Název: Blank Order

Téma: Sci-fi

Pár: Y/N+PJM

Anotace: Po sluneční erupci v roce 2030 se lidstvo pomalu adaptovává na nové prostředí spolu i se ztrátou zraku. