Jméno: Terry_Kowi
Wattpad jméno: Terry_Kowi 
Téma: AU, V NĚMŽ VOLDEMORT VYHRÁL
Název příběhu: Za oponou
Anotace: Hyunjin byl chycen smrtijedy, kteří hledali náhradu za Nagini, jež byla ve válce připravena o život. Voldemort ovládá většinu kouzelných škol a téměř celý kouzelnický svět, jediný, kdo i po smrti Nebelvírského hrdiny odvolává je Škola čar a kouzel v Bradavicích. Vyhrál sice jednu válku, ale před ovládnutím všeho, co si přál ho čeká bojů ještě několik a s pomocí chyceného zvěromága, ze kterého si udělal mazlíčka, je vítězství na dosah dříve než kdy dřív.
Počet slov: 6615

Text příběhu: 

Slunce prozařovalo Příčnou ulici dříve plnou dětí nadšených z kouzelných obchodů, v nichž se sny stávaly skutečností, bylo tomu tak ještě před více než rokem, dokud nezačala začala vláda Lorda Voldemorta. Dnes byla ulice prázdná a ani vysoké teploty na konci léta nedokázali obyvatelé dostat z jejich obydlí, aby se šli nadýchat čerstvého vzduchu.

Horké paprsky vysušovaly ulici, která po večerním masakru byla naplněná po kotníky vnitřnostmi a krví. Zápach se zvedal k obloze, jako temná clona. Zkažená krev se srážela do malých chuchvalců a zůstávala na koncích plášťů třech procházejících osob. Ani jeden na sebe neměl použité odpuzující kouzlo, chtěli si náležitě vychutnat, že za tuto spoušť mohli právě oni. Bylo jim jedno, že horko prodírající se jejich černými plášti, ač byly z prodyšného materiálu je pomalu škvaří a nejmladšímu z nich sjela po spánku kapka potu. S velkým sebezapřením odolal si ji nesetřít a neodlepit zvlhlé vlasy z čela.

Nejvyšší hubený muž kráčel s hlavou hrdě vztyčenou a sem tam nakopl mrtvé tělo, které se mu připletlo do cesty. Kápi měl staženou do obličeje o něco víc než jeho doprovod, ale obličej k zemi neskláněl, aby viděl na to, co se mu děje pod nohama.

Konečně bylo tohle všechno jeho. Tělem mu projel zvláštní mrazík uspokojení, kéž by se toho jeho Nagini dožila.

Všichni tito o život škemrající červi mohli za to, že tu sním nebyla a neviděla jeho výhru! Mohl za to jejich spasitel! Ten hrdý Nebelvírský hrdina, jenž za opovážlivost zaplatil životem. Nezabil ho přímo před zraky spolužáků, ale přemístil se s ním do sídla, kde ho pomocí své nového mazlíčka utrápil k smrti, bylo to dlouhé a bolestivé, ale jemu to přineslo uspokojení ze svého činu, konečně všichni zaplatili.

Mladý hrdina sotva oddechoval a po spáncích mu stékal pot, a každý výdech provázelo namáhavé sípání. Voldemort si na něm užil ještě dříve, než privedl jeho slavný hřeb večera, jež celý den tak slavnostně opěvoval. Nestačil se ani připravit na další kolo a za jeho zády už seděla majestátní puma, jejíž srst se v denním světle procházejícím okny jen třpytila a dodávala překrásný dojem.

„Můžeš mu zlomit kotníky, drahý... Aby ti neutekl," prohlásil a Hyunjin to s radostí udělal, párkrát na ně skočil, dokud se neozvalo otravné praskání a následný výkřik.

Měla slíbenou bránící se oběť a místo toho, má něco, co se nápaditě podobá člověku, ale už neudělá ani krok. Bylo to pro něj zklamání, ale co se dalo dělat. Postavil se na všechny čtyři a párkrát ho obešel, nepatřil mezi nejtěžší, ale i tak byla jeho váha znát, když si stoupl na Harryho záda a on ze sebe vypustil všechen vzduch, až se lehce zakuckal.

„Já vím, můj drahý, slíbil jsem ti větší zábavu," povzdechl si teatrálně Voldemort.

Hyunjin sklonil hlavu, podíval se na oběť a na chvíli ho zalitoval.

„Zab mě... Prosím," zachrčel a vykašlal chuchvalec slin a krve.

Dlouho se nerozmýšlel, zakousl se mu do krku a co nejvíce stiskl, aby smrt byla rychlá a co nejvíce bezbolestná.

Za rychlé usmrcení si vysloužil trest, ale i ten mu stál za to, než aby se vyžíval v trápení chudáka prosícího o život.

Pán, jenž byl jako jediný při tom přítomný ho donutil ho ještě několikrát pokousat, aby vypadal utrápeněji. A rozhlásil, že byl brutálně usmrcen a společně přenesli Pottera zpět do Bradavic.

Přešli hlavní ulici a zastavili se na malém skromném travnatém plácku, jež jako jediný skončil bez poskvrnky. Zavřel oči a nosem nasál vzduch prosycený železitým zápachem, přesně takhle to vonělo po válce v Bradavicích, ještě teď cítil tu vůni, krve, odhodlání, zoufalství a smrti. Poslouchal nedaleký vzlykot ženy a pláč dítěte, byla to pro něj rajská hudba. Lehce natočil hlavu, aby viděl, jak mladá kouzelnice sedí u mrtvého těla chlapce, na jehož břiše leželo čerstvě narozené dítě, zabalené v hadru.

Jak nechutné, pomyslel si, a kdyby neměl naspěch zasáhla by ženu i dítě jeho smrtící kletba, jen aby byli ticho.

Jeho doprovod se zastavil po jeho boku a Voldemort před sebe natáhl ruku s holí, jejíž vršek zdobila hadí hlava, dvojice se jí dotkla a už se ozvalo jen hlasité prásk a po kouzelnících nebyla ani stopa.

Nejmladší se lehce ohnul v pase, jak se mu z toho známého pocitu navalilo, ani po tolika letech přemisťování neměl rád ten pocit.

