1. Název: The Pied Piper

2. Téma: Fantasy

3. Pár: Taehyung x Jimin

4. Anotace: Cesty zavedly krysaře do měst plných škůdců; krys. Žádné však nebylo jako Hammeln. V žádném z měst, ve kterých byl, se nikdy nikomu nepovedlo krysaře tak rozčílit, jako právě zde. Zůstává tedy jediná otázka. Jak se krysař pomstí?

5. Varování/upozornění: Přestože nikde není Krysař zmíněný jménem, jedná se o postavu Taehyunga.

Nesleduji předlohu (Krysař; Viktor Dyk) dokonale.

~

1. Byunki

2. Park_ByunKi

3. Fantasy

4. Nedělá mi problém se zveřejněním tvého názoru na můj oneshot.

Vysoký muž s hlavou zakrytou kápí šel vyšlapanou cestou ve vysoké trávě. Prošel mnohé kraje s mnohými zvyky a tradicemi. Nikdy ho však žádný z těchto krajů nezaujal natolik, aby zůstal déle, než dostal odměnu za svou práci. Ve velkých i malých městech byla spousta krys. Jeho práce byla dostat je pryč.

Byl krysař.

Neměl jméno, neměl věk. Měl jen flétnu a tělesnou schránku, ve které nejspíš už ani nepobývala duše. Jeho tvář vypadala mladě, ovšem jeho téměř černé oči působily staře a moudře. Tvář měl holou. Jeho hubená, vysoká postava zahalená v plášti působila temně v porovnání s lidmi, jež potkával na svých cestách. Byl stín, který hrál tichou melodii.

Jeho povolání ho zavedlo do měst plných krys a ještě do mnohých ho zavede. Věděl to a bylo mu to lhostejné. Stejně byla všechna stejná. Ve všech byli lidé dobří i špatní, oškliví i krásní, opilci, mistři a spousta dalších.

A krysaři to bylo stejně jedno. Byl sám. A byl sám rád.

Na obzoru se objevilo město. Šel směrem k němu. Ve svých dlouhých prstech sevřel flétnu. Zvláštní nástroj vládl stejnou aurou jako jeho majitel. Černovlasý krysař očekával, že i zde budou mít práci.

Došel až k otevřené městské bráně. Město už z venku nevypadalo příliš honosně. Nezajímal se o to a vešel. Jeho pátravé oči zkoumaly každou skulinku, každý dům, jen aby našel náznaky, že jsou ve městě krysy. Našel jich požehnaně. Šel dál, došel na náměstí, kde si skupina dětí hrála. Jakmile ale spatřily podivného muže, přestaly se všemi činnostmi a sledovaly neznámého. Muž, který byl momentálně středem pozornosti, šel směrem k radnici, kde se plánoval nabídnout, že odvede krysy z města. Vešel dovnitř.

„Dobrý den," ozval se za ním hlas. Krysař se otočil a pohled mu padl na mladou plavovlasou ženu. Ta se nadechla a pokračovala: „Hledáte konšely?" Krysař přikývl.

„A vaše jméno?"

„Nejmenuji se. Jsem nikdo a hůř než nikdo. Jsem krysař," řekl muž, jehož hluboký hlas zněl dlouhou chodbou.

„Přicházíte ve vhodnou chvíli. Hammeln je plný krys. Co jest horší, přestávají se bát lidí. To dříve nebývalo, říkali starší, že je prý svět horší. Odkud se berou krysy, smím-li se ptát?" Otázala se žena, přičemž krysaře doprovázela za muži, kteří zde byli hlavní.

„Odkud se berou? To nevím. Ale jsou v každém z domů a hlodají bez přestání všude, kde je nevidíme. Objevují se a lidem kazí chuť," vysvětloval tiše krysař. Flétnu stiskl o něco pevněji. Žena si teprve v tu chvíli podivného nástroje všimla.

„Čím to, že dokažete krysy vyhnat z měst?" už když se tázala, byla jí jasná odpověď. Muž vedle ní vzal flétnu do obou rukou. To byla pro ženu jasná odpověď.

„Pěkná píšťala."

„Moje píšťala má dobrý zvuk a krysy dobrý sluch. Hraji tiše, následují mě. Občas hraji velmi smutné písně, občas hraji písně z krajů, kterými jsem prošel," vysvětlil ženě. Ona přikývla a dál už se neptala. Dovedla ho ke konšelům.

~

Krysař stál uprostřed široké cesty. S konšely se domluvil na jeho odměně. Muži z města mu slíbili lákavou odměnu.

Krysy už dlouho terorizovali jejich město, a tak si nejspíš chtěli krysaře udržet, aby už krysy nikdy nepřekročily práh města. Proto mu slíbili sto rýnských a dceru jednoho z nich za ženu. Proto teď stál s flétnou u úst. Začal tiše hrát, a procházet městem, aby sebou vzal co nejvíc krys.

A pak je mohl utopit v řece.

