Název: Kolo

Téma & pár: historický román, Namkook

Anotace: Život sedmnáctiletého Jeon Jungkooka, syna prostého farmáře z vesnice Majeon-ri, se s příchodem Japonců značně proměnil. Přišel o možnost studovat, o možnost rozvíjet svého po vzdělání prahnoucího ducha, o možnost veřejně vyznávat své náboženství a vlastenecké myšlenky. Pro korejské obyvatelstvo tak začíná doba temna.

Ovšem i v těchto časech lze najít útěchu, pomocnou ruku a lásku. Často i u někoho, u koho by to člověk vůbec nečekal. 

Povede se Jungkookovi někoho takového najít a vytrvat, i když je to o to těžší, když se na pozadí dějin odehrává nekompromisní potlačování jeho milovaného národa?

Upozornění: V příběhu se vyskytují vulgarismy, nespisovné výrazy a některá slova úzce spojena s korejskou historií a její kulturou za doby anexe Korejského poloostrova Japonským císařstvím a korejským Hnutím 1. března 1919, na jehož popud propukla celonárodní manifestace za právo na sebeurčení národů povzbuzené proslovem prezidenta USA, Woodrowa Wilsona.

6. září 1918

Píše se rok 1918 a do mého života přišel člověk, který...

A zde se levné inkoustové pero od hrubého nažloutlého papíru odtáhlo, nechajíc po sobě pár tmavých čar připomínající neuhlazené písmo, jež se nápadně podobalo písmům zemí východní Asie.

Korejské písmo. To, které bylo před osmi lety označeno za druhořadé. To, kterému se učily rodiny pouze z nižších vrstev korejského obyvatelstva. A to, kterým právě tichý, náctiletý chlapec farmářského původu s velkým očekáváním psal svůj román. Tedy... to byl jeho plán, jeho cíl, sen. Zatím ale jen bezděčně koukal na cár papíru s nedokončenou větou před sebou, v ruce převaluje své nejdražší pisadlo. Došla mu nit.

„Jungkooku! Junghyune! Pojďte sem! Někdo sem jede!" K chlapcovým drobným uším se donesl přísný, avšak vždy láskyplný hlas netrpělivé ženy – jeho matky. Jeho milující matky, vychovávající dva dospívající syny, starající se se svým manželem o dvě terasy rýžového pole a díky svým proti japonským názorům odkázané i se svou rodinou žít za branami města.

Chlapec mlčky a bez zaváhání vstal ze studené země. Cár papíru a i milé pero si zastrčil za pas světlých bavlněných kalhot, přes svou tenkou, nedávno koupenou košili, jež se mu skvěla na mladické hrudi, přehodil slušný kabátec z věšáku a upravuje si na hlavě svůj slaměný široký klobouk se rychlým krokem vydal za matkou.

Došel ke vstupním dveřím jejich skromného dřevěného domu, mezi nimiž stála jak jeho matka, tak jeho otec – vysoký, těžkou prací poznamenaný, avšak stále života plný muž v pracovním oděvu prostého farmáře s taktéž slaměným kloboukem na hlavě. Postavil se vedle nich a se zvědavostí v očích sledoval menší obláček prachu, který se k nim stále více a více přibližoval.

„Co se děje?" ozvalo se najednou vedle jeho pravého ucha. Očima z prachového obláčku přejel na příchozího muže, který jej během upravování svých tmavých rozcuchaných vlasů – taktéž pod slaměným kloboukem – obdařil udiveným pohledem. Byl to jeho starší bratr.

„Nevím. Někdo sem jede," pokrčil mladší rameny a hlavou jemně poukázal na již zřetelně viditelné auto, které z onoho prachového obláčku vyjelo. „Stejně to budou zase japončíci, který se ve jménu císařpána budou zase srát do našich životů," vyletělo z bratrových úst tak rychle jako kulka z kulometu. „Junghyune!" okřikla jej však vzápětí matka a několik vteřin na to obdařila výchovným pohlavkem. „Tohle nemůžeš říkat na veřejnosti. Víš, kolik je tady uch?" Starší syn už chtěl něco namítnout, ale v tu chvíli se setkal s přísným pohledem svého otce. Raději tedy umlkl a svůj podezřívavý pohled stočil k právě zastavujícímu autu na malinkatém náměstíčku, u něhož stál jejich dům a u něhož už byla shromážděna polovina vesnice.

Z auta vystoupili dva muži v zelených japonských uniformách a ledovým pohledem si přeměřili všechny přítomné. Mladší z bratrů zatajil dech. Nebylo to poprvé, co k nim zavítal někdo z japonských úřadů, ovšem teď cítil, že to nebude jen nové pravidlo o prodávání zboží na trzích, či zákazu lovení určitých druhů ryb. Nakonec jeden z mužů po pár vteřinách, které se chlapci zdály jako celá věčnost, vyndal z auta jakýsi svitek papíru a začal jej předčítat. Mnoha lidem se během sdělování zprávy od japonského císaře nahrnuly slzy do očí, jiní nevěřícně lapali po dechu a koulili očima, další jen vzteky zatínali pěsti a měli co dělat, aby se proti Japoncům nerozběhli a neubili je k smrti.

Sdělení bylo prosté, ale následky pro korejské farmářské obyvatelstvo katastrofální: všechny půdy této a několika dalších vesnic byly státem zabaveny a přiděleny novým přistěhovaným Japoncům.

O pět měsíců později - 29. ledna 1919

Byl lednový den jako každý jiný. Na rýžová pole a široké okolí se volně snášel bílý sníh, pár zodpovědných obyvatel vesnice čistilo cesty od bílého poprašku, další byli zalezlí ve svých vytopených domech, jiní zase jeli do města prodávat na trh, nebo pracovat do nově vyrostlých továren. Výjimkou nebyl ani pan Jeon, hlava rodiny Jeonů, milující manžel a také otec dvou synů – Junghyuna a Jungkooka.

A právě mladší z nich, Jungkook, zrovna za sebou zavíral pevné dřevěné dveře jejich skromného domu. Měl namířeno do města. Matka jej vybavila košem s obědem pro otce, který mu měl donést do továrny na polední pauzu. „Hlavně se nebav s žádnýma vojáka a nedávej se do křížku s ňákýma japončíkama. Ještě by ti mohli něco udělat," kladla mu na srdce ještě ve dveřích, když mu upravovala šálu.

Chlapec jen mlčky přikyvoval. Nebylo to poprvé, co měl otci nést oběd. A ani to nebylo poprvé, co toto od ní slyšel.

„Jungkooku! Počkej," ozvalo se najednou zpoza domu, získajíc si to chlapcovu bezprostřední pozornost, „něco tu pro tebe mám." Chlapec se s očekáváním díval ke konci širokého zápraží, na němž se postupně objevila postava mladého muže v dlouhém hnědém plášti a jakési jezdící, muži do půli pasu vysoké věci. Jakmile se ale dostal do Jungkookova zorného pole, v jeho velkých tmavých očích se roztančily malé jiskřičky nadšení.

„Ohó, Junghyune, kdes to vzal?" vykřikl nadšeně chlapec a rozeběhl se ke svému bratrovi. Muž jen pokrčil rameny a s úsměvem se díval, jak si jeho malý bratřík s nadšením přebírá nové železné kolo. „Rovnou ho vyzkoušej," pobídl ho, když se na něj mladší pouze zálibně díval, načež na něj Jungkook nasedl a i s košem s obědem – který měl pověšený na jednom konci řidítek – se jal jet do města.