Nebyl to nikdo jiný než Draco Malfoy, ufňukaný zbabělec, jehož si vzal pod svá křídla, aby ho učil, kdyby jen věděl, že je ten mladý muž tak neschopný zabil by ho ještě dřív, než ho povolal do svých služeb.

Došli na konec cesty, na které stáli, jelikož se jednalo o jakýsi bod zmatení, kdyby se je vzbouřenci rozhodli sledovat, poté se přemístili ještě jednou k jednomu z mudlovských táborů... Byli zde zavření míšení a mudlovští kouzelníci. Místo bylo rozlohou obrovské, obehnáno vysokými zdmi a velkou železnou branou, kterou uměli otevřít jen vybraní smrtijedi. Byl na mudly tak laskavý, že jim nechal vystavět malou, ale přesto hezkou osadu, za pohodlí někteří platili svým životem, když si jeho lidé chtěli užít trošku zábavy.

Areál byl zajištěn velkým množství kouzel, ať z černé nebo bílé magie, nebyla šance, aby tam pronikl někdo nepovolaný, avšak i přesto mohlo hrozit, že by ve svých řadách měl zrádce, nebylo by to poprvé. Přešli k bráně, jež si nechal otevřít a vešel dovnitř, obezřetně se rozhlédl, zda se něco změnilo, nechal si vzít od mudlů inspiraci na několik malých obytných buněk postavených na sobě a seslaným zvětšujícím kouzlem, aby se do nich vešlo co nejvíce lidí. Od bot mu odlétaly kamínky, jak se prudce rozešel kupředu, když v tom se mu do uší dostal zvuk, jež už léta neslyšel, prudce se zastavil, až do něj smrtijedi málem narazili.

„Draco," oslovil mladého muže v kápi po jeho levé ruce "Co to bylo za zvuk."

Blonďatý muž cítil, jak mu po oslovení od Pána zla vstávají chloupky na zátylku a odolal nutkání se na něm poškrábat, aby se alespoň trošku zbavil nervozity.

„Dětský smích, pane," odtušil a dával si pozor, aby se mu netřásl hlas „Byl to dětský smích."

„Tak dětský smích, oni snad mají důvod se smát?!" poslední slova vykřikl, až se z koruny stromů kousek od nich vzneslo hejno ptáků.

„N-nemají pane," odtušil a doufal, že přeslechl jeho zaváhaní, mohlo by ho to stát Cruciatus a takové zkušenosti si nerad opakoval.

Holohlavý muž se rozhlédl kolem, aby odtušil odkud přesně ten zvuk šel, všiml si, jak lidé snaží nenápadně zavírat okna, nehýbat se nebo opatrně zmizet, normálně by byly potrestání, ale tentokrát mě na starost důležitější věci. Rychlým krokem se rozešel k místu odkud smích zazněl znova a v rukávu si posunul hůlku, aby mohl ztrestat toho odvážlivce, jenž hodlá produkovat takový to zvuk.

Avšak po příchodu na planinu se mu zatajil dech a slova vzpříčila v hrdle to, co viděl bylo hodné Avady, za sebou slyšel dvojí zalapání po dechu a bylo mu jasné, že i je dva po zásluze potrestá. Přiložil si k hrdlu hůlku, aby udělal ze svého hlasu hlasitý, důrazný a rezonující zvuk, jež všeobecné veselí zničí stejně rychle jako začalo.

„Ten, kdo nectí pravidla je hoden smrti!" tyto jediná slova stačila ke ztuhnutí kroužku patnácti malých dětí, z nichž některé sotva měly rozum, aby pochopily, že to, co se děje je proti pravidlům.

Z kolečka vyšla majestátní, ale docela malá a hubená puma, byl to mladý zvěromág, jenž byl naháněn smrtijedy, už za války s Bradavicemi a až na konci bitvy ho zvládli polapit a předat Lordu.

S hrdostí mohl říci, že to on zabil Harryho Pottera... Bradavického hrdinu a spasitele, ale po návratu do školy, kam šli mrtvé tělo pohodit, a přitom zabili ještě několik jeho věrných přátel, tím se strhl druhý, ale o to slabší boj.

„Haunjin... Neříkal jsem ti jasně, že si nemáš hrát s mudlovskými šmejdy?!" zavrčel na něj, ale počkal, až šelma dojde blíže, aby ji mohl pohladil po hlavě, ta se mu několikrát otřela o nohu, zavrčela a proměnila se v mladého korejského mladíka s mandlovýma očima, menším, úzkým nosem, úzkými rty a dlouhými blonďatými vlasy, které k jeho podstatě zvěromága neseděli, proto byl tak těžko vyhledatelný. Byl oděn pouze v černém volném kimonu, které mu z ramen padalo, ale byla to druhá věc, které od pána dostal i s příkazem, aby ho nesundával, první byla zlomení kotníků Bradavického chytače.

„Jmenuji se Hyunjin, můj pane" zavrněl blízko u něj, velmi blízko, proto si tak lehce získal post mazlíčka a rád svému Lordu podstrkoval zajímavé nápady, které by sám nikdy neuskutečnil „Nelíbí se mi, že vám to musím pořád opakovat."

Nasadil smířlivý tón, jež na jeho pána velmi dobře platil a tím pádem věděl, že má téměř neomezené možnosti a nikdo mu nemůže na jeho konání říct křivé slovo, pokud by se o to přece jen někdo pokusil postihl by ho krutý trest, ať už v podobě Cruciatus či Aavady.

„Co's dělal s těma dětma?" nohsled po pravé ruce a nechal si z rukávu sklouznout hůlku, aby ty malé otravné a uječené červy zbavil jejich nicotného života. Hyunjin po něm šlehl nepříjemným pohledem a na patě se otočil, až po něm v upravené trávě zůstal důlek.

„Co bych dělal, hrál jsem si! Jsou to ještě děti jich se to netýká," zavrčel, až se mu zvedly rty a on vycenil zuby, které byly bez jediné chybičky, možná jen o něco více do špičky, než bylo normální. Tento zvyk mu zůstal z jeho dlouhých přeměn, kdy už se z něj stávalo při dlouhodobých útěcích zvíře a on zapomínal, že nějakou druhou formu vůbec má.

