1. Jméno: Maya

2. Profil: jjungmaya

3. Zadání: Fantasy

4. Ano.

5. Skupiny: BTS, Ateez, Monsta X, Seventeen, GOT7, VAV, The Rose, N.Flying, DAY6, BigBang, SF9, ONEUS, Blackpink, NU'EST,Block B,...

••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••

Název povídky: Monster Under The Bed

Téma: Fantasy, Monsters

Anotace: Již v dětství byl Jeon Jungkook nesmírně odvážný. Kdysi své vrstevníky ohromoval, když bez zaváhání vstoupil do strašidelného domu, později tím, že sledoval horrorové filmy s téměř znuděnou grimasou. Nebál se ani skutečných příšer, které se ho pokoušely vystrašit nejchabějšími triky již od dětství. Zhasínání světel, bouchnutí dveřmi, šramot ze skříně, pohyb pod postelí, toho se přestal bát dávno. Jeho noční můra měla podobu něčeho zcela odlišného...

Pár: Namjoon x Jungkook

Varování/upozornění: Oneshot se neřídí pravidly žádného určitého zdroje/alternativního univerza, avšak některé prvky mohou mít nápadnou podobnost s různými zdroji, které posloužily jako inspirace. Jako pár jsem uvedla NamKook, což může být poněkud zavádějící – přímo ve oneshotu zastoupeni jako pár nejsou, jsou to však dvě hlavní postavy a rozhodla jsem se je takto přeci jen uvést.

••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••

„Not all monsters look like monsters. There are some that carry their monstrosity inside."

― Fredrik Backman

••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••

Šum tekoucí vody byl tím jediným, co se malou koupelnou ozývalo. Drobné kapky se odrážely od kůže mladého chlapce, který pouze stál, tiše hleděl na bílé kachličky před sebou a objímal se pažemi kolem těla. Soustředil veškerou svou pozornost na zvuky, které by k němu mohly dolehnout z prostor bytu. Nakonec se odvážil sáhnout po sprchovém gelu a ostražitost mírně polevit, zatímco své tělo omýval od veškerých nečistot. Jakmile všechna pěna zmizela v odtoku, zastavil proud vody a tiše vylezl ven ze sprchy.

Téměř se bál i dýchat, když se utíral do ručníku a prázdnýma očima hleděl na svůj odraz v zrcadle. Vlhký ručník odložil, urychleně se navlékl do pyžama a zhasnul světlo. Nechal své oči přivyknout tmě, pak potichu jako myška otevřel dveře a vklouzl do chodby. Dopad bosých chodidel byl neslyšný, a tak mohl bez povšimnutí zalézt do svého pokoje.

Povzdychl si, jakmile rozsvítil mobil a zadíval se na čísla na displeji. Rád by chodil spát dřív. Odložil zařízení na noční stolek, když v tom ucítil letmý dotek na svém kotníku a zaslechl cosi připomínající šoupání. Neobtěžoval se ani sklopit pohled, pouze protočil očima a odfrkl si. „Tohle je vážně hodně chabý pokus," utrousil tiše a zalezl do postele. Sám pro sebe se ušklíbl, když se v odpověď ozvalo tiché, mrzuté zavrčení. Pouze se víc zabořil do teplých peřin a zavřel oči.

Příšera pod jeho postelí neměla daleko od toho, aby mladíka naštvaně shodila na zem. Nakonec tomu ale podivuhodný tvor s hlavou psa odolal. Poslouchal klidné nádechy a výdechy, které ho doháněly k šílenství. Až když si byl jistý, že mladík usnul, vyhrabal se ze svého úkrytu a věnoval mu nevraživý pohled. Vážně nechápal, proč se vedení stále snažilo ho vyděsit, když to očividně nikam nevedlo. Jedinkrát sebou neškubnul, nebyl překvapený, když se mu něco děsivého prohánělo pokojem.

Strašidlo si ještě naštvaně duplo, než proklouzlo dveřmi. Neocitlo se ale v chodbě bytu, nýbrž před kanceláří vedení. Bez váhání vešel tvor dovnitř, ani neklepal, rukama praštil do desky stolu a pohlédl na stvoření připomínající nějakého podivného, mořského tvora. „Vzdávám to! Vzdávám! Tomu klukovi je to úplně u prdele, chápete to?! Říkám vám, nemá cenu tam kohokoliv posílat, toho malýho parchanta prostě nevyděsíme!"

„Nemá to cenu?" zopakoval v otázce téměř znuděně onen rybí míšenec. „Co tím chcete říct?"

„Tím chci říct, že končím! Radši půjdu zase děsit malý, ufňukaný holčičky, než tohohle spratka! Vždyť je mu už patnáct! Jak ho zatraceně chcete vyděsit, co?!" běsnil dál bubák a sám se divil, že mu od úst nekapala pěna. Promarnil svůj drahocenný čas, přitom se mohl vydat plnit úkol, který alespoň splnitelný byl.

