Jméno: Thaya
Wattpad jméno: thaya_newmann
Zvolené téma: Toyohashi tengu vs
Název: S větrem v zádech
Pár: Jeongguk/Zitao
Počet slov: 7058
Anotace: Na cestě k úspěchu Jeongguka stále trápí vzpomínky na nedávnou minulost a tragické události s ní spjaté. Ty mu značně komplikují už tak náročné přípravy na zkoušky, které rozhodnou, zdali se přidá do elitního famfrpálového týmu, či bude nucen zůstat nohama pevně na zemi.
Využívá tak svoji záchrannou brzdu v podobě jeho partnera, který mu nejen vrátí sebevědomí, ale dá i naději, že si skutečně zvolil správně a na světě neexistuje nic, co by ho na cestě k jeho snu mohlo zastavit. A rozhodně se nemýlil.

Text povídky:

"Do háje, Jeongguku!" ozvalo se kdesi ze země a mladík, vznášející se na koštěti vysoko nad zelenajícím se hřištěm, si otřel pot z čela. Prudce oddychoval, tmavohnědé vlasy se otravně lepily k čelu a i při sebemenším závanu větru mu kvůli vlhké kůži přeběhl mráz po zádech.

Zklamaně se začal spouštět dolů, obkresloval při tom širokou elipsu skoro až k zemi, kde si jej odchytil kapitán mužstva, tvářící se netečně a možná i frustrovaně, soudě podle jeho staženého obočí a ruky stažené v pěst, jíž se opíral o svůj bok.

"Jestli se chceš nechat zabít, tak to řekni rovnou," utrhl se na něj Daeun, který celý trénink sledoval ze středu hřiště pod všemi ostatními hráči a nestačil se divit, že jejich nově nalezený talent je až bolestně beznadějný a i student pátého ročníku by mu potloukem urazil hlavu, kdyby si to přál.

"Omlouvám se, já..." zakňoural mladík zklamaně ze sebe samého, dlaní si třa zadní stranu krku. "Dneska prostě nejsem ve svý kůži."

"Běž si na chvíli sednout," Daeun mu po přísném pohledu ještě pro jistotu vytrhl z ruky odrážecí holi a s její pomoci pak zasignalizoval ostatním hráčům, aby ho v zápalu hry aspoň v rozsahu několika krátkých vteřin vnímali. "Všichni pětiminutová pauza, pak si zopakujeme manévry!"

Hřmotný hlas kapitána nejen, že nešlo přeslechnout, nýbrž žádný z hráčů si ho v prvé řadě ani neuposlechnout nedovolil. S pleskajícími plášti ve větru se všech sedm hráčů - jelikož v nepřítomnosti trenéra ho zastupoval kapitán a ve vzduchu tak musel být taky záložák - sneslo k zemi a s dusotem těžkých bot se rozprchli přes úctyhodnou velikost hřiště k lavičkám, umístěným hned za vstupními dveřmi mezi tribunami.
Někteří si šli odskočit, další se hltavě napili zteplalé vody a jiní si vodu rovnou chrstli do tváře. Korejská léta uměla být nemilosrdná a krutá, ale zdálo se, že při dnešním tréninku se nadějnou budoucnost věhlasného famfrpálového týmu pokoušelo vyloženě připravit o život.

Slunce se i celé dvě hodiny před polednem jalo nelítostně pražit, ohřívalo okolní vzduch a vlhkost vanoucí od moře nutila každého, kdo se hrdinně neskrýval v pohodlí domova, propouštět skrze póry těla hektolitry potu.

Jeongguk opřel své drahocenné koště o stěnu a s úlevným výdechem a ducnutím sebou plácl na skromnou dřevěné posezení.
Prostý hábit a oblečení určené na neoficiální a tréninkové zápasy se mu otravně lepili na každý centimetr opálené pokožky. Ukazovákem s odporem nadzvedl lem trička a v marném boji proti dusivému horku jím začal třepat a mávat, snaže se vehnat pod oděv nějaký studený závan.
Volnou rukou se natáhl pro neslazený zelený čaj, a nechal jeho svěží chuť sklouznout vyprahlým hrdlem do žaludku.

Cítil se mizerně. A leč se mu tichý, smířlivý hlásek kdesi vzadu v hlavě snažil vysvětlit, že dnešní fiasko není jeho vina, nedokázal svou vinu zahnat do kouta jen tak. Ano, byla pravda, že během posledního ročníku studia na Mahoutokoru se toho stalo mnohem víc, než se toho stát mělo, avšak pořád to nedokázal přijmout jako dostatečný důvod k tomu, aby si jeho mysl bloudila a lítala po okolí, chytala lelky a podsouvala mu vzpomínky z minulých měsíců v okamžiku, kdy mu přímo proti obličeji letí rozběsněný potlouk. Takovou úpravu fasády by v žádném případě neocenil a nebýt jeho spoluhráče, musel by se o něj v tuhle chvíli starat lékouzelník a rovnat mu nejen nos rozdrcený na prach.

Přesto ho vzpomínky zrazovaly zas a zas. Viděl před sebou hrůzy čarodějnické války. Takové, jakou svět kouzelníků neviděl přes dvě dekády; přinejmenším v Evropě. Jenomže tady, na malém korejském poloostrově, k podobnému konfliktu, přesahujícím hranice malebné země až do Číny, nedošlo k podobným hrůzám celá staletí.
O to hrůznější bylo zjištění, že celý konflikt, jenž vyvrcholil na začátku minulého léta, bublal pod povrchem už minimálně po tři nebo čtyři generace.
I navzdory tomu, jaké dopady to mělo nejen na svět čarodějů, ale i mudlů, stále zůstávalo několik zatvrzelých jedinců, kteří tento konflikt odmítají uznat. Iluze dlouhodobého míru bez možnosti jakéhokoli narušení jeho integrity byla milejší, než čelit pravdě.

Pravdě, při níž v krvavých bojích zemřelo mnoho dobrých kouzelníků, mužů, žen a také studentů, kteří stáli v první linii, čelili vzteku a hrůzám války, brali jiným životy anebo byl život vytržen z rukou jim samým.
To až spojení dvou rodů, nepravděpodobné spojenectví vykvetlo v samém srdci války a Jeongguk stál v jeho epicentru. Rozkročen na křižovatce lásky, smrti a neochvějného přátelství byl nucen si vybrat. Věřil, že si vybral správně a nebýt jeho o nic méně nepravděpodobných přátel, dnes by tu nestál.

Vytěsnil je. Výkřiky na bitevním poli, plačící studenty, děti, kteří padali k zemi jako domečky z karet, nehybní, hrůzostrašně poklidní, mrtvolné oči hledící k uplakané šedavé obloze.
Zahlédl kůži i maso spálené na kost, chybějící končetiny, otevřené rány praskající pod náporem hnisu vyvolaného kletbou.

