1. SM
2. moonchild129
3. Sci-fi
4. Ano
5. BTS, Stray Kids, ATEEZ, Monsta X

Název povídky: Stíny pruhů minulých
Téma: Budoucnost, rok nespecifikován
Anotace: Lidstvo opustilo zpustošenou Zemi před stovkami let; miliardy přeživších přesídlily do soustavy planet Terra. Archeolog Kim Namjoon patří k několika málo šťastlivcům, kterým se naskytla příležitost se na Zemi navrátit. Jak však výprava pokračuje, Namjoon zjišťuje, že nic není, jak se zdá. Kam se poděli poslední obyvatelé Země? Kdo je autorem starého deníku? A co všechno jim dějiny úspěšně zatajily?
Pár: žádný, (Jimin/Taehyung friendship)
Poznámka: Omlouvám se, nechala jsem se při psaní trochu unést; rozsah povídky je 6700 slov. Doufám, že to moc nevadí...

Povídka:

I.

„Joone! Hej! Namjoone!"

Křik protrhl polední ticho a polekal vrabce poskakující kolem osamělé postavy usazené na lavičce v parku. Muž se za zvuku pleskajících křídel zavrtěl.

„Nam... Joone!"

Druhý výkřik byl hlasitější. Blíž. Sedící člověk zabručel. Ramena sebou škubla, než se navrátila k pravidelnému rytmu. Nahoru. Dolů.

„Jo... Joone," přihnal se k němu jako hurikán a vytrhl ho ze spánku. Cesta sypaná drobnými kamínky zaskřípěla pod prudce brzdícími podrážkami. „Kone... čně," lapal chlapec po dechu. „Našel... jsem tě."

Namjoon si rozespale protřel oči. Posedával venku, sluníčko jej příjemně hřálo a ukolébalo ke spánku. Ten byl teď násilím přerušen. „Co se děje?" ptal se, když poznal mladšího přítele, Jeongguka.

„Schvá... lili... to," koktal chlapec s hlavou skloněnou. Hrbil se v předklonu, ruce zapřené o stehna, neschopen popadnout dech. Utíkal celou cestu až z katedry.

Setřásl ze sebe poslední zbytky ospalosti a napřímil se v napjatém očekávání. Naklonil se k menšímu příteli blíž, ruku položenou na jeho rameni. „Co jsi říkal?"

Potřeboval vědět, že slyšel dobře...

Gguk před ním se narovnal a odhrnul zpocené vlasy z čela. „Schválili tvůj výzkum," opakoval srozumitelněji. Tváře se červenaly vlivem náhlé námahy, ale oči mu zářily štěstím, že právě on může být poslem dobrých zpráv. „Rada souhlasila s tvým návrhem. Pošlou tě na Zemi."

II.

Ve světě, kde mohl být, kým si jen zamane, zasvětil Namjoon své srdce archeologii.

Vydat se na Zemi, kolébku pradávných civilizací, a na vlastní oči uzřít pozůstatky starých měst, dýchat stejný vzduch, jako miliardy před ním, byl jeho sen. A teď, když univerzita podpořila jeho pojednání o zapomenuté kultuře staré planety a zařadila jej mezi úzký výběr šťastlivců-výzkumníků, si ho splní.

Kromě něj cestovali na Zemi další dva lidé.

Na palubě vesmírné lodi se pohybovaly i desítky techniků obsluhujících řízení a letovou kontrolu. Většinu z nich tvořili Jageové, nepočetný národ fialových hromotluků s hustou srstí a překvapivou zručností, nedocenitelnou v technickém průmyslu. Stejně tak zahlédl skupiny vědců i údržbářů. Dohromady jich mohly být dvě nebo tři sta, ale na povrchu Země stanou jen tři z nich.

Jimin patřil k těm, kteří sloužili jako živoucí připomínka lidstvu, jak daleko se vyvinuli. Jak potomci moderní lidské rasy přicházeli na svět. Geneticky upravení, naprogramovaní tak, aby do posledního kousku odpovídali požadavkům svých rodičů. Drobný příplatek, jeden podpis: a dokonalý potomek byl na světě!

Vlasy teprve třináctiletého chlapce zářily světle růžovou barvou. Jimin se je snažil zamaskovat přirozenou hnědou, ale barva se pomalu vymývala a zpod vybledlé svrchní vrstvy vykukovaly růžové prameny. „Naši chtěli holku," poznamenal s odevzdaností člověka, jež odpovídá na jednu a tu samou otázku stále dokola.

Jejich další spolucestující, Hoseok, se naopak zdál být od pohledu obyčejný. Štíhlý, ne vysoký, ne malý, s tmavými vlasy a dlouhým obličejem; velice se podobal původním obyvatelům Země. Odlišoval ho jeho postoj k životu.

„Rodiče chtěli umělce," vykládal svým společníkům rozvalený na pohovce ve společenské místnosti pár hodin po odletu. Na polštáři před ním ležela rozmontovaná jednoduchá elektrická svítilna. „Romantika, tanečníka. Ale na to já jim kašlu. Můžu si dělat, co chci," mumlal si pod vousy, teď spíš pro sebe než k nim.

„Proč jsi tady?" chtěl vědět Jimin.

„Moje volba," odsekl s důrazem na slovo ‚moje'. Dvě součástky, které se snažil připevnit k sobě, ne a ne spolupracovat.

Nezapadaly do sebe ani o hodinu a několik neúspěšných pokusů později. Teprve když se jedna pod hrubou silou rozletěla na pět částí a druhá vzápětí prosvištěla vzduchem, narazila do rámu dveří a uštípla kousek tmavého dřeva, zanechal Hoseok svého snažení.

Smetl nedokončenou lampu na zem a odešel pryč.

Do minuty přispěchala četa údržbářů a jali se pracovat na poškozených dveřích. Namjoon nehnul prstem, aby jim pomohl – byla to koneckonců jejich práce. On má jiné poslání. Přesto nemohl než neuvažovat... proč se vlastně namáhají s obyčejným rámem, který nijak neohrožuje jejich bezpečnost?

„Drobné defekty jsou minulostí," odvětil jeden z nich, aniž by vzhlédl od práce. „Teď je všechno perfektní."

Když o několik hodin později ležel natažený na lůžku, stále nad těmi slovy přemýšlel.

III.

Cesta za hranice sluneční soustavy až k Zemi, před stovkami let jevící se jako nemožná, trvala necelé dva týdny. Minuli Jupiterovo stádo měsíců. Nakrátko zahlédli i rudou planetu, Mars. Ale ani zdaleka se krásou nemohli měřit se Zemí.

Stačil jediný pohled, aby Namjoon pochopil, proč se Zemi přezdívalo modrá planeta. Pod vířícími mračny narušovaly tmavě modrý oceán jen zlatavé ostrůvky – kontinenty.

"Písek," okomentoval Jimin, který se k němu připojil.

Skutečně! Tam, kde ještě před desítkami let rostla tráva, zůstala jen holá místa. Ironie, pomyslel si Namjoon. Opustili Zemi, protože vysušili půdu v prach, zatímco u něj doma by o písek nezavadil.

Terra N4 patřila k prvním nově osídleným planetám a pyšnila se bohatou zásobou nerostných surovin. O materiál neměli nouzi; naopak, velký podíl vyváželi větším planetám určeným zejména pro bydlení. Rozbíjeli balvany na štěrk a ten drtili na jemný prášek. Těžili drahé kameny a pálili hlínu, ale písek? Bez šance. Nákladní lodě jej jednou týdně přivážely v kontejnerech ze sousední soustavy planetek.

„Za patnáct minut zahájíme přistání," informoval je jeden z Jageů, pověřen dohledem nad přistávací sekvencí. Namjoon přikývl, ale neotočil se. Modř Země jej přitahovala. Volala ho k sobě.

Zaznělo tiché cvak Hoseokova bezpečnostního pásu. Jimin sklouzl prsty po skle, něžně opisujíc zakřivení planety. Cítili to všichni: vrací se domů.

„Namjoone."

Zdráhavě se odlepil od okénka. Hoseok dvakrát poklepal na volné křeslo.

Usedl na své místo a nechal pás zapadnout do drážky. Z kapsy vytáhl ultranetovou destičku – předchůdce primitivních smartfonů – spárovanou s přístroji na palubě. Na planetě pro ni nenajde využití, není tak výkonná, aby zvládla ze Země komunikovat s vesmírnou lodí. Právě teď ale nabízela vítané rozptýlení.

Pohledem hypnotizoval hodiny v pravém horním rohu. Odpočet přeskočil na 10:00. Dosáhli oběžné dráhy Země. Kov skřípěl o kov, když se kus lodi – přistávací kapsle, v níž seděli – odpojoval od zbytku.

Zahájili sestup dolů do spárů gravitačního pole planety, když Namjoon obdržel novou zprávu. V předmětu stála jen dvě slova:

ZACHRAŇTE MĚ

IV.

Sláva.

Pojďte si ji vzít.

Čekám, čekám na vaše žalostný pokusy sebrat mi to, co je moje a ničí jiný.

Udavte se závistí, až mi budete lízat špičky bot, abyste mohli, byť jen nakrátko, ochutnat tu slast, sladký prachy hořkýho života.

Potřebujete mě. Potřebujete, na koho ukazovat prstem a říkat: to je ten odpornej sráč.

Jsem nepřítel společnosti.

Bezesný noci jednoho jsou oslavou druhých. Rozkousaný rty proti velkým slovům, to vám jde, žvanit, co?

Držte huby.

Nejsem sám, kdo objevil tajemství neúspěchu.

Jebat vaše patetický snahy.

Jebat vaše smutný životy.

Nezajímáte mě. Starám se o sebe. A proto jsem, kde jsem, zatímco vy se rvete mezi sebou, místo toho, abyste zvedli prdel a šli něco dělat.

Už mi vás ani není líto

Zpráva z minulosti.

Většina jeho známých už nějakou někdy obdržela. Zpravidla se nejednalo o nic jiného než o způsob dávno zesnulých lidí, jak otravovat životy svých potomků. Tahle zpráva musela patřit k prvním svého druhu; slabá zemská síť nebyla schopna vyslat ji do hlubin vesmíru.

Soubor otevíral s nadějným očekáváním poznání staré civilizace, ale obsah jej zklamal.

Smutné, myslel si, když pročítal prvních několik řádků digitálního deníku bezejmenného muže. Jeho problémy mu byly k smíchu.

Čest. Závist. Ego.

Uplynuly desítky let od doby, kdy lidstvo trápily tak přízemní věci. Dnes byli všichni šťastní.

Kontrolky hlásily úspěšné přistání na předem určeném místě. Hoseok rozepnul bezpečnostní pás a v sedě se protáhl. Namjoon vyskočil na nohy, nedočkavý chvíle, kdy konečně nabere pozemský vzduch do plic.

Než dostal příležitost, musela jejich tříčlenná posádka projít několika dalšími předepsanými protokoly. Postupně navštívili celkem sedm různých stanovišť, kde byli poučeni o všem možném; počínaje bezpečností a konče obzvláště zdlouhavou přednáškou o pozoruhodnostech místní flóry.

Za celou dobu nepotkali ani živáčka. Přepážky měly tmavá skla a instruktáž k nim přenášely reproduktory. Namjoonovi to přišlo zajímavé, ale, jak Hoseok poznamenal, Namjoonovi přišla zajímavá i ona nudná přednáška.

Po dvou hodinách byli tři členové výpravy vybaveni cestovními batohy, klíčkem od pozemního modulu k cestování po městě a úctyhodným množstvím pravidel a regulací, o nichž Hoseok prohlásil, že působí jako z minulého tisíciletí.

„Říká ti něco autentičnost?" sykl Namjoon. Na to Hoseok nenašel odpověď.

Hlas z mikrofonu se s nimi rozloučil. „Přejeme příjemný pobyt," popřál a s finálním zapraskáním utichl.

„Tak," Namjoon tleskl rukama, jako by na tento jediný moment čekal celý život. „Jdeme na to, ne?"

V.

Jsem sobec.

Ale na rozdíl od ostatních se s tím netajím. Všichni jsme sobci. Než vzpomeneme na druhé, nejdřív pomyslíme na sebe. Mám dostatek? Jaké to pro mě bude mít důsledky?

Já, já, já.

Nesobeckost je sračka. Lež, kterou se opájí jedinci příliš slabí a zbabělí na to, aby se postavili pravdě čelem. Kdo se naposledy vzdal svého, aniž by očekával něco na oplátku? Můžu se dělit, protože mám víc, než bych já sám potřeboval.

Nebo si to můžu přiznat rovnou. Jsem sobec a nedělím se, protože nechci.

Málo čím pohrdám víc než cizími problémy. Můžete to zaonačit, jak chcete. Světové problémy. Globální problémy.

Je mi jedno, čí jsou.

Nejsou moje.

Jediná celosvětová věc, na které mi záleží, na které bytostně lpím, je tolik omílaná sláva. Moje všecičko. Moje záruka toho, že zítra – protože zítřek přijde, a po něm další a další a další, nehledě na všechny ty kecy – bude život o krapet snesitelnější, než jinak bývá.

Můžete si to globálně přebrat, jak chcete.

Hoseok pilotoval pozemní modul ulicemi města. Nehrozilo, že by došlo k nehodě. Světla semaforů pohasla, pruhy přechodů přešly do ztracena. Silnice patřila pouze jim.

Přistáli pár kilometrů od centra, poblíž výjezdu z města. Hoseok zaparkoval na kraji silnice za vozidlem nápadně podobného tomu jejich.

Cestu, která sloužila jako hlavní komunikace, z obou stran lemovalo neudržované stromořadí. Větve ponechané svému osudu se sápaly k obloze zkroucené do nepřirozených úhlů. Koruny stromů tvořily přírodní střechu a vrhaly stín na silnici. Zelené přítmí zvolna přecházelo v černočernou tmu, skrz niž nebyl Jimin s to prohlédnout.

"Zvláštní," bručel Namjoon a škrábal se na zátylku. Zvuk jeho hlasu roztrhal ticho jako burácení vichřice. "Les by měl začínat až později..."

"Hm," odvětil Hoseok. To už Namjoon stihl sundat batoh ze zad. Pátral v jeho útrobách po oficiálním aktualizovaném atlase, který jim zapůjčili na Zemi.

Jimina přítomnost stromů nijak neznepokojovala. Semena sem nejspíš zanesl vítr z nedalekého lesa a rostliny, jimž nebránila lidská ruka, se v průběhu let rozlezly dál po okolí. Přesně tak, jak příroda fungovala u nich doma.

Pohledem dál pátral po něčem zajímavém.

Tam! V přítmí se zaleskla dvě drobná zlatavá světýlka.

Protřel si unavené oči a světýlka nakrátko zmizela. Vzápětí na něj mrkla kousek napravo od místa, kde je spatřil prvně. Chloupky na krku se mu zježily ve známém varování; někdo jej pozoruje.

Ohlédl se přes rameno. Atlas ležel odhozený na zemi. Namjoon se teď skláněl k obrubníku, v ruce svíral jakýsi drobný předmět a prohlížel si květinu se žlutými okvětními plátky. Hoseok se potuloval o podstatný kus dále od zapůjčeného vozidla. Ladně našlapoval na špičky a mimoděk při tom pohupoval boky, zahloubán do svých myšlenek.

Ani jeden o něj v tu chvíli nejevil zájem. Otočil se zpět. Odlesky mezi stromy stačily za tu krátkou dobu zmizet, ale nepříjemný pocit Jiminovi prozrazoval, že není sám.

Světýlka. Někde tam jsou.

Poháněn zvědavostí udělal první krok vpřed.

O třicet minut později se budou Namjoon s Hoseokem marně dohadovat, kdy a kde chlapce s růžovými vlasy zahlédli naposledy.

Původně jsem myslel, že se mi to vyhne obloukem, jako všechny ostatní kraviny toho rázu. A měl jsem samozřejmě pravdu.

Z části.

Neřešil bych to, kdyby nezačali mizet lidi.

VI.

Lidi jsou otravní. A někdy jsou tak debilní, že by si přinejmenším zasloužili vzít po hlavě tyčí na biliár, až by jim před očima naskočily hvězdičky.

Ale to ještě neznamená, že si přeju, aby všichni do jednoho pochcípali.

Úbytek populace od roku 2030 jsme vnímali jako součást života. Dnes se pyšníme osmi miliardami, a za týden už si s miliony z nich nikdy nebudeme moct potřást rukou.

Hurikány patří k životu na Zemi. Stejně tak tu a tam zmizí nějaké město pod vodou. Pár slz a následně turistická senzace; nic jiného z toho nevzejde.

Ani prvních pár oficiálních zmizení nevydalo na velkou show. Tříminutová reportáž ve večerních zprávách. Je nás tu osm miliard. Když přestane bít deset srdcí, jsou to zanedbatelné ztráty.

Bylo mi to jedno. Je nás tu moc, říkal jsem si. Čím míň, tím líp. Ach ano, úleva planetě a další kecy.

Ne.

Míň lidí, míň problémů.

Tak jednoduché to je.

Když se Jimin nevracel, Namjoon rozhodl, že se vydají na obhlídku okolí. Nastavili lesu záda a zamířili hlouběji do města, kam se Jimin pravděpodobně zatoulal.

Jejich kroky se rozléhaly opuštěnými ulicemi.

Procházeli kolem obchodů s okny zatlučenými dřevěnými prkny. Zavřeno, hlásila cedulka na dveřích. Tabule, na které lidé tehdy psali křídou polední menu, působením času vybledly a popraskaly. Na cestě se povaloval odpad v podobě rezavých trubek, křivých hřebíků nebo rozbitých lahví. Alkohol se z nich vypařil dávno; zůstaly jen střepy.

Netrvalo dlouho, než stanuli na větší otevřené ploše; náměstí, uvědomil si Namjoon. Najednou nevěděl, co dřív: jestli si okusovat nehty z Jiminovy nepřítomnosti, nebo vybalit z batohu kladívko a štěteček a pustit se do zkoumání zašlé nefunkční fontány stojící uprostřed čtvercového prostranství.

Rozhlížel se kolem v bláhové naději, že někoho přece jen spatří, ale ani tentokrát nikoho nezahlédli. Místo povykujících hlasů a klapání podpatků o dlaždice se vzduchem neslo ťukání zobáku o rezavý plech pouliční lampy.

Na chvíli měl pocit, že snad zachytil povědomý pohyb koutkem oka; když se za ním otočil, spatřil jen igelitový pytlík zmítající se ve větru.

"Nepřijde ti divné, že jsme ještě nikoho nepotkali?" zeptal se, očima pátraje v bočních uličkách.

"Vím já?" pokrčil Hoseok rameny. "Asi jsou zalezlí v práci. Co je za den?"

"Čtvrtek, myslím."

"Tak vidíš."

Namjoon se ale nenechal odbýt tak snadno. "Myslel jsem, že jich tu mají žít dva nebo tři tisíce. To není tak málo, abychom na nikoho celý den nenarazili!" přemýšlel nahlas.

"Možná jsme jen ve špatné čtvrti," navrhl Hoseok. Víc, než prázdné město ho trápilo smítko prachu zachycené ve svetru.

"Možná," připustil váhavě. Zbloudilý sáček jim proletěl nad hlavami a zmizel nad střechami.

"Tak pojď," tahal ho Hoseok za rukáv. Připomínal mu znuděné dítě na návštěvě u prarodičů. "Jimin se beztak šel jenom projít a zabloudil. Najde se," přemlouval Namjoona.

"Asi jo," souhlasil. Naposledy se rozhlédl po prázdných ulicích, než následoval Hoseoka zpátky k modulu.

Hoseok má pravdu. Zatímco bezcílně bloumají městem, Jimin se nejspíš vrátil k místu, kde přistáli, a teď se diví, kam se oba poděli. Ano, kývl hlavou za chůze, přesně tak to určitě bude.

Musí být.

Vrátil jsem se domů do Seoulu, jen aby mi realita jednu ubalila pěstí do obličeje.

Můj bratr se už tři týdny pohřešuje.

VII.

Nehledal jsem ho. Seděl jsem doma na prdeli a předstíral, že dveře do jeho pokoje neexistují. Máma o něm nemluví. A já nejsem debil, abych píchal do vosího hnízda.

A není to jenom on. Tisíce případů po celém světě. Po zdlouhavém období vyplněném přírodními katastrofami se nově vysílají za vlasy přitažené spekulace a stále se prodlužující seznam pohřešovaných.

Alf Bjelland

Zsófia Krausz

Furkan Suvari

Min Ju

Ne. Nemá to cenu. Proč se tížit vzpomínkami na ně? Nevrátí se.

Lidé beze stop mizí ze svých domovů. Večer ulehnou do postele. Nevím, kde se probudí ráno. Jestli se probudí. Nepomáhá nic. Zámky na dveřích. Zabedněná okna. Změna identity ani život v pohybu. Dostane se to všude, ať je to cokoliv.

Kéž by je radši odneslo moře.

Kamery nezachytily nic než rozmazané stíny. O to je to horší. Neznámý nepřítel, monstrum bez podoby a tváře, do níž byste mohli plivnout.

Uzavřeli Seoul. S celosvětovým turné se můžu rozloučit. Kurva.

Jimin se toulal na okraji lesa. Divoká cesta si našla cestu skrz popraskaný asfalt. Její trsy mu sahaly téměř ke kolenům. Jak šel dál, silnice zmizela úplně a nahradila ji měkká, vlhká půda.

A tam, mezi dvěma stromy, ho poprvé uviděl.

Tvor na první pohled připomínal člověka. Stál na dvou nohách, nehybně přikrčený před náhodným pozorovatelem. Zpod hustých vlnitých kadeří vykukovala jen špička nosu: černá, podobná rohovité kůži zvířecího čenichu. Po okrajích čelistí rozeznal Jimin tenké bílé chloupky, z části zakrývající nejvýraznější rys – tmavý pigment utvářející na kůži nesouměrné čáry. Pruhy se táhly od krku dolů, přes klíční kosti až k nahému trupu. Stejných značek si všiml i na bosých chodidlech.

Stvoření si jej prohlíželo s obdobným zájmem, jako on je. Teď rozeznal tmavé oči, když cizinec zvědavě nakláněl hlavu ke straně a pokukoval po růžových vlasech. V okolní záplavě hnědé a zelené působila křiklavá barva jako pěst na oko.

"TaeTae," promluvil tvor znenadání. Jeho hlas byl překvapivě hluboký, s těžkým přízvukem. Nehovořil lidskou řečí.

"TaeTae?" napodobil Jimin zvuk, jak nejlépe dokázal, aniž by přerušil oční kontakt. Snad za to mohlo chudé světlo, ale Jimin měl i na krátkou vzdálenost, která je od sebe dělila, problém rozeznat zorničku od duhovky.

"TaeTae," promluvil cizinec znovu a tentokrát zlehka poklepal dlaní na hruď.

"TaeTae," zopakoval po něm o poznání sebejistěji. "Ty, TaeTae."

TaeTae – jak doufal – pohodil hlavou na souhlas. Řada překvapivě bílých zubů se blýskla do tmy v grimase, která mohla stejně dobře znamenat jak úsměv, tak výzvu.

Cizinec však trpělivě vyčkával na chlapcovu reakci. "Jimin," vyslovil zřetelně. Zvuk doprovodil obdobným posunkem, jaký předtím použil TaeTae.

"MinMin," opakoval tvor s legračně nakrčeným nosem, usilovně soustředěný na neznámé jméno.

Zavrtěl hlavou. "Ji-Min," slabikoval trpělivě tónem, jakým by rozmlouval s dítětem. "Jimin."

Teď byla řada na cizinci, aby nesouhlasil.

"MinMin," stál si za svým. Na podporu svého stanoviska si dupl nohou. "TaeTae. MinMin."

"TaeTae. MinMin," podvolil se Jimin. "TaeTae," ukázal na něj, "MinMin, kamarádi?" dořekl a objal se rukama kolem ramen. TaeTae pohyb zopakoval. Tentokrát nijak nenaznačil souhlas, ale Jimin naznal, že to prozatím stačí. Už se nebál, že by na něj tvor zaútočil.

VIII.

Chybí mi J

Shit.

Nejhorší není jeho absence. Nejsou to jeho šaty, které na mě náhodou vypadnou ze skříně. Není to jeho oblíbený hrnek, který vyhrál na školním karnevalu, když jsme byli oba ještě malí usoplenci. Není to fotografie s ohnutým rohem neuměle nacpaná za laciný rámeček pověšený v přítmí chodby.

Nejhorší je, že není nikdo, koho bych mohl vinit.

Cizinec se natáhl jeho směrem. Než Jimin stihl ucuknout před nenadálým pohybem, TaeTae už jej držel za zápěstí a tahal za sebou.

"Ta," ukazoval před sebe. Tentokrát o významu slova nebylo pochyb.

Nečekal, až se podívá, kam ukazuje. Vyrazil. Chlapce vlekl za sebou v pevném, nikoliv surovém sevření.

Jimin klopýtal po nerovném terénu. Kořeny stromů se bavily krutou hrou, když podtrhávaly chlapci neznalého lesa nohy pokaždé, když nakrátko nabyl nové jistoty. Ztratil rovnováhu, ale TaeTae ho nenechal spadnout. Slevil z ostrého tempa, než Jimin opět stál oběma nohama na zemi, a teprve poté znovu vyrazil.

Ruka podivného člověka byla velká, mnohem větší než Jiminova. Dlouhé štíhlé prsty bez námahy omotaly jeho zápěstí jako popínavé rostliny.

V matném světle zbloudilých paprsků rychle ztratil pojem o cestě. Netušil, kam jej pruhovaný vede. Svižné tempo, kterým se TaeTae proplétal skrze houští, oproti tomu značilo neomylnou jistotu.

V zamyšlení nepostřehl, že TaeTae zastavil. Narazil do širokých zad, až málem upadl.

Tygří člověk mu věnoval vyčítavý pohled. Přiložil dlaň k obličeji a přitiskl ji na rty. Tiše.

Než se v něm stihla probudit zvědavost, pochopil, proč zastavili. Proti nim se blížila skupina podobných tvorů, jako TaeTae. Zastavili jako jeden muž pouhých několik kroků od nich. TaeTae se instinktivně postavil mezi Jimina a rozestupující se řadu.

"TaeTae!" vykřikl tvor, který šel až úplně poslední. Nyní se protáhl dopředu. S rozkročenýma nohama a rukama odtaženýma od těla působil větší, než ve skutečnosti byl. Na rozdíl od ostatních halila jeho trup zvířecí kožešina.

Muži se dali do řeči. Jimin jejich rozhovoru nerozuměl, ale cítil tón, kterým spolu hovořili. TaeTae se svým druhem nesouhlasil. Rozmlouval za doprovodu složitých posunků, zatímco druhý škubal hlavou ke straně a cenil zuby. S každým dalším trhnutím byly jejich hlasy hlasitější.

Rozeznal v jejich hádce (teď už nepochyboval, že se jednalo o hádku) povědomý zvuk. MinMin.

Předmětem jejich sporu byl on.

"MinMin!" obrátil se k němu TaeTae a potvrdil tak Jiminovy domněnky. "Ta!" trhl hlavou k cestě, kterou přišli. "MinMin, va kamadi?" naznačil gesto, které Jimin předtím použil k návrhu přátelství.

Přikývl. "MinMin, TaeTae, kamarádi," ukazoval vůdci skupiny. Toho však reakce neuspokojila. Hašteření druhů se opět rozeznělo lesem.

"Va," opakoval TaeTae slovo nahlas s nadějí, že chlapec pochopí. "Na. Va. Si. Tyr. Pje."

Jak se záhy ukázalo, Jimin nechápal. Zkusil to tedy jinak. Mluvil pomalu, každé slovo doprovodil příslušným gestem. "MinMin – na. MinMin, TaeTae – va. MinMin, TaeTae, GyuGyu," ukázal na svého druha, "si."

Teď už mu docházelo, co se po něm chce. "TaeTae – na. MinMin, TaeTae – va," ujišťoval se, že pochopil správně. Pro jistotu zaměnil pořadí jmen.

TaeTae přikyvoval a cenil na něj zuby. "MinMin, ta va kamadi?" zopakoval otázku.

"Ano. MinMin, Namjoon, Hoseok," představoval svoje společníky. TaeTae je nejspíš zahlédl na okraji stromořadí před městem. Že by chtěl mluvit i s nimi? Proto se pohádali? "Kamarádi. Si."

Jeho souhlas byl zdálo se vším, co GyuGyu potřeboval. Vyštěkl rozkaz a tucet tvorů kolem zaujalo místo ve formaci připomínající hlavici šípu. GyuGyu zůstal jako předtím bezpečně skrytý za masou těl. Špička útvaru scházela.

"TaeTae!" zavrčel. Jmenovaný po krátkém zaváhání vykročil vpřed a zařadil se na čestné místo na špici.

"MinMin, tu!" rozkázal, aniž by mu věnoval poslední pohled. Brada hrdě směřovala vstříc korunám stromů. Oči se upíraly na stezku před nimi.

"Veda ved!" vykřikl TaeTae. Vzduch vyplnilo pleskání křídel ptactva polekaného hlasitým zvukem.

"Veda ved!" tucet hrdel odpovědělo jako jeden muž. Bez dalších pobídek vyrazili rovnoměrným klusem vpřed.

Jimin sledoval pomalu usedající prach zvířený bosými chodidly. Pokusil se je následovat – nechce být sám, nechce být sám – ale brzy ztratil stopu. Potloukal se mezi stromy a prolézal skrz ostružiní rozlezlé po zemi.

Škobrtal v jeho stopách dlouho, než dovolil pravdě, aby jej zavalila svou tíhou.

Sám cestu z lesa nenajde.

A tak viním sebe.

IX.

Kolik lidí musí zmizet, abychom si toho vůbec všimli? Co znamená jeden, dva, tři, tisíc v záplavě osmi miliard životů?

Nic.

Neznamená to nic.

Tisíc; tolik stačí k tomu, aby se začalo mluvit.

Milion, a snad pocítíme změnu.

Kde bude náš příští práh?

Mluvíme, mluvíme, neděláme nic jiného! Tolik plánů a návrhů, tolik možností a způsobů... Ale kdy skutečně začneme něco dělat?

Pravda je taková; jeden milion, ač pro mnohé nepředstavitelné číslo, neznamená nic. Absolutně nic. Milion dnes a další dva zítra. Milion těl, milion duší, milion nenaplněných životů. Prachobyčejné nic.

I když nás chcíplo osmdesát takových milionů; pořád jsme jen o jedno ubohé, ušmudlané procento chudší.

A ať už si nalháváme cokoliv, v hloubi duše to moc dobře víme.

Jimin se nevracel. Namjoon zkoumal zem pátraje po stopách, které za sebou chlapec mohl zanechat. Hoseok mu s rukama v kapsách nakukoval přes rameno, než ztratil zájem a místo toho se rozhlížel po okolí. Batohy nechali odložené stranou.

Namjoon se právě zvedal z pokleku a oprašoval si kolena, když jej vyrušil hlas.

"Někdo nás sleduje."

Narovnal se. Pohlédl směrem, kterým Hoseok ukazoval; ke kraji lesa. Křovím se mihl pohyb následovaný matným zábleskem.

"Pozor!" zaječel a sám se vrhl k zemi.

Hoseok reagoval okamžitě. S pohotovostí, jakou Namjoon ještě nikdy neviděl, odskočil mimo dráhu smrtelné střely. Kočičí reflexy mu zachránily život. Letící šíp minul střed hrudníku a škrábl do svalu nad loktem.

Jen co šíp minul jeho zorné pole, vyvalila se z lesa tlupa lidí s pruhy po celém těle. S uši drásajícím křikem se valili přímo na ně.

Na nic nečekal. Popadl Hoseoka zaskočeného náhlou bolestí za límec a vystartoval. "Pryč, pryč!" pobízel k rychlejšímu tempu a kličkoval k pozemnímu modulu.

Další šíp prosvištěl kolem. S tupou ranou se zabodl do dveří vozidla vzdáleného pouhých několik kroků od nich.

S hlavou skloněnou Namjoon otevřel dveře. Hoseoka strkal před sebou. Sám zapadl dovnitř jen zlomek vteřiny před tím, než cíl našla i druhá střela.

Dveře se s prásknutím zabouchly. Země se jako ozvěna otřásala dusotem nohou. Vzduchem se nesl bojový pokřik v jazyce, jemuž nerozuměl.

Zatímco Namjoon lapal po dechu, Hoseok doběhl k ovládání a snažil se nastartovat.

"Leť! Leť!" křičel jako smyslů zbavený. Motor mocně zaburácel, až přehlušil povykující hlasy tygří tlupy. Loď se otřásla a poskočila kupředu.

Neviditelná síla jim zatarasila cestu. Trysky řvaly nelibostí. Hoseok bušil do čudlíků, bez reakce.

"Tak dělej!" vřískal Namjoon, strachy bez sebe.

"Já se snažím!" ječel Hoseok a škubal páčkami tam a zpět. "Nefunguje to!"

"Pozor!" Strhl Hoseoka k zemi těsně před tím, než se panel nad jeho hlavou prohnul pod prudkým nárazem. V plechu zůstal vyražený obrys těla.

Navazuji kontakt...

Navazuji kontakt...

Spojení ztraceno.

S hrůzou v očích zírali na dvě slova na monitoru zářící zlověstně rudou barvou.

"Komunikační systém," vydechl Hoseok zastřeným hlasem, téměř jako ve snu. "Museli porušit přijímač. My... My nemáme..."

"Tiše," přiložil prst k ústům. Přísahal by, že nad stropem zahlédl tmavou siluetu.

Čekali v naprostém tichu, strnulí jako sochy, napjatí, vyděšení z neznáma. Další úder nepřišel. Namjoon si však nedělal iluze. Věděl, že někde tam budou.

Jeho společník došel k podobnému závěru. "Můžeme zkusit zase nastartovat," navrhl a zamířil k ovládání.

Kolena pod ním nakrátko povolila. Před pádem ho zachránila řídící konzole. Krví nasáklý rukáv zanechal na panelu rudou šmouhu.

"Sedni si," poručil Namjoon. Teprve teď si vzpomněl šrám na Hoseokově paži. "Musíme to něčím zavázat, jinak-" odmlčel se. Nechtěl myslet na to, co jinak. Sklonil se, aby prozkoumal úložné prostory, zda v nich neobjeví něco užitečného.

Lékárničky s sebou vezli rovnou tři, v každém batohu jednu.