Po seznámení s Pánem se odmítal přeměňovat a chtěl zapomenout, že je zvěromág, doufal že z něj udělá jen dalšího smrtijeda, co bude moc bez slitování zabíjet a pak se válet v krvi svých obětí. Avšak jemu šlo jen o jeho zvířecí podobu, už to tak jednou měl s Nagini, jež si díky její podobě zamiloval a teď měl ještě o něco lepšího a nebezpečnějšího mazlíčka.

Kéž bych mohl mít chvíli soukromí, v duchu si povzdechl a přemýšlel, jak nenápadně naznačit, že by se rád najedl, nejlépe bez přebytečné společnosti, jež by mu akorát zkazila chuť k jídlu. Odmítal být jako jeho předchůdkyně, která se postupem času začala sžívat s ostatními a nedělalo jí problém pozřít člověka před obecenstvem, on měl nějakou úroveň a tu si hodlal držet. Očkem zabloudil ke skupince dětí a vyplázl na ně jazyk, bylo známým faktem, že měl pro děti slabost a odmítal je zabít, i kdyby je musel bránit vlastním tělem proti jednomu z dalších stoupenců pána zla.

Za nimi se ozvaly rázné, dunivé kroky, které jasně otřásly půdou, blonďákovi bylo jasné, že ten, kdo jde bude pěkný hromotluk, usmál se olízl si jazykem rty. Doufal, že tohle by mohla být jeho večeře.

Podíval se na Lorda a neubránil se lehkému překvapené pohledu, když si všiml, že nemá svůj typický plášť, ale podobný z jasně slabšího materiálu s nádechem šedé barvy a černé mokasíny, které ze spodku pláště vykukovaly v ruce mu taky po poslední bitvě přibyla hůl s hadí hlavou na počest prvního mazlíčka. Měl v ní ukryté přenášedlo, kdyby šlo do tuhého, jelikož v Bradavicích se přecenil a neměl připravený záložní plán útěku.

Více nahoru se však neodvážil podívat, jelikož ho z nějakého důvodu pohled na holou hlavu s hadíma nosníma dírkama znechucoval a bál se, že by to na něm mohlo být jasně viditelné. Proto mu vždy koukal někam do úrovně krku, čímž si upevňoval místo správného mazlíčka, u kterého se nesluší navazovat s majitelem oční kontakt.

„Tady nemáte co dělat!" křičel na ně statný holohlavý muž s potetovanou pleškou a viditelnou jizvou přes oko, jejíž narůžovělá barva a vystouplost prozrazovala, že i k němu nebyla minulost zrovna přívětivá, ale měl něco, co spousta dalších lidí neměla, život.

„Jak se opovažuješ mluvit s Lordem Voldemortem!" křičel muž po pravé ruce, jehož jméno si Hyunjin nemohl vybavit.

Kde byly ty doby, kdy se lidé třásli pod vyslovením jména a jediné co bylo ve společnosti povoleno, bylo oslovení Pán zla.

„Tohle je naše místo! Sem nemá zlo a temnota vstup povolen!" zavrčel, až mu od úst odletělo pár spršek slin a zvedl ruku, ve které držel obyčejnou, proti kouzelníkům zbytečnou, sekeru na dřevo. Všem mudlovským šmejdům byly hůlky zabaveny a ti co projevovali nadání k bez hůlkovou magii byli bez milosti popraveni, pokud se tedy nechtěli přidat a vítěznou stranu, což ve většině případů nehrozilo.

„Ty neurčuješ, kdo má a kdo nemá vstup povolen! Uvědom si, kde je tvoje místo!" zapojil se do konverzace i Draco, aby si poté neodnesl kletbu, za to že se nezastal svého pána.

„Jen ho nech Draco, ať nám tento zbytečný mudlovský červ poví, co má na jazyku," lehce mávl rukou, aby naznačil signál, že hromotluk může dále mluvit, avšak opak byl pravdou, byly to posunky pro jeho mazlíčka, aby se přeměnil do své zvířecí podoby a zbavil toho pobudu jeho nicotného života, když si neumí vážit možností, které mu sám milostivý Voldemort poskytl.

Přeměnu téměř necítil vnímal, jen zkracování šlach, zmenšování kostí, prodlužování obličeje a tlak v bedrech, když se objevoval ocas, ale sám dobře věděl, že by byl schopen ihned vystřelit z místa jako střela a zabít nejméně deset lidí, bohužel jasně cítil, že pokud na něco takového dojde nebude na ty ničemy sám, ale bude se muset podělit s dalšími dvěma.

„Nechcete, abyste nám sem chodil vy ani ta vaše prašivá kočka, která láká naše děti na vaši stranu."

Jeho drzost začala dodávat odvahu ostatním obyvatelům, jež začali zvědavě vykukovat z oken a někteří odvážlivci si stoupli za svého mluvčího s náčiním, které bylo po ruce.

Okna vrzala, jak se z nich ženy snažily vyklánět a hledat své muže nebo se naopak rozhlížely a modlily, aby se jich polovičky do takové šarvátky nezapletly, jelikož jim bylo jasné, že každý opovážlivec bude po krutě potrestán, ne-li usmrcen.

„Tak co Tome Tojvoli Raddle, copak nemáš sílu na to postavit se pár zavřeným nuzákům? Pamatuj, že Harry Potter byl nejvíce mudla! A skoro tě porazil nebýt tvého neférového jednání," ozval se mladý muž, jenž se doteď schovával za zády hlavního mluvčího s jizvou přes oko.

Na holohlavém muži s kůží, jež měla nádech modro-šedivé bylo jasně viditelné, že strnul a v očích se mu hrozivě zalesklo, tenhle pohled měl Hyunjin rád, sliboval spoustu lahodné rudé tekutiny všude okolo, a než blahodárná tekutina vyprchá z povrchu a vsaje se do hlíny oni už budou v další mudlovské vesnici.