On, klečící na kolenou, magie unikající z jeho těla vyčerpávala už tak bolavé svaly, ale on hůlku přesto svíral dál, dokud nepadl.
Vůně máty, sladkého letního vánku a stín shýbnutý nad ním. Vřelé paže objaly bezvládné tělo a jen těsně předtím, než Jeongguka zcela pohltila tma, zalila bitevní pole oslepující zář.

Prudce se nadechl, zamrkal. Než se jeho zrak stačil zaostřit, cítil pevnou dlaň svírající mu rameno. Taeyong, jejich střelec, probudil hocha z transu a skrze odrostlou ofinu odstínu červeného vína jej obdarovával starostlivým pohledem.

"Seš v pohodě?" otázal se, odpovědi se však nedočkal. Mohl pouze pozorovat, jak se odrážeč malátně staví na nohy, bere do ruky svoje koště a od kapitána, stojícího rozkročmo mezi vraty si vzal zpátky holi. Jak jen se za sebe Jeongguk styděl.

Navzdory tomu se posadil na koště a odrazem od země popohnal magický kus dřeva směrem vzhůru. Podrážkami bot se zapřel o podpůrné třmeny, předklonil se a na hvízdnutí píšťalky započal zápas.
S pevně sevřenou rukou kolem pálky se mihotal mezi spoluhráči a jednoduché odlišení barvy jejich plášťů mu pomohlo se rychle zorientovat, na koho vyslat blížící se potlouk, který si za cíl vybral právě jeho.
Zpomalil, pevněji se zapřel do třmenů a koštěti přikázal se prudce otočit o sto osmdesát stupňů. Už jen díky síle otočky dostal potlouk pořádnou ránu, okořeněnou o sílu v Jeonggukově paži. Malý tmavý létající objekt se rozletěl opačným směrem a jen těsně minul Kihyuna, hrajícího na straně červených. Naštěstí pro tým modrých byl potlouk letící centimetry od jeho ucha dostatečným důvodem k tomu, aby změnil směr.

"Seoulskýho sokola, šup, šup!" řval odkudsi zespoda na své svěřence kapitán, prstem ukazoval na nebohého Beomgyua, sevřeného v Parkinově pinzetě. Starý trik, pořád ale dokázal v hráči, jenž v ní byl lapen, vyvolat čirou hrůzu, jelikož si nemohl být jist, jak tento manévr skončí.

Jeongguk se vznesl vzhůru, pronásleduje trojici hráčů a předháněje je o několik metrů, aby v příštím okamžiku mohl zahájit protiúder.
Ač byl manévr teprve v testovací fázi, líbil se mu. Vynikal svou jednoduchostí a sliboval efektivitu, jenomže vše ve finále záviselo na odvaze hráče v roli "sokola" a kuráž protihráče, který letěl čelně proti uvězněnému Beomgyuovi.
Pevněji prsty objal útlý krk zrychlujícího koštěte, stehna přitiskl k jeho stranám a chodidla zohnul tak, aby co nejvíce zlepšil vlastní aerodynamiku a pokud možno připomínal tvar kapky.

Vrhl se dolů střemhlav, v očích slzy, studený vítr šlehal do tváře a spolu s ostatními hráči se přibližovala i země. Mířil přímo proti Taeyongovi a vsadil by všechny své poslední galeony, že měl žaludek až v krku a srdce v kalhotách.
Sám na tom nebyl o nic lépe. Mezera mezi nimi se zkracovala a zkracovala, někteří spoluhráči včetně kapitána se zastavili v pohybu a s krví tuhnoucí v žilách pozorovali dva hráče v souboji nervů. Souboji, který Taeyong prohrál. Koště strhl prudce doprava, Jeongguk v okamžité reakci zaklonil koště v opačném směru, až téměř zastavil.

Dvěma letcům nezbývalo nic jiného na výběr, než svou oběť nechat jít. Trénink do půl hodiny skončil, chlapci slétli k zemi a do šatny se ploužili s jazyky na vestách. Někteří mezi sebou měli ještě dost energie prohodit pár slov, většina však zapadla do sprch a po ní si pobalili věci, aby se mohli vrátit domů. Většina z nich, i když na to nevypadali, ještě chodila do druhé práce, někteří se připravovali na zkoušky do zaměstnání a Jeongguk, ten se modlil, aby se po oficiálním zápase, který se měl odehrát do zítřka za týden, stal členem korejského famfrpálového družstva.

Tomuhle sportu se věnoval už od třetího ročníku školy a byl to právě famfrpál, který ho jako první skutečně nahlodal, aby zvážil své rozhodnutí o setrvání v kouzelnickém světě.
Jako všechny děti ze smíšených nebo mudlovských rodin měl na vybranou - buď zůstane po vystudování kouzelnické školy Mahoutokoro ve světě kouzelníků a uplatní se v ní na jednom z mnoha postů, které tento krok nabízel, anebo zůstane tam, kde to odmalička zná.

Nakonec, po kouzelnické válce a s faktem, že už nekráčí po cestě života sám, byl rozhodnut. Nabídlo se mu hned několik možností, kudy se ubírat, avšak představa obrovského stadionu, skandujících fanoušků a svobody na koštěti ho vedla stále dál, dávala mu naději a zavedla ze Seoulu do Busanu, kde sídlil první a nejznámější korejský tým Busanských luňáků.

Hrdost za toto posunutí se kupředu střídala sžíravá samota. Malý byteček o jediné místnosti financoval z mudlovských prací, a přestože se mu dostalo hned dvou štědrých nabídek ubytování, tvrdošíjně odmítl, neschopen si připustit, že mezi tréninky, zápasy a prací mu bude zbývat možná pár hodin spánku a odpočinku. Aby pravdu řekl, jedinou radost měl z toho, jak každý večer padl do postele, zničený, dobitý jak fena a během několika sekund usnul nejhlubším spánkem, kdy ho ani noční můry neobtěžovaly.

Dnes tomu tak ale nebylo. S letaxem, jehož přiřazený krb byl umístěn na druhém konci hřiště, sloužící současně jako vstup pro návštěvníky, se v záblesku jedovatě zelených plamenů a krátkodobé závratě - jak on nesnášel tenhle způsob cestování - octl v srdci chrámu Dračího paláce, který byl už v tuto hodinu zavřený.
Zastíracím kouzlem proklouzl ven a cestou domů splynul v davu. Byl to zvláštní pocit; ještě před chvíli se proháněl na koštěti, desítky metrů nad zemí. Pálkou odrážel očarovaný míč a teď, kdyby o tom řekl komukoli z lidí kolem sebe, považovali by ho za šílence. Musel se nad tím vědomím pousmát. Usmíval se popravdě zbytek cesty domů.

Rudou cihlovou zdí se sešlou šedivou brankou proběhl v rychlosti, jako by měl za patami rozzuřeného třaskavce a po schůdcích vstoupil do třípatrového domku, rozděleného na čtyři nuzné, skromné příbytky.