Během těch pěti měsíců, které uplynuly od zabavení veškeré půdy v jejich vesnici Majeon-ri u řeky Nakdong, se toho hodně změnilo. Většina obyvatel přišla o své největší živobytí. Půdy byly postupně darovány přistěhovalým Japoncům, kteří stejně však bydleli na kraji měst a k obdělávání svých teras dojížděli. Obyvatelé vesnice byly okolnostmi nuceni buď pracovat jako levná pracovní síla v díky válce založených, nově vzkvétajících továrnách pro zpracovávání železné rudy, nebo téměř nevolnicky pracovat na svých bývalých půdách, ovšem ne pro sebe, ale pro přistěhovalé. Oni si pak své vypěstované plodiny mohli koupit ve městě na trhu, kde je jejich zaměstnavatelé prodávali, nebo – když majitelé byli shovívaví – dostávali každý měsíc určité příděly plodin. Takto to měla i rodina Jeon. Od jara do podzimu pracovali na svých bývalých rýžových terasách, v zimě otec chodil do továrny, matka se starala o domácnost a synové pracovali, kde mohli – od opravování a pracování v továrnách, přes uklízení domácností a veřejných prostor po roznášení novin.

Jungkook byl nadšený, že může zase po několika letech nasednout na kolo. Míval ho jako malý, ovšem poté vyrostl a kolo ne. Během prvních okupačních nájezdů, které Japonci na Koreu podnikali, mu rodiče koupili další, větší a dle jeho vzpomínek i hezčí kolo, než bylo předchozí, ale postupem času, kdy museli platit pořád více a více peněz, přišlo na řadu i ono. Jungkookovi bylo devět. Od té doby žádné jiné neměl a dnes to bylo poprvé, co se po dlouhé době znovu projel. I když to nebylo zrovna nejšťastnější roční období pro bezpečnou jízdu.

Vjel do městečka Jibo-myeon. K továrně to už neměl daleko. Město bylo malé, někdo by řekl i bezvýznamné, ovšem díky rozsáhlým polím se sem stěhovalo stále více lidí. Jungkook projel několika ulicemi, menším náměstíčkem, kde se v odpoledních hodinách ob dva dny konal trh, kolem školy až nakonec dlouhou a nově asfaltovou silnicí dojel ke komplexu tří menších továren. U jedné z nich sesedl z kola, opřel ho o drátěný plot a čekal. Mohlo to být jen pár minut, kdy se z továrny vyhrnuli muži všech věků a hromadně se přesunuli do druhé budovy, zřejmě jídelny. Jen jeden muž zamířil přímo k plotu, kde postával mladík s obědem.

„Ahoj," uklonil se černovlásek svému otci a skrze díru, která v plotě zela, mu podal košík. Otec pozdravil jen jemným úklonem hlavy a záhy z koše vyndal misku rýže s pár zelenými bylinkami. S gustem hodným šéfkuchaře se pustil do jídla. Miloval jídlo své ženy, tu břečku, kterou podávali ve vedlejší budově, nemohl ani vidět.

„Jak to dneska šlo?" zeptal se Jungkook svého otce.

„Jak se daří matce a Junghyunovi?" otevřel muž jiné téma. Pro samou práci se rodině moc nevěnoval.

„Asi pořád stejně," pokrčil syn rameny, „Junghyun mi dneska ráno dal kolo!"

„To vidím," podíval se otec na bicykl, žvýkaje přitom další sousto rýže, aby z toho nebyly problémy."

„Proč by měly?" nechápal černovlásek.

„Řekl ti, kde ho vzal?" podíval se otec do Jungkookových očí, ten ale jeho pohled dlouho nevydržel a sklopil oči k zemi.

„Ne," přiznal. Otec si povzdechl.

„Tak se modli k Nebesům," na chvíli se odmlčel, ale vzápětí pokračoval "a pamatuj, být ctnostný znamená být svobodný ve své duši." Poté mezi nimi nastalo ticho, které trvalo až do konce polední pauzy. Továrníci se – včetně Jungkookova otce – opět nahrnuli do první budovy a během několika minut černovlásek osaměl.

Přes město se vracel domů. Svá chodidla pravidelně tlačil do pedálů, koš s prázdnou miskou se mu kýval na pravém řidítku a hlavou se mu honila otcova slova. Nenapadlo ho, že by jeho starší bratr, ke kterému vždycky vzhlížel co se morálních zásad týče, mohl jeho kolo získat nepoctivě. A velmi ho překvapilo, že otec o bratrově poctivosti pochyboval. Myslel si, že si navzájem v rodině věří. Že nikdo o nikom nepochybuje.

Jak byl ponořen do svých myšlenek, nevšiml si, že už vjel na náměstí, které se od doby jeho prvního průjezdu zatím zaplnilo lidmi. Hned po pár metrech pocítil náraz, jeho tělo se vymrštilo do vzduchu, obraz okolí se mu několikrát přetočil a záhy mu zády a celým tělem projela tupá bolest, když dopadl na tvrdou, studenou zem. Jeho téměř neslyšný pád následoval hlasitý rachot železného kola, nepěkné řinčení tříštících se keramických misek a talířů a rozhořčené nadávky postaršího muže, který se právě vztekle blížil k bolavému a ležícímu černovláskovi.

„Ty jeden holomku! Cos to udělal?! Podívej se na tu spoušť!" vytáhl jej na nohy a zatřásl s ním.

„Omlouvám se," odpověděl ztěží Jungkook svou rodnou řečí, neuvědomuje si, že muž před ním na něj mluvil řečí jinou.

„Neumíš japonsky? Yobo jeden nevychovanej," odplivl si, ale přestal s ním třást, „Tohle mi budeš muset zaplatit," vážně se na mladíka podíval, ukázal na vozík s rozbitým zbožím a druhou rukou nastavil dlaň.

„Ale... já nic nemám," namítl Jungkook a nepříjemně se ošil. Nebylo mu příjemné to oslovení. Yobo. Nebylo to poprvé, co jej takhle někdo kvůli jeho korejskému původu oslovil. Sice to v jeho mateřské řeči mělo krásný a jemný význam, ovšem s příchodem Japonců to nabylo až hanlivého významu proti Korejcům. K celé scenérii začalo přihlížet čím dál tím více lidí.

„Tak nějak to musíš odškodnit. Víš, kolik mi dalo práce to všechno vytvořit? A teď to je všechno na padrť!"

Chlapec mlčel. Oči měl zaryté do země, uši se mu díky pocitu trapnosti zbarvovaly do červena a jeho záda tiše trpěly bolestí z nedávného pádu. Nevěděl, co má dělat.

„Hmm," vylinulo se najednou z mužových úst, což si získalo černovláskovu pozornost. „Líbí se mi tvoje kolo." Jungkook se podíval na své kolo, které měl ve svém vlastnictví sice jen pár hodin, ale už se do něj nenávratně zamiloval. Zvedl ho.

„To vypadá na kvalitní práci... materiál taky nevypadá nejlevněji," prohlížel si muž kolo se zájmem, „jak dlouho ho máš?"

„Pár hodin," přiznal chlapec obávaje se dalších mužových slov.

„Dej mi ho a já zapomenu, že se něco takovýho stalo," navrhl muž a palcem ukázal za sebe na rozbité mísy. Toto prohlášení se zarylo Jungkookovi hluboko pod kůži. Ano, sice byl na jednu stranu rád, že pán nepožaduje více, i když by mohl, na tu druhou se ale nechtěl vzdát svého milovaného kola. Lidé se už naštěstí začali rozprchávat, zřejmě to pro ně nebylo dostatečně dramatické, aby nadále zůstávali. Ovšem pár těch nejzvědavějších stále přihlíželo očekávajíce naplnění finálního verdiktu.

„Tak co, mladej?" promluvil opět muž. Zřejmě mu docházela trpělivost.

Jungkook bojoval sám se sebou. Řidítka kola drtil rukách, čelist měl bezděky zatnutou. Přemýšlel, co by udělala jeho rodina. Otec by jistě onomu muži své kolo dal, matka jakbysmet a bratr...

„Nate," řekl nakonec a s notným sebezapřením muži své kolo předal.