~

O krysařovu příchodu do Hammeln se postupně dozvídali všichni obyvatelé města. Za necelých pár dní už o jeho pobytu věděli všichni lidé z Hammeln. Včetně těch pouličních. Jiminovi, chlapci z ulice, se jednou povedlo krysaře zahlédnout a od té doby ho vídal, i když ho vysoký muž v černém plášti nejspíš nikdy nepostřehl. Jimin ho sledoval, když odváděl krysy. Byl to zvláštní pocit, když onen muž hrál na píšťalu. Tak vábivou melodii Jimin nikdy neslyšel. Byla smutná, avšak krysy vábila dokonale. Jimin to nechápal. Nechápal, jak to, že za vysokým mužem krysy jdou.

Jimin seděl u řeky a prsty si hrál se stéblem vysoké trávy. Stejně jako všichni věděl, co bylo krysařovi nabídnuto jako odměna za vyvedení krys. Vždycky se decentně ušklíbal, když nad tím přemýšlel. Nevěřil, že by byl jeden z chamtivých a hrabivých vysoko posazených mužů ochoten dát svou dceru obyčejnému krysaři. Ať už by vyvedl deset nebo tisíc krys. Ani moc nevěřil tomu, že by mu dali sto rýnských.

Zlomil stéblo trávy, a ohlédl se směrem k městu. Neměl Hammeln rád. Neměl rád jeho obyvatele, okolí ani pohádky, které se v kraji vyprávěly. Kdyby mohl, tak by už dávno odešel. Jenomže on nemohl. Neuměl číst v mapách ani neznal svět natolik, aby se ze dne na den rozhodl, že odejde. Navíc neměl v kapse ani peníz sebemenší hodnoty. A pokud by přeci jen odešel, brzy by nejspíš zemřel hlady. Proto v Hammeln zůstával. Ačkoliv k němu nebyli lidé přivětiví, vždycky se našel někdo, komu z kapsy něco vypadlo, nebo někde něco zapomněl. Jimin se za ty roky naučil i pár chytrých triků, díky kterým přežíval.

„Měl bych jít," zamumlal sám k sobě. Nechtělo se mu nocovat mimo město, pokud by mu zavřeli bránu do města. Proto se sebral ze země a pomalým krokem se coural směrem k Hammeln. Na tváři neměl šťastný výraz. Raději by se vrhnul dolů z vrchu Koppel, který byl od města nedaleko. Pod onou horou se nacházela hluboká propast. Ovšem, jakmile začal nad skokem do propasti přemýšlet, začalo ho to znechucovat. O té propasti se ve městě vyprávěla pohádka, že se v ní nachází vchod do Sedmihradské země. Země, ve které prý bylo všechno dokonalé a úžasné a kdosi cosi.

Jimin zavrtěl hlavou, aby z ní takové myšlenky vyhnal. Prošel městskou bránou, načež zaznamenal pár pohledů, které mířily k němu. Zašklebil se, vzpřímil záda a vyváženým krokem šel přímo za nosem. Tímto počínáním napodoboval vznešené muže, aby je trochu ponížil. Alespoň jim laskavost s ponižováním mohl něčím oplatit.

Ve svém výsměchu chvíli pokračoval, než došel až do jedné z úzkých uliček. Občasně tam potkával některé chudáky z ulice. Jimin byl sice taky z ulice, ale nikdy se neprohlašoval za chudáka a nikdy nežebral. Raději si sám pro sebe broukal, že ten kdo má fantazii, nikdy nemůže být chudákem. Bohužel pro něj byla jeho fantazie jediným bohatstvím, které měl.

V uličce však nenašel žádného z lidí, které po nocích vídal v ulicích. Viděl tam hezky oblečeného muže, kterého poznal na první pohled. Byl to jeden z konšelů jménem Franz Baum, ale nebyl to jeden z nejváženějších.

Jimin ho plánoval obejít a raději si chtěl jít lehnout. Ale jakmile kolem muže procházel, konšel ho chytil za loket. To byla pro Jimina neočekávaná situace a tak se jen zastavil a otočil se s nechápavým výrazem.

„Hledám tě, chlapče," vyhrkl zavalitý muž s prasečíma očima a několika bradami. Jimin si založil ruce na hrudi a opřel se o zeď domu, stojícího vedle něj.

„A co mi chcete? Myslel jsem, že lidé jako vy se nezajímají o bezvýznamné osoby, jako jsem já," poznamenal Jimin. Muž se zatvářil jako nakopnutý pes. Hned na to se však vzpamatoval a začal mluvit.

„Mám pro tebe službičku. Pokud si budeš chtít přilepšit..." řekl muž otevřeně svou nabídku. Jimin nadzvedl jedno obočí.

„Co byste po mně chtěl?"

„Jistě víš, co bylo krysaři nabídnuto jako odměna. Mám dceru a je zde možnost, že by ji ostatní konšelé chtěli dát krysaři. Chci tedy alespoň vědět, co je ten muž zač a jak se chová. A jelikož si zde tebe nikdo nevšímá, mohl bys ho ohlídat. Zjistit pro mě, jaký je, čeho je schopný a já ti za to přilepším," muž se spokojeně usmál a propaloval Jimina svým namyšleným pohledem. Z kapsy vytáhl malý váček s penězi.

Jimin se odrazil od stěny a stoupnul si před toho muže. Chvíli nad jeho nabídkou přemýšlel, a pak se uchechtl.

„Stejně mu nikoho nedáte. Ale udělám to," souhlasil Jimin.

~

Byla temná noc. Jimin spal, jako už několik nocí, na cizím seníku a nezajímalo ho, co se stane jestli ho majitel objeví. Jeho tmavé oči se otevřely. On zamžoural do tmy a jednou rukou si poupravil vlasy. Přemýšlel, co ho vzbudilo. A brzy přišel na odpověď jeho otázky. Viděl, jak se ze seníku plazí ošklivá stvoření, která vábila tichá hudba z venku. Jimin jí neslyšel, ale věděl, že hraje. Pomalu se zvedl a následoval krysy. Nevěděl, co ho to popadlo, ale chtěl krysaře vidět, jak hraje na ten sice krásný, ale temný nástroj. Viděl malá čtyřnohá zvířata jak cupitají směrem k hlavní cestě. A on, jako už párkrát, cupital za nimi.

Na hlavní ulici stála krysařova hubená postava, která hrála na flétnu. Jimin uslyšel novou melodii. Líbila se mu. Chtěl jít přímo k ní, ale věděl, že by ho krysař neměl vidět. Proto zůstával ve stínu domu. Sledoval každý krysařův krok. Věděl, že tímto způsobem na nic zajímavého nepřijde, ale měl nutkání za ním jít. Proto Jimin tiše vylezl ze své skrýše a pomalým krokem následoval krysaře a zástup čtyřnohých potvor za ním. Sice mu bylo jasné, že je vede k řece, ale chtěl to vidět.

Jeho bosá chodidla pomalu cupitala za zástupem krys. Nebylo jich mnoho, nejspíš už většina z nich byla utopená.

Celý zástup došel k řece Vezeře, která protékala nedaleko Hammeln. Jiminovy bystré oči sledovaly každou jednotlivou krysu, která spadla do proudící vody. Plánoval se schovávat ve vysoké trávě do té doby, než krysař dokoná svou úlohu a půjde spát jako každý spořádaný člověk.

Hleděl na krysaře skrze stébla trávy a čekal. Ale muž i po skoku poslední krysy do řeky strnule stál na břehu. Po nějaké době se muž začal tiše smát. Jimin vykulil oči. Toto pro něj bylo naprosto nečekané a netušil, co si má myslet.

„Myslíš si, že o tobě nevím?" do Jimina jako by po této větě uhodilo. Byl si jistý, že mluvil o něm. Přeci ho uprostřed noci nepozoruje polovina města.

„Vylez," vyzval Jimina hluboký hlas krysaře. Jimin se nadechl a neslyšně vydechl. Pomalu na svých vratkých nohách se zvedl. Ihned ho zasáhl krysařův pronikavý pohled. Jimin ten svůj sklopil a promnul si prsty.

„Čím to, že obyvatel města Hammeln v tuto nekřesťanskou dobu nespí?" otázal se vyšší z nich a ve vysokých botách přišel blíž k chlapci, který se nyní malinko chvěl. Jimin se kousl do rtu, a snažil se co nejrychleji vymyslet nějakou smysluplnou odpověď.

„Zaslechl jsem vás hrát. A chtěl jsem vědět, kdo takto pozdě hraje tak nádherně. A tak jsem šel za zvukem," odpověděl nervózně Jimin. Nečekal, že ho hned třetí noc krysař objeví. Proto si teď provinile kousal ret a čekal, co s ním bude. Černovlasý muž však jen přikývl a rozešel se pryč.

„Můžu se vás na něco zeptat?" Vyhrkl Jimin dřív, než si stihl v hlavě pořádně otázku rozmyslet. Krysař se zastavil v pohybu a věnoval menšímu chlapci svou pozornost.

„Proč nehrajete hlasitěji? Váš nástroj má tak nádherný zvuk, je škoda, že na něj hrajete tak tiše," Jiminův hlas s každým slovem ubýval na hlasitosti. Krysař chvíli rozvážně stál a potom se rozhodl odpovědět.

„Nemáš ani ponětí, co by se stalo, kdybych zahrál z plných plic. Ani já to nevím jistě. Raději bych toto malé tajemství nechal schované pod vrstvou prachu," řekl mu krysař a tentokrát doopravdy nechal břeh i Jimina daleko za sebou.

~

Krysař odvedl z Hammeln všechny krysy. Po několika probdělých nocích se ujistil, že ve městě nezbyla ani jedna jediná. Plánoval se ještě chvíli v Hammeln zdržet. Rozhodl se, že dceru jednoho z konšelů odmítne a vezme si jen sto rýnských. Neměl důvod setrvávat zde déle.

Seděl u stolu v nejslavnější a nejoblíbenější Hammelnské hospodě „U žíznivého člověka". Široko daleko neměli lepší víno než zde a kuchařka, které se říkalo Černá Líza byla jedna z nejlepších, od kterých jste mohli ochutnat. A krčmář Konrád Röger byl skvělým hostitelem. Pro hosty ve své hospodě dělal první poslední. Zvlášť pro ty dobře platící.

U Žíznivého člověka se konalo snad všechno. Lidé se tu ženili, uzavírali zde obchody, ale nikdy se zde nikdo nepopral. Občas se tu a tam někdo pohádal, ale všichni na spor brzy zapomněli.

Krysař seděl sám. Ani nečekal, že by se k němu někdo přidal. A tak jen seděl, popíjel a sledoval dění uvnitř hospody. Prohlížel si každou tvář, která zde byla, ať už se smála, nebo plakala.