Stěny byly v podstatě z papíru a jakmile tedy odemkl vstupní dveře, uslyšel televizi zesílenou snad nad možné maximum z protějšího bytu. Postarší dáma a zároveň majitelka domku dohlížela na další tři obyvatele ostřížím zrakem, čímž značně ztěžovala Jeonggukovu průpravu na trénink, sestávající jak z péče o vybavení, které všude tahal s sebou, ale rovněž s tréninkem některých obranných kouzel pro případ, že by se při zápase cokoli vymklo kontrole.

Svlékl se, ležérní černobílé kimono zavěsil na jeden ze dvou háčků u dveří, z nohou skopal boty a překročil drobnou čtvercovou chodbičku do zbytku místnosti.
Kuchyně se táhla až do obývacího pokoje, oddělená jen nízkou zídkou.
Obývací pokoj a ložnice v jednom se rozšiřovali pro prostor na postel a pracovní stolek s notebookem. Poslední dvě komůrky sloužily jako toaleta a sprcha. Z miniledničky pod linkou vytáhl plechovku ovocného pití a hodlal se svalit na matraci, která sloužila jako plnohodnotná postel.
Vzhledem k rozměrům celého příbytku naznal, chtě nechtě, že rám postele by zabral o deset centimetrů víc místa, než bylo zapotřebí.

Zasyčení nápoje, zmáčknutí plechu při otevření a hluboký lok nezdravě sladkého pití. Skoro už si říkal, že je konečně doma. Jenomže jak mohl nazývat tuhle kobku, menší než byl jeho pokoj u rodičů, domovem? Neměl tu v podstatě nic; uvařit si mohl maximálně tak instantní rychlovky a kafe, které nepil. Leda v něm byly dvě lžíce cukru a deci mléka.
Lednici naplnil třemi plechovkami pití a nějakými dětskými pamlsky. Okopaný stůl pamatoval nejspíš ještě krále Klacka a na židli z bezpečnostních důvodů nesedal. I tak byl spokojený, jeho sen se mu zdál blíž než kdy dřív... tak proč se mu teď chtělo křičet vzteky, rozkopat ten stěží stojící čtyřnohý nábytek a rozlomit koště vejpůl?

Posadil se na postel, upíjel syceného ovocného džusu a očima bez jiskry propaloval stěnu před sebou. Byl to téměř rok od toho všeho, co dnes kouzelnická společnost považuje za varování do budoucnosti.
Studenti dál docházejí do školy, vztyčená pietní místa jsou zasypána očarovanými květinami, které nikdy nezvadnou. Čas kráčí dál. Svět se otáčí, lidé žijí své životy.

A Jeongguk už skoro rok neviděl jeho tvář. Ostře řezané rysy, rty odstínu pěnišníkových okvětních plátků, oči přimhouřené a svůdné jako pohled sirény lákající námořníky na moři vstříc jisté zkáze. Vše lemované prameny dlouhých černých vlasů. Pleť stokráte zlíbaná paprsky slunce.
Uhlově černé oči padly na útlý bílý proužek papíru nadepsanými složitými čínskými znaky, prošité krvavě červenou nití.

Plechovka zanaříkala pod silou, jakou byla stisknuta a dobře mířeným hodem skončila v odpadním koši.
Neozval se mu. Ani jednou, za celou dobu. Netušil, proč se na něj kvůli tomu zlobil. On sám se také nevrhal po hanji a štětci, aby o sobě dal vědět.

"Kurva," zaklel na půl dechu. Rudnoucí tvář si schoval do dlaní a zády padl na matraci, provoněnou květinovou vůní, tolik nepodobnou té, kterou znal a jaká mu scházela.
Únava se rozhodla být k němu shovívavá. Její chladivé pohlazení zahnalo první náznaky slz, polibek na čelo odehnal horko hrnoucí se do hlavy a objetí jako zavinutí do nejměkčí deky přivedlo spánek do chlapcovy náruče.

Uprostřed noci nic z toho blaženého pocitu nevědomí o světě nezbylo. I mihotavé vzpomínky se vytratily do nebytí a zírání do stropu nepomáhalo. Procedil nadávku skrze zaťaté zuby, pěstí praštil do měkkého lůžka, aby se vzápětí mohl vyhrabat na nohy. Z korkové nástěnky, kde na něj kalendář usilovně vykřikoval s červeným kroužkem datum blížícího se Dne D, strhl proužek svitku a opustil byt. Temnou chodbou, již ozářil pomocí lumosu, si proklestil cestu ke dveřím vedoucím na plochou střechu.
Pod pergolou bez pořádného zastřešení se usadil na kdysi dost možná hezkou zelenou lavičku. Znovu a znovu si pročítal zaklínadlo, unikátní a určené jen a pouze jemu k jedinému použití, palci mnul už tolikráte ohmatanou texturu papíru, mezi nataženým ukazovákem a prostředníkem přemýšlivě protáhl střapatou červenou látku a pevně sevřel oční víčka k sobě.

Vlahý letní vánek ho donutil oči opět otevřít. Vůně máty, sladkého nektaru a svěžest horských pramenů. Roztřásl se strachy. Vytřeštěnýma očima pohlédl na zaklínadlo, na oblohu, dozajista posázenou tisícovkou hvězd, a pak zas na kousek papíru, v němž byla uzamknuta moc sesilatele kouzla.
Nádech. Výdech. Magie proudila v žilách, probuzená ze spánku a připravena konat. Jako by se v jeho nitru vzedmul oheň a vítr.

Svitek přivinul k srdci. Něžně, skoro až láskyplně. Se zavřenýma očima, protože věřil, dlaní třikráte poklepal na vlastní hruď tam, kde divoce bušilo jeho srdce.

"Inveniam viam," špitl první slova zaklínadla, "in pluvia, in nebula, in tenebris, in diem - vobiscum ero."

Zprvu se nedělo nic zvláštního. Zvuky metropole se odrážely od zdí domů, pouliční lampy zářily do výšin, zahalovaly nebesa a krom polohlasně pronesené inkantace zůstávalo vše při starém.

No jo, pomyslel si, však to dělám prvně. Málem mu to vyrazilo dech. Zlatavě rozzářené písmo zasyčelo a praskalo jako plápolající táborák. Bělostný papír se vmžiku rozpadl na desítky, stovky až nakonec tisícovky okvětních lístků sakury.
Mladý čaroděj vstal, neznámá síla mu zbytečky přenášedla vyrvala z ruky. Přitom se tak zoufale snažil jej nepustit.
Lístky divoce vířily, moc čarovětru mu brala z plic víc a víc vzduchu, dokud tělo zcela nezahalila narůžovělá mračna květů.
Po vteřinách ustal kvílící vítr vát a zbylé kousky papíru padly na zem. Po Jeonggukovi ani stopa.

Jak by taky mohla nějaká zůstat? Byl všude a zároveň nikde. Viděl oblaka vysoko nad zemí, plul mezi nimi v podobě těch samých lístků, které ho odnášely pryč. Inkoustové nebe jako noční háv prošitý démanty. Shlédl dolů; míjel droboučké mapy světel měst, temná místa mezi nimi. A tam, mezi tím vším, už dávno věděl, kde jeho cesta končí.

Vír bělostných okvětních plátků se vznesl k obloze, jako hejno motýlů se rozletěl všemi směry a před Jeonggukem vyvstala vysoká, monumentální věž. Barvy na ní sytě žhnuly; vášnivě červená, kanárkově žlutá, antracitově černé rámování a ornamenty, nefritově zelená zas zdobila do špičky a vzhůru mířící krokve.
Pagoda od základů po bohatě dekorovaný vrcholek široká, bytelná a symetrická s takovou precizností, až z toho zrak přecházel.

Obezřetně postupoval blíže, zahalen rouškou tmy naslouchal ozvěně klapání vodního mlýnku v miniaturním vodopádu pod obloukem dřevěného mostu vedoucího podél jedné ze stěn, které obíhaly celičký pozemek.

"To mají všechny kouzelnický rodiny takový sídla?" uteklo mu šeptem. Nemohl si pomoci, ale nápadně mu to připomínalo okatost sídla rodu Min, v němž už měl tu čest trávit čas.

Vstupní dvoukřídlé dveře, kované zlatem do podoby čtyř základních elementů, se s duněním otevřely.
Jestli někdy nejmladší člen rodiny Huang vypadal ve škole jako aristokrat, tak nyní vypadal jako nefalšovaný korunní princ; modrý tradiční oděv hanfu vyměnil za mechově zelený sametový brokátový kabátek vyšívaný stříbrem, stejně tak zelené kalhoty zajištěné dvojitým páskem s výraznou přezkou.
Svůj vějíř přidržoval za zády, jasně žlutý provázek, složitě spletený do copu, se hravě pohupoval při každém sebevědomém kroku, jimiž ve spěchu scházel - nebo spíše sbíhal - nízké schody až na dlážděné náměstí dvora.

"Zázraku!" vydechl, oči sirény připomínajíce oči laně; nevinné, sladké a tolik, tolik polekané. Jakmile od sebe stáli sotva na krok, popadl kouzelník mladšího hocha za tvář, jemně palci přebíhal přes jeho líce, růžolící se dolíčky vedle úst a prohlížel si ho s vážností lékaře, kterému do ordinace dorazil na smrt nemocný pacient.

Jeongguk se zmohl akorát tak na pitomý úsměv na rtech, zjihlý výraz v očích a naprostou fascinaci mužem, jehož tvář celé měsíce neviděl nikde jinde, než ve svých snech. Stál tam, ruce svěšené podél těla a nechal se sebou naložit jakkoli, jak si jen mocný čaroděj předním umanul. Nevšímal si ani přibíhajících strážců s hůlkami napřaženými přede sebou a kletbami na jazyku.

"Varovné zvony málem probudily celé sídlo, co tě to popadlo?!" špital dál, teď prohmatával Jeonggukovi paže, dlaně a konečně prstů, hledal jakoukoli známku odštěpu, jelikož netušil, jakým způsobem se sem ten blázen dostal.

"Chyběl jsi mi, hyung," vydechl měkce, padaje muži do náruče. Máta, nektar všech myslitelných letních plodů a svěží vůně horských pramenů klikatících se napříč panenskou přírodou. Doma. A unavený, hrozně moc unavený.

"Ah," vydechl Tao překvapeně, objímaje svého nejdražšího kolem ramen jednou a kolem pasu druhou rukou. Nejdřív nechal uniknout krátký, pořád ještě nevěřícný smích, načež i druhý, zvonivý a nekonečně šťastný. "Ty mně taky, zázraku."

***

"Takže Busanští luňáci?" dorážel pobaveně Tao, v jednoduchém hanfu a s rozpuštěnými vlasy přes ramena a záda povytáhl obočí. Od božího rána, kdy se vzbudili po zaslouženém spánku, si Jeongguka dobíral.

"Jo," přitakal nadšeně Jeongguk, všechna jeho nervozita, nejistota strachy - jako kdyby tohle místo, přítomnost jeho vyvoleného z něj smylo naprosto vše. Znovu mohl volně dýchat a nechat starosti z budoucnosti na bedrech svého zítřejšího já.

"A zkoušky jsou už za týden," ujistil se nejmocnější současný čaroděj rodu Huang a vládce čarovětru, s jehož pomocí teď mohl s Jeonggukem sdílet společnou bohatou snídani.
Krom závitků s jarní cibulkou se na stole mezi nimi daly najít variace tradičních čínských knedlíčků, stejně jako ovocné kitsune; do tvaru baculatých devítiocasých lišek tvarované zákusky plněné vynikajícím čerstvým ovocem nebo džemem. Ty ale bylo nesmírně složité chytit, jelikož kdykoli se k nim jen přiblížily jídelní hůlky, začaly se po nich ohánět anebo velice mrštně odskakovat pryč. Byly ovšem vynikající, pakliže se zadařilo.

Jeongguk se neobtěžoval odpovědět. Jednak měl plnou pusu, druhak si chtěl tenhle okamžik vychutnat. Potřeboval to. Jedno, jak sobecké nebo zbabělé to od něj bylo, utekl před svými povinnostmi a ze všech svých sil si to snažil nevyčítat.
Taův všeříkající pohled ovšem vydal za tisíce slov.

"Zázraku, proč jsi přišel? Popravdě. Uprostřed noci, sám a jenom s tím, co jsi měl na sobě," Taův okouzlující jemný přízvuk spolu s volbou slov byl něčím, co na něm Jeongguka tak interesovalo. Byl o tolik jiný od většiny svých vrstevníků a všechny ty odlišnosti ho dělali tím, koho Jeongguk obdivoval, oslavoval, miloval. I v tuto chvíli, kdy na něj vyčkávavě hleděl a po právu se dožadoval odpovědi.

"Můžu za tebou?" broukl nejdřív, bradou naznačiv místo vedle Taa, který se samozřejmostí vyrytou ve tváři pokýval hlavou a vyčkal, dokud se mladík neposadí po jeho boku.
Leč sportovec nebyl pražádný drobek, v Taově náručí se ztratil jako nic, tváří se zavrtal do ohbí jeho ramene a zhluboka se nadechl. Krom jeho vůně, k níž tíhnul jako tíhne můra ke světlu, cítil i jeho moc.

Líbilo se mu, jak každý elementární kouzelník působil odlišně. V přítomnosti muže, který mu zachránil život a pomohl mu uchopit skutečný potenciál jeho moci, měl pocit, že sjíždí nezkrotnou řeku a současně jí je. Buď se ocital na její hladině anebo s ní splýval. Byla mocná, mocnější než on sám a naháněla strach stejně, jako dokázala chlácholit. Takový byl čaroděj rodu Min, Yunki.

Tao, na druhou stranu, vládl větru. Jistě, jako ostatní zvládal všechna kouzla, která jsou už staletí považována za základní znalosti každého čaroděje školou povinného, avšak k do vínku získal navíc vzácnou schopnost létat a poroučet samotnému živlu, aby se podřídil jeho příkazům. A taková moc byla jiskřivá, osvobozující, divoká a všudypřítomná.