„Jak ho my chceme vyděsit, to už není vaše věc. Ale ujišťuji vás, že se nám to podaří, pane Lee. Jestli tomu nevěříte, pak tedy budiž. Za vaši ohromnou drzost vám udělím trest. Raději si zítra ráno zkontrolujte poštovní schránku, aby se vám to jaksi... nezdvojnásobilo. Přeji hezký zbytek noci," rybí tvor se slizce usmál a už jen sledoval, jak druhý strašák s naštvaným bručením vydupal ven z kanceláře. Stačil pochytit pouze úryvek toho, co si mumlal pod vousy, ale za ‚starýho, rybího dědka' mu hodlal trest o kousek zhoršit.

Zavrtěl hlavou a věnoval dlouhý pohled složce, které dominovala fotografie dospívajícího hocha. Dosud se jim nepodařilo ho vyděsit a s každým dalším pokusem se to zdálo více a více nemožné. Hodlali to ale zkoušet dál. Možnost vzdát se nepřipadala v úvahu, přinesla by to největší ponížení, které kdy jaká z příšer zažila. A tak se museli pořádně snažit a nepolevit.

Ozvalo se zaklepání na dveře. „Dále," zabrblalo rybí stvoření a vzhlédlo.

Dovnitř vešel ohromný tvor připomínající minotaura. Jen jeho ústa byla rozšklebená, z dlouhých rohů visel utržený řetěz a po hrudi stékala krev inkoustové barvy. Jeho oči, silně podlity černou krví, až působily téměř slepě, skenovaly kancelář intenzivním pohledem. Zrak měl tvor kupodivu vynikající, stejně tak, jako zbylé smysly. Nakrčil čumák nad nepříjemným puchem příšery, která se uvnitř nacházela.

„Co tu děláš zrovna teď? Neměl jsi být strašit nějaký děcko v Aténách?" rýpnul si vlastník kanceláře a pobaveně sledoval grimasu, která se mihla ve tváři druhého tvora. Jeho narážku však k velkému zklamání přešel bez komentáře.

„Myslím, že vím, jak vyděsit toho zatracenýho kluka."

„Ale prosím tebe... chceš tam jít znovu? Když jsi tam byl naposledy, ten kluk se ti vysmál a během pěti minut v klidu usnul," posmíval se dál míšenec ryby a naznačoval tak druhému přítomnému, jak moc byl vůči němu zaujatý. Neměl ho rád. Kdyby nebyl ve své práci tak dobrý, už by na něj někoho poslal, aby ho ve spánku uškrtil.

Minotaurus se zašklebil. Jeho neúspěch ho ponížil tím nejhorším možným způsobem, přesto se znovu zdržel námitek, komentářů a marných obhajob. Nemělo to cenu, ne před zrůdou, která spokojeně seděla ve svém obrovském křesle a jen čekala, až se jí povede řádně zabrnkat na natažené struny jeho nervů.

Přinutil se věnovat mu úsměv, zlý a ironický. „Ne, to nechci. Rád bych navrhl, koho jiného tam poslat."

„Drahý, poslali jsme tam už celá čtyři oddělení příšer všech možných dovedností a schopností, řádů i klasifikací, koho jiného a dalšího bys tam chtěl poslat, aby to bylo nějak významné? Opět jsi mi přišel názorně ukázat, že jsi opravdu jen vůl."

„Tak aby bylo jasno, nejsem žádný zatracený vůl, ale býk!"

Rybí tvor nad tím pouze mávl rukou a škodolibě se rozesmál. Konečně se mu podařilo jednu ze strun přetrhnout. „No tak mluv, ať tady s tebou jen neztrácím čas. Nebo jsi až tak k ničemu, že mi ani neřekneš, proč jsi sem vlastně přišel? Chodíš mi snad dokazovat, jak jsi naprosto a pouze k hovnu?" vrhnul po něm vyzývavým pohledem.

„Pošlete na něj toho nejhoršího, kterého máte. Kterého posíláte na ty nejdůležitější mise, a on se vždy vrátí nakrmený strachem, který v těch dětech vyvolá. Nepracuje přece v žádném oddělení, jelikož jeho schopnosti přesahují všechny naše, včetně vašich."

„Ještě chvíli takhle kecej a bude z tebe Homér," poznamenal tvor v křesle. Po otráveném zafunění protočil očima. „Tohle strašidlo posíláme jen na ty nejhorší případy. A to ten kluk není, jen jsme ještě nenašli způsob, jak ho úspěšně vyděsit. Budeme tam dál posílat další oddělení. Je prostě náročný a musíme najít strašidlo, ze kterého se mu zježí všechny chlupy na těle."