V batozích, které zůstaly venku, připomněl si hořce.

Úplně vzadu, zastrčenou v jedné přihrádce, objevil zapomenutou deku. To bude muset stačit. Škubnutím z ní utrhl pruh látky.

Hoseok těžce oddechoval. Už se nesnažil nahodit ovládání, adrenalin držící jej na nohou vyprchal. Seděl v křesle s nahrbenými zády, předloktí opřená o kolena. Očima bloudil po místnosti. Jen tu a tam sykl bolestí mezi nesouvislým proudem slov.

"To přece... Ne, musí existovat... Jau! Musí... Jiný způsob," drmolil skrz zaťaté zuby, zatímco Namjoon cípem látky stíral zasychající krev. Kéž by tak měli vodu...

"Seď klidně."

Hoseok se k němu obrátil; překvapeně si ho prohlížel, jako by si teprve teď všiml, že v modulu není sám. "Přece by se nespolehli jen na... Ah! Na jeden systém..."

"Nevím, Hoseoku."

"Nedává smysl... Nemůže rozbít... Jen tak... Jsme přece tady..."

"Drž," poručil stručně. Překryl ránu kapesníkem složeným do čtverečku a upevnil jej na místě pomocí dalšího pruhu látky. Utáhl jej pevně a zavázal na uzel. Víc nedokázal.

"Najdu... Zkrat v obvodu... Spínač... To ten otřes," mumlal Hoseok, dočista zapomínaje na svého druha. Obvazem na ruce prosakovaly drobné červené kapičky. "Rána... Obvod, jasně..."

"Nespravíme to, Hoseoku."

"Izolace... Odpor je... Není... Až přijdou..."

"Jsme v tom sami."

X.

Dvě miliardy, šest set šedesát pět milionů, sto šedesát tisíc. S tolika bezvládnými těly si pohrává hladina oceánu. Tolik hrudí rozdrtily sutiny. Tolik kůží sežehl básníky opěvovaný sluneční svit. Tolik se už nikdy nevrátí domů. Tolik nás muselo umřít, abychom se vůbec zmohli na protiúder.

Jsme krysy. Mrskáme ocásky kolem sebe, hryžeme do všeho, co se pohne. Bojujeme předem prohrané války, bez možnosti úniku z pomalu se stahující smyčky. A víme to. Moc dobře to víme.

Dnes je velký den. NASA vydala oficiální prohlášení. Do tří měsíců opustí lidstvo planetu.

Nejsem debil.

Obyvatelnou planetu s podmínkami příznivými pro život možná objevíte přes noc. Ale únikové rakety dostatečně velké k transportu ne milionů, ale rovnou miliard lidí včetně vody, jídla a dalších nezbytností pro přežití, se nesestrojí lusknutím prstu.

Věděli o nich celou dobu.

TaeTae znal historii svého druhu. Věděl, kým je, věděl, jaké je jeho poslání. Stejně tak znal příběhy z toho, co rada starších označovala jako temné časy.

Lidské časy.

Země se smilovala nad shrbenými lidskými hřbety a podala jim pomocnou ruku. Ruku, již si prachsprostě přivlastnili, zotročili, a nakonec roztrhali na cáry v záchvatu hamižnosti. Nenažraná rasa neměla nikdy dost. Korunovali se pány oceánů, dobyvateli pralesů, sultány pouští. Země v tichosti snášela utrpení, k jemuž ji lidé připoutali, než měla konečně dost.

Ještě před bouřemi a otřesy však přišli její ochránci.

Země si vzala, co jí po právu patří; vzala člověka a obrala ho o chamtivé lidství, svými spáry rozryla hladkou kůži. Otrokáři se stali jejími nejvěrnějšími služebníky. Tygřím lidem.

TaeTae byl podobně jako jeho předci svázán stejným posláním.

Lidé jsou zlí. Lidé jsou odporní. Pro dobro světa lidé musí zemřít.

Zabili je mockrát.

Vrátili se, jak jinak. Pozoroval je zpoza houští, jak vystupují z vozidla a prohlížejí si okolí. Věděl, že zakrátko zamíří do města, jako tolikrát před tím. Ruiny lidi přitahovaly. A skutečně!

Až na to, že třetí, sotva chlapec, zvolil jinou cestu.

GyuGyu neznal pochopení. Nechal MinMina bloudit lesem, kde stromy naslouchají pouze svým pánům s čistými srdci. Nechal chlapce hladovět a mrznout, samotného. Věděl, co přijde. Až zabije chlapcovy druhy, poručí GyuGyu vléct jejich těla porostem. A potom, zkrvavené, nehybné je pohodí lidskému mláděti k nohám.

MinMin je člověk. Špatný. Ublíží. Zemře.

Ale chlapec jej následoval. Nezaútočil na něj, ačkoliv ho zastihl nepřipraveného. Nezavolal zbytek skupiny na pomoc. Nenesl zbraně, sekery ani oheň, jak starší vypravovali.

Utíkal za ním, poslušně v jeho stopách. Nezalekl se přesily, postavil se prchlivému tygrovi čelem. TaeTae cítil sympatie k člověku.

Byli... jak jen to říkal? Kamadi.

Nenechá svého kamadi napospas druhům.

Jednal impulzivně. Utíkal s větrem o závod, kličkoval mezi stromy, přeskakoval vyčuhující kořeny. Kamínky odletovaly od bosých chodidel. Ani se nezadýchal, když stanul na paloučku, kam nechal GyuGyu chlapce odvést. Ten však nebyl k nalezení. Jediné, co našel, byl uleželý kruh trávy; místo chlapcova posledního odpočinku.

Po MinMinovi se slehla zem.

Kolik se nás doopravdy zachrání? Kolik nás odnesou do hlubin vesmíru transportní lodě? A kolika z nás mezitím plíce naplní voda? Kolik nás shoří, kolik nás pohasne? Kolik nás zmizí, beze stopy, kolik nás okradou o vzpomínky na tváře minulosti?

Jakou mám skutečně šanci?

XI.

Nemají pro mě využití.

Věděl jsem to od samýho začátku. Cena, moje cena, se odvíjí od toho, jakým služebníkem společnosti budu. A já sloužil, roztrhal jsem se na kousíčky a ty věnoval světu, smazal jsem svoji existenci slovo za slovem, skutek za skutkem – a pro co?

Udělali jste ho ze mě. Udělali jste ze mě arogantního hajzla a já souhlasil. Vymodelovali jste mě k obrazu svému a pak jej zapálili pro vlastní potěšení.

Kdo vlastně jsem?

Vědci, potřebujeme vědce. Tým hlavounů s pusou plnou velkých slov. Silné paže dělníků zocelené tvrdou prací, zlámané nehty zahradníků i nažehlené límečky úředníků. Potřebujeme budovatele, potřebujeme zásobování, potřebujeme vůdce. Žádní umělci. Svět nepotřebuje nikoho, jako je Suga.

Nejsem umělec.

Nikdy jsem nebyl.