On sám měl na tváři nezaujatý výraz. Mezi lidmi našel par tváří, které poznával. Mimo jiné pár konšelů, ženu, kterou potkal na radnici, ale i chlapce, který ho sledoval. Stáhl obočí k sobě a zapřemýšlel, jestli chlapec ten večer mluvil pravdu.

Jimin seděl s konšelem Baumem u jednoho stolu v rohu hospody. Přesně na druhé straně od krysaře. Všiml si ho, už když vcházel.

Franz Baum seděl dál od Jimina, aby si ho s ním lidé příliš nespojovali. Chtěl co nejdříve od Jimina zjistit informace o krysaři a nechtěl se s ním scházet v zatuchlých uličkách. Raději si to rychle vyslechl U Žíznivého člověka, a pak poslal Jimina pryč.

Jimin pouze řekl, že nejspíš už odvedl všechny krysy pryč, a že víc informací mu řekne později. Nevěděl víc. Od té noci, kdy ho krysař nachytal při jeho pokusu o sledování, neměl příliš na krysaře štěstí. Nevěděl, jak by se mohl dozvědět nějaké další informace, aniž by vzbudil pozornost.

Následně se zvedl a nenápadně zmizel z hospody. Přemýšlel, jak by mohl něco vyzjistit. Oknem se zadíval do velké místnosti hostince. Prohlédl si celou místnost od stropu k podlaze, když si všiml sedícího krysaře samotného u stolu v rohu. V tu chvíli Jimina něco napadlo. Tiše přišel zpět do hostince, a pokoušel se nevzbuzovat pozornost. Bohužel ho jeho zjev nenechával neviditelným. Nevypadal jako někdo vážený, ani neměl boty a jeho košile už taky měla svoje lepší časy za sebou. O kalhotách ani nemluvě.

„Můžu si přisednout?" zeptal se tiše Jimin, přičemž si žmoulal rukáv své košile. Krysař se na něj otočil a jeho tmavé oči se upřely do těch Jiminových.

Krysař přikývl a nechal Jimina ať si vedle něj sedne. Jimin využil příležitosti a svezl se na lavici vedle krysaře. Seděli půl metru od sebe a dlouhou dobu mlčeli. Pro Jiminův obrovský údiv jako první promluvil krysař.

„Co to je sedmihradská země?" hlesl hluboký hlas a jeho majitel obrátil hlavu na menšího z nich. Jimin se zarazil a chvilku přemýšlel.

„Místní věří, že pod horou Koppel- která je odtud nedaleko- se v propasti zkrývá vchod do sedmihradské země. Země, ve které není hřích ani nic špatného. Vypráví se tu o tom pohádka, věří v to většina lidí, co zde žijí, ale víc vám o tom asi neřeknu. Proč se ptáte?" kuňknul Jimin, přičemž oplácel krysaři pohled. Černovlasý muž jen malinko pokroutil hlavou a zahleděl se do davu. Dnes bylo v hospodě hodně lidí, a tak zde byl hluk.

„Slyšel jsem o tom pár lidí mluvit," vysvětlil stručně krysař. Jimin si pro sebe kývl. Měl šanci něco vyzvědět.

„Co vás vůbec zavedlo do Hammeln?" zeptal se Jimin. Jiná otázka ho v tu chvíli nenapadla.

„Cesta. Chodím už dlouho různými kraji a na Hammeln jsem narazil teď," Jimin kývl. To mohla být dostačující odpověď. Ale chtěl se zeptat, co je krysař vlastně zač. Bohužel na to zatím neměl odvahu.

A tak vedle sebe ti dva seděli a mlčeli. Sledovali dění v krčmě.

~

Byly to tři dny od toho, co krysař vyvedl krysy z Hammeln. A nikdo se nehrnul k tomu, aby odevzdal odměnu. Krysař trpělivě čekal.

To se po pár dnech změnilo. Vždy když seděl v hospůdce, sledoval, jak se někteří konšelé baví. Sledoval, jak obtloustlý hostinský cupitá mezi stoly. Občas si někde přisedl a vyprávěl historky, ale brzy se zase zvednul a staral se o své hosty.

Ten den krysař vstal od stolu. Posilněn vínem mířil ke konšelskému stolu uprostřed místnosti, aby se zeptal na svou odměnu. Seděli tam dva pro Rögera vzácní hosté. První se jmenoval Gottlieb Frosch. Byl to truhlář, kterého znali široko daleko. V jeho dílně zvládl se svými šesti dělníky vyrobit vše od postelí až po rakve. Sám Frosh byl mohutný muž, o jehož síle se ledacos vypravovalo.

Jeho společníkem byl jeho soused Bonifác Strumm. Byl to hubený krejčí, jehož práci znali snad až v Hannoveru. Po městě se povídalo, že k němu jezdilo mnoho bohatých mužů i žen, jenom aby svěřili své požadavky do jeho zkušených rukou.

Dalo tedy rozum, že jim krčmář Röger věnoval speciální péči.

