Teke Teke

Většina japonské mytologie je pro nás už velmi stará, některé povídky si lidé stále vymýšlejí a jsou nám blízké. Nikdo by si je však nepředstavil jako pravdivé, nikdo by si žádnou postavu nepředstavil jako živou, která po Zemi v předešlých letech kráčela. Co když ale existuje způsob, jak se těmto příběhům přiblížit, jak okusit minulost v přítomnosti? Dovolte mi představit Vám devítiletého chlapce z Japonska, Bang Yongguka. Spolu se svou rodinou žije ve městě zvanémÓsaka a jeho život je vcelku poklidný, užívá si svého dětství spolu s ostatními dětmi, není v něm žádná výjimka. Co ale dokáže jeden jediný předmět, který od svých devátých narozenin vlastní, je až neuvěřitelné a já bych Vám ho tu s velkou radostí předvedla. Převeďme se myslí do Japonska, úchvatné a pestré země, ve které náš hlavní hrdina žije, a poznejme jeho dobrodružství.

***

,,Otče? Co je to?" Pohlédl zmatený klouček na svého otce, který se svým dárkem vypadá vysoce spokojen. Zato jeho žena je u vytržení, nic takového by její dítě přeci číst nemělo. ,,Tohle? Jen si to přečti, tohle je celá sbírka našich povídek, co kdo kdy vymyslel. Uvidíš, že se ti to bude líbit," spiklenecky na svého syna mrkl, zatímco dostal do ramene přesně mířenou ránu od své ženy. ,,Říkala jsem ti přeci, abys mu nekupoval takové věci! Už znova jsi něco udělal tak, jak jsem nechtěla, jen kvůli tomu, abys mě naštval... Jsi nemožný!" Nevěřícně svého muže pozorovala a povzdychla si. Vždy byl takový, měl svou hlavu, a přesně tohle po něm Yongguk zdědil. ,,Děkuji!!" zazubil se chlapec na své rodiče, čímž jejich srdce obměkčil. Jak by taky ne, když je Yongguk jediné dítě, které jim osud povolil...

,,Půjdu si číst do pokoje," zamumlal si chlapec spíše pro sebe a rychle se dostal do svého útulného pokojíčku, kde si velkou knihu na posteli otevřel. Aniž by si to uvědomil, z pěti stránek prvního příběhu se stane třikrát více. Doslova se v knize mezi řádky zapomněl. Od svého otce toho velmi ví, zná mnoho příběhů, ale tahle mytologie, kde jsou stvoření jen děsivá, se mu zvláštním způsobem líbila více, párkrát si dokonce představil sám sebe u jednoho z těchto démonů.

Kdo by si byl uvědomil, že to, co čte, ho jednou pošle do hrobu... Tak moc ho kniha bavila, tak moc ho poutala k sobě. Vytvořil si k ní už první den vztah, který se jen tak nevidí. Byl k ní velmi šetrný, dával si pozor u každé stránky, aby nebyla poničená, na rozích ohnutá a pomuchlaná. Jen jeho matka si o něj dělala starosti a svému muži dlouhé minuty poté vyčítala, že mu koupil něco tak otřesného. Byl to přeci malý kluk, bylo nepředstavitelné, že by četl něco tak děsivého, jako jsou mytologičtí démoni a hrůzná stvoření.

Jak chlapec rostl ve velmi inteligentního a krásného muže, jeho zvědavost rostla spolu s ním. Představa toho, že by se s něčím takovým potkal, ho lákala. Ve škole nebyl zrovna nejoblíbenější. To kvůli jeho uzavřenosti. Měl pár přátel, kteří se s ním bavili i přesto, že každou přestávku z batohu vytáhl svou tlustou knihu, kterou četl. Ostatní se mu ale vždy jen vysmívali, soudili ho za jeho zvědavost a rozdílné zájmy, dokonce i rozdílné myšlení. Yongguk byl jiný než ostatní, dokonce i jeho rodiče to na něm viděli. Všímali si toho více a více, ale ani jeden z nich nikdy nedostal odvahu zeptat se na to, co se v jeho životě doopravdy děje. Začala mu puberta, mysleli si, že je to jen tímto zrádným obdobím. Každý má v takovém stavu přeci své nekontrolované chování.

I přes to všechno byli na svého syna pyšní. Úspěšně dokončil základní školu a přešel na střední. Co se úspěchu týče, byl jedním z nejlepších, za což si mnohdy vysloužil veliké pochvaly. Nemohlo by být už přeci nic nijak strašné... Nebo snad ano?Přeci jen by se jedna věc našla, ale o té prozatím pomlčme pro dobro naší představy... Ještě než se přesuneme do skutečné současnosti příběhu, pojďme si přečíst ještě jeden zážitek z Yonggukova dětství, který se s ním táhl ještě dlouhou dobu poté.

***

,,Otče? Kde je matka? Od té chvíle, co jsem přišel domů, jsem jí neviděl..." Přiznal se Yongguk otci a vzhlédl k němu od obrazovky svého telefonu. Bylo teď velmi neobvyklé, že by se jeho otec vrátil z práce dříve než před večerem. Byl za to ale rád, i když s rodiči tolik času netrávil. Stále mu na nich záleželo jako na nikom jiném...

,,Ptáš se mě...? Gguku, jen před chvílí jsem přišel!" Zasmál se postarší muž a s pobavením nad svým synem pokroutil hlavou. Ten však jen pokrčil rameny. ,,Myslel jsem, že jsi ji potkal třeba na chodbě, vždyť víš... Projde tou místností snad milionkrát za jediný den," pousmál se Yongguk.

,,Půjdu se po ní tedy podívat, třeba je jen v ložnici a už opět si láme hlavu s papíry do té její nové práce. Mohl bys ji také jít potom alespoň pozdravit, nemyslíš?" Zvedl se pan Bang od stolu a s mrknutím mířeným na svého syna se vydal do ložnice, kterou sdílel se svou drahou ženou.

To, že by tam našel svou ženu mrtvou, by ho ani ve zlém snu nenapadlo. Jakmile proto otevřel dveře a shledal ji bezvládně ležet na zemi s doširoka otevřenýma očima, vyděšeně k ní pln strachu přiběhl a zavolal svého syna.

Yongguk samo sebou za otcovým voláním ihned přiběhl a jakmile uviděl scénu za dveřmi ložnice, celý svět se mu zatočil. Všechno mu v tu chvíli bylo daleké, jako by upadl do bezvědomí, přitom tam stál, viděl před sebou něco, co nikdy nechtěl, a v uších mu hučelo, jako by mu v hlavě poletovalo hejno bzučících včel, které mu ne a ne dát pokoj. Byl ztracený, i když věděl, že by měl svému otci pomoci. Nezmohl se k jedinému pohybu, dokud k němu jeho zhroucený otec nepřišel a nepadl mu do objetí, které ho mělo v tuto chvíli utěšit. Věděl, že své ženě již nemůže pomoci, že na ni přišel až moc pozdě. Věděl, že to jediné, co teď má, je jeho syn, kterého mu dala a kterého spolu dlouhou dobu vychovávali, než byl schopný se o sebe alespoň z nějaké části starat sám. Ten syn před ním však stál skoro již plnoletý, na půli cesty odchodu z domu, aby se mohl v životě posunout o krok dál.

,,Je mrtvá, Gguku... Je mrtvá," naříkal mu otec v jeho náruči. ,,Byl tu Hjosube, otče... Zabil ji..." Zašeptal svému otci do ucha, jako by se najednou bál, že by to slyšel někdo jiný. Někdo, kdo by to slyšet neměl ani v nejmenším. ,,Yongguku teď není vhodná chvíle na to, si z toho dělat srandu!" Zamračil se jeho otec.

,,Myslím to vážně, otče. On tu byl a zabil ji, vím to..." ,,Já tě prosím... Nech tu svou knížku pro jednou být a dopřej matce alespoň nějaký klid! Víš, kolik trpělivosti jsme s tebou a tou knihou museli mít?! Nech toho, nemluv o ní. Alespoň teď ne!" Neudržel se jeho otec a zvýšil na něj hlas. Už ho přestávalo pomalu bavit to, jako si vše přirovnával k démonům. Ke smyšleným povídkám.

Yonggukovi se vytratila všechna slova z úst. V tichosti zůstal stát na místě, ruce zatnuté v pěst. Vadí mu to? Vadí mu, jaký je?