Záda se mu naježila a jen čekal na povel, aby se nějakému opovážlivci zahryzl do krku a splnil to co se od něj očekává. Periferně si všiml, jak mladý blonďák tasí hůlku a muž vedle něj taky, Draco ji měl o poznání kratší, ale za to sní uměl nepředstavitelné dovednosti. Jeho cvičení pod Pánem zla se vyplácela měsíc od měsíce více a on uměl tolik kouzel, kolik ani samotný Brumbál podle zvěstí neuměl, nikdo nevěděl, kolik na tom bylo pravdy.

Během pár sekund se strhla šarvátka, jež měla předem určeného vítěze, krev tekla proudem a v tom všem se využívala černá puma, jež kousala vše o jí přišlo do cesty.

Jednou zaslechl povídání o třech zvěromázích, kterí žili v době Severuse Snapea, jenž byl dlouhou dobu věrným členem, avšak když vyšla na povrch jeho identita dvojího agenta, byl zabit jedem Nagini. Jeho opovážlivost dát Bradavickým studentům svoje vzpomínky a přístup do myslánky, byl první spouštěč opravdové války, kdy někteří dostali naději, že to přece jen zvládnou. Říkalo se, že šlo o mocnou čtveřici přátel, tři z nich byly neregistrovanými zvěromágy a to vše dělali kvůli svému nejlepšímu příteli, jenž sebou nesl vlkodlačí břemeno. Měnily se v jelena, krysu a černého psa, Hyunjin potkal jen jednou v životě někoho, kdo přeměnu ve zvíře ovládal a byl to jeho učitel, jehož na konci výcviku připravil o život, aby toto umění nemohl předávat dalším.

Pocítil nepříjemnou bolest v ocase, což ho donutilo vrátit se do reality a všimnout si muže, jenž ho tahal za mrštnou končetinu a připravoval si nůž, aby ho o jeho černý a sametový ocas, na který náležitě hrdý, připravil. Udělal prudký výpad dozadu a zakousl se mu do krku, zřejmě se mu podařilo prokousnout tepnu a lahodná, vařící krev se mu rozlila do tlamy, co nestihl spolykat vytékalo spolu se slinami ven a dopadalo na packy.

Ignoroval poslední záškuby těla a zaměřil se pohledem na mladého Malfoye, jemuž spadla kápě, když zakopl o mrtvé tělo muže a spadl na zem, přímo do vytahaných vnitřností. Viděl na něm nechuť a pak se alabastrová pleť zbarvila do zelena, kdyby měl čas vyvrátit vše co pozřel určitě by to udělal, ale zbývalo ještě pár mužů a pán se zatím nehl z místa, stál si za názorem, že má určitě dostatečně nadané muže, aby se nemusel vůbec zapojovat.

***

Boj skončil v dalších několika minutách a zem se zalila krví z mrtvých těl mužů, malým počtem žen a naštěstí žádného dítěte.

Zvěromág ve své zvířecí podobě držel v zubech krk mladého muže, kterému teprve vyprchával život z těla a jeho tep byl pořád dost výrazný. Pomalu na sobě cítil přicházející únavu a hlad, nejedl už několik dní, jelikož s pánem v posledních několika dnech objížděli tábory a v sídle Luciuse Malfoye se zdržovali jen velmi sporadicky.

Holohlavý muž vše pozoroval z dálky, a když viděl, že s jeho chlupatým mazlíčkem nebude rozumná řeč pověřil Draca, aby zajistil přeměnu pumy zpátky na člověka.

„A-ale p-pane," zakoktal se, jelikož každý věděl, že ta kočka ho nesnášela v lidské podobě a ve zvířecí ještě o to víc. V duchu si opakoval, že nahlášení, jak pomáhá Grangerové na Manoru neudělal schválně ale opak byl pravdou... Snažil se té mudlovské šmejdky zbavit, jak jen to šlo.

Proto když byla zajata po smrti Pottera a odvedena k nim do sídla jako služebná, byly jí ostříhané vlasy, na které byla tak hrdá a citlivá, teď i on měl oproti ní úctyhodnou délku. Když se zdálo že je blonďák, jenž uprchl z vlastní země dostatečně vycvičený dostal vlastní pokoj a omezenou možnost pohybu po sídle. Využil příležitosti, kdy se mudlovská šmejdka a on srazili a potají za knihovnou sledoval, jak jí muž pomáhá sbírat knížky, podává jí je do rukou, omlouvá se, a ještě k tomu jí nabízí pomoc s jejich odnesením. To na něj bylo moc a odešel to okamžitě nahlásit Voldemortovi, ten svého mazlíka krutě potrestal a následně mu zakázal jakékoliv lektvary na růst kostí, takže léčba se protáhla na celé dva měsíce. Grangerová dopadla o něco lépe, což se nikomu nechtělo věřit, jelikož to nebyl důležitý článek, jež by bylo třeba uchovávat, dostala pár kleteb Cruciatus a přibylo jí na ruce pár nápisů od Bellatrix Lestrange, které po válce naprosto přeskočilo a snažila se zabít i svého milovaného.

Draco opatrně přešel k šelmě a dřepl si k ní, aby měl oči ve stejné rovině jako ona, avšak dával si dobrý pozor, aby se nezašpinil o krev na zemi více než již byl, jelikož ten zápach nebyl nic příjemného.

„Pusť," důrazně přikázal a ukázal na zem, viděl tohle dělat u psů, tak doufal, že tenhle živočich fungoval na stejném principu.

Vůbec si neuvědomoval, že tento úkol byl svým způsobem na pobavení jeho Pána.

***

Blonďáček se procházel po večerní příčné ulici a ignoroval zatuchlý pach rozpadajících se domů, z vyprávění věděl, že to dříve bylo překrásné místo plné života a usměvavých dětí, avšak teď to bylo pusté a sem tam se mihl člověk bez domova v roztrhaných šatech. Tito lidé většinou vlastnili jen jednu drahou věc... Hůlku, která šla v posledních měsících na dračku a prodávala se za neuvěřitelné částky.

Zabočil do postranní uličky odkud slyšel zašustění a pohled mu padl na dobře stavěnou ženu sedící na zemi, jež do této chudinské čtvrti rozhodně nepatřila, ale to mu bylo jedno. Klekl si k ní a za obličej si jí našteloval, tak aby ji viděl přímo do překrásných průzračně modrých očí. Vytáhl svoji hůlku, která právoplatně nepatřila jemu, ale jeho mrtvému učiteli, kterého odzbrojil a zamumlal tiše kouzlo „Sectumsempra."