Oba konšelé si všimli, že k nim míří vysoká postava, která nemohla patřit nikomu jinému než krysaři. Všichni ve městě věděli, že krysař vykonal svou práci. Ale všichni nějakým způsobem věděli, že na té flétně, kterou stále nosil a díky které vyhnal krysy, je něco zvláštního. Nikdo nevěděl, jaký druh moci v oné píšťale byl, ale většina se shodovala v tom, že pramen její moci nemůže být dobrý, když za ní jdou tak ohavná stvoření, jako jsou krysy. Nikdo si navíc nebyl jistý, jestli té flétně požehnal kněz. A i kdyby, jaký by to byl kněz.

Ohledně krysaře bylo moc nejasností, a tak si ani jeden z konšelů nebyl jistý, jestli vůbec chtějí krysaři dát nějakou odměnu.

Černovlasý muž došel ke konšelskému stolu a prohlédl si oba muže sedící u něj.

„Jsem krysař," řekl a uklonil se, „a odvedl jsem krysy z Hammeln. Nejspíš už po řece odpluly do moře a má odměna, na kterou mám dle smlouvy právo, stále není splacena."

Celá místnost ztichla. Všichni včetně Rögera a Černé Lízy napínali uši, aby slyšeli, co se bude dít. Nejspíš jim tato situace přišla vzácná, a tak chtěli slyšet každé slovo.

Bonifác Strumm i Gottlieb Frosh byli překvapení, že měl krysař takovou odvahu, aby přišel až k nim. Ale na tvářích měli klidné obličeje, jako kdyby byli v naprostém pořádku. Strumm si po nějaké chvíli loknul vína a začal mluvit.

„Tak zaprvé. Smlouva, o které mluvíte, není platná ani hotová, ačkoliv tak byla jednou ze smolouvajících stran- městem Hammeln- pravoplatně označena. Ale strana, které by se měla odměna plnit..." Strummovi se na chvíli v očích odrazila nervozita, hned ale zmizela a nahradila jí jistota, „není přesně určena a městu ani okolí není ani trochu známá. Není tudíž jasné, jestli jste osobou, které by se měla odměna platit. Nezbývá vám tedy nic jiného, než čekat, jestli se vám podaří prokázat svou totožnost s mužem, se kterým byla smlouva uzavřena."

Strumm ukončil svůj proslov a v hlavě si oddychl. Na takovéhle půdě se nepohyboval příliš jistě. Než však stihl krysař nebo krejčí něco říct, ozval se Frosh.

„Ani kdybyste svou identitu prokázal, nemyslím si, že by bylo město ochotné plnou cenu zaplatit. Jen se na to podívejte. Krysař jen jde a píská. Zato truhlář než vyrobí lože, na kterém může člověk spát, je to obrovská námaha. Jistě uvážíte, že oproti tomu, není krysařina tak namáhavá."

„Šaty dělají člověka," ozval se hned na to Strumm, „Jak by se bez šatů rozpoznal konšel od kněze? Počestná dívka od nepočestné? Oblékne-li se někdo, teprve tehdy se stane člověkem. Je snad vyhánění krys nad tím?" Strumm se lehce usmíval. Někdo by to mohl brát jako projev jeho mírumilovné povahy, ale ve skutečnosti to byl škodolibý úsměv, který dokazoval jeho výhru.

Všichni hosté v hospodě byli unešení trpělivostí konšelů, kteří klidně a trpělivě odbyli krysařův nevhodný dotaz. Ovšem krysař měl v černých očích hněv.

„Jsem krysař," ozval se hlasitě temný a hluboký hlas krysaře, „Jsem krysař a vy poznáte, že jím jsem. Není takového krysaře a nevím, jestli někdy bude. Vykonal jsem svůj závazek, ale vy ne. Mějte se přede mnou na pozoru."

Krysař se otočil na podpatku vysokých bot a jako chodící respekt odešel.

Všichni návštěvníci U Žíznivého člověka byli stále ticho. Všichni se dívali směrem, kterým muž odešel. I Jimin, který tiše číhal za rohem, byl roztřesený z krysařova tónu hlasu.

Ale potom mu došlo, co vlastně krysař řekl. Znovu mu přejel mráz po zádech. Co plánuje krysař provést?

~

Tu noc se nikomu, kdo ten den slyšel rozhovor mezi krysařem a konšeli, nespalo klidně. Ani Strummovi a Froshovi. Jen Jimin celou noc nespal a přemýšlel. Stále se mu v hlavě ozýval krysařův hluboký zlomyslný hlas.

Na druhé straně města přecházel krysař po pokoji. Mlčel, z jeho očí sršely blesky a jeho tělo bylo napjaté. Nehrozil, nenadával, avšak jeho mlčenlivost byla děsivější. Nedupal, jen tiše přecházel. Kdyby s ním v tu chvíli někdo byl v místnosti, nejspíš by ho krysařova aura k smrti děsila, ačkoliv by vlastně ani nechápal proč.

Krysař se zastavil u okna. Tmavýma očima nenávistně propaloval město za ním. Měl tu moc, aby celé město zahubil. Aby potrestal konšely za jejich chamtivost. Mohl učinit, aby ve městě nezbyla jediná živá bytost.

Zhluboka se nadechl a vydechl. Jen se díval na Hammeln v nekonečné nenávisti. Zavřel oči a znovu se nadechl.

Rozhodl se. Dnes Hammeln nepotrestá. Mluvil jen se dvěma z konšelů. Zítra dojde na radnici a promluví si se všemi z nich. Byl ochoten vzdát se ženy, ale sumu chtěl celou.