„Tak teda hodně štěstí, jestli to půjde jako doteď, budete chodit strašit třicetiletýho chlapa," zabručel uraženě netvor a věnoval svému nadřízenému velmi nevraživý pohled.

„Vypadni, ty obludo hnusná, než po tobě něčím mrsknu."

•

I po nástupu na jinou školu byl Jungkook mezi spolužáky stále oblíbený. Všichni si ihned zamilovali chlapce, který byl ochotný pomoct, dobře se učil, ke každému se snažil být milý a navíc byl nadaný snad úplně na všechno. Nejen spolužáci, ale také učitelé v něm našli zalíbení, proto se nikdo nedivil, když mu statný tělocvikář s neskrývaným nadšením počítal shyby na hrazdě. Prozatímní nejvyšší skóre překonal už o polovinu.

„Dvacet!" zakřičeli všichni jeho spolužáci sborově, načež se mladík pustil a hřbetem ruky si otřel opocené čelo. Se smíchem se nechal poplácat po zádech, vyslechl si salvu pochval a s ostatními mířil zpět do šaten, kde ze všeho nejdřív navštívil sprchy. Přednost dal ale všem ostatním, což si přebrali jako jeho nesmírnou ochotu, přitom za tím činem stál naprosto odlišný důvod.

Když už se všichni převlékali v šatnách, urychleně ze sebe sundal oblečení a zaplul do sprchy, prudce za sebou zatáhl závěs. Pustil na sebe vodu a sykl, když kapky dopadly na šrám hyzdící jeho záda, potažený pouze tenkým strupem. Zkoumavě prohmatal modřinu na břiše, musel si skousnout ret, aby jeho zaúpění nebylo příliš hlasité a nikdo si toho nevšiml.

Mnoho lidí o něm říkalo, že dával své úsilí do jakéhokoliv úkolu, který dostal, nehledě na stav, v němž se zrovna nacházel. Měli zatracenou pravdu. Nikdo z nich ani nevěděl, přes co všechno ze sebe dokázal vydat to nejlepší. Zavrtěl hlavou a v rychlosti se umyl, ještě rychleji se usušil a oblékl, načež se svým roztomilým úsměvem vešel do šaten. Pobral své věci a vydal se ven jako jeden z posledních.

Mířil ven z budovy školy, kde se setkal se svými nejlepšími přáteli. Jimin a Taehyung byli o dva roky starší a poskytovali mu tu největší možnou oporu, jakou si mohl přát. Mladík s pastelově růžovými vlasy se na něj široce usmál, přičemž se jeho oči schovaly za roztomile baculatými tvářičkami. Jungkook neodolal a hravě ho do pravé tváře štípnul, popadl krabičku s jídlem, kterou mu starší mladík podával, a rozesmál se.

„Jungkookie, víš přeci, že nemám rád, když tohle děláš!" zafňukal Jimin a na mladšího hocha se zamračil, přičemž mnul bolavé místo.

„Promiň, hyung, nemohl jsem si pomoct," omluvil se mladík a nadšeně se vrhl do své porce jídla, kterou mu jeho kamarádi přinesli. Byl jim neskonale vděčný a stále hledal způsoby, jak se jim co nejlépe odvděčit. Už pro ně nazpíval covery jejich oblíbených písniček, maloval a kreslil jejich oblíbená zvířata či výjevy, dokonce se pokoušel napodobit slavné obrazy, které vždy Taehyunga potěšily. Bral je s sebou na ta nejkrásnější místa a jen tiše doufal, že svůj dluh splatil alespoň minimálně.

„Máš dnes ještě trénink?" optal se Taehyung s plnými ústy, takže mu téměř nešlo rozumět.

Jungkook pouze přikývl, až příliš zaměstnaný žvýkáním lahodného jídla. Byly před ním ještě dvě hodiny vyučování a pak trénink taekwonda. Při myšlence na svůj oblíbený sport se pousmál a téměř si i nadšeně povyskočil.

Jakmile dojedli, začali si povídat o předchozích hodinách, postěžovali si na své trable i úspěchy. Nejmladší z nich se pochlubil svým rekordem v počtu shybů, zatímco zbylí dva se svěřili, že perfektně splnili jeden z projektů, který v rámci hodin vytvářeli. Podle všeho je vždy nepřístupný a chladný učitel dokonce pochválil.

Jejich cesty se brzy rozešly, když se vrátili zpět do budovy. Rozvrh se lišil i Jiminovi s Taehyungem, takže se všichni vydali odlišnými směry. Nejmladší chlapec se ve třídě usadil na svém místě a vyčkával na začátek hodiny, který přišel brzy. Snažil se veškerou svou pozornost věnovat učiteli, ačkoliv to nešlo snadno. Čím dál víc se obával návratu domů. Kdyby měl na vybranou, raději by trénoval celou noc.

Den už ubíhal svým typicky uspěchaným tempem.