"Mám strach, že to nedám," pokrčil rameny prostě, povzdych doprovázel jeho slova s tíhou železné koule, kterou za sebou neochotně vláčel. "Tréninky kazím a nedokážu... nemůžu..." škytl.

"Nejsi jediný, koho pronásledují vzpomínky na to, co se stalo. Naše generace tím už zůstane poznamenaná do konce života, Jeongguku," upozorňoval ho něžně Tao, dlouhými štíhlými prsty prohraboval jemné prameny vlasů. Notnou chvíli se odmlčel, myšlenky se jedna přes druhou překřičovaly, dožadovaly se pozornosti a nebylo věru snadné dát prostor jen jedné z nich.
O to vděčnější byl za to, že slova se ujal mladík tisknoucí se mu k hrudi jako vyděšené štěně hledající úkryt před světem.

"Můžeme si promluvit o tomhle pozdějc, prosím? Slibuju, že to nezakecám, ale teď si nic jinýho nepřeju," žádal málem plačtivě, vzpomínky si klestily cestu kupředu a on se ze všech sil snažil zamrkat pryč pocit toho, jak v první linii, tváří v tvář nepříteli, svírá hůlku a na rtech smrtící kletbu. Nikdy ji ale nevyřkl. Vědomí toho mu dávalo ždibec klidu pro neklidnou duši.

"Jak si přeješ. Pojď, projdeme se," jak sebe, tak Jeongguka vytáhl na nohy. Nad stolem se snídaní beze slov mávl rukou a jídlo na něm zmizelo. Prstem přeběhl nejdříve po svém oděvu a noční hanfu nahradil brokátový kabátek, dlouhé vlasy se samy uvázaly do drdolu.
"Omnia mutatio," luskl prsty a tričko s tepláky se ihned změnily ve venkovní oděv, který Jeongguk obvykle nosíval.

"Co jsi celý ten rok dělal, hm?" zabrblal Taovým směrem, nyní už ve změti drobných kamenných cestiček rozlehlých zahrad s jezerem na severní straně sídla. Příliš se kolem nerozhlížel, už kvůli strážím, které se netvářily, že jsou z jeho přítomnosti nutně ve slavnostní náladě. Přeci jen jim kouzelník proklouzl přímo pod nosem a kdyby se jednalo o narušitele, první, kdo by se s ním musel utkat, by byl druhý nejvýše postavený člen rodiny, jíž slouží. To ani jednomu z nich nedělalo dobré jméno. Na jejich obranu, Tao by si s takovým narušitelem nejspíše poradit dokázal, aniž by musel vytahovat hůlku.

"Nuže, řekněme, že po událostech z minulého léta bylo hodně věcí, které bylo potřeba začít řešit," započal promluvu Tao, svůj charakteristický žlutý vějíř držel rozevřený a jemně se jím ovíval. "Navíc když už tu není otec, hodně povinností padlo taky na mě, protože Zixin by si sám nemohl ze dne na den poradit."

Při zmínce o Taově otci sklonil Jeongguk provinile zrak. Jeho smrt přišla náhle, jen chvíli po konci války a čarodějovo srdce kleslo vinou. Jeho "problémy" se mu teď zdály tak směšné ve srovnání s Taovými. V hlavě ucítil podivné zamrazení.

"Nevyčítej si něco takového, i kdyby tu byl, neopustil bych palác tak či onak," Taův hlas zněl za branami Jeonggukova vědomí jako svist větru, seknutí meče. Jeongguk sebou polekaně škubl. Skoro už zapomněl, jak intenzivní pocit to umí být; když někdo vtrhne za obranný val vaší nitrobrany.

"Promiň, dlouho jsem tohle nedělal," zachroptěl ve své hlavě, vědom si toho, že stejně jako netrénované svalstvo může ochabnout i jeho nitrobrana, která mu neposkytuje takovou kontrolu, jakou měl kupříkladu právě kouzelník po jeho boku. Na čele vyrazily krůpěje potu.

Chtěl se zeptat, jenomže teprve poté uslyšel dunivou ránu a Tao, opouštějící jeho sál vědomí ještě dokázal odpovědět na otázku, jež nebyla vyřknuta nahlas.

"Yunki pracuje na ministerstvu. I když, co vím, snaží se tam nepracovat oficiálně. Ale s titulem "Čaroděj, který ukončil válku" se bude muset ještě nějakou dobu angažovat. Jednání s ním..." zamyslel se Tao, úsměv na jeho rtech prozrazoval jeho šibalskou povahu, kterou nedovedl skrýt před někým, kdo ho tak dobře znal. "Nezažiješ, neuvěříš," zakončil monolog.

"Občas přemýšlím, jestli by nebylo lepší se na celý tohle svoje sportovní snažení vybodnout a radši zas zkusit složit bystrozorský zkoušky," úpěl mladík polohlasně, špičkou boty nakopl kamínek na cestě a poslal ho za ostatními, na malý ostrůvek přecházející v udržovanou zídku, porostlou sukulenty, aloe verou a dalšími pouštními rostlinami hrajícími všelikými možnými i nemožnými barvami.

Tao se vprostřed kroku zastavil, škubnutím se pootočil čelem k Jeonggukovi, jehož vmžiku chytil pod bradou, nutě jej zadívat se mu hluboko do očí; ujišťujících a starostlivých. Láskyplných.

"Zázraku," broukl vážně, palcem hladě bradu, sanici a nakonec neodolal a sklouzl i na jeho spodní ret, "už tolikrát jsem tě viděl vznášet se ve vzduchu, ovládat koště s takovou přirozeností, jako kdybyste ty a obloha odjakživa patřily k sobě."
Odtáhl se, obličej ozdobil šibalský úšklebek a šeptem dodal:

"Nemluvě o tom, že k letu nepotřebuješ ani koště."

Jeongguk chvíli netušil, kam se dívat dřív; pohledem uhýbal na stěnu jedné z budov palácového komplexu za svými zády, pak zas obdivoval puntičkářsky udržovanou zahrádku, v dalším okamžiku jej vyloženě fascinovala Taova obuv, až to nakonec vzdal. Vrazil ruce do kapes magicky vyčarované kožené bundy a s trpce sevřenými víčky zvrátil hlavu. Dovolil si oči pootevřít, pohlédnout na azurově modrou oblohu, křižovanou kadeřavými mráčky.
Nádech, nárazový výdech znějící jako odhodlané zafunění.

"Když... když to zvládnu," zakoktal, aniž k Taovi vzhlédl, "přijdeš se podívat na zápas?"

"Až na sobě budeš mít barvy Busanských luňáků?" laškoval na oko, jako kdyby snad bylo nad čím váhat. "Jistěže, přece si něco takového nenechám ujít."

Vyměnili si úsměvy, Tao věnoval svému zázraku krátké objetí, dokud za nimi nepřicupitala drobná žena. V náručí držela množství papírů a za zády se za ní hnaly očarované papírové vlaštovky, i z dálky vidno, že velmi hustě popsané.
Než stačila cokoli říct, zarazil ji pán domu jemně pozvednutou paží s nataženou dlaní a promluvil na černovlasého mladíka.