A jestli nedostane ani to, potrestá Hammeln.

~

Jimin šel Hammelnem přímo k radnici. Měl tam jít už den předtím, ale nechtělo se mu a navíc potřeboval přemýšlet. Na Franze Bauma narazil kus před radnicí. Zavalitý muž se na něj rozzlobeně díval a ihned ho za rukáv odvedl dál od lidí.

„Tak co?" Zeptal se netrpělivě. Věděl určitě, že muži svou dceru nedá, ale i tak ho krysař zajímal. Jimin trochu nervózně polkl.

„Včera byl u U Žíznivého člověka. Šel za Strummem a Froshem žadat o svou odměnu. Ale potom, co mu řekli, že nemůže dokázat, že krysy odvedl on, se rozzlobil. Hlasitě, tak aby to všichni slyšeli, řekl, že splnil svůj závazek, ale město Hammeln ne, tak ať se před ním máme na pozoru," Jimin se podíval k zemi. Neměl pro Bauma víc informací. Krysař dělal v jednom kuse to samé. Ráno se vzbudil a vyšel ven. Chvíli se toulal po městě nebo okolí, a pak šel do hostince, kde tiše a sám trávil většinu večerů. Jediný den byl jiný. Bylo to před pěti dny, kdy krysař odešel z Hammeln a šel cestou až na horu Koppel. Nějakou dobu se díval dolů, a pak odtamtud odešel. Tehdy si Jimina málem všimnul, ale chlapec z ulice měl štěstí.

„A dál?" vyhrkl Baum až sebou Jimin leknutím trhl.

„Co dál? Dál nic," zavrčel nazpět Jimin. Neměl rád, když na něj Baum naléhal a chtěl víc informací, než mu mohl dát.

„Máš pro mě shánět informace. Ne se flákat. Tak mi řekni víc o tom chlapovi,"

„Už jsem vám řekl všechno, co vím!" štěkl Jimin Franzi Baumovi do tváře. Starší muž se zamračil, až se mu udělaly dvě brady navíc.

„Kdybys ho sledoval pořádně, věděli bychom oba víc!" Baum se rozčílil ještě víc. Jimin však naštvaně zavrčel, vytrhl svůj rukáv muži z tlustých prstů a než oddupal pryč, řekl:

„Tak jste si o něm informace měl zjistit sám!"

Rychlým krokem odběhl na náměstí. Věděl, že se bude muset co nejrychleji schovat. Protože netušil, za jak dlouho Baum zjistí, že mu z kapsy ukradl váček s penězi, který by mu zajisté nedal. Ale všiml si chumlu lidí, kteří se tlačili před radnicí. Zvědavost mu nedala. Musel se podívat, co se tam děje.

~

Krysař v odpoledne odešel z domu, kde nocoval. Většinou spal dlouho, jelikož byl zvyklý po nocích vyhánět krysy. Šel k radnici. Cestou si znovu prohlížel Hammeln. Nikde už nebyly stopy po tom, že by se tu krysy zdržovaly. Na ulici byl ruch, někteří obyvatelé se rozhodli, že půjdou nakoupit, jiní zase, že navštíví své přátele, milence nebo rodinu.

Vysoký muž v černém plášti šel na oko klidně rušným městem. Jeho tmavé vlasy povlávaly v jemném větru. Nohy oděné ve vysokých botách ho nesly směrem k náměstí.

K jeho údivu, uviděl většinu konšelů stát na náměstí před radnicí. Jeden mluvil k druhému a ten zase mluvil k jinému.

Přišel blíž. Chvíli stál kus od nich, a čekal, jestli si ho všimnou. Jako první si ho všiml Frosh. Zmateně něco řekl konšelovi vedle sebe a takhle to pokračovalo, než se i poslední obrátil.

„Jsem krysař," řekl hlasitě, až se několik lidí otočilo. Už tak pár lidí přihlíželo, co se to děje.

Frosh a Strumm vypadali dost překvapeně a nastvaně, že se krysař znovu opovážil jít za nimi škemrat o odměnu.

„Jsem krysař a vykonal jsem, co jsem slíbil. Žádám vás nyní, abyste mi dali odměnu, která mi náleží," pronesl svým hlubokým hlasem. Všichni konšelé si vyměnili ne zrovna nadšené pohledy.

„Pokud je mi známo," ozval se za krysařem huhňavý hlas. Černovlasý muž natočil hlavu k hlasu. Mířil k nim Franz Baum. Jeden z posledních konšelů, kteří zde chyběli: „Nemůžete ničím dokázat, kdo vlastně jste. A copak bychom vám mohli dát tolik peněz a nebohou dívku, když ani pořádně nevíme, kdo jste? Co když vůbec nejste krysařem, který odvedl havěť z Hammeln?"

Zavalitý mužík se postavil k sobě rovným s výrazem, jaký by měla kočka, když si hraje s myší.

„Má flétna dokazuje to, že jsem tím, kdo vyhnal krysy pryč. Jsem ochotný vzdát se panny, kterou jste mi nabídli. Ale ze sumy neustoupím," prohlásil krysař. Konšelé se po sobě znovu podívali, a pak promluvil nejvýše postavený z nich.