Jungkook se v šatně rychle převlékl do kimona, pevně utáhl pásek a poupravil horní díl tak, aby se pokud možno nic neodkrylo ani pouhou náhodou. Tělocvična zela prázdnotou, a tak se zatím lehce rozpohyboval, příliš nedočkavý na to, aby zůstal v klidu sedět na lavičce a čekal na ostatní. Vždy chodil velmi brzo, dokonce dřív, než samotný trenér, který se objevil ve dveřích zanedlouho.

„Oh, Jungkooku. Že mě to ještě překvapuje," tiše se zasmál a odemkl dveře vedoucí do místnosti s veškerým náčiním. „Pomůžeš mi prosím vytáhnout žíněnky?"

„Samozřejmě," pousmál se mladík a pospíšil si na pomoc. V chodbě spatřil ostatní, jak postupně vcházeli do šatny převléct se. Trénink měl brzy začít, už jen ta myšlenka v něm vzbuzovala radost. Pomohl trenérovi a poté zůstal tiše stát před jednou z laviček u stěny, kde se k němu brzy přidali i ostatní. Mohli oficiálně začít.

Snad nic neuspokojilo Jungkooka tolik, jako fyzická práce. Troufl si říct, že žil proto, aby se hýbal jakýmkoliv způsobem – ať už to bylo taekwondo či jiný bojový sport, nebo snad tanec, který spojoval pohyb s jeho dalším oblíbeným koníčkem; hudbou. Nejspíš to bylo jeho zapálení pro danou věc, které ho dělalo natolik úspěšným, sečtené s přirozeným talentem, kterého měl kousek téměř pro všechny činnosti.

Po tréninku opakoval svůj předchozí rituál, tedy nechal všechny ostatní osprchovat se před ním, než do sprch vešel sám bez cizích pohledů, které by ho mohly spatřit. Připadal si příjemně vyčerpaný, přesně díky tomu se mu v noci skvěle usínalo. Konečně zaznamenal výrazný pokles své energie, když vycházel z budovy školy jako poslední student.

Cesta k bytu trvala krátkou dobu, až moc krátkou.

Plný obav přitiskl ucho ke dveřím bytu, a když usoudil, že byl vzduch čistý, opatrně vklouzl dovnitř. Naučil se s klíčem rachotit co nejméně, takže nebylo možné zvuk ani zaznamenat, pokud na něj člověk přímo nečekal. Schoval své boty do malého botníku za dveřmi a plížil se chodbou až ke svému pokoji, kam nezpozorován vnikl.

Konečně si dovolil pořádně vydechnout. Z tašky vytáhl jeden z mnoha sešitů a položil ho na stůl, ke kterému přitáhl otáčivou židli. S tichým povzdechem nalistoval příhodnou stranu, aby si přečetl několik posledních stran a vštípil do mozku co nejvíce možných informací.

Když se po hodině a půl převlékal do pyžama, zdál se mu byt podivně tichý. Nejen byt, byl to i jeho pokoj, který zel prázdnotou. Zamyšleně se rozhlížel kolem po čemkoliv, co mohl postrádat, ale na nic nepřišel. Uvědomění však přišlo náhle.

Kolem kotníku se neomotala žádná dlaň či jiná, podivná končetina. Starostlivě otevřel skříň a prohrábl jednotlivé věci, ale nic nenašel. Klesl na kolena a nahlédl pod postel, kde však spatřil pouze krabici s věcmi. Do postele ulehal s jedinou myšlenkou: Kam se sakra podělo moje strašidlo?

Stačilo však otočit se v posteli na záda. Ze stropu se na něj šklebil bubák připomínající ještěra a ukazoval tak své špičaté zuby. Jungkook mu úšklebek oplatil.

•

Ještěr si snad jako jediný ze svého neúspěchu nic nedělal. Smál se, až se a břicho popadal, a vrazil bez klepání do kanceláře. Nevraživého pohledu si nevšímal, jen se dál smál s myšlenkou na chlapce, který se na něj ten večer tak hravě šklebil. „Teda, ten kluk je ale číslo!" prohlásil. Byl zvyklý na tolik různých reakcí, ale téhle se dočkal vůbec poprvé. Chlapec mu prostě opětoval pohled a šklebil se na něj.

„Co se stalo, že tě to tak pobavilo?" zabručel rybí tvor mírně podrážděně.

„Vyšplhal jsem na strop. Ten kluk přišel, chvíli se učil, a když šel spát – tomu nebudete věřit, šéfiku -, tak mě hledal! On hledal strašidlo, chápete to? Díval se do skříně i pod postel. Pak si šel lehnout, a když se otočil, viděl mě na stropě," vyprávěl s nadšením, mezi slovy stále sem tam pronikl smích. „A jak si mě všiml, víte, co udělal? On se prostě jen zašklebil a šel spát! No chápete to, šéfe?"