Tělo ženy sebou škublo a její oči se vykulily, když cítila bolest a poté obklopující teplo, jak se jí z těla řinula krev ze všech hlubokých řezných ran. Hyunjin se hystericky zasmál a nechal si krev protékat mezi prsty, byl tak soustředěný, že skoro přeslechl zvuk přemístění z hlavní ulice a následně ho minulo několik postav, které měly kápě, takže mu bylo jasné, že smrtijedi nahánějí někoho, kdo sem nemá mít přístup povolen.

Ještě chvíli si mazal krev po rukou, jelikož ho červená barva, ač byla v té tmě spíše černá fascinovala, miloval její kluznost, když si jí člověk nabral mezi prsty bylo to jako ježdění rukou po sametu. Slastně vzdychl a do zorného pole se mu dostal stín postavy, jež ho už nějakou dobu sledovala.

„Můj pane," zamumlal a sklonil hlavu, aby prokázal patřičnou úctu.

Voldemort se nezdržoval nějakými formálnostmi rovnou oznámil hlasem, jež nepřipouštěl žádné námitky „V sídle na tebe čeká několik studentů z Bradavic, jsou to vzbouřenci proti řádu, dobře víš, co máš dělat."

Přemístil se zpátky a muž, ač nerad musel použít čistící kouzlo a přesunout se zpátky do svého pokoje, kde se přeměnil na pumu a došel do hlavní místnosti, zbožňoval, jak o černou mramorovou podlahu klapaly jeho drápy, vysoká okna dovnitř propouštěla dostatek světla, aby zde byla dokonalá viditelnost, ale zároveň, aby se neodráželo o podlahu a neoslepovalo návštěvníky. Na konci stál černý bytelný dubový stůl a na něm bylo vyskládáno několik sklenic s vínem, pro každého účastníka večerní zábavy.

Uprostřed leželo několik svázaných lidí, kteří se snažili za každou cenu osvobodit z provazů, jež jim obepínaly ruce, nohy a kusy hadů, které měly v puse zabraňovaly nenávistnému křiku.

Čtyři ženy a tři muži, drželi se co nejblíže u sebe a bylo jasné, že si dodávají, jaká si tichá slova podpory, jejichž význam chápali jen oni.

Počkal, až k velkému stolu zasednou všichni povolání členové a nespokojeně vrtěl ocasem, jelikož trpělivost nebyla jeho silná stránka. Po usednutí posledního člena Malfoyovské rodiny udělal kolečko, aby se rozhodl, koho zbaví utrpení prvního.

Zvolil mladíka, jenž byl nejblíže k němu a kdyby nebylo těch ubrečených a napuchlých očí, soplu u nosu, musel být opravdu pohledný, jaká škoda, že tohle byla jeho poslední hodinka. Podíval se na svého pána a počkal si na kývnutí hlavou, poté byl už slyšet jen zvuk tlumeného křiku a trhání masa z ještě živého člověka.

Nevěděl, jestli křičel černovlásek nebo nějaká z děvčat, ale když s ním skončil jeho končetiny a vnitřnosti byly téměř po celé místnosti, chtěl pokračovat, ale ruku byl zastaven a donucen k přeměně zpět. Jeho tělo halila jen dlouhá košile s rozparky na bocích a čekal, co má holohlavý muž na srdci.

„Nech nám taky trochu zábavy," vytáhl svoji hůlku a chytil jí špičky prstů, aby s ní udělal ladnou otočku a přilevitoval si jednu slečnu, jež dělala největší hluk. Kouzlem ji umlčel a následně použil Diffindo... Její tělo se nepřirozeně ohýbalo, několikrát bylo slyšet křupnutí a z otevřených ran se řinula rudá krev, která dopadala v hustých sprškách na zem. Někteří členové u stolu měli vyděšené, až zhnusené výrazy, ale nikdo si nedovolil říct ani slovo proti postupu svého pána.

Když se představení uklidnilo a dívka naposledy vydechla přihlásil se Hyunjin o slovo „Co provedli? Však to sou eště děti."

Tím že vyrůstal většinu svého života v Koreji nebyl na takové zacházení s dětmi zvyklý u nich se mladší generace ctili a dával se na jejich správný vývoj patřičný důraz.

„Už nikdy! Nemluv, pokud nebudeš vyzván," zasyčel na nej holohlavý a blonďák neměl na výběr nic jiného, než se přikrčit a zavřít pusu, aby neřekl něco nevhodného.

Už aby celé Bradavice lehly popelem, pomyslel si hořce a doufal, že se dnes dostane i na řešení ostatních plánů.

Pán zla vstal a umlčel tím všechny přítomné, na zbylé oběti seslal kouzlo a uvrhl je do bezvědomí, aby mu nenarušovali jeho proslov.

„V Bradvicích se chystal odboj podobný Fénixově řádu, vedl ho Ronald Weasley," začal a Draco v pocítil nechuť, když si uvědomil, že ten otrhanec s nulovými schopnostmi se snaží o něco takého.

„Tito studenti patřili k nim, ale dlouho už nebudou. Oficiálně se k nám přidal Kruval a Akademie Krásnohůlky, ostatní školy se k nám také pozvolna přidávají, jediný, kdo stále odvolává jsou Bradavice. Proto je na čase, aby lehly popelem i se studenty!" zakřičel a u stolu to zavládlo všeobecným veselím, nikdy nebyly lepší zprávy, než že pomalu začínají ovládat celý svět.

„A co svět mudlů, můj pane?" otázal se Lucius Malfoy chraplavým a unaveným hlasem.

„Mudlové budou podléhat vládě kouzelníků, mi budeme ti, kteří ovládnou celý svět, můj drahý Luciusi, zde už nebude místo pro rozdělování společnosti a braní ohledů," hystericky se začal smát a zbytek stolu se k němu pozvolna přidal.