„Výborně," usmál se muž, jakmile řidítka kola spočinula v jeho umouněných rukách, ale vzápětí mu z tváře zmizel, jakmile si všiml pomalu odcházejícího mladíka.

„Počkej!" zavolal, „A kdo to bude uklízet?"

5. února 1919

„Jungkooku! Pojď mi pomoct s prostíráním!" přísný ženský hlas vycházející z útrob domu rodiny Jeon protnul svist sekery, jež se mocně zasekla do masivního polene stojícího na vysokém špalku. Mladý černovlásek, který právě v rukou držel onu sekeru, se napřímil, své oči upře na pootevřené okno kus od jeho hlavy. Matka ho volala.

„Už jdu!" odpověděl zvýšeným hlasem a jal se zaseknutou sekeru vyndat z polena. Ovšem jak se snažil, tak se snažil, sekeru ne a ne vytáhnout. Samozřejmě, mohl ji tam nechat zaseknutou napospas mrazu a rezivění, ale až příliš dobře si uvědomoval otcova varování, že pokud takto sekeru někde nechá, další zaplatí ze svého.

„Ukaž," ozvalo se zničehonic za jeho zády a velká ruka v palčákové pletené rukavici mu sáhla na rameno.

„To je dobrý, já to zvládnu," nenechal se ale odehnat černovlásek a stále se snažil sekeru vytáhnout.

„Jungkooku!" zvýšil na chlapce hlas starší bratr za ním a sundal mu ruce ze sekery. „Jdi pomoct matce." Mladší tedy odstoupil a nechal staršího přistoupit ke špalku.

„Promiň," špitl ještě, než vstoupil na zápraží a kajícně se na Junghyuna podíval. Oba věděli, že se Jungkook neomlouvá za svou zdánlivou neposlušnost. Šlo o jednu jedinou věc – kolo. To, které musel černovlásek před pár dny dát jako odškodné muži s keramickými miskami a to, kterému Junghyun věnoval více energie a času než sám sobě. Mladší se mu omluvil už nesčetněkrát, prosil ho o odpuštění, ale Junghyun to vždycky přešel pouze mlčením. Dnešek nebyl výjimkou.

S povzdechem vešel mladší do útrob domu. Mrzelo ho to. Nemohl kvůli tomu v noci spát, protože pokaždé, když ulehl na svou matraci a víčka s dlouhými řasami mu překryly oční bulvy, se mu v představách vyjevila série Junghyunových výrazů, které se mu postupně usazovaly na tváři, když mu říkal, co se s jeho dopravním prostředkem stalo; udivený, nechápající, naštvaný, zklamaný.

Celý zbytek večera ze sebe nevydal ani hlásku. Od chvíle, kdy mu matka na ruce naložila několik misek, přes atmosféricky napjatou rodinnou večeři až po samotné usínání plné starostí a výčitek.

7. února 1919

Drobné vločky se snášely na studenou, místy zledovatělou zem. Vanul až překvapivě příjemný vánek, listnaté stromy, které v tomto ročním období tak rády shazovaly svůj listový kabátec, se pomalu zaobalovaly bílými vrstvičkami sněhu. Vypadalo to téměř pohádkově.

Bylo po poledni, když se městečkem Jibo-myeon procházel Jungkook. V ruce držel koš s prázdnou miskou, ze které ještě před pár desítkami minut hltal oběd jeho hladový otec, kolem krku měl uvázanou ručně pletenou šálu, na hlavě slaměný klobouk, hnědý kabátec a v kapse sivých kalhot několik wonů, kdyby snad někde, dle slov jeho matky, viděl něco, co doma potřebují, ale nemají.

I přes fakt, že mrzlo, trh na náměstí probíhal. K chlapcovu překvapení se i relativně hemžil lidmi, jak prodávajícími, tak kupujícími. Rozhodl se obejít pár stánků. Viděl syrové ryby, řasy, užitečné dřevěné a keramické nástroje či výbavu do kuchyně, hůlky, klobouky, zelí, japonskou literaturu, dokonce i nějaké šperky. Bylo toho mnoho. Lidé se navzájem překřikovali, mezi sebou smlouvali, ukláněli, nebo také zvědavě pokukovali po nabízeném zboží. Povětšinou tedy japonsky.

Jungkook koupil pár věcí, které se – dle jeho úsudku – jevily jako nezbytnosti a neměl v plánu se na trhu a celkově ve městě již déle zdržovat. Přeci jen cesta domů mu denně zabírala více než pár minut a bylo nutno pomáhat doma, případně ve vesnici.

Najednou mu ale zrak padl na železný dopravní prostředek přivázaný k nedalekému stromu kus od náměstí. Zatajil dech. Vždyť to bylo kolo! Jeho kolo!

Veliká očka se mu rozzářila nadšením, ovšem tancující plamínky, které se pro tuto chvíli kroutily v rytmu tance okolo jeho tmavých panenek, najednou zmizely, když si uvědomil, že vlastníkem onoho prostředků je už někdo jiný.

Zžíralo jej pokušení. Pokušení si své kolo vzít zpět. Co by na to ale řekl otec? Matka? Bratr?

Útrpně si povzdechl. V hlavě se mi odehrával boj. Věděl, že se to nesmí, že to je proti mravnímu řádu, že by se tak zprotivil jak Nebesům, tak svému duchu, ale...

„Oni nám berou víc," procedil téměř neslyšně skrze zaťaté zuby a sevřel pěsti, přičemž v jedné drtil ucho košíku.

Mluvil o Japoncích. O přistěhovalcích. Vzpomněl si na nekompromisní vystěhování z města, na zničení jejich desek s předky, na potlačování korejské kultury, zákaz čtení korejských knih, zákaz psaní korejským písmem, sebrání půdy a zoufalé obličeje svých rodičů, když ten večer mlčky seděli na lavičce na zápraží a bez jediného mrknutí upírali zrak kamsi do dáli. Ano, jeho přemýšlení se mohlo zdát přehnané, ale on si moc dobře uvědomoval, že toto je jediná cesta, jak se může postavit svému já a morálním zásadám, které jej provází už od raného dětství. Jak si může vzít své kolo zpět bez utrpení na svědomí a jeho přesvědčení. Konfucius by to pochopil. Jistě by udělal to samé.

Sebevědomě vyšel vstříc uvázanému bicyklu. Rozhodl se.

Na nebohé kolo, které tam jistě už notnou chvíli stálo, se snesla pěkná vrstvička čerstvého sněhu, kterou teď chlapec rukávem kabátce setřel. Nenápadně se rozhlédl po okolí. Nikdo si ho nevšímal. Se zatajeným dechem a bušícím srdcem jako o závod vyndal z koše, který si položil vedle sebe na zem, nově koupený kuchyňský nůž. Levou rukou si přidržoval pofidérní provaz, zřejmě sloužící pro "ochranu" kola před odcizením, v pravé držel onen nůž a jal se provaz co nejnenápadněji řezat. Drobná vlákna, ze kterých byl provaz vytvořen, se postupně díky ostré čepeli a zimě rozdělovala bez větších problémů. Rychlými tahy rukou čepel pronikala do provazu více a více. Jako po másle.

„Hej!" ozvalo se za chlapcem náhle, jako když udeří blesk z čistého nebe, „Co to děláš?" Leknutím nadskočil a rychle se otočil, ruku s nožem si přitom dávaje za záda.

Stál tváří v tvář vysokému, očividně i staršímu mladíkovi s oříškovýma očima, které jej nelítostně propalovaly skrz na skrz.

„Odpověz, nebo zavolám vojáky," promluvil. Jeho hluboký hlas černovláskovi rezonoval v drobných uších, japonsky pronesená výhružka mu pozvedla už tak rychlý srdeční tep o několik dalších procent.

„Nic, beru si jen svoje kolo," odvětil vyššímu mladíkovi nervózně a rozhlédl se po okolí. Nikdo si zatím ničeho nevšímal. Zvláštní.

Mladík naproti němu přivřel podezřívavě oči. Rázem Jungkookovi chytil ruku, kterou měl doteď schovanou za zády.

„Ne! To ne-" vykřikl svou rodnou řečí černovlásek, když mladík nevídanou silou stiskl jeho zápěstí, uvolnil tak chlapcův stisk kolem rukojeti a nůž mu vzal. Ovšem své původní zvolání nestihl dokončit, neboť mu také zakryl ústa svou tmavou koženou rukavicí.

„Pokud nechceš skončit v lochu, tak pojď teď hned se mnou," nařídil mu tiše a aniž by černovlásek stihl cokoliv namítnout – což by v této situaci jen těžko dokázal –, už jej táhl pryč z dosahu náměstí, trhu, lidí a vysněného kola. Jungkook měl strach. Vůbec se mu nelíbilo, že jej nějaký člověk, kterého zná sotva několik minut, táhne někam do neznáma a vyhrožuje vězením. Nejvíc jej ale znepokojoval kuchyňský nůž, který dotyčný stále svíral v ruce.

Nešli příliš daleko. Po pár vteřinách rychlé chůze zapadli do jakési prázdné, úzké a hlavně slepé uličky. Tam jej mladík pustil.

„Takže yobo a zloděj zároveň? Myslel jsem, že mají v sobě Korejci alespoň ještě špetku úcty a smyslu pro morální zásady," spustil mladík s tónem opovržení v hlase a měřil si Jungkooka pohledem. Ten na něj koukal jen s otevřenými ústy. On mluví jeho řečí!

„Ty jsi- teda, myslel jsem, že jsi- totiž... ty-"

„Ano, jsem taky Korejec," přerušil ho mladík a kuchyňský nůž si přehodil do druhé ruky, „a to je taky jediný důvod, proč tě teď kreju. Kdyby tě načapal nějakej Japonec, jak s tímhle," ukázal na nůž, „kradeš někomu kolo, pálil bys do lochu okamžitě."

„To ne!" zvolal Jungkook, „To kolo je moje."

„A proto jsi ho odřezával nožem?" Na mladíkově tváři se objevil nedůvěřivý, téměř až posměšný úšklebek.

„Musel jsem ho dát jako odškodný," přiznal černovlásek.

„V tom případě už není tvoje," zasmál se druhý. V Jungkookovi se začala vařit krev.

„Kdo jseš, abys mě poučoval?"

„Trochu úcty by neuškodilo, ne?"

„Na to ti-..."

„Co? Co mi na to?" nadzvedl pobaveně obočí mladík, pohrávaje si s ostřím nože. Černovlásek vzteky stiskl čelist. Věděl, že by měl být slušný. Že by se takovými slovy, které mu teď vyvstávaly na mysl, neměl ohánět. Co by na to řekl ot-... ne. Stop! Nic by na to neřekl. Protože by se to nedozvěděl. Nikdo by se to nedozvěděl.

„S-Sere pes," vyletělo z chlapcových úst jako vystřelený šíp mířící přímo do středu terče. Mladík proti němu jen mlčky stál a pronikavě se mu díval do očí. Oříšková barva se mísila s temně hnědou v nerovném boji lva a gazely. Jungkook byl gazela. Proto sklopil pohled k zemi.

„Jsi dobrej kluk," upoutal lev pozornost gazely,„už je proto, že ani nezvládneš pořádně nadávat," zasmál se a přistoupil k černovláskovi blíže. Ten zůstával stát na místě. Byl jako opařený. Co je to za člověka?

„Jsem Namjoon, Kim Namjoon," představil se mladík a slušně se uklonil.

„Jeon Jungkook," taktéž se uklonil chlapec.

„Těší mě," usmál se Namjoon. Černovlásek si všiml, že se mu při něm u koutků úst objevují menší ďolíčky. Také si všiml jeho až příliš pronikavých očí. Dále jeho rovného nosu, jemných rtů, rašících vousků na hranách jeho dolní čelisti. Na první a možná ne úplně nejpříjemnější setkání si toho na onom téměř cizinci všiml opravdu mnoho. „Tohle si vem," řekl vyšší a podal chlapci již zmiňovaný nůž. Ten ho přijal a chtěl si ho uklidit.

„Koš!" vyjekl najednou a tmavé oči se mu rozšířily zděšením.

„Co?"

„Koš!" zopakoval Jungkook, „Jsou v něm věci domů. A nechal jsem ho u kola. Samotnej!" vyděsil se a aniž by se nějak ohlížel na toho nově poznaného mladíka, běžel zpět ke kolu s nadějí, že tam koš s nákupem ještě bude stát. Nesměl ho ztratit. Za věci v něm utratil dost peněz a kdyby teď přišel s prázdnou, bylo by to jako vyhodit všechny peníze ze skály.

Přiběhl na místo. Kolo tam už nestálo. Zděsil se, že nový vlastník kola vzal s sebou i koš, pak jej ale naštěstí zpozoroval a jeho samotného zaplavila obrovská úleva. Koš zvedl ze země a snad, aby se naprosto uklidnil, začal probírat věci v něm složené. Avšak místo radosti, že je vše v pořádku, se mu na tváři objevil zoufalý výraz.

„Co se stalo?" ozvalo se vedle něj tak nečekaně, že sebou trhl leknutím. Namjoon. Ani si nevšiml, že ho následuje.

„Zmizel kabát pro bratra," vydechl a fakt, že to vypráví člověku, který jej před chvílí kamsi odtáhl a poučoval, mu byl naprosto lhostejný, „bez něj se před ním nemůžu ukázat. A ani před matkou. Výslovně mi řekla, ať ho koupím. A teď je pryč. A ten stánek tam už jen kabáty doprodával. Bůhví, kdy budou mít další. Ach jo..." Oběma mladíkům bylo jasné, že si to mladší říká spíše pro sebe než komukoliv jinému, přesto se Namjoon na touto problematikou zamýšlel a po pár chvílích došel k řešení.

„Dám ti pro něj kabát."

Jungkook nevěřícně zakroutil hlavou, „Ne, nebudu po tobě chtít, abys mi pro bratra dával svůj kabát. To nejde."

„Ale jde," snažil se ho přesvědčit mladík, „a pokud ti vadí, že jsem ho předtím nosil já, dám mu nějakej, který jsem na sobě ještě neměl." Černovlásek nevěřil svým uším.

„Ty máš víc kabátů?"

„Ano," zasmál se vyšší.

„Jak to?"

„Když půjdeš se mnou, ukážu ti to."

„Tak to ne. Pokud to chceš udělat, já počkám venku, ty vezmeš kabát, dáš mi ho a tím končí veškerá naše interakce. Platí?"

„Platí."

O dvě hodiny později se Jungkook objevil na zápraží svého domu s košem v ruce a tmavým slušným kabátcem v podpaží. Jeho předání bylo vskutku rychlé, ovšem pro mladého černovláska velmi působivé. Ne snad kvůli způsobu předání, nýbrž kvůli prostředí, ze kterého byl vynesen. Zkrátka a dobře, dům Namjoonovy rodiny byl obrovský.

Ještě na zápraží hodlal koš zkontrolovat, snad už jen aby si vymyslel případnou omluvu, kdyby se matce něco nezdálo, nebo něco chybělo. Zničehonic na něj ale vykoukl menší přeložený papír. Kde ten se tam vzal?

Zvědavě jej tedy vzal do prstů, opatrně rozložil a přečetl si obsah:

Milý Jungkooku,

dobrý kluk si zaslouží dobrého kámoše. Možná k tomu nejsem úplně kompetentní, ale jsem první ve frontě. Takže zítra, 8. února ve dvě odpoledne tam, kde sis bral "své" kolo.

Kim Namjoon

Kdekomu by tato zpráva vyčarovala úsměv na tváři, ale černovlásek je svraštil obočí, papír se zprávou zmuchlal do malé kuličky a při průchodu kolem kamen ji vhodil k plápolajícímu dřevu. Nepotřeboval se s ním scházet. Nepotřeboval se scházet s někým, kdo mu odepřel možnost vzít si své kolo zpět.

8. února 2020

Jungkook se opět po doručení otcova obědu vracel domů. Koš s prázdnou miskou se mu kýval v ruce navlečené do pletené palčákové rukavice, studený načervenalý nos schovával do své oblíbené šály, kterou mu matka každý den před odchodem uvazovala. Procházel kolem školy, pár menšima uličkama, až se dostal na náměstí. Dnes se trh nekonal, takže lidí tu bylo jako šafránu. Byly to ty černovláskovy oblíbenější dny. Neměl příliš v lásce se mačkat v davech a pak ještě interagovat s prodávajícími. Měl rád svůj klid, svou pohodu, ticho. Proto jej naprosto vytrhlo, když to krásné ticho jako břitvou prořízl jemu známý hlas: „Kam jdeš?" Jungkook se s lhostejným výrazem otočil na mladíka v tmavém elegantním kabátci, koženým kloboukem a velkým očekáváním v oříškových očích. On si vážně myslel, že přijde? A kde se tady vzal?

„Domů."

„Teď?"

„Ano."

„Vždyť jsou dvě."

„A?" pozvedl menší obočí do tázavých oblouků a založil si ruce na hrudi.

„Nic," odvětil mladík s oříškovýma očima, „myslel jsem, že bychom mohli někam zajít."

„Ale já s tebou nechci trávit čas. Mám spoustu povinností, musím pracovat v naší vesnici a-..."

„A?" vyzvídal mladík. Na to černovlásek jen stiskl své suché rty do úzké linky a otočil se k odchodu.

„Přeji ti krásný den, Kim Namjoone," řekl mu se vší slušností už zády k němu a rychlým krokem se vydal přes liduprázdné náměstí. Nemohl mu říct, že na něj zapůsobil natolik, že kdyby s ním zůstal, domů by se dostal až k večeru. Chtěl jsem o něm dozvědět spoustu věcí. Ale jeho racionální a zodpovědné já mu to zatrhovalo.

„Škoda," doléhal k jeho uším Namjoonův hlas, „mohli jsme se projet na kole." Jungkookovy nohy se zastavily.

„Ty máš kolo?" otočil se na mladíka stojícího několik metrů od něj.

„Mám. A rád ti ho půjčím," usmál se Namjoon. Tento akt donutil koutky úst menšího jemně zvednout. Rád by se projel, to ne že ne, ale byl až moc dobře vědom povinností, které jej doma čekaly a které se rozhodně samy neudělají. Spojil svůj pohled s tím Namjoonovým. Nevěděl, co si o něm má myslet. Včera jej káral, dneska se chce přátelit. Je bohatý, asi i vzdělaný, Korejec. Milý Korejec.

„Tak dobře. Ale musíš mě na něm odvézt i do vesnice," vyjednával černovlásek.

„Dobře. Tak pojď."

Byl čas na návrat. Jungkook koš s prázdnou miskou pověsil na řidítka Namjoonova slušného kola a sám k nim pustil majitele. Ten se obkročmo postavil nad rám a jednu nohu si již připravil na pedál.

„Posaď se," vybídl černovláska, který se s menších ostychem uvelebil na sedátku, prsty v pletených rukavicích se chytaje jeho okraje. Polkl. Tímto způsobem na kole ještě nikdy nejel.

„Připraven?" optal se jeho společník u řídítek. Menší kývl na znamení souhlasu, což byl pro mladíka signál šlápnout do pedálů a vyjet.

Toto bylo poprvé, kdy si Jungkook připadal na kole nejistý, možná se i bál. Silnice i přes jejich údržbu byly zledovatělé, místy i pokryté sněhem. Nevěřil. Nevěřil kolu, nevěřil svému tělu, že se při případném smyku udrží, nevěřil Namjoonově bezpečné jízdě. Proto s menším sebezapřením své paže přesunul z okraje sedadla na mladíka před ním a jemně jej jimi omotal.

Cítil jeho napnuté svaly, jeho zvedající se hruď při každém nádechu, teplo jeho těla a připadal si - i když si to doma potom několik desítek minut vyvracel – bezpečně. Připadal si bezpečně s ním.

20. února 1919

Od jejich první společné jízdy na kole s ním Jungkook začal trávit každý den. Nejprve odnesl otci oběd, poté byl s Namjoonem, který jej vždy odvezl k nim do vesnice, a následně se věnoval svým domácím a pracovním povinnostem. Jasně zajetá rutina. Ovšem budeme-li se držet rčení Výjimka potvrzuje pravidlo, tak právě ten čas, který trávil s bohatým mladíkem,

byl vždy jiný. A to se černovláskovi líbilo. S Namjoonem se nikdy nenudil. Jednou byli na kole, podruhé se šli projít po okolí, potřetí jen leželi u něj v pokoji a řešili různé hlavolamy. Jungkook zjistil, že je Namjoon skutečně velmi vzdělaný – možná tak zprvu nevystupoval, ale později si tím byl naprosto jistý. Několkrát jej mladík na velkém globusu u nich v domě učil o jiných světech, o jiných zemích, které pro Jungkookova byly spíše jako jiné světy než cokoliv jiného. Při učení mu duše plesala. Naplňoval tak dávno pohřbenou touhu jeho rodičů

– vzdělávat své děti. A jeho samotného to také moc bavilo. Bylo to něco úplně jiného oproti sekání dřeva, nosení pytlů, uklízení a pracování na poli.

Namjoonův otec pracuje na poměrně vysokém postu co se japonské ostrahy měst týče, proto mají takové bohatství a privilegia narozdíl od ostatního korejského obyvatelstva. S tím se ale váže i naprostá poslušnost japonských hodnostářů a postupné pojaponšťování, což

je, jak se Jungkook při hře jedné stolní hry dozvěděl, Namjoonovi proti srsti. Doma na příkaz otce mluví pouze japonsky, proto byl černovlásek při prvním uvedení do jejich domu – kdy byla doma zrovna Namjoonova mladší sestra – nucen touto řečí mluvit. Jinak by mu otec nedovolil se s ním stýkat.

„Taky důvod, proč nemám mnoho kamarádů," svěřil se mladšímu při procházce po městě, kterou dnes podstupovali.

„To je mi líto," řekl upřímně černovlásek a bezděčně kopl do kamínku před sebou. Sám sice neměl příliš kamarádů, ale ne proto, že by mu to někdo zakazoval. On ani nechtěl. Měl rodinu, ta mu stačila.

„Nemusí," pokrčil Namjoon rameny a pokojně pokračoval v cestě, „nějak jsem si zvy-" mladík se zarazil v půlce slova, když si všiml strnulého černovláska dívajícího se dovnitř výkladní skříně jakéhosi obchodu po jejich pravém boku.

„Na co koukáš?" optal se zvědavě a natáhl krk směrem k onomu objektu. Otazníky v jeho oříškových očích byly nepřehlédnutelné.

„Na tohle," pronesl Jungkook lehce fascinovaně a ukazováčkem ukázal na menší dřevěný kvádr s několika čudlíky a jakýmsi už od pohledu tenkým povrchem na pravé straně.

„To je rádio."

„A k čemu to je?"

„Abys mohl poslouchat rozhlas," odvětil znalecky Namjoon, „ale divím se, že ho tu mají. V Tokiu tohle začali prodávat, co vím, před dvěma lety." Černovlásek pokrčil rameny, ale na jeho tváři se objevil náznak smutku.

„Tak či tak bude drahej."