Nestvůra v křesle se jen ušklíbla. Moc směšné mu to nepřipadalo, ale nemohl mít jednomu ze svých oblíbenců za zlé, že ho to tolik pobavilo. Čekal, dokud neuklidnil další salvu jeho smíchu a pak se opřel o desku stolu vyzáblýma rukama s dlouhými prsty. „Takže to znamená neúspěch, povídáš?"

„Jo," přitakal ještěr a poškrábal se u nozder. „Šéfe, nemyslim si, že někdo z nás, co tu pracujem běžně, s nim něco svede. Jako jasně, nemam, co vám do řízení kecat, já vim. Ale asi to nikam nepovede. Ten kluk se strašidel nebojí. Je to tak. A pokud to nechcete vzdát, prostě budete muset použít pořádnej kalibr, ne normální řadový příšery, co chodí strašit malý děcka. Víte, co tim myslim, ne?"

Tvor v křesle se zadíval do strany a pokýval hlavou. Vypadal, jako kdyby se nad tím už dříve zamýšlel, jen tomu nápadu nechtěl dát šanci a raději se držel původních plánů. Rozmrzele stiskl tlačítko na desce stolu a do minuty se v kanceláři objevila jiná zrůdička, se štosem papírů v rukou a brýlemi mírně nakřivo. Přešla blíž a vyslechla si jasný příkaz, načež se usadila u menšího stolu v rohu místnosti a urychleně začala psát dopis. Ještěr tomu všemu přihlížel, tušil, že ho čeká nějaký úkol.

Příšera, která psala dopis, vstala po chvíli od stolu a položila popsaný papír před rybího tvora. Ten obohatil list o svůj podpis a razítko, vytáhl obálku a psaní do ní pečlivě uložil. Ohnul cíp, který obálku uzavíral, a nalepil přes něj nálepku připomínající pečeť. Pak natáhl vyhublou paži směrem k ještěrovi a ten pochopil. Dopis převzal.

„Víš, komu to máš donést. Vyřiď mu, že velmi nerad čekám, což sice ví, ale měl by na to brát větší ohled," promluvil poněkud skřípavým hlasem a opět se ve svém křesle uvelebil. Ještěr pokýval hlavou v souhlas a společně se stvořením, které dopis napsalo, kancelář spěšně opustil. Mířil mimo hlavní budovu až ke kopci, na kterém bydlel ten nejhorší ze všech. Bál by se ho i leckterý dospělý člověk.

Okolí bylo porostlé stromy, tmavě zelené listy nepropouštěly ani špetku světla, kterého už tak bylo málo. Příšery milovaly tmu. Na kopec vedla jediná stezka, hojně pokrytá bažinami, ve kterých by se ještěr nejraději vyválel, avšak své touze odolal – musel dopis udržet čistý, a tak všechna taková místa se skleslým výrazem obešel. Zdálo se mu, jako by šel roky, cesta ho vůbec nebavila. Nehledě na to, že se na nestvůru žijící v polorozpadlém domě vůbec netěšil. Běžné obludy z něj také měly hrůzu.

Zastavil se před vysokými, černými dveřmi a přiměl se zaklepat. Jeho obvyklý škleb byl tatam, nahradila ho jakási ztuhlá grimasa, která téměř zkameněla, když se dveře otevřely. Stál před ním. Rudé oči ho pálily zaživa, neodvážil se do nich víckrát pohlédnout, a tak mu jen předal dopis. „Máš tam být co nejdřív. Nerad čeká."

Po těch slovech ještěr urychleně zmizel a nechal tam nestvůru s dopisem v rukou.

Ačkoliv byl varován, dal si na čas, než do kanceláře dorazil. Ten hloupý dopis si musel přečíst rovnou několikrát. Kluk, kterého nebyli schopni vystrašit? Amatéři, občas se divil, jak se některé z příšer mohly dostat tam, kde pracovaly. Většina z nich se ho bála. Jak mohou příšery, které se bojí jiné nestvůry, vůbec chodit někoho strašit? Ptal se na to sám sebe už tolikrát, ale nikdy nedokázal přijít na smysluplnou odpověď. Nakonec vždy zůstal u toho, že nechtěl být součástí natolik hloupého a nicotného systému. Raději zůstal zalezlý ve svém panství, ochotný splnit jen ty nejtěžší úkoly.

Všichni se mu vyhýbali, když se plížil chodbou. Nepřipomínal nic existujícího v reálném světě, působil jako stín a černočerný kouř, mnozí si mysleli, že ani nebyl hmotný. Štíhlé a vysoké tělo bylo obklopeno jakousi rozvlněnou mlhovinou, která onen dojem způsobila. Nebyla to však naprosto mylná myšlenka.