,,Omlouvám se, otče... Odpusť mi," vydechl tiše chlapec a sklopil zrak ke své nebohé matce. Oči zavřené, její tvář hned pokojnější je. Hluboce vydechl a smutně se pousmál. Měl plány, že jí dokáže, jak měl ve všem pravdu, ta kniha měla pravdu. Věřil, že bude významný, bude ho znát každý Japonec.

Měl ostatně sny, tak jako každý jiný... Jenže sny v tomto věku už přestávají mít tak velkou váhu a nahrazují je starosti. Yonggukovy sny byly však plné fantazie a stále živé. Stále věřil jako pětileté dítě, že se mu to jednou splní. V hlavě mu kolovala naivita...

***

,,Yongguku, odlož to už taky a pojď s námi někam!" Sebere muži jeho kamarád knihu z rukou a zasměje se. Ví, jaký je a nezazlívá mu nic, ale to, že je s ní věčně zavřený doma, mu neprospívá. ,,Pojď, pojď se alespoň projít, no!" Vytáhne ho ze sedačky na nohy, i když se Yonggukovi nechce.

,,To mi nemůžeš nechat ještě pár minut?" Zakňučí mladší jako malé dítě. Zrovna to bylo tak zajímavé a jen kvůli nějaké procházce se toho bude muset vzdát a počkat si na večer. Je sice pravda, že večer se to spolu s tajemnou atmosférou čte lépe než přes den, ale stále ho láká si to dočíst. Už je to pár let od toho, co se odstěhoval z Ósaky do Kjóta. Knihu mi tak otec nemusí zakazovat. Po pohřbu matky to doma bylo doopravdy velmi pochmurnější. Nedalo se tam zůstat a tak jsem skončil tady, kde jsem si našel jednoduchou práci v kanceláři, abych měl dostatek času na sebe a našel jsem si přátele. Není jich moc, ale řekněme narovinu, že jich mnoho ani nepotřebuju.

,, No, tak pojď už! Ty než se vypravíš..." Protočí nade mnou očima Junhong. Zasměju se a s jeho postrkováním dojdu až do malé chodby, kde na sebe v rychlostí obleču bundu a na nohy obuju černé tenisky. ,,Stále na to věříš?" Pohlédne na mě s otazníky v očích. Beze slov přikývnu. Věřím a vždy budu. Cítím, že jsem stále něčemu blíž... Někdy mám chuť se prostě rozeběhnout, ani nevím, kam. Zkrátka tam. Kam by mě nohy zavedly. Nesejde na tom, kde by to místo bylo, ale na tom, co by tam bylo!

,,Nechápu to... Že se toho nevzdáš," povzdychne si a taktéž se obleče a obuje do toho, v čem přišel. Pokrčím ledabyle rameny. ,,Nemůžu, já zkrátka vím, že něco tu je. Všude... A až to najdu, ty budeš ten, který nic nepochopí." Zašklebím se a bez dalšího otálení vyjdu ven z domu. Jako na povel za mnou vyběhne i Junhong a aniž bych to musel dělat já, zamkne mi dveře a klíče mi hodí. Rychle zpozorním a taktak je chytím.

,,Kam chceš vůbec jít? Máme kam...? Nic zajímavého tu k procházce není," zamumlám otráveně a ruce vrazím hluboko do kapes. ,,Nebuď takový a užívej si toho, že máš jít s kým ven, ty pako! Vždyť je to super, jen tak se projít!!" hravě mě praští do ramene a zasměje se mému výrazu.

,,Mohl jsem si místo toho užívat čtení té knihy, kdybys mě sem nevytáhl..." Zamračím se a sejdu na široký chodník podél silnice. ,,Smůla, kniha počká," zasměje se Jun a paží mě obejme kolem ramen, čímž si mě k sobě více přitáhne.

,,Víš ty, že jsi někdy strašně moc otravný?" Natočím k němu hlavu a zašklebím se, což mi s radostí hned vrátí. ,,Co na tom sejde, ven tě to vytáhlo, to je všechno, co jsem potřeboval!" Zasměje se a rychle mi rozcuchá vlasy, dokud má tu možnost.

Se zamračením mu to vrátím malým pohlavkem a vlasy si začnu upravovat. Ví, že tohle nemám rád, ale i přesto to neustále dělá, snad aby mě tím vyprovokoval... ,,Vůbec nechápu, jak jsem tě kdy mohl začít nazývat přítelem, podívej se na sebe! Stále mě jen provokuješ," odfrknu si, i když tomu vedle mě to přijde k smíchu. ,,Stále jsem starší, co takhle si hlídat slova, hm?"