Hyunjinovi to bylo proti srsti, nechtěl týrat zrovna lidi, již byli bez schopností a vlastně ani nevěděli, že nějaké kouzla existují, ale lepší, aby zemřeli rychle a jeho rukou, než aby podléhali dlouhodobému mučení.

***

Několik dní bylo opravu náročných, Hyunjin nemohl opustit pokoj a ustavičně do padnutí trénoval, aby zvládl to, co se od něj očekává, a to naprosto bezchybnou schopnost několik útočných kouzel. Zároveň se snažil zdokonalovat v přeměnách, aby ve vypjaté situaci neztrácel čas. Každý večer z něj lil pot a z vyčerpání se mu dělali mžitky před očima, ale i tak neustával a neúnavně pokračoval dále. Dny se mu splývaly dohromady a on se nemohl dočkat chvíle, kdy útok začne, už mu chyběl pohled na poslední jiskřičku života opouštějící tělo, prosby, jež jim splývaly ze rtů, slzy kladoucí po tvářích a hlasité dávení se a vykašlávání krve, jež jim tekla po bradě a odkapávala na zbídačené tělo.

"Ahhh bože!" povzdechl si "Chci nějakou akci sakra!"

Svalil se na studenou zem a položil si ruku, ve které držel hůlku přes oči.

"Trvá to už tak dlouho!" kňučel a samovolně se přeměnil na zvíře, aby se alespoň na chvíli zabavil, jelikož v jiném těle čas ubíhal o něco rychleji než v tom křehkém a lidském.

Běhal po pokoji jako smyslů zbavený a snažil se tak zklidnit svou hyperaktivitu, jež se v něm za dobu zavření v pokoji nahromadila.

Když zrovna skákal po posteli a cupoval polštář dveře se hlasitě rozrazily, až po klice zůstala ve stěně díra.

"Přestaň dělat rachot, doprdele!" zakřičel hlasitě nevítaný návštěvník jemuž na čele vyskočila nazelenalá žíla a na obličeji mu vyskákaly rudé fleky, jež pokračovaly až na krk.

Nové příchozí hodlal ještě pokračovat, dokud si neprohlédl celou spoře vybavenou čtvercovou místnosti. Komody a skříně po stranách byly sesypané na zemi, plné šrámů od drápů či zubů. Psací stůl byl rozbořený a tvořila se u něj černá skvrna od inkoustu a postel byla v dezolátním stavu, polštáře, deky i matrace byly rozcupované a na zem se sneslo několik pírek.

„A kurva," splynulo mu samovolně ze rtů a snažil se co nejvíce nenápadně vycouvat ze dveří, bohužel šelma byla rychlejší, pustila polštář a prosvištěla mu pod nohama, až spadl zadkem na kamennou podlahu. Přetočil se hbitě na břicho a sledoval, jak se šelma rozeběhla ze schodů dolů a následně do hlavní místnosti.

„Hyunjine! Stůj sakra! Tam nesmíš!" zavolal a snažil se co nejrychleji vyškrábat na nohy, aby se za ním mohl rozběhnout a chytit ho, než uvidí, co nemá.

Blonďák na něj nebral ohled a pudy ho vedly tam, kde se většina členů scházela, měl chuť jim prokousat hrdla, za to, jak mu zabránili vycházet z pokoje! Kousal si nudou nehty a zelené stěny pomaloval inkoustem jen aby se trošku zabavil, když zrovna netrénoval.

Rozrazil bokem dveře, až musel zakňučet, jelikož byly tvrdší, než se zdály. Vletěl do místnosti jako střela a následně s nepříjemným a ohlušujícím skřípáním drápů zastavil, věděl že to, co se mu naskytlo za pohled před očima z hlavy už nikdy nedostane. Všude kolem stolu plného smrtijedů, byly poházená malá dětská tělíčka, nebylo rozeznatelné, zda šlo o mudly nebo čaroděje, ale to nic nemělo a tom, že se u z toho udělalo špatně a z tlamy se ozvalo nelítostné zvířecí zavrčení.

Voldemort, jenž seděl v polovině stolu, jak se na pána slušelo a patřilo ladně vstal, zamumlal kouzlo, mávl hůlkou a tělíčka zapálil. Místnost okamžitě zaplnil pach spáleniny a černý dým, na dlouhovláskův nos to byl až moc a párkrát po něm přijel packou, aby z něj dostal miniaturní částečky, jež mu čenich dráždily. To však nestačilo, aby upustil od toho, co plánoval udělat, rozeběhl proti prvnímu člověku, jenž mu přišel do cesty, zakousl se mu do lýtka a za hlavou začal hýbat ze strany na stranu, aby mu způsobil co největší bolest, jakou právě teď mladý muž cítil ve svém srdci, když viděl, kolik mladých životů přišlo nazmar.

Nevnímal, že se ho někdo snažil odtrhnout, ani že na něj volal samotný pán, vzpamatoval se, až když mu do boku přiletělo první kouzlo a následná bolest se rozlila tělem, bohužel to mělo opačný efekt, než kterého smrtijedi chtěli docílit a při druhé vlně křeče stiskl čelisti, tak tvrdě k sobě, že cítil křupnutí kosti a spodek nohy mu zůstal v tlamě.

Zraněný muž, když pocítil jakési uvolnění, tak sebou hodil na zem a následně ho pohltila vlna euforie, jedné, na co se zmohl se bylo uši ohlušující křik a držení se za pahýl nohy. Ostatní si ho nevšímali a soustředili se jen na bestii, jež sebou na zemi škubala a snažila se zarývat drápy do mramorové podlahy, ve které zůstaly hluboké škrábance. Jeho utrpení bylo přerušeno hlasitým křikem a následným trestáním těch, kdo si dovolili ublížit zvířeti, jež bylo v jeho dalším plánu největší trumf.

Pán zla seslal zelné kouzlo na své dva věrné členy a toho, který přišel o nohu usmrtil také, poté seslal na hořící těla Aquamenti, aby se zbavil toho ohavného puchu. Mávl hůlkou ještě jednou a všechna okna v místnosti se otevřela.

„Zklamali jste mě," rezonující hlas se ozval jasně místností a rozhostilo se hrobové ticho.