„A kde máte svou flétnu? Ne. Nenáleží vám sto rýnských, ani nevinná dívka. Jistě to chápete. A bylo by pro nás všechny jistě lepší, kdybyste co nejdřív opustil město," prohlásil. Lidé, kteří se mačkali, aby nepřeslechli jediné slovíčko, tiše čekali na krysařovu odezvu. Krysař však jen stál a mračil se. Z jeho očí žhnul neznámý plamen a jeho tělo bylo napjaté, jak se snažil udržet v naprostém klidu.

Po několika minutách se nejváženější konšel otočil. Nechtěl ztrácet čas s krysařem, ať už byl falešný nebo pravý. Jakmile však udělal krok k radnici, ozval se za ním naštvaný hlas.

„Město Hammeln je prohnilé, jako jeho občané. Splnil jsem, co jsem slíbil. Vy však nehodláte splatit svůj závazek. Slyšel jsem, jak se o mně šeptají klevety, jak se šeptají i o moci mé flétny. Jste prohnilí. Jste nečistí. Neumíte dostát svého slova-"

„Dost!" vykřikl náhle Baum.

~

Jimin tiše přihlížel roztržce mezi krysařem a konšely. Kolem něj se tlačilo několik lidí, kteří napínali uši.

Baum si byl moc dobře vědom, že je necelé dva metry od něj. Jimin se jen tiše modlil, aby ještě nezjistil o svých odcizených penězích.

Na náměstí by po Baumově výkřiku bylo slyšet spadnutí jehly. Konšelé se všichni otočili, aby nechali krysaře mluvit bláboly. Jen Baum ne.

„Takže vy chcete odměnu?" řekl měkkým hlasem. V tu chvíli udělal pár kroků doleva. Přímo k Jiminovi. Sebral ho za loket a téměř ho hodil krysařovi k nohám.

„To je vaše odměna. A teď odejděte z Hammeln a nikdy se nevracejte," zavrčel na krysaře, který bez jakéhokoliv pohybu stál a hleděl na chlapce před jeho nohami. Vyděšený Jimin měl vykulené oči a zíral na špičky krysařových bot. Nečekal od Bauma něco tak podlého. On i krysař si totiž byli jistí, že to měl být výsměch. Krysaři byla slíbena velká suma peněz a krásná bohatá dívka, místo toho mu byl k nohám hozen pouliční chlapec.

Všichni konšelé se otočili a společně odešli na radnici, kde se chystala jakási porada. Jimin dál ležel na zemi před krysařem. Nakonec se odhodlal podívat nahoru. Muž ho probodl temným, rozzuřeným pohledem. Jeho vztek však pramenil v pomalu vzrůstající nenávisti k městu.

Stejně jako konšelé se otočil na podpadku a rozhodným krokem mířil zpět pro svou flétnu. Nechal za sebou radnici, překvapeného Jimina i houf zvědavých lidí.

~

Padl soumrak. Obyvatelé města Hammeln začínali věřit, že konšel Baum pokořil krysaře natolik, aby ihned opustil město. Dokonce tím byli přesvědčeni i ostatní konšelé a Baum byl, sice jen slovně, pochválen.

Všechny tyto domněnky však byly mylné.

Krysař při soumraku znovu odešel na náměstí. Tentokrát svou flétnu držel pevně v rukou. Lidé, kteří v té době ještě nebyli v teple domova, se na něj zmateně dívali. On však všechny jejich pohledy nevnímal.

Zastavil se až uprostřed náměstí. Přiložil svou flétnu k ústům. Tentokrát však nezačal hrát tichou melodii, kterou vábil myši. Začal hrát hlasitě a z plných plic. Jeho dlouhé prsty tančily po podivném nástroji, díky čemuž z něj loudily nádherné tóny. Každý, kdo by tuto melodii slyšel, musel by se za ní otočit a poslouchat ji.

Vdova, která tiše plakala a truchlila nad zesnulým manželem ve svém domě na náměstí, přestala s nářekem. Poslední slzy jí stekly po lících. Zvedla se z křesla a jako by byla za ruku vedena svým mužem, šla přímo za zvukem krysařovy flétny.

Omámení nádherným zvukem zvedali se Hammelňané ze svých lóží, odcházeli od svých prací.

Ve Strummově dílně dělníci stříhali vzácná sukna. Jakmile uslyšeli zvuk krysařovy flétny, odložili všechno, co měli v rukou a odcházeli za zvukem.

Pradleny si u své práce štěbetaly o svých milencích. Byly mladé, krásné a život měly před sebou. Ale slyšely opojný zvuk krysařovy píšťaly, a taktéž vyšly přímo za ním.

Krysař procházel ulicemi města, hrál z plných plic, následován jakýmsi průvodem. Šli za ním muži, ženy, chlapci, dívky. Některé z žen si k hrudím tiskly nemluvňata.

Podivný průvod procházel kolem hospody U Žíznivého člověka a vzal s sebou hostinského Rögera i s Černou Lízou.

I truhláři z Froshovy dílny zaslechli vábný zvuk flétny. Ustali ve vší práci i hovoru a šli za krysařem.

Jimin se schovával v zašlé uličce. Jeho uši pohladil krásný zvuk flétny. Nebylo to, jako když pozoroval krysaře. Jeho tělo ho nutilo, aby šel za zvukem, aby se jím nechal ovládnout. A on šel. Nechal nádherný zvuk vést jeho kroky. Vnímal všechny kolem sebe. Vnímal, jak se všichni v chumlu tlačí směrem ke zvuku.