Uchechtnu se a bez možnosti volby přikývnu. ,,Fajn, budu..." Protočím opět očima, ale na rtech mi pohrává stálý úsměv. ,,Jak je to dlouho, co jsi naposledy viděl slunce jinak než přes zatažené okno? Jakmile sis vzal v práci týdenní dovolenou, nevytáhl jsi paty z domu! Měl by ses stydět za to, že jsi jako slepý krtek v hlíně." ,,No a? Ty víš, že mi to nevadí, ba naopak mi to vyhovuje. Nepotřebuju chodit do společnosti každý den a těšit se z dalšího dne plného slunce." Uchechtnu se a pokrčím rameny.

Neustále si hlídám jeho krok, abych se mu vyrovnal a abych šel tam, kam on. Nevím, kam se jde, ale on nějaký plán už určitě má, musí ho mít...

,,Dobře, dobře. Takže jako první potřebuješ něco, co ti dodá energii. Přesně to najdeme v kavárně, tak pojď. Pak bych tě vzal po náměstí, protože očividně už vůbec nevíš, jak to tu všechno vypadá." Pokárá mě a čapne mě za ruku, za kterou mě celou dlouhou cestu táhne až do nějaké kavárny.

Zatímco mě usadí za stůl pro dva, sám se vydá k výdejnímu pultu a oběma nám objedná nějakou kávu. Doufám, že si pamatuje mou oblíbenou příchuť kávy, jinak mu ty peníze nevrátím.

,,Na!" Přijde ke mně po chvíli s velkým kelímkem v ruce. ,,Můžeme rovnou jít, chtěl jsem jen, abys na mě někde počkal," zasměje se a bez otálení mě vytáhne do stoje a rychle mě začne tahat zase někam úplně jinam. Pak aniž bych se nadál, den se mi stane dnem plný smíchu a zábavy. Musí se mu přeci jen nechat, že ví, jak člověka přivést na jiné myšlení.

Oběhli jsme spolu celé náměstí a chovali se jako malé děti. Zkoušeli jsme chytat holuby, kteří se po chodníku procházeli, cákali jsme na sebe vodu z fontány, běhali a utíkali před sebou jako pominutí. Zábavy bylo ažaž a tak nějak mě to donutilo si uvědomit, o co všechno přicházím, když sedím doma s knihou na stehnech a jsem zabraný jen do čtení, bez ohledu na cokoli jiného.

***

Další večer s knihou a lampičkou před sebou. Nikdy nepřestanu těmi stránkami pročítat... Když už jsem si ale jistý, že jsem na samém konci knihy, najdu za původně poslední stránkou další povídku. Teke Teke. Nechápavě se zamračím. Nikdy jsem to nečetl, jsem si zcela jistý, že nic takového tu předtím nikdy nebylo. Každou stránku už mám velmi dobře načtenou, něco takového bych si přeci jen pamatoval.

S neskrývaným zájmem se do příběhu začtu a doslova prahnu po dalších slovech, jakmile nastane pravý konec. Nebyl to nijak dlouhý příběh. Pár stránek a byl konec. Jak rychle to začalo, tak to taky skončilo. Ani jsem pořádně nestačil pochopit pointu a narazil jsem na poslední tečku. Z pootevřeného okna na mě foukne ledový vítr. Schyluje se k zimě, listí se již dávno bezstarostně povaluje na zemi. Něco mě láká k tomu, vzít si na sebe mikinu, boty a vyjít do té tmy ven. Jít se projít. Sám. Ulicemi takto chodí hodně lidí každý večer a přeci jen bych to nutkání nijak nepřemohl.

Se smíchem se zvednu od stolu, ze skříně si vytáhnu slabou černou mikinu, kterou na sebe v rychlosti obleču a s dupotem seběhnu schody do přízemí rovnou do chodby, kde z poličky seberu klíče od domu, na nohy obuju boty a bez dalšího uvažování doslova vyběhnu ven. Už opět cítím to zvláštní nutkání se nechat vést slepou myslí.