„To nevíš, dokud se nekoukneš na cenu."

„Vím. My si můžeme dovolit jen věci z trhu. Věci v těhle obchodech jsou kolikrát dražší než naše životy." bezděčně mávl rukou a otočil se s cílem pokračovat v jejich dosud nerušené procházce.

„To ale neznamená, že to tak bude u všeho." Chlapec se na svého vyššího společníka otočil s otráveným výrazem.

„Za pokus nic nedáš, fakt," řekl na svou obranu Namjoon a vzápětí vešel do obchodu. Mladší osaměl. Nechtěl am chodit, věděl, že to bude úplně k ničemu a akorát tak ztratí čas, který spolu můžou trávit.

„Uh," vyznělo z černovláskových úst, když se starší už několik chvil nevracel a raději, než aby tu osamotě stál jako kůl v plotě, svého společníka do onoho obchodu následoval.

Rodina Jeon večeřela. Tedy... alespoň byla k večeři připravena. Jediný důvod, proč si ještě nepochutnávali na rybě s rýží, byl Junghyun, Jungkookovův starší bratr. Matka, otec, i černovlásek pozorovali, jak jejich prvorozený sedí na zemi a v klíně mu leží malý dřevěný kvádr s černými čudlíky, kterými už notnou chvíli kroutí na všechny strany, snažeje se z něj vyprodukovat něco jiného než šumění. Byl to ten kvádr, který dnes v poledne Jungkook s Namjoonem viděli ve výkladní skříni nejmenovaného obchodu, který následně za Namjoonovy peníze koupili a který po příchodu domů černovlásek daroval svému bratrovi jako omluvu za nenavrácené kolo – rádio.

„Začneme bez něj," rozhodl nakonec otec, když se Junghyun stále k ničemu neměl, a rodina se poslušně dala do jídla.

„Nebudu se ani ptát, kdes tu věc vzal," pronesl otec směrem k mladšímu synovi a dal si do úst porci rýže. Jungkook mlčel. Nebyl si jist, zda-li je dobrý nápad říct mu o svém společníkovi, věděl však, že lhaní by bylo ještě horší.

„Měli byste si najít dívky. Postavíte se tak alespoň na vlastní nohy a to vám prospěje," pronesla matka najednou uprostřed večeře a oba synové stála ustali ve své činnosti.

„Cože?" vyletělo nekontrolovatelně ze staršího, mladší jen nasucho polkl.

„Slyšel jsi mě a je to tak," stála si za svým jediná žena v rodině. „V Jungkookově věku jsem už byla rok provdaná za vašeho otce," dopověděla a významně se podívala na svého manžela. Černovlásek si odkašlal a raději se opět pustil do jídla. Jeho bratr odložil rádio a šel si přisednout. Zřejmě už dostal hlad nebo snad nechtěl hada v podobě jeho otce nadále dráždit bosou nohou.

„A pokud si žádnou nenajdete do konce měsíce," pokračovala matka, „s otcem vám nějakou vybereme, že?" Postarší muž jen rozhodně přikývl.

"Sto mužů může postavit tábor, jenom žena dokáže vytvořit domov," dodal ještě, připomínaje si tak velkého mistra jejich učení, a pohladil svou ženu po hřbetě ruky.

Bratři se na sebe vyděšeně podívali. Oba moc dobře věděli, že to rodiče myslí vážně, že ze svého rozhodnutí jen tak neustoupí. Ale prozatím se ani jeden necítil dospělým, natož vstupovat do nějakého vážného, či snad, chraňbůh, manželského svazku.

Ovšem nebylo možné se vyhnout nevyhnutelnému.

21. února 1919

„Co jsi takovej zadumanej?" optal se Namjoon svého společníka, když za celou dobu, co se spolu učili psát japonská písma, ze sebe nevydal ani hlásku.

„Ale nic," odbyl jej černovlásek prostě a dále se soustředil na psaní. Sice to bylo už po několikáté, kdy mu Namjoon půjčil svůj štětec a učili se, ovšem tento typ pisadla se mu stále nechtěl pořádně podvolit.

„Počkej," chytil mu hřbet ruky vyšší a tím jej zastavil, „kdyby to bylo nic, nevypadal bys tak na umření," snažil se podívat do očí, které měl návštěvník doteď upnuté pouze k papíru se znaky.

„No... rodiče chtějí, abych si našel nějakou holku," pronesl téměř pohřebně a svá smutná kukadla přesunul na jejich ruce. Namjoonovy dlouhé prsty objímaly černovláskovo hubené zápěstí, jeho hebká dlaň se jemně dotýkala Jungkookových vystouplých žil.

„Vždyť to je super, ne? Budeš mít o koho se opřít, budeš mít někoho, kdo ti dá novou rodinu, kdo tě vždy rozveselí... to je paráda!" usmál se mladík s oříškovýma očima, ale úsměv se vzápětí vytratil, když se jeho společník stále tvářil jako tělo bez duše. „Nebo snad nikoho takovýho nechceš?" Černovlásek zavrtěl hlavou. Jistě, že chtěl. Jen nechtěl, aby to byla nějaká dívka, kterou mu rodiče vyberou. Věděl totiž, že on si žádnou takovou nenajde. „Tak

v čem je teda problém?" nechápal vyšší. Mladší neodpovídal. Pouze pustil štětec na popsaný papír a s bušícím srdcem přechytl Namjoonovu ruku tak, že se jejich dlaně celou plochou vzájemně dotýkaly a prsty měl vpasované do jeho prstových mezer. Konečně se na něj podíval. Smutným, ale odhodlaným pohledem.

V noci nespal. Nehybně ležel na matraci, přikrývku bezděčně žmoulal v hrubých rukách a zrak měl upřen na dřevěný strop místnosti. Přemýšlel nad tím, co matka říkala u večeře a po dlouhém dumání došel k názoru, že žádná dívka by si nezasloužila jeho srdce tak, jako právě u něj sedící mladík. A i přes otcovo přeříkávání pro ně téměř posvátných slov velkého mistra stále nedokázal uvěřit v jejich pravdivost.

Starší byl překvapen. Tušil, co tímto gestem chce mladší říci, ale netušil, jak má reagovat. Nakonec oříškové oči sklopil do klína, rty stiskl k sobě, hlavu mírně předklonil, ovšem z černovláskova stisku se nijak nevykrucoval.

Mladší pocítil touhu. Věděl, že by neměl... že by na to neměl ani pomýšlet, natož to chtít realizovat, ale Namjoon se v posledních dnech v jeho myšlenkách objevoval stále častěji a častěji, až jej měl plnou hlavu. Bojoval se sebou. Nevěděl, jakou část sebe má poslouchat. Cítil se rozpolceně. Rozpolceně a zoufale.

„Tak bude něco?" vyšlo najednou z Namjoonových úst a mírně k černovláskovi zvedl pohled. Až touto větou jedné válečné straně v chlapcově mysli dodal mladík tajnou zbraň a

Jungkook se jí tak definitivně podvolil. Rychle se naklonil ke svému společníkovi a bez jakýchkoliv okolků přitiskl své rty na ty jeho. Nejdříve to byl jen malý polibek, ale jakmile se dočkal kladné odezvy z druhé strany, onen polibek prohloubil a z tichého poslušného chlapce se z minuty na minutu stal vášnivý milovník osoby mladíka s oříškovýma očima.

28. února 1919

„Bratr zprovoznil to rádio," pronesl Jungkook tiše, objímaje vyššího mladíka kolem ramen, leže na s ním na měkké matraci. Byli v Namjoonově pokoji, druhá hodina odpolední odbila před pár minutami, rodiče neměli o ničem nejmenší tušení. Mysleli si, že šel do města něco nakoupit.

„Jo? A co?" optal se zvědavě Namjoon a zezadu se nadzvedl na loktech. Díky neupravené košili mu z pod ní na světlo boží vylezla část břicha od lemu kalhot až k pupíku.

„Nějakým zázrakem jsme chytili nějakej korejskej rozhlas či co, tak jsme to ráno u snídaně poslouchali," pokračoval černovlásek, „a říkali tam něco o protes-"

„Pst!" přerušil jej jeho přítel a nervózně se rozhlédl po pokoji. Poté se k mladšímu naklonil a zašeptal: „O protestech?" Černovlásek přikývl. „A co říkali?" ptal se pološeptem.

„Jsou to protesty proti Japoncům a plánujou ho zítra v poledne. Mají se prý zapojit všechny města, který stojí o to, aby byla Korea zase svobodná. Mělo by to být i tady. Matka to roznesla po celé vesnici. Chce totiž všechny vyburcovat k pozvednutí národní hrdosti, takže minimálně vidláci protestovat budou," uchechtl se Jungkook tiše, „každopádně já s rodinou tam půjdu a myslel jsem, jestli bys nešel se mnou."

„To..." pozvedl Namjoon obočí, „to je jako pozvání na rande, nebo-"

„Ale ne!" zasmál se krátce mladší, ovšem smích ho hned přešel, jakmile si uvědomil vážnost celé situace. „Ne, jen jsem chtěl, abys tam byl se mnou. Že bychom se navzájem podrželi... a tak," pohladil jej po paži a s nadějí v očích očekával odpověď.

„Nebudu lhát, chtěl bych," začal mladík, „ale taky to nezávisí úplně na mně. Navíc proč myslíš, že máme tohle všechno, proč můžu chodit do školy a mít každý den jinou večeři?" položil otázku a mimoděk pohodil rukou směrem k pokoji.

„Protože Japoncům lížete boty."

„Přesně tak, yobo," objevil se na Namjoonově obličeji mírný úsměv, ale ten hned vystřídal zachmuřený výraz, „takže mě tam pro dobro korejskýho národa snad neuvidíš." Mladší si povzdechl a otočil se ke svému společníkovi zády.

„Jungkooku," oslovil černovláska mladík a svou paži mu jemně přehodil přes lehce odhalený bok. Ten však mlčel. „Jagiya, víš, že to nejde," znovu jej oslovil – teď už však láskyplně – a otočil k sobě. Lehl si k němu, takže se mu díval do temných, pro něj kouzelných očí.

„Vím," přikývl černovlásek a hrubou dlaní druhého co nejjemněji pohladil po tváři.

„Neboj," šeptl starší a sundal společníkovu ruku ze své tváře, proplétaje si s ním prsty, „neublížím ti." Černovlásek se jemně usmál. Sice nechápal význam jeho slov v tomto kontextu, ale v tuto chvíli ho to ani nijak netrápilo. Důležité bylo, že to věděl. Že mu neublíží. Nikdy.

Přitulil se a aniž by nějak svého přítele předem varoval, dal mu dlouhý procítěný polibek. Jen tak, protože chtěl.

1. března 1919

Toho dne se černovlásek vracel od sousedů z vesnice, postarších bezdětných manželů Hwangových, kterým to ráno pomáhal s přenosem jejich pytlů rýže do nedaleké stodoly. Narozdíl od Jeonových měli totiž velmi shovívavé pány jejich bývalého pozemku, kteří jim za ten rok vypěstované pytle rýže přidělovali i v zimě.

Avšak už dál od jeho domu se mu něco nezdálo; byl v něm až příliš velký hluk. Tiše tedy vešel dovnitř, ale hned po zavření dveří na něj vyskočila matka a drmolíc spoustu nepochytitelných slov jej boty-neboty a kabát-nekabát vedla do druhé místnosti jejich příbytku. „Lee Jieun, toto je náš syn, Jeon Jungkook," ozvalo se, jakmile černovlásek přišel,

„A Jungkooku, toto je Lee Jieun, dcera Lee Songwana a tvá budoucí snoubenka a manželka." Černovláskovi v uších rezonoval otcův hlas a pronesená slova, v jeho zorném poli se objevila drobná dívka slušně se mu klaníc, na svém rameni cítil ruku svého bratra, ale jeho mozek naprosto nepobíral, co se právě děje. Jaká Jieun? Jaká snoubenka? Jaká manželka? prolétlo mu hlavou nesčetněkrát a marně se snažil zorientovat v situaci.

„To je... moje dívka?" optal se nakonec, dívaje se pozorně na osobu druhého pohlaví, stojící před ním v růžových šatech, hnědém plášti a zřejmě novém slaměném klobouku.

„To je Jieun," ozvalo se pro černovláska neznámým hlasem zpoza Jieun, „a ano, je to tvoje dívka, později snoubenka, později manželka," promlouval muž, který mezitím vyšel ze stínu. Zřejmě její otec.

„Aha..." přikývl zmateně chlapec a opět se na Jieun zadíval. Vypadala podobně zmateně jako on.

„Už je to dohodnuto," pronesl najednou jeho otec a pro zpečetění jeho slov se mužové a patroni nuceně vzniklého páru navzájem hluboce uklonili.

„A abychom potvrdili naše dobré rodinné vztahy," pokračovala matka, „půjdou s námi do města protestovat." Jungkook se tomu nijak nebránil. Nevěděl ani jak. Jen se modlil, aby to všechno byl jen zlý sen.

Celá cesta probíhala mlčky až k místu protestu – náměstí. Shromážděních bylo více, než Jungkook očekával. Jistě, nepřekvapovalo ho, kolik Korejců cítí národní hrdost, ale kolik jich bylo schopno aktivně vystoupit? Nikdy tolik lidí pohromadě neviděl.

Protesty začaly pokojně. Jediné jejich zbraně byly slova a odvaha. Sem tam si někdo přinesl vidle, ale ty spíše sloužily jako držáky pro nejrůznější transparenty. Na bednu postavenou uprostřed náměstí vystoupilo několik mužů, kteří se zřejmě o průběh protestů postarali. Nechyběl mezi nimi ani pan Jeon. Vše šlo jako po másle, ale kéž by to tak vydrželo.

Zničehonic se prostorem roznesl zvuk střelby. Lidé začali panikařit, někteří se dali na útěk do svých vesnic, někteří strhli transparenty a vidle se proměnily v bojovou zbraň, někteří dále vykřikovali hesla svobody, někteří už leželi na zemi zranění, nebo mrtví.

Jungkook zamrzl na místě, nedokázal se pohnout. Rodina na něj volala, ať se dá na útěk, on však dokázal jen stát a doširoka otevřenýma očima se dívat na nerovný boj mezi vesničany a ozbrojenou japonskou jednotkou.

„Jungkooku!" křikl na něj kdosi hned vedle něj, což upoutalo jeho pozornost natolik, že se tak s pomocnou rukou Štěstěny dokázal vyhnout kulce, která zasáhla jakéhosi muže za ním. Najednou jej někdo uchopil za ruku a dříve, než se vzpamatoval, jej odvedl z té hrozné vřavy.

„Proboha, proč jsi neutíkal?! Vždyť jsi mohl umřít!" zakřičel mu někdo do obličeje a zatřásl rameny. Černovlásek, stále ještě řádně paralyzován, zaostřil na člověka před sebou a snad mu na chvilku přestalo bít srdce. Oříškové oči plné strachu a vzteku jej propalovaly pronikavým pohledem, zelená uniforma se znakem japonského císařství mu byla blíže, než by si přál, a velká smrtící zbraň mu ležela hozena přímo u nohou.

„Tak proč?!"

„N-Nesahej na mě," setřásl místo odpovědi vojákovy ruce ze svých ramen a o krok od něj poodstoupil. Oči se mu začaly plnit slzami. Slzami hněvu.

„Jagiya-"

„K-Kolik jsi jich zabil?"

„Co?"