„Nevím o tom, že bych přikázal Hyunjina z jeho pokoje propustit, toto jsou věci, jež nejsou pro jeho oči a sami jste viděli následky, tři z vás za svou opovážlivost zaplatili," mluvil klidně, což bylo v této situaci o dost děsivější, než kdyby křičel.

Černá puma se snažila postavit alespoň na všechny čtyři a vyplázla jazyk, aby veškerá krev odkapávala na podlahu. To, co viděl ho zlomilo, myslel si, že jeho poddaní měli nějakou zábranu, alespoň v ubližování dětem, ale oni je nelítostně zabili. Snažil se zkrotit svou zlobu, ale naježené chlupy na zádech a ocasu dávali jasný signál, že kdokoliv se k němu jen přiblíží přijde bez okolku o život.

Nesnáším, všechny je zatraceně nenávidím! běhalo mu hlavou a každou chvíli cítil vlny zlosti proudící mu od hlavy do srdce, až do každé končetiny.

Voldemort sledoval šelmu a měl pocit, jako by jasně mohl vědět cokoliv si myslí, každou chvíli naštvaně pohodila hlavou nebo neslyšitelně zavrčela. Už se nadechoval, že něco řekne, ale puma se proměnila v pohledného, dlouhovlasého mladíka, jenž měl v očích jen zášť a nenávist ke každému kdo patřil do této místnosti.

„Dny, kdy jsem se s vámi ztotožňoval jsou pryč, pane," promluvil s ledovým klidem a s pleskáním bosých chodidel opustil místnost.

V tu chvíli každý věděl, že začala krušná doba, útok na Bradavice se odložil na dobu neurčitou, kvůli zraněním, jež Hyunjin utrpěl. Ten od té doby po panství chodil jako stín a neměl problém vlastníma rukama připravit o život, kohokoliv, kdo se mu připletl do cesty, což výrazně po pár týdnech prořídlo jejich řady.

A v tu chvíli Voldemort prohlásil, že je na čase uskutečnit útok a zklidnit tak mladíka od jeho krvelačné nálady.

***

Přípravy byly v plném proudu, všichni, kdo s plánem měli něco společného se shromáždili u Malfoy Manor a čekali, než dostanou pokyn k přemístění se před brány Bradavic, kde byla obnovená ochranná kouzla, jimiž se chránili, aby zajistili, že projdou pouze jejich studenti, ale to nebylo nic s čím by si armáda plná nadprůměrných kouzelníku neporadila.

Holohlavý muž se držel blízko svého mazlíka a nehodlal ho po celou dobu bitvy pustit z očí. Hyunjin, ač mu to nebylo příjemné neprotestoval a snažil se ukojit svou touhou všem okolo prokousnout krk a nechat je se koupat ve vlastní životadárné tekutině, on by nad nimi sál a vychutnával si ten vzrušující pohled.

„Ještě si něco ujasníme," zasyčel na něj muž se zploštělým obličejem a podlouhlýma nosníma dírkama, jež připomínaly hadí „Zabiješ každého, kdo ti přijde do cesty, bez výjimek."

Mladším se z něj zvedl žaludek „Nebudu zabíjet děti."

Prohlásil tvrdě a natáhl si kápi přes hlavu, aby nebylo vidět, že se mu na tváři rozlil škodolibý úšklebek, konečně všichni dostanou, co zaslouží.

Ozval se hlasitý křik a smrtijedi přemístili na kopeček, ze kterého měli výhled na školu, pak už zabralo jen pár sekund, než se postupně všichni rozeběhli dolů, blonďák se zasmál a přeměnil na krvelačnou bestii.

Očima sledoval, jak několik chlapců z Kruvalu zakoplo a valilo se dolů z kopce, jejich mohutná těla jim nedovolila jakékoliv bránění se vlhkému a špinavému povrchu, děvčata z Krásnohůlek na tom byla lépe, neběžela, ale nesla se ladně jako labutě, aby neztratily jejich naučenou eleganci. Mezitím vším byla černá puma, jež běžela mezi prvními a nebrala ohled na to, že si měla hlídat svého majitele.

V hlavě ji rezonovala jediná slova.

Konečně. Všichni. Dostanou. To. Co. Si. Zaslouží.

Vběhl na pozemky Bradavic okamžitě, jak se jejich obranná bariéra rozpadla a ignoroval, že se všude rozléhá klapání drápů o kamennou podlahu a upozorní na sebe svého nepřítele. Studenti byli připraveni na nádvoří a v rukou drželi hůlky, když zřeli, jak obávané zvíře vběhlo dovnitř okamžitě po něm začali metat jednu kletbu za druhou.

To byl zase unáhlený nápad, pomyslel si.

Snažil se vyhýbat, jak jen to šlo, ale párkrát ho nějaká neškodná kletba odhodila. Setrvával, až doběhnou ostatní a začne ta pravá zábava, nemusel čekat dlouho a nádvoří se rozzářilo množstvím zelených kouzel, jež studenty posílaly k zemi, jako zralé hrušky. To byl čas i pro blonďáka, aby se plně zapojil, kousal vše, co se dalo, ať to byl člověk na jeho straně či ne.

V zapadlém koutu se proměnil na člověka a neodolal si vyzkoušet, co vše se za dny, kdy byl zavřený v jedné místnosti naučil, změna na něm byla znát a to, že nemusel hlídat na koho míří mu jen nahrávalo na jeho stranu. Ze všech stran se ozýval křik, pláč, nářky, nenávistné komentáře nebo tiché modlitby, jež však byly k ničemu... Žádný bůh spasitel neexistoval.

Rozhlédl se, a po ujištění, že není ničí cíl se rozběhl do vnitřku hradu, kde se nestačil divit, jaká nádhera to byla, až mu bylo líto, že dnes je den, kdy lehnou popelem. Zabralo mu soustu času, než našel velkou síň, kde se schovávalo pár dospělých, jež chránily nejmladší studenty, kteří sotva ovládali Lumos, natož aby zvládly bojovat nebo vyvolat patrona.