Hoseok ležel opřený zády o ovládací panel palubní desky. Hlava mu přepadla dozadu, týlem spočíval na řadě oranžových čudlíků. Pramínky vlasů se leskly potem. Popraskané rty se v neklidném spánku pomalu pohybovaly. "Vydržíme," mumlal, ztracen v bludišti svého vlastního světa, kam za ním nikdo nemohl. Levá paže bezvládně visela podél zkrouceného těla.

Dráty, vodiče, vykukovaly zpod otevřeného panelu pod řídící konzolí.

Vystřízlivěl z falešných nadějí, že by jim mohl někdo přispěchat na pomoc. Jejich volání zůstalo bez odpovědi. Nepřijde nikdo.

"Jsou mrtví, Hoseoku." Konečně pochopil. Pochopil, proč je nezahlédl...

Namjoonův hluboký hlas si našel cestičku do Hoseokova podvědomí. Natočil hlavu jeho směrem. Jen nepatrný pohyb, ale spolu s pravidelně se zvedající a klesající hrudí dokazoval, že Hoseok pořád žije.

Že ještě není po všem.

Brzo bude.

Pohrával si s bílým kamínkem, tak akorát velkým, aby příjemně zapadl do dlaně, který zvedl na kraji cesty krátce po příjezdu. ‚Přivezeš mi suvenýr, Joonie?' škemral Jeongguk těsně předtím, než se objali na rozloučenou. Připadalo mu to tak dávno.

‚Přivezu,' sliboval a čechral mladšímu vlasy.

Pohledem zabloudil zpět k Hoseokovi. Jak dlouho se znají? Deset dní? Nebo snad už čtrnáct?

Mléčné okenní tabulky dovnitř nepropouštěly světlo. Snad je po půlnoci, hádal Namjoon, zoufale se snažíc nemyslet na masu žíhaných těl pohřbívající vozidlo pod svou vahou.

Nejsou přátelé. Nemá ponětí o Hoseokově životě, o kamarádech a blízkých, o ambicích a snech.

Zná jenom sténání deroucí se z vyprahlého hrdla, stezky, jež po sobě zanechaly potůčky krve stékající po svalech dolů, pomalu zasychající na dlouhých, štíhlých prstech zkroucených v křeči. Zná škubající oční víčka a ostře řezanou čelist zaťatou v posledním vzdoru.

Nezná Jung Hoseoka, nýbrž jen syrovou podstatu jeho existence.

Proti proudu. Za každou cenu.

Nezáleží na tom, kým je ani jaká cesta je svedla k sobě. Právě teď mu je nejmilejším na světě.

Mumlání nakrátko ustalo. Ohryzek na krku sebou slabě škubl, když Hoseok naprázdno polkl. "Dokážu... Páčka..." přesvědčoval neznámé figury říše snů.

"Jsou mrtví, Hoseoku," zopakoval. Kamínek se vtiskl hlouběji do dlaně a nakrátko zahnal paniku, která se hrozila zmocnit Namjoonova těla. Cítili se stejně jako on? Poslední lidé planety Země?

Zeptá se jich, až se setkají. Jeho tělo si vezme stejná půda, stejná zem, jako tenkrát je, a nakrmí se jejich kostmi, než je uloží k věčnému spánku. Udělala to jednou. Připraví své naposled i podruhé.

Kamínek se skutálel na zem mimo jeho dosah. Zavřel oči. A nalezl mír.

"Jsou mrtví už stovky let."

Umění je jen pojem, prachsprostá záštita sloužící jako obhajoba toho, že děláme něco jinak, než se dělat má. Naše ochranná známka, naše bezpečí před soudy společnosti. Naše propustka k přijetí.

Nejsem umělec, jsem inovátor, tvůrce.

Nikdy jsem nechtěl nic jinýho, než –

Jsem Min Yoongi.

Jsem člověk.

- nikdy jsem nechtěl nic jinýho než přežít.

XII.

Posrali jsme to.

Teď už chápu, už kurva vím, jasný? Ignorovali jsme všechny náznaky. Smáli jsme se, zatímco jsme přilívali benzín do ohně.

Evakuace, velký úprk, plán B. Na jménech nezáleží. První miliarda oblékla skafandry a dala sbohem Zemi.

Pátá flotila únikových lodí hlásí pozastavený odlet. Technické závady. Přehřátí.

Ani hovno.

Podél Amazonu mizí transportní lodě. Mluví se o nich jako o strážcích lesa. Tygří lid. Hybridi.

‚Kde se vzali?' bude se ptát dnes večer už posté televizní hlasatel, nezkušený moderátor s roztřesenýma rukama, jehož na pozici hlavního zpravodaje přeřadili teprve nedávno.

Byli tu vždycky.

Nezabije nás globální katastrofa.

Zabijou nás oni.

Jimin se plížil skrz vysokou trávu a nízké keře na okraji lesa. Večerní stíny roztančily zdánlivě opuštěnou scenérii a pomohly tak chlapci zůstat nezpozorován. V ruce třímal lesklý list papíru. Strana z Namjoonova atlasu. Po zbytku knihy nebylo ani památky, stejně tak po jejím majiteli.

Tygří lidé obklíčili přistávací modul na výjezdu z města. Zprvu nedočkavě přešlapovali v kruhu kolem něj. Jak den stárl, válečníci se rozcházeli různými směry, až nakonec zůstal jen jediný, nejvytrvalejší, usazený naproti dveřím modulu. Jiná cesta ven nevedla.

Jeho kamarádi musí být vevnitř. Tygři je zastihli nepřipravené. Namjoon a Hoseok uprchli do bezpečí vozidla a teď nemohou ven. Musí jen najít cestičku...

V zamyšlení přeslechl praskání větviček. Blížících se kroků si všiml až příliš pozdě.

Popadl tlustý klacek jako kopí, připraven bránit se útočníkovi. Místo hlídky před ním stál TaeTae.

"MinMin," začal, ale Jimin mávl provizorní zbraní, až byl tygr donucen ustoupit.

"Nech mě být," syčel chlapec. Třesoucí se ruce prozrazovaly chabě skrývaný strach.

Podruhé se nepokusil přijít blíž. "MinMin," opakoval mimo dosah větve, "kamadi."

Zavrtěl hlavou. "Moji kamarádi jsou tam," bradou trhl směrem k modulu. Tygr nechápal význam lidských slov, ale gestu rozuměl. Sledoval pohledem směr, kterým Jimin ukázal, až zrakem spočinul na druhovi strážící modul.

"MinMin kamadi ta?"

"Namjoon a Hoseok," potvrdil.

"MinMin, am vedi ta?"

Odpověděl ve svém jazyce. "Musím jim pomoct."

"Po-mot?"

"Pomoct," přisvědčil. TaeTae nakláněl hlavu ke straně jako zvědavé dítě. Jimin sklonil větev k zemi.

"MinMin, Namjoon, Hoseok. Si kamadi. Kamadi ta. Kamadi ne dobré. Pomoct."

Užíval jednoduchých slov. Když mluvil, široce se usmíval v naději, že TaeTae pochopí přátelský význam.

"JoonJoon i SeokSeok. Veda mi po tui kamadi. MinMin, tan tu," vychrlil ze sebe polohlasem.