A proč se tomu vlastně nepoddat? Ničemu to přeci neuškodí, je v pořádku se někdy nechat unést. Přes hlavu si proto přehodím kapuci a rychlým krokem se vydám tam, kam mě nohy vedou. Bez přemýšlení, bez ohlížení. Něco mě táhne vpřed... Něco, co nedokážu pochopit, něco, co bych tak či tak ani nikdy nepochopil.

Větší vzdáleností od domu je mi větší zima a snad se mi i zdá, že se kolem tvoří mlha. Hustá ledová mlha. Všude je ticho... Nikde ani živáčka, což je velmi zvláštní. S hlubokým nádechem se i přesto rozhodnu jít dál. Srdce mi v hrudi buší, jako by každou chvílí mělo vyskočit a jít mi napřed. Poprvé cítím opravdový strach, který se mi žene krví tělem. Cítím ho všude, i když nemůžu. Žaludek se mi stáhne, i když nemám důvod být z něčeho nervózní, něčeho se bát.

Blížím se nádraží. Blížím se pustému vlakovému nádraží a očima bloudím po všem, co mi přijde do cesty, co míjím. Jsem jako plachá srna, co se snaží odhalit případné nebezpečí v nové krajině, kde nikdy předtím nebyla. Mé vlastní kroky se mi rozléhají v uších jako by to bylo něco, co slyším naposledy, jako by to bylo něco, co mi má říci, že se blížím nebezpečí.

Vše se snažím ignorovat, přehlížet. Nic to přeci není. Srdce cítím sice až v krku a pozoruju, jak je mlha kolem mě stále výše. Přesně uprostřed nádraží se zastavím. Ticho. Ticho ze všech stran, které je i přes svou vlastnost hlasité. Uslyším za sebou trpký smích. Hrkne ve mně a rychle se otočím o devadesát stupňů. Nikde nic není... Jen halucinace a ospalost...

Snažím se přesvědčit sám sebe, že jsou to jen bludy vytvořené v mé hlavě, nic mi nehrozí a měl bych jít domů. Jakmile se ale pokusím udělat krok zpět, krok pryč z téhle nebezpečné cesty, nic se nestane. Jako bych na tomto místě uvízl, nebyl schopen ovládat své vlastní tělo, smysly. Zamračím se a mírně vyděšeně se o to pokusím znova. Nic...

Opět ten smích. Ozývá se mi v uších, odráží se od stěn mé lebky a jde zpět. Tančí mi v hlavě zuřivý tanec bez konce. ,,Přišel jsi... Nečekala bych, že bys byl tak naivní, tak hloupý, aby ses opovážil přijít!"

Přede mnou z mlhy vystoupí postava. Postava v bílém. Dlouhé vlasy dopadají na zem, o kterou se zlehka otírají. K mému překvapení zjistím, že to není člověk. Oči podlité krví, namísto nohou se podepírá rukama, které jsou ponořeny v obleku rudé krve. Zasekne se mi dech někde na půli cesty z plic. ,,Přišel jsi," zasměje se opět. Její smích je tak bláznivý, šílený, beze špetky pobavení.

Suchý smích, který mi nahání hrůzu a nutí všechny chloupky na mém těle se postavit do pozoru. ,,N-nevím, co po mně chceš..." Vypustím z úst tichým hláskem. Je mi daleko, nevidím jí přímo. Jako bych to nějak zakřikl, rozeběhne se ten tvor přímo proti mně. Vykulím oči hrůzou, když si uvědomím jednu podstatnou věc. To, co je přede mnou, běží proti mně, je beznohé a ohavné. Tělo jí končí boky, pod kterými jsou jen cáry pozůstalého masa s kůží. Odvrátím pohled. Zvedá se mi žaludek.

,,Nádherná noc na procházku, že? Tolik věcí, které můžeš vidět..." Natáhne před sebe jednu ruku, ve které se jí zjeví velký dlouhý předmět s ostřím na jejím konci. Už opět se mi zadrhne dech.

,,Přesto jsem já to poslední, co uvidíš..." Zasměje se a už opět se proti mně rozeběhne. Aniž by se zastavovala, napřáhne se rukou, ve které třímá kosu a udělá jeden prudký pohyb. Nic se neděje. Nádražím se ozve jediná větší rána a pak ticho. Ticho, které předchází pláči a křiku. Cítím pod sebou chladnou zem a kolem sebe prázdnotu. Nikde nic není. Jen já. Mé tělo na dvé poloviny a kaluž krve, která je stále větší. Smrt.