"Tvé zkoušky z přemisťování?" povytáhl obočí.

Pravda, musím si taky nějak dostat domů, problesklo Jeonggukovi hlavou opožděně. S kyselým výrazem v obličeji se poškrábal na zátylku, zavrtěl hlavou a rudnoucí líčka prozradila, jak moc se stydí, že takovou prkotinu ještě nemá za sebou.

"Nebylo kdy."

Hlava rodu Huang, leč by to od něj mnozí mohli čekat, to svému druhovi nikterak nezazlívala. Z vnitřních kapes slušivého kabátku vylovil obdélníkový kus papíru - ofuda. Ten si zlehýnka přiložil ke rtům, jakoby se jej chystal něžně políbit. Avšak šepot, který z jeho úst vyšel, prozrazoval kouzlo vkládané do talismanu.

"Inveniam viam," zazněla inkantace, ofuda zazářila božským světlem, oslňujícím a čistým, přestože štiplavým jako první jarní slunce, pobízející přírodu k ukončení dlouhého zimního spánku. Přenášedlo vložil Jeonggukovi do rukou. Ten snadno přečetl znaky, hlásající přesné místo, kam bude teleportován.

"Děkuju, hyung," vydechl, srdce i duše nabyty znovunalezeným sebevědomím. Ale co především, nadějí, že nadcházející dny už nebudou tak zoufalé, plné samoty a hořkých vzpomínek, nýbrž sladkých pohledů vpřed na zářnou budoucnost.

"I já, zázraku."

Aktivoval přenášedlo jednoduchým zopakováním zaklínadla. Jako tomu bylo předchozí noci, z talismanu se rojilo více a více narůžovělých okvětních plátků sakury, obalovaly celé jeho bytí, čarovítr divoce vířil, duněl svou nezměrnou mocí a Jeongguk vnímal, jak jeho tělo postupně vzdoruje gravitaci. Před definitivním přemístěním už se jen stěží dotýkal špičkami bot země a lupnutím vystřelil do vzduchu jako kometa, zanechávající za sebou pouze zbytky květů sakur.

Zvládne to. Věděl to. Slíbil to.

***

"Dámy a pánové!" zazněl hřmotný hlas uvaděče na celý stadion, zaplněný tisícovkami čarodějů a čarodějek. Obrovitý prostor se otřásal pod jejich jásotem, tleskáním i rytmickým dupáním. Jedni na sobě nesli barvy rudé a bílé, druzí zářili v odstínech magenty, námořní modři a purpurové.

Ostrá světa ozařovala trávník, na němž byly kouzlem vykresleny hranice hřiště a vysoko nad ním se vznášelo dohromady šest obručí, tři a tři na opačných koncích herní plochy.
Prozatím na hřišti poletovala jen jediná osoba - rozhodčí se zlatou píšťalkou kolem krku. Kontroloval správnost připravenosti celého hřiště, které natřikráte obletěl, dokud v jeho samém středu nepřistál.
Z koštěte slezl a společnost mu dělala třesoucí se bedna z ebenového dřeva, skrývající v sobě jeden cimbál, dva ztřeštěné potlouky a jednu rozdivočelou zlatonku, připravenou parádně zatopit svým dvěma chytačům.

"Vítejte na druhém semifinálovém zápase Mistrovství světa ve famfrpále!" pokračoval uvaděč magicky zesíleným hlasem. Diváci se mohli zbláznit, a to ještě ani nebyli nikde vidět hráči.

"Na hřišti nyní prosím přivítejte první tým - Tojohaši tengu!" jakmile jméno mužstva zaznělo i s pořádnou ozvěnou, žádný fanoušek nezůstal chladným. Jekot, křik, výskání a jásot - vše se slilo v jeden velký bílý šum a nad otevřeným oválem stadionu se rozzářil kouzlem stvořený pohyblivý ohňostroj.

Ten měl zprvu podobu samuraje v rudé zbroji, na helmě byly zřetelně vidět dvě bílá křídla a jeho hrůzná maska démona vyvolala v divácích údiv, nadšení a v některých dost možná i vlnu extáze. Samuraj sáhl po své kataně, palcem postrčil čepel z pochvy a dalším rychlým pohybem vytáhl zbraň docela. Svižným máchnutím prvotní iluzi přesekl a nad stadionem nyní vlál znak Tojohaši tengu - rudá zamračená tvář oni se dvěma bělostnými křídly po obou stranách hlavy.

Prásk! Ohňostroj se po nekonečném napínání konečně rozprskl a z jeho středu vyletělo sedm hráčů v barvách sněhově bílé a krvavě červené. Létali nebezpečně blízko tribunám, fanoušci marně natahovali ruce ve snaze utrhnout si třeba i jen kus pozornosti - anebo pláště - svého oblíbeného hráče.

To už však na obloze vznikalo další kouzlo, nejlišícího se provedením od prvního. V plynulých barvených přechodech se nad diváky vznášel luňák. Mocně mával křídly, rozevíral zobák, chvíli klesal ke spodní polovině hřiště, aby v poslední chvíli klesání vybral a vznesl se zas vzhůru.

Mezitím, v místnosti postavené kousek od stadionu, aby hráči měli možnosti přilétnout efektivně a vizuálně uspokojivě, čekalo mužstvo na signál. Někteří stáli obkročmo na svých košťatech, se zavřenýma očima se nakláněli ze strany na stranu, opakujíce si pohyby pro jednotlivé finty. Jiní nervózně poskakovali, zhluboka dýchali a prohřívali svaly, které co nevidět dostanou zabrat.

A byl tam také on. Přesně, jak sliboval Taovi z očí do očí, jak přislíbil v duchu i muži s blond vlasy do půli zad, o němž tajně doufal, že se kdesi v davu nachází. Bude se na něj dívat? Ještě líp, bude mu fandit? Bude na něj hrdý?

Doufal ve všechno z toho. Ne však v to, že uslyší své spoluhráče lapat po dechu. Nebýt toho, že se začali klidit z cesty tak, že na Jeongguka bylo dokonale vidět ze všech koutů tmavé místnosti, snad by mladík ani samou nervozitou nezvedl hlavu. Avšak po zaslechnutí povědomého hlasu nemohl jinak, než vykulit své obrovské černočerné oči a nevěřícně pootevřít ústa v údivu.

"Hyung?!" kvíkl, nechávaje koště opřené o stěnu a dlouhými kroky přešel až k blond muži v černém hanboku se zlatým vyšíváním. Blond prameny jako vždy svázané do vysokého ohonu, u kořenů vlasů zdobené dlouhou jehlicí a kovovou korunkou z ryzího zlata, odkazující na starý účes z dynastie joseon.

"Pořád ti říkám, že by sis nás měl očíslovat," protočil očima Yunki, s rukama za zády bez sebemenší naděje se ubránit tvrdému nárazu do hrudi. Jeongguk jej bez studu objal kolem ramen a on tedy objetí jednou paží oplatil, aby si zachoval aspoň špetku respektu ze strany přihlížejících - a zcela odzbrojených - mladých mužů a chlapců.