Než mohl Jimin zareagovat, TaeTae vyskočil na nohy a zmizel. Několik sekund na to zahlédl ramenatý stín mířící k modulu. Postava mu střídavě mizela z očí a zase se objevovala. Pohyboval se rychle s nadpřirozenou lehkostí.

Zjevil se před strážným jako duch. Jestli to však druhého tygra zaskočilo, nebyl s to z dálky posoudit. Rozeznal divoká gesta, jichž TaeTae rád užíval. Strážný odpovídal podobně, ačkoliv zdaleka ne s takovou vervou.

Nedohadovali se dlouho. Po necelé minutě mávl druhý tygr rukou, protáhl se a odkráčel mimo dohled. TaeTae se rozhlédl kolem, než chňapl po klice u dveří, škubl s ní, a zmizel vevnitř.

Jimin zatajil dech. Osud chlapcových společníků teď leží v rukou tygra.

XIII.

Dveře se nehlučně dovřely. Postava ležící na zemi se neklidně zavrtěla. Tygří válečník opatrně přešel ke dvěma spícím společníkům. Poklekl vedle vyššího a jemně s ním zatřásl.

„JoonJoon? SeokSeok?"

Namjoon pootevřel oči.

„Mi TaeTae." Neztrácel čas s podrobnostmi, omezil se na to nejdůležitější. „TaeTae, MinMin, kamadi."

„Kamadi," mumlal Namjoon, napůl v bezvědomí.

Tygr jím zatřásl znovu, silněji. „Kamadi!" šeptal naléhavě. „MinMin. Min... Imin," snažil se vyslovit zvláštní zvuk chlapcova jména. „Chimin. MinMin!"

„Chimin," opakoval Namjoon. „Chi... Min." Prudce se posadil, rázem při vědomí. Tygr polekaně couvl před nečekaným pohybem. „Jimin," promluvil zcela zřetelně Namjoon. „Jimin! Kde je Jimin?"

„MinMin!" přikyvoval TaeTae jako o život. „MinMin, kamadi. TaeTae," pátral po správném slově, které předtím zaslechl. „Pomoct." K jeho převeliké spokojenosti Namjoon pochopil.

Namjoon se postavil sám. Společně uchopili pod pažemi mrtvolně bledého Hoseoka. Podlaha pod křeslem, kde odpočíval, se leskla krví.

„Che," přiložil tygr dlaň na pusu. Namjoon přikývl. Oba muži se obrátili ke vchodu.

Náraz přišel znenadání. Nikdy nezjistí, co jej způsobilo.

Namjoon sebou trhl a klopýtnul. Tygr, připraven vyrazit, chňapl po padajícím tělu, ale Hoseok rukou zavadil o řídící pult. Nenápadná modrá páčka přeskočila dolů.

Navazování spojení...

Navazování spojení...

Spojení navázáno.

Monitor nad pultem zablikal. Bezpečnostní kamera namířená k místu řidiče vysílala jejich obraz na obrazovku. A, jak si Namjoon vzápětí uvědomil, i na vesmírnou loď na oběžné dráze.

„Ven," poručil s hrůzou v očích. Alarm spustil ječivou píseň vteřinu na to. „Hned. Ven!"

Veškeré utajení vzalo za své. „MinMin ta!" ukázal TaeTae k okraji lesa, než se vyřítil ven. Namjoon napůl nesl, napůl vlekl Hoseoka za ním.

Světem vládl chaos. Tygři se míhali kolem jako rozmazané šmouhy. Matně rozeznával hlas toho, jež pro ně přišel – zněl hned tu, hned tam, halekal a posílal své druhy všemi možnými směry.

Potáceli se ke kraji lesa. Jen zázrakem si jich nikdo nevšímal.

Nohou zavadil o cosi ve tmě – batoh! – a zřítil se k zemi. Mrtvá váha druhého těla jej přišpendlila k zemi, až mu nakrátko vyrazila dech.

Silou vůle se vyškrábal na nohy. Popadl ho pod rameny a se supěním jej táhl vpřed. Hoseok sténal bolestí, zatímco zády dřel o beton. Namjoon se svalil na zem hned jak Hoseokovy nohy zmizely v hustém porostu.

A tehdy nebe vzplálo.

S hrůzou v očích sledoval obrysy sestupových modulů vesmírné lodi – jejich lodi – klesající k zemi. Burácení motorů mu drásalo uši. Řev, zprvu osamělý výkřik stupňující se v nefalšovanou paniku, prostoupil svět a rezonoval mu v hlavě. Déšť kulek se snesl k zemi.

Musí najít Jimina.

Tygří šípy se marně snažily vystoupat k obloze.

Růžová kštice mu narazila do žeber. Automaticky sevřel drobné tělo v pevném objetí. Nepustí ho.

„Kde je TaeTae?"

Tmavé pruhy se mihly lesem. Svaly se leskly potem, když tygr zápasil s vahou Hoseokova těla.

„TaeTae!" Jimin. Jimin žije.

„Pali vedu! Vedu!"

Hoseok, přehozený vzhůru nohama přes tygrovo rameno, hlasitě naříkal. Žije.

Potácel se za nimi, v těsném závěsu. Snažil se nemyslet na asfalt zrudlý krví padlých válečníků. Na oheň, jež pohltí jejich prázdná těla.

Lidé se vrátili na Zemi.

Čest. Závist. Ego.

Vzpomínka na deník Min Yoongiho jej udeřila bez varování.

Kamadi.

Mýlil se.

Nikdy se nepoučili.

Zamítli moji žádost o místo.

Nedostanu se tam.

Poslední lodě odlétají zítra v poledne.

Musím se dostat dovnitř, za jakoukoliv cenu.

Zaplatím.

Zabiju, když budu muset.

Moc času mi nezbývá.

Musím pryč.

Moje matka už je s ním.

Seoul padl včera.

XIV.

Poslední členové posádky kráčeli po spojovacím můstku do útrob vesmírné lodi TR281.

Zprvu se divil, proč Rada schválila další výpravu na Zemi tak brzy po té předchozí. Zatímco jindy se čekalo celé měsíce, někdy i roky, minulá skupina odletěla teprve před několika týdny. A přece – výprava, mnohem početnější než kdy předtím. A vybrali právě jeho! Nedělal si naděje, když se do programu zapisoval. Spíš jeho kamarád...

A tu mu to došlo. Museli na Zemi narazit na nějaký fantastický objev. Hruď se mu dmula pýchou při myšlence na přítele a stěží představitelné objevy.

Dávalo smysl, že pošlou zrovna jeho. Koneckonců, pracovali spolu na nejednom projektu...

Nemohl se dočkat, až se opět shledají.

Jeon Jeongguk věnoval poslední pohled městu, které mu bylo domovem, než pokračoval hlouběji do lodi.

XV.

Nechali nás tu samotný.

Nechali nás tu chcípnout

Slyším je za dveřm, blížíse.

Nevím jak dlouh ovydržím

Pomožtemi

Hybridi jsou dobří

Hybridi jsou dobří

Hybridi jsou d