Bez problémů se totiž zvládl proplížit pod dveřmi a přímo za nimi opět nabrat svého původního tvaru. Rudé oči se zahleděly na rybího tvora, který se takového nečekaného vpádu zprvu vylekal. Až po několika sekundách nabral předchozí sebevědomí a jistotu, odkašlal si a promluvil.

„Mám pro tebe úkol," neoslovil ho, nikdo ho neoslovoval, jako by se toho všichni báli. Neosobní a cizí přístup k tomu nejstrašidelnějšímu ze všech přeci jen pomáhal, aby zlé bytosti nabraly špetku klidu.

Nestvůra se zachechtala a opřela se o dveře. „Úkol, říkáš? Kdo to je tentokrát, nějaký váš delikvent, kterého nikdo jiný nedokáže srovnat? Není divu, když si pouštíte do oddělení takové lemry, neschopné, líné, co se ihned vzdají a-"

„Stačí," zastavil ho. „K systému ses vyjádřil už mnohokrát a já to znovu slyšet nepotřebuju. Říkal jsem ti, že nikdo necítí potřebu to měnit. Strašidla odvádějí své úkoly výborně a všechny děti se bojí."

„Všechny? A proč jsem potom tady, když jsou všichni tak schopní?"

Obluda v křesle mu věnovala nakvašený pohled. „Je tu přeci jen jeden, kterého se nám vystrašit nedaří. Ze všech příšer si dělá akorát blázny," přiznal a ignoroval škodolibý úsměv, který pro něj netvor u dveří zformoval. Dlouze vydechl a vytáhl příhodnou složku, kterou po něm hodil. „Jeon Jungkook. Už je mu skoro šestnáct a ani jedné příšery, která u něj byla, se nebál. Dostal jsem návrh, že bychom tam mohli poslat tebe, místo řadových oblud, které na něj beztak nikdy neměly vliv."

„Takže konečně někdo, kdo je při smyslech a ví, že to, co jste mu tam posílali, nejsou žádné příšery," přemýšlel nahlas a prohlížel si složku, včetně množství řádků s vypsanými jmény. Toho kluka strašilo několik oddělení a vždy neúspěšně. „Skvělý. Ten se mi líbí."

„Půjdeš do toho?" optal se rybí tvor a zpříma se na něj podíval.

„Za zkoušku přece nic nedám, ne?"

•

Jungkook se vrátil domů dříve, než u něj bylo zvykem. Trénink taekwonda byl z neznámých důvodů zrušen, a tak se zdržel alespoň venku procházkou parkem. Bylo to lepší, než se schovávat zbytek dne v pokoji. Dal si obzvlášť pozor, když vcházel dovnitř bytu. Slyšel zvuky z kuchyně, tříštění skla, což rozhodně nevěstilo nic dobrého. Skopnul ze sebe boty, schoval je pod jiné páry bot a pelášil k sobě do pokoje. K jeho ohromnému štěstí nezpozorován. Oddechl si, položil na zem tašku a vytáhl z ní sešit. Když už měl víc času, mohl by ho věnovat učení.

Pročítal jednotlivé řádky a při každém zvuku, který k němu přes dveře dolehl, sebou polekaně škubl. Dokázal si živě představit, co se ve vedlejších místnostech dělo. Byl ve skutečnosti takový zbabělec. Složil hlavu do dlaní a tiše se rozplakal, když zaslechl křik vlastní matky, které se neodvážil jít na pomoc. Polykal všechny vzlyky, které se mu draly z hrdla, snažil se nepopotahovat moc nahlas, aby sám nevzbudil pozornost.

Další tříštění skla. Zaslechl poslední zabručení, prásknutí dveřmi a byt ulehl do ticha. Nešetrně setřel slzy ze svých tváří a pokusil se koncentrovat jen a jen na učení. Úspěšně svou mysl odvedl od všeho, co se dělo ještě několik minut předtím. Vydrželo mu to dlouhé dvě hodiny. Celou tu dobu byl byt zlověstně tichý. Polkl, opatrně se zvedl a z postele sebral pyžamo. Pootevřel dveře, aby mohl škvírou vykouknout do chodby a ujistit se, že byl vzduch skutečně čistý.

Absolvoval krátkou cestu do koupelny, místnost se zdála natolik vzdálená, když potřeboval zůstat v utajení. Nikdo si ho nevšiml. Ulevilo se mu. Otočil klíčem v zámku a rozsvítil. Sebral ručníky, které byly pohozené na zemi, společně s nimi zvedl i lahvičku mýdla a vrátil ji na umyvadlo. Veškeré shozené věci pečlivě urovnal na jejich právoplatná místa, aniž by přitom udělal hluk. Teprve pak se odvážil sundat ze sebe oblečení a vlézt do sprchy.

Byt byl stále stejně tichý, jako když procházel chodbou.