Kouzlem rozrazil dveře a se zavlněním pláště vešel dovnitř, profesory bez lítosti zabil a zrak obrátil na děti, jež se choulily u sebe a plakaly. Nikdo z nich nebyl připravený na to přijít o život v tak mladém věku, většina z nich měla milující rodiče, které už dnešním dnem nikdy neuvidí.

Hůlku strčil zpět od rukávu s z vnitřní kapsy vytáhl několik natahovaných tyčí, se kterými se jako dítě učil se starším bratrem bojovat, bez použití kouzel. Tyto tyče se po čase stali přenášedlem, jež hodlal v dnešní den využít a dostat dědice jeho břemena do bezpečí.

„Kdo jste?" odhodlal se promluvit jeden ze starších chlapců, jenž vstal a namířil na něj hůlkou i přes klepání rukou, ve kterých ji sotva udržel. Jeho černé rozčepýřené vlasy a průzračně modré oči ho okouzlily stejně jako odvaha.

„Dostanu vás do bezpečí," řekl v klidu a vytáhl dvě totožné hole, které roztáhl na jejich maximální délku.

„Přenášedlo se aktivuje, přesně za deset minut, měl jsem zpoždění," řekl a obezřetně se rozhlédl, bylo jasné, že mu děti věřit nebudou, zvlášť, když zabil profesory před jejich očima.

„Jak ti můžeme věřit," ozval se tentokrát jiný chlapec s hnědými vlasy a tmavýma očima, které byly jako samotná temnota.

„Věřit nemůžete ani sami sobě," oznámil jim krutou pravdu a dal dvěma culíkatým holčičkám tyče, aby se rozdělili na dvě skupinky, když se nedůvěřivě chytila i dvojice chlapců pustil se do vyprávění.

„Jsem Hyunjin, chlapec ve znamení pumy, tohle přenášedlo vás odnese na kopec, kde budete očekáváni studenty a profesory ze školy Mahoutokoro, odvedou vás do bezpečí," snažil se mluvit co nejrychleji, jelikož se mu zkracoval čas, než ho Voldemort začne hledat.

Obezřetně poslouchal každý zvuk, který se v okolí ozval, ruce se rozklepaly a poté mu došlo, že dětem nedal žádné poznávací znamení, že jsou opravdu od něj. Všem dětem z mudlovských táborů dal jakési talismany, jež dokázali, že je opravdu posílá jejich ochránce. Proto rychle sundal náhrdelník se znakem měsíce a podal ho černovlasému chlapci „Dej to muži s očima lišky a ženě s obočím ulity, budou vědět co s vámi."

Sotva to dopověděl ozvalo se prásknutí a po dětech nebyla ani stopa. Úlevně si oddechl „Tušil jsem, že jsi zrádce."

Ozvalo se za ním a on s sebou leknutím škubl, k němu tváří v tvář stál Draco Malfoy a úlisně se šklebil.

„Draco, oba chceme přežít a Voldemort nemůže zabít všechny děti, tím zničí budoucnost, souhlasím s ním v mnoha názorech, ale ne ve vraždění dětí," zakroutil hlavou a podíval se přímo do šedivých očí.

„Víš, že tě teď musím zabít a bude mi to dělat radost, že jo?" promluvil a usmál se na něj krátkovlasý.

Hyunjin vydechl „Když jinak nedáš," a seslal první kletbu.

Dlouhou dobu si vyměňovaly nadávky a nepromíjivé kletby, dokud zelený paprsek nenašel svůj cíl a postava se nezhroutila na zem.

***

Uprostřed bitvy, kdy už i sám Voldemort začal posílat jednu kletbu za druhou se k němu přemístil jeden z lidí, který hlídal tábory.

„Můj pane! Můj pane! Ze všech mudlovských táborů zmizely děti! Asi se museli přemístit!" křičel přes hluk vrhacích kleteb a křiku ostatních lidí.

Holohlavý se po něm ohnal, ale když mu došlo, co muže řekl v očích se mu výhružně zalesklo.

"Cos to řekl?" zasyčel a přitáhl si ho za límec blíže k obličeji.

"Děti... Zmizely!" vykřikl znova a snažil se od pána oddálit.

V tu chvíli se ozval naštvaný křik, který na několik sekund utlumil celé bojiště a všichni pohlédly na šíleného muže.

***

Hyunjin byl skloněný nad mrtvým tělem mladého muže, poté si ho hodil přes rameno a opatrně se rozešel k východu z hradu, který už začal hořet, jeho majitele muselo zřejmě něco opravdu moc naštvat, ušklíbl se.

Vzal na prst krev, jež se Dracovi spouštěla z koutku úst a pomazal si s ní vlasy a obličej, aby to vypadlo na nelítostný boj. Když konečně viděl holohlavého muže, tak se s mrtvolou na ramenou rozeběhl co nejvíce to šlo.

„Pane, můj pane!" volal a padl před ním do vlhké hlíny na kolena.

„Co se stalo s Dracem?" optal se naštvaně.

„Byl to zrádce pane! Našel jsem ho, jak dával dětem přenášedlo, poté na mě začal vrhat kletby a děti uprchly," vysypal ze sebe na jeden nádech a sklonil hlavu, aby nebyl vidět jeho vítězný úšklebek.

Pocítil ruku ve vlasech a mírné pohlazení „Věděl jsem, že jsem si mazlíka vybral dobře."

Hyunjin chtěl odpovědět, ale ozval se za ním vítězný výkřik a obrovské rány. Vyskočil na nohy a otočil se zrovna, když zdi Bradavického hradu padaly k zemi a k nebi stoupal dým z hořících těl, věcí a všeho okolo.

„Dokázali jsme to pane," zašeptal dojatě a uvnitř jásal radostí, dokud se nikdo nedozví, že on hraje na dvě strany bude vše tak jak má být.

„Svět je jenom náš!" zvolal Voldemort na všechny své poddané, u kterých věděl, že zbylo jen zdravé jádro a ve svých řadách má jen věrné lidi.

Právě teď dokázal něco, o čem se mu jen snilo, má vládu nad celou kouzelnickou společností, všechno, co se děje jde skrz něj. Brzo ovládne i mudlovský svět a celá zem bude jen a jen jeho...

A v tuto chvíli začala nová éra vlády...