Vyšli městskou bránou, díky čemuž s sebou vzali i poslední z lidí, bydlících v hansovním městě. Nechyběl žádný. Všichni slyšeli hudbu vycházející z prazvláštní píšťaly. Krysař vyšel k hoře Koppel. Šli za ním všichni konšelé, šel za ním kněz. Šli za ním dělníci, novici i mistři.

Zvuk jeho píšťaly nutil všechny vzpomínat. Vracela dávno zhojené jizvy a dělala z nich krvácející rány.

Nejnestydatější žena ve městě si vzpomněla na chlapce se zářivě modrýma očima, kterého dříve milovala. Vzpomínala, co všechno se dělo po jeho smrti, koho všeho svým tělem potěšila.

Opilec vzpomínal na mladou matku, která chovala v náručí právě narozené dítě. Jak jen trpěl, když o ně oba přišel.

Jiminovi se před očima vybavil úsměv ženy, která byla jeho matkou. Příliš si ji nepamatoval, ale miloval ji stejně jako ten konejšivý úsměv. Vzpomínal na to, jak kolem něj všichni volali, že je nemanželské dítě. Bastard, kterého Bůh nenávidí.

Všichni šli za krysařem ve vidině lepšího zítřku. V průvodu se ozvaly radostné výkřiky. Všem docházelo, že jdou do sedmihradské země. Všichni jásali. Bude tam krásnější a lepší život.

A tak jeden po druhém odcházeli do sedmihradské země. Měli před očima své sny, své činy, své prohřešky. Zástup se krátil, jak mizeli v propasti, kde se snad nacházel vchod do země bez hříchu.

Na hoře Koppel zůstal poslední obyvatel města Hammeln. Jimin se díval do propasti, která ho nelákala. Nechtěl skočit dolů. I když ho k tomu hudba lahodící jeho uším nutila. Dlouhou chvíli stál nad propastí, mezitím co jeho mysl bojovala proti skoku. Nakonec však uslyšel něco zvláštního. Uslyšel ševelení větru. Krysař přestal hrát.

Jimin se na vysokého muže otočil. Nechápavě na něj hleděl, což mu krysař oplácel.

„Co... jste to udělal?!" Vyhrkl Jimin. Jeho hlas se odrážel v propasti a vítr ho nesl krysaři k uším.

„Jen svou práci. Mýlil jsem se. Doopravdy jsem svou úlohu nejprve nesplnil. Ovšem nyní jsem z Hammeln odvedl i zbývající krysy," řekl ledovým hlasem krysař. Černé kadeře mu vlály ve větru a on se je ani nepokusil uklidnit.

Jiminovi došlo, co tím muž před ním myslel. Přikryl si ústa v překvapeném, zhrozeném výdechu. Ale pak krysaři nějakým způsobem porozuměl. Obyvatelé Hammeln nikdy nebyli zrovna andělé a k nim oběma se nechovali zrovna dobře.

Dva muži se na sebe dívali, ale vyšší z nich se brzy otočil na podpadku.

„Kam jdete?" kuňkl Jimin.

„Dál," odpověděl krysař.

„To mě tu jen tak necháte?"

„Proč bych neměl?"

„Jsem jedinou odměnou, kterou jste v Hammeln dostal. A mám tohle," Jimin sáhl do jedné z kapes a vytáhl malý váček, ve kterém byly ukradené peníze. Krysař si ho prohlížel, a pak zavrtěl hlavou.

„Krysař je vždy sám,"

„Ale víc rukou víc unese," Jiminovi se nechtělo jít s vrahem, ale víc se nechtěl vracet do Hammeln, kde nyní nebylo ani živé duše. Krysař byl světaznalý a mohl Jimina dostat pryč od toho bídného života, který žil.

„Proč se mnou chceš jít?" zeptal se krysař.

„Proč bych tu měl zůstávat? Hammeln nikdy nebyl mým pravým domovem. Vždycky jsem chtěl pryč," Jimin sklopil pohled ke špičkám krysařových bot. Chvíli jen mlčeli.

„Tak pojď," povzdechl si krysař. Jiminovi se rozsvítily oči, načež přiklusal vedle krysaře. Poprvé za celý život měl možnost opustit Hammeln. Podíval se na krysaře.

Oba opouštěli horu Koppel. Než však horu opustili, Jimin zaslechl, jak vítr šeptá tichou píseň.

Sedmihradská země,
krásná jako sen-
konejšivě, jemně
budí spáče den.
Sedmihradská země
smutek konejší.
Silnější v ní plémě,
lidé šťastnější.
Hoře, zradu, vinu
plaší stráže kol.
V sedmi hradů stínu
není žal ni bol.
Sedmihradská země
krásná jako hřích.
Lesy hučí temně,
nepřehluší smích.
Je to země jasu,
je to jiný svět.
Zpívá moře klasů,
šeptá květu květ.
Umí srdce zhojit
čarokrásným snem.
Dej nám. Bože, dojít
v sedmihradskou zem!

Dva muži opouštěli horu Koppel a nechali za sebou jen propast, prázdné město a prázdná pole.