit, ale selhávala s každým dalším pokusem. A tak se k ní brzy přidali ostatní. Smáli se ještě ve chvíli, kdy nasedali na šedé, okřídlené koně, i v momentě, kdy opouštěli ostrovy. S radostí za sebou zanechali toxické prostředí anglického čarodějného společenství, pochmurný Londýn a namyšleného Hwanga, který se koupal v radosti z dutého dračího vejce.