"Co tady děláš?" huhlal mu do ramene Jeongguk, dojetím dohnán málem k slzám.

"Co by? Přišel jsem se podívat na svou investici," odpověděl nonšalantně, jako míval ostatně ve zvyku. Překvapený, snad i mírně zaražený Jeonggukův pohled přešel všeříkajícím úsměvem na půl úst. Kdo jiný by také mohl v Koreji být tak štědrým patronem, než věhlasný rod Min?

Zpoza zad pak zcela nečekaně vytáhl maličkou vlaječku v barvách družstva, v jehož středu se nacházel černými linkami vykreslený luňák s roztaženými křídly.

"A hádám, že jsem přišel i fandit," poněkud neohrabaně zamáchal směšně drobným suvenýrem. "Ve VIP loži budu mít skvělý výhled. Možná vedle mě bude stát i jakési zelené individuum, mám ho pozdravovat?" trhl obočím vzhůru, evidentně v nezvykle dobré náladě.

"Poslední minuta! Připravte se na vstup," ozval se muž z druhého konce místnosti, máchnutím hůlky vyvolal hodiny s odpočtem. Jeongguk, než se stačil vzpamatovat, uslyšel už jen "mnoho štěstí, drobku", následované lupnutím. Yunki byl vmžiku pryč a on měl zoufale málo času na to si vyčistit hlavu.

"Jsi připravenej?" šťouchl Daeun do svého spoluhráče loktem, hravě se ušklíbl a obkročmo sedl na své vypiplané koště. Tohle mu budou kluci předhazovat ještě hodně, hodně dlouho.

"Jako nikdy," zašeptal Jeongguk vzrušeně a napodobil kapitána. Polštářové kouzlo pojmulo jeho váhu a jakmile se vznesl metr do vzduchu, opřel pevné boty do pozlacených stupaček. Na znamení od pracovníka, který zodpovídal za správné načasování vylétlo všech sedm hráčů kupředu jako neřízené střely.

"A tady je máme! Přivítejte Busanské luňáky!"

Bylo to opojné. Přísahal, že slyšel skandování nejen názvu jejich týmu, nýbrž i své vlastní jméno. Rozhlížel se kolem sebe, zatímco se vznášeli nad křídly letícího luňáka, který je dovedl až do středu hřiště, kde ohňostroj vytvořil iluzi erbu, v němž luňák zamrzl; s roztaženými křídly, hlavou natočenou v bok a se zobákem doširoka otevřeným, připraven pohltit své protivníky a vyjít ze zápasu jako skutečný vůdce.

Rozmístěni setrvali tak, aby korespondovali s tvarem dravce, dokud v opulentní explozi barev nezmizel. Napřáhli do vzduchu pravici zataženou v pěst a krátce se ke skandování přidali.

První písknutí píšťaly přivolalo hráče na jejich místa kolem hřiště, nehybně pozorovali rozhodčího na zemi, který otevřel bednu a uvolnil přezky třesoucích se potlouků, které ihned vzlétly do vzduchu. Následovala zlatonka, již vyloupl z místa ukrytého za bohatě zdobeným krytem. Tu pohledem ihned sledovali dva chytači z obou týmů, kteří pevněji sevřeli násady a mírně se předklonili.

Nakonec vzal rozhodčí do dlaně camrál, postavil se do maličkého kroužku vyznačujícím absolutní centrum hrací plochy a s posledním písknutím vyhodil camrál vysoko do vzduchu s menší pomoci od ascendia. Zápas začal.

"A je to tady, dámy a pánové! Zápas oficiálně začíná! Camrálu se hned ujímá Tashiro!" řval na plné plíce komentátor. Davy šílely. Svist vzduchu šimral v uších, studený vítr šlehal do tváře, plášť hlasitě pleskal.

Jednu ruku pevně sevřenou kolem násady, druhou držel těžkou holi a očima hledal oba potlouky. Zpozorněl, jeden protihráč z Tojohaši tengu se chystal vstřelit první gól. A shodou okolností se další z nich chystal odrazit potlouk od jednoho ze svých směrem ke Kihyunovi.

Sklonil se níž, vyvinul na koště větší tlak a vyrazil kupředu. Hnal se rychlostí větru a jen sekundu před katastrofou se vynořil za Kihyunovými zády. Razantním odpalem změnil trajektorii železného potlouku, který tak rovnou mířil na Tashira.

Rudobílý se zalekl a camrál přihrál kolegovi.

"A máme tu první manévr, Jeon odrazil camrál a Tashriho byl nucen přihrát camrál za sebe!" oznámil komentátor s přehnaným entusiasmem, což bylo však přesně to, co diváci chtěli. Náležitě to taky dali najevo jekotem, dupotem a potleskem.

Víc však Luňáci nestihli, hvízdnutí píšťaly oznámilo první vstřelený gól.

"A Watanabe získává pro Tojohaši tengu prvních deset bodů!"

Hra pokračovala přinejmenším hlemýždím tempem. Chvíli vedl japonský tým, který následně korejský předehnal o dvacet, než se opět nechali dohnat. Chytači kroužili vysoko nad nimi, chvílemi se vrhali nebezpečnou rychlostí napříč celým hřištěm s napřaženými pažemi, avšak zlatonka obratně unikala a v odrazu silných světel snadno mizela.

"Šedesát ku sto deseti, Busanští luňáci budou mít co dělat, aby ztrátu dohnali!"

Jeongguk, zpocený a zadýchaný, se na okamžik zastavil. Volnou rukou si otřel otravný pot z čela, aniž ztrácel přehled o dění na hřišti.

"A druhý střelec, Saito, se chystá opět skórovat!" naléhavý hlas komentátora v Jeonggukovi vyvolal nevolnost, žaludek se mu zhoupl a on netušil, co dělat. Temnotu v hlavě však prozářil kapitánův hlas, jenž prolétl kolem něj a pálkou ukázal na odražený potlouk.

"Kometa 86, musíme Saita zkusit vyřadit!" zakřičel a nasměrováním násady k zemi poslal koště dolů, zatímco Jeongguk udělal pravý opak a s připravenou pálkou pospíchal k potlouku.

Kometu vymyslel jejich trenér, který zodpovídal za přípravné zápasy na mistrovství. A byl to vskutku riskantní manévr, který jim mohl buď pomoci vyhrát, anebo je s ostudou poslat domů za porušení pravidel.

Když se Kometa 86 provede správně, může střelci zamezit pořádně zamířit na obruč a získat protivníkovu týmu další body. V nejlepším případě ztratí kontrolu nad koštětem, dotkne se země a bude vyřazen.