Vymáčkl si do dlaně sprchový gel a pečlivě se jím umyl. Dal si pozor na stále bolavá místa, včetně šrámu na zádech, který byl nyní pokryt silným a ztvrdlým strupem. Modřina kolem ustupovala do žlutozelené barvy, ladila s tou, která se nacházela na břiše. Několik dalších barvilo tělo i v jiných místech.

Doufal, že byla jeho maminka v pořádku. On byl muž, sice ne dospělý, ale byl. Jeho matce nepřihrávalo v prospěch nic. Drobná, hubená žena neměla jediný způsob, kterým by se dokázala bránit, a přeci svému synovi přísně zakázala, aby chodil schytávat rány za ní. A on jí poslechl, zbabělý a příliš slabý.

Setřel slzy, které se znovu vylily z jeho očí. Počkal, než všechna pěna zmizela v odtoku. Pak teprve vystoupil ze sprchového koutu, osušil se a navlékl do pyžama. Zhasnul. Nechal své oči přivyknout tmě a mezitím pozorně poslouchal. Zhrozil se, když pochytil nový zvuk – v obývacím pokoji byla zapnutá televize.

Se srdcem až v krku se vyplížil ven, ke svému neuvěřitelnému štěstí opět nezpozorován. Schoval se u sebe v pokoji, kde vládl nepřirozený chlad. Zamračil se, ale i přesto se vydal uklidit sešity do tašky a pomalu se přichystal ke spánku.

Pohlédl na mobil, zbývala mu přibližně čtvrtina baterie do toho, aby se vybil. Nabíječka byla uvězněná v kuchyni, do které se nedostal už několik dní. Mobil by se jistě už dávno vybil, nebýt Taehyunga, který pozval Jungkooka do kavárny a pomocí své nabíječky mu ho nechal nabít. Další věc, za kterou mu byl mladík neskonale vděčný.

Povzdychl si. Zvuk televize k němu stále matně doléhal. Nezbývalo mu však nic jiného, než se konečně odebrat do postele. Nebyl unavený, připisoval to tomu, že neměl, kde vybít svou energii. Možná to bylo dobře. Měl pro nejnutnější případy dost energie na to, aby byl schopen se bránit, i když minimálně.

Lehl si do postele a zavřel oči.

Velmi brzy je však znovu otevřel, když pod svou postelí zaslechl zvuky. Protočil očima, zavrtěl se a tiše zabručel: „Je to fakt marný. Já se tě nebojím, víš?"

Zadíval se na pařát, který se snažil přikrást po straně postele, aby ho mohl popadnout. Černější, než noc samotná. Kolem se vznášela podivná, černá mlhovina, která na něj udělala alespoň trochu dojem. S jeho rty si pohrávalo nutkání pousmát se chabým pokusům, kterými ho chtěly příšery vyděsit. V tom však zaslechl kroky z chodby, které se nebezpečně přibližovaly.

Zalapal po dechu, vyhrabal se zpod peřiny a seskočil z postele. Sklonil se, natáhl ruku pod postel, aby strašidlo pod ním odstrčil. „Uhni!" sykl, načež se sám pod postel vměstnal, příliš pohlcený vlastním strachem. Kroutil jeho vnitřnostmi, chtělo se mu zvracet z toho, jak silnou úzkost pociťoval. Z úst mu uniklo tiché, zoufalé zafňukání.

Dveře do jeho pokoje se prudce otevřely, odrazily se od zdi a klika po sobě jistě zanechala stopu. Těžké kroky se blížily k posteli. Otčím rozhrnul peřinu a zavrčel, když pod ní Jungkooka nenašel. Naštvaně si šlehl páskem do dlaně.

„Kde zatraceně jsi, ty malej zmrde?!"

Začal prohrabávat veškerá místa, které jeho opilá mysl zařadila jako vhodná pro úkryt. Vyházel všechny knihy z poliček, na zemi skončila i stolní lampa, věci ze školního batohu potkal podobný osud. Veškerá ramínka s oblečením padala na zem k tomu neuvěřitelnému nepořádku, který muž svým vztekem způsobil. Teprve potom, co byla skříň z poloviny prázdná, si uvědomil možnost úkrytu pod postelí.

„Ale, ale..." zachraptěl, „takže ty si chceš hrát na schovávanou...?" Kroky se zastavily u postele. „Děláš si to jen horší, kluku. Pojď ke mně. Chceš si pohrát se mnou?"

Muž klesl na kolena a svou tlustou rukou sáhl pod postel. Jungkook si byl naprosto jistý, že byl v koncích, neměl, kam by jinam utekl. Už jen smířeně, přesto k smrti vyděšeně, očekával, až ho jeho otčím vytáhne zpod postele. Drtil svůj ret v zubech a tiskl víčka pevně k sobě, i tak mu ale z očí unikaly obrovské slzy, jež dopadaly na dřevěnou podlahu.