„Kolik jsi zabil lidí?! Kolik jsi zabil Korejců?! Kolik nevinných, který jen chtěli hájit svůj národ?!" černovlásek se rozkřičel. Jeho mysl zaslepil hněv. Připadal jsi podražen, obelstěn, zklamán. Breče sledoval, jak mladík před ním sklopil pohled a mlčel.

„A to si říkáš Korejec... střílet do vlastních lidí," téměř si odplivl a aniž by nad svými činy přemýšlel, sebral zbraň, která mu doteď ležela kus od nohou. Namířil jí na Namjoona a i přes třesoucí se ruce a rty, byl jeho výraz chladný a plný odhodlání se pomstít.

„Jungkooku," vylekal se starší, „t-tohle není sranda."

„Pro ty mrtvý taky ne," oponoval mu bez jakýchkoliv emocí, pouze pár slz stékalo po jeho červených tvářích.

„Poslouchej," snažil se mladík vystupovat vyrovnaně, v nitru však panikařil jako ještě nikdy „kdybych odmítl bojovat, zabili by mě. Jsem Korejec, jediná věc, která mě až doteď držela nad vodou, byla otcova práce a jeho pochlebování, ale kdybych se teď vzbouřil, zabili by mě bez mrknutí oka," snažil se mu vysvětlit.

„Ten, kdo se výhradně upírá ke svým zájmům a prospěchu, nadělá si spoustu nepřátel," pronesl Jungkook slova velkého Konfucia, která doma tak často slýchával, „ale mám-li se k ostatním chovat tak, jak chci, aby se ostatní chovali ke mně," pokračoval moudře, jako by to snad ani nebyl on, ovšem poté se odmlčel. Chvíli ještě nechal zbraň nataženou, sleduje strach v mladíkových očích. Pak ji ale sklopil k zemi.

„Vypadni," procedil skrze zaťaté zuby chladně směrem k Namjoonovi. Ten se k tomu notnou chvíli neměl, pouze stál jako solný sloup, ale jakmile Jungkook zmáčkl spoušť a pár kulek se zavrtalo do studené země nedaleko jeho špiček, učinil tak. Pak už se z onoho místa ozýval jen pláč. Zlomený pláč vystrašeného černovláska, kterému právě jeho mladé srdce puklo na několik částí.

13. března 1919

Kdosi zaklepal na dveře. Černovlásek, doteď bezcílně sedící na své matraci v prázdném domě, se beze slova zvedl a šouravým krokem šel otevřít. Návštěvník byl pro něj překvapením. Jestli však milým, to bylo sporné.

„Ahoj," uklonil se mladík stojící přede dveřmi, jakmile se otevřely. Černovlásek se na něj zamračil.

„Co chceš?" optal se stroze a bez pozdravu Jungkook, snažeje se vystupovat co nejpřísněji, snad aby tak dokázal zakrýt tu bolavou trhlinu, která po tomto člověku v jeho srdci zůstala.

„To, co jsem udělal, je neomluvitelné, vím," začal příchozí mladík mezi dveřmi a oříškovýma očima plnýma viny se vpil do těch chlapcových, „proto jsem se ani nepřišel ospravedlňovat."

„Tak proč jsi přišel?" štěkl po něm Jungkook. Musel, pokud nechtěl nechat vyplavat scou křehkost na povrch. Založil si ruce na hrudi.

„Chtěl jsem tě požádat o odpuštění," pronesl tiše Namjoon.

Mladší mlčel. Držel se, aby mu z očí nevytryskly slzy. Věděl, že by mu měl odpustit. Jejich učení to jasně říkalo. Odpouštět a neživit v sobě zlobu jsou prostředky k nápravě ostatních. Tuto větu mu matka v dětství vždy opakovala před spaním. Chtěla totiž, aby se mu zaryla do toho nejhlubšího podvědomí, aby lidem odpouštěl. I když to kolikrát bylo velmi těžké. Jako teď.

Když se vyššímu mladíkovi stále nedostávalo žádné odpovědi, s kajícností se přikrčil a postupně se jeho obě kolena zaryla do sněhové pokrývky studené země. „Prosím, Jeon

Jungkooku," začal, dívaje se do mladšího už mokrých očí, „Jagiya mého života, kterému jsem ublížil, i když jsem říkal, že neublížím," hlas se mu začínal třást, „prosím, odpusť mi mojí sobeckost a zbabělost." Mladší posmrkával, drobné slzy mu stékaly po tváři, na odhaleném krku se mu udělala husí kůže.

„Vstaň," poručil vyššímu roztřeseně. On tak učinil a černovlásek jej chytil svou zkřehlou rukou za tu jeho. Podíval se mu do nešťastného obličeje. „Chvíle s tebou," začal, „byly ty nejhezčí chvíle, který mě za posledních několik let potkaly," zmáčkl mu jemně ruku, vida, jak Namjoonovi s jeho dalšími slovy padá obrovský kámen ze srdce, „odpouštím ti."

O tři roky později - 12. března 1922

„Jungkooku!" ozvalo se z jédné z místností skromného domu ve vesnici Majeon-ri jemným ženským hlasem.

„Ano, Jieun?" zavolal černovlasý mladík nazpět, vida od starých, přesto však stále dobře sloužících kamen ve vstupní místnosti svou drobnou a laskavou ženu, jak k němu ladným krokem přichází s pleteným košem.

„Proč mi to neseš?" optal se jí s podivem.

„Myslím, že to jsou docela dobré věci na podpal. Alespoň se ti povede rozdělat oheň dřív než za pár hodin," usmála se popichovačně a snad, aby si to její milovaný muž nebral jako útok proti své osobě, mu vlepila drobný polibek na tvář.

„Dobře," zasmál se a spokojeně se díval, jak odchází zase do jiné místnosti. Jakmile si byl jist, že už Jieun dělá nějakou jinou činnost, začal se v koši přehrabovat. Byly v něm všemožné kusy nepoužitelné látky, z nějakého důvodu spoustu pomalovaného dřeva a pár cárů papíru. Všechno to třídil na dobře hořitelné a naprosto nehořitelné, až najednou jeho důkladnou pozornost upoutal právě jeden cár papíru s jakousi nedokončenou větou. Své temně tmavé oči doširoka otevřel překvapením a v hlavě se mu otevřel šuplík s dávno pochovanými vzpomínkami. Vždyť to psal on sám!

Tento papír spustil nekontrolovatelnou řetězovou reakci obnovování vytěsněných vzpomínek, nad kterými se v celé své parádě tyčil on. Jungkook nevěděl, jestli je stále ve městě, nevěděl, jestli odjel dále studovat, jak mu nejednou vyprávěl, nevěděl, jestli si někoho našel... nevěděl o něm nic, ale střípky minulosti mu v hlavě dělaly ucelený obrázek o jeho minulém já. O tom já, do kterého byl několik dní neskutečně zamilovaný.

Vstal ze země, papír si zastrčil za lem sivých kalhot. Vůbec nepřemýšleje nad tím, proč něco takového dělá, nebo co jej k tomu vůbec vede, se zavřel v malé ložnici, kterou s Jieun, svou manželkou, sdílel. Z komody, jež používal na oblečení, vyndal z pod složených košil malé a levné inkoustové pero. Jeho oblíbené pisadlo, kterým před třemi a půl rokem napsal právě tuto větu s vidinou, že si tak splní sen být velkým spisovatelem. Uchechtl se nad touto vzpomínkou a aniž by k tomu měl nějaký racionální důvod, rozhodl se tu větu dokončit. Proto se posadil na postel, onen cár papíru si rozložil na svém stehně a se smíšenými pocity, které nakonec vyvolaly na jeho věčně suchých rtech drobný úsměv, napsal:

Píše se rok 1918 1919 a do mého života přišel člověk, který... mi neumožnil si vzít moje kolo zpět.