Vyčkal, zabralo to možná zlomek vteřiny. Možná zlomek zlomku. Nebo rovnou celou věčnost. Byl na pozici, pálku napřaženou a vše kolem na onen okamžik zcela utichlo. Vnímaje jen vlastní dech, srdce pumpující adrenalinem přesycenou krev a vibrující bolest přenesenou z pálky rovnou do svalů.
Zpomalený potlouk mrknutím oka zas nabral rychlost, čas se rozběhl a železná koule se zlověstným svištěním letěla kolmo k zemi. Od té se odrazila, hrábla do hlíny a kus jí nechala odletět za sebe. Připravený Daeun pálkou vmžiku změnil trajektorii a nepřipravený Saito si nestačil včas všimnout, že se od země přímo na násadu jeho koštěte žene potlouk. Jen taktak strhl ruku k tělu, aby o ni nepřišel. Bylo ale pozdě udělat cokoli dalšího.

Třísky ze zničené násady by mu nalétaly do očí, tudíž se pokusil camrál přihrát a chránil si oči. V obraně se však až příliš zaklonil. Koště se v nekontrolovatelné spirále řítilo k zemi i s letcem, žádná možnost nápravy.
Naslepo hozený camrál navíc nechytil nikdo z Tojohaši tengu.

"To byl panečku riskantní manévr! Saito totálně ztratil kontrolu nad koštětem a protože se dotkl země, je vyřazen ze hry! Tojohaši tengu teď musí zbytek zápasu zvládnout jako šestice. A camrálu se zmocnil Choi!"

Luňáci, kteří si byli nejblíž a měli tu možnost, si vyměnili chlapské plácnutí a vrátili se do zápasu dravěji, než předtím.

Rychle dohnali ztrátu a sami oslabené protihráče předehnali o dvě desítky bodů. Zápas však nabral na dalších obrátkách.
Hyungsik, nejstarší člen týmu a nejlepší střelec, jakého Jeongguk kdy viděl, skončil v Parkinovské pinzetě a zoufalí Tojohaši tengu se uchylovali k zoufalým manévrům. Ztráta hráče byla znát na jejich nedbalosti.

Watanabe, který se nyní čelně řítil přímo na bezbranného Hyungsika, jehož rány loktem se míjeli účinkem, měl ve tváři odhodlaný výraz.

A Jeongguk věděl, co je potřeba udělat. Jelikož Daeun se snažil chránit spoluhráče od zbývajícího japonského střelce, musel to být právě on, kdo si poměří nervy s ostříleným protivníkem.
Nabral výšku a zároveň hnal koště kupředu, aby semknutou trojici předhonil, načež se všemi silami zapřel do stupaček. Násadu sklonil téměř kolmo k zemi, bradu na ni div netiskl, jak se snažil, aby vítr kolem jeho těla ladně klouzal a dovolil mu nabrat vyšší rychlost.

Všiml si ho. Jak by taky ne. Řítil se na něj rychlostí blesku, jako hurikán, jehož jediným posláním je ničit vše, co se mu postaví do cesty. Watanabe, na Japonce pořádný kus chlapa se širokými rameny a krátkými černými vlasy, sevřel čelist. Nechtěl ustoupit. Nemohl dát soupeři šanci zvítězit. Ale věděl, že Jeongguk je pořád blíž, mnohem blíž, než byl on sám Hyungsikovi, který se začal nadějně usmívat, v očích zuřivé blesky.

Strhl koště, jen těsně minul vlastního a celý manévr se jim rozpadl pod rukama. Jeongguk obrátil koště do prudké otočky a zastavil, aby se pak z místa přímo odmrštil zas dál. Hyungsik byl volný a mířil rovnou k obručím.

"Viděli jste to, dámy a pánové? Za tenhle manévr a pořádný souboj nervů můžete poděkovat trenérovi Takamasu Ishiharovi! Bývalému trenérovi Tojohaši tengu, který nyní trénuje Busanské luňáky. A musím říct, že odvádí perfektní práci. Odrážeč Jeon Jeongguk se rozhodně nebál riskovat!"

Jeongguk se pro sebe široce zakřenil, načež z levé strany hřiště mohl pozorovat oba chytače. A jásot diváku byl náhle absolutně neudržitelný.

"A je to tady! Chytači, zdá se, spatřili zlatonku a vypadá to, že Vronského finta je využívaná v plné parádě!"

Oba chytači letěli střemhlav k zemi a z komentátorova proslovu bylo jasné, že nikdo, krom minimálně jednoho z chytačů, nevěděl, zdali je zlatonka skutečně na dosah. Mohlo se jednat o obojí; skutečné chytání zlatonky anebo o předstírání.

Přesto to zbytek hry nezastavilo. Střelci se pokoušeli skórovat, odrážeči se snažili všemi prostředky a zbývajícími silami chránit své spoluhráče a přitěžovat těm, proti nimž stáli, brankáři kroužili kolem obručí ve střehu a připraveni na všechno.

Hvizd píšťalky. Jekot diváků, do vzduchu vystřelující konfety. Konfety v barvách magenty, námořnické modři a purpury.

Jeongguk zastavil koště. Dlaněmi si překryl tvář, z očí tekly krokodýlí slzy, ramena sebou škubala pod návalem pláče. Emoce s ním cloumaly víc, než by to dokázal potlouk odražený přímo do jeho hrudi. Plakal. Nahlas vzlykal, lapal po dechu a pořád tomu nemohl uvěřit.

Sakra, fakt se to stalo? Fakt?! Prosím, prosím, ať to tak je!

"Dámy a pánové, vážení ministři a zástupci Rady, po dvou hodinách, dvaadvaceti minutách a šestnácti sekundách, s rozdílem šedesáti bodů... vítězi semifinálového kola a se zaručeným postupem do finálního zápasu se stávají Busanští luňáci!"

Ano, stalo se to. Ostatní už přilétali. Semknutí do jednoho obrovitého tříbarevného chumlu, zpocení, uřícení a vyčerpaní. Především však ochromení štěstím.
Klesali k zemi, kde se navzájem povalili na hromadu, plácali se po zádech, ramenech a občas se někdo trefil i do obličeje, ale na tom nezáleželo.

Tribuny zářily v jejich barvách a oni věděli, že i kdyby svůj poslední zápas nevyhráli, každý z nich si nemohl být jistější - sem patřili. Rozhodli se správně a přes všechny pochybnosti dosáhli svých snů, stoupali výš a výš, až k nebesům posetým zářícími hvězdami, slibujících jim celý svět na dlani.

"Zvládli jsme to! Je to tam! Já se snad vobkreslím!" radoval se Daeun, zvedaje Jeongguka na vratké nohy, kudrnaté vlasy vlhkem ještě o něco kudrnatější, tváře zarudlé a křižované kapkami potu.

Jeongguk vyčerpaně připlácl dlaň na jeho rameno a v předklonu se na něj vyčerpaně, o to šířeji zazubil.

"Kurva že jo," přitakal se smíchem, dráždícím vyprahlé hrdlo. "Kurva že jo."

"Dobrá práce, drobku."

"Jsem na tebe hrdý, zázraku."

Ozvaly se mu v hlavě dva rozličné hlasy současně, což znamenalo jediné - kdesi nad jeho hlavami slavil jeho triumf i do černozlaté barvy oděný princ a jakési individuum v zeleném brokátovém kabátku.