Ucítil nad sebou pohyb, jako by se o něj cosi otřelo celým tělem. Zůstal bezpečně pod postelí, zatímco opilý muž uchopil cizí končetinu. V jeho mysli omámené alkoholem ani nedošlo k uvědomění, jak chladný ten dotek byl. Zákeřně se rozchechtal a volnou rukou popadl pásek, zatímco vytahoval osobu zpod postele.

Když se však podíval na to, co v dlani svíral, jeho srdce vynechalo hned několik úderů. Temně černá končetina zakončená ostrými drápy. Když pohlédl před sebe, nespatřil toho, koho očekával. Neshlížel na vyděšeného chlapce. Naopak vzhlížel, aby mohl pohlédnout na příšeru, která se pod postelí skrývala. Provrtávaly ho oči krvavé barvy, natolik zlé a nenávistné, až v něm hrklo. Zděšeně vykřikl, když na něj obluda vycenila ostré zuby.

„Ano, to víš, že ano... hrozně moc rád si s tebou budu hrát..." ozval se děsuplný hlas, který mužem zacloumal. Příšera ho chytila pod krkem, její drápy se zatím jen lehce zarývaly do krku muže, který se neodvážil k ničemu jinému.

„Najednou nejsi tak statečný, viď, ty nechutný švábe?" promluvilo monstrum a zatřáslo jím. „Spolkl jsi snad jazyk, co? Možná bych ti ho měl sám vytrhnout... možná bych tě měl zabít tím nejhorším způsobem, jaký si vůbec dokážeš představit, co na to říkáš, měl-"

„Ne!" ozval se zpod postele uplakaný hlas. „N-nezabíjej ho... to není řešení..."

Netvor se podíval směrem k posteli a zvážil chlapcova slova. Jeho ruka cukala touhou sevřít a nechat krev prolít mezi vlastními prsty. Udržel se. Jeho stín se zvětšil, mlhovina kolem nabrala na objemu a muž, kterého pevně držel, se zajíkl. Najednou to nebyl takový tyran, jako před několika minutami. „Prosím... p-prosím..."

„Ještě jednou jedinkrát se mého kluka dotkneš... ještě jednou mu ublížíš... a přísahám, že to samé, co jsi mu dělal, udělám já tobě. A budu to opakovat do konce tvého nicotného, ubohého života," zavrčel hluboký hlas, odrážel se od stěn a k uším nyní bezbranného muže dolehly hrozby ještě několikrát.

„P-přísahám, že už to nikdy neudělám!" zasípal muž vyděšeně.

Monstrum mrštilo jeho tělem o zem, sledovalo, jak se těžce zvedl, přičemž cosi vyděšeně mumlal. Z pokoje zmizel v rekordním čase a běžel se schovat do vlastní ložnice. Kdyby netvor chtěl, mohl by ho tam pronásledovat, ale rozhodl se věnovat pozornost někomu, kdo ji potřeboval mnohem víc. Sklonil se, opatrně vytáhl mladíka zpod postele a přiměl ho opřít se o rám postele

„Děkuju..." vydechl Jungkook tiše a podíval se příšeře do tváře. Pousmál se.

„To nic... příšery jsou přece od toho, aby děsily..." odpověděl mu netvor odlehčeným tónem. „Zasloužil by ale něco mnohem horšího, než jen vyděsit... opravdu si stojíš za tím, že ho nemám zabíjet? Bylo by mi nesmírnou ctí."

„Stojím si za tím," odpověděl Jungkook pevně.

„Dobře..."

Bubák ho vyzvedl do náruče tak snadno, jako by vážil méně, než pírko. Položil ho zpět do postele a schoval jeho tělo pod peřinu. Skláněl se nad ním a byla z něj cítit typicky lidská vlastnost – starostlivost.

„Viděl jsem už hodně příšer... ale ty jediný jsi doopravdy děsivý," přiznal Jungkook se smíchem a jeho tělo se pod teplou přikrývkou uvolnilo. Ačkoliv mu tvor nijak neodpověděl, jeho ústa zformovala malý úsměv. Jaká to čest.

„Zavři oči," pobídl chlapce, který tak učinil. „Spi sladce... vrátím se zítra večer."

Těsně předtím, než přízrak zmizel, dotkly se Jungkookova čela lidské rty. Jejich dotek byl jemný, vřelý a laskavý. Už nestihl spatřit muže, který se musel v hábitu příšery skrývat. Jako monstru mu tak jiná příšera nikdy nesměla říct, ale v té chvíli byl člověkem více, než kdy předtím. V té chvíli to nebyl netvor, ale muž; Kim Namjoon.

••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••

„True monsters are not those lurking under the bed, but the ones sleeping in it."

- Silje Akselberg Iversen

••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••

Story by: @jjungmaya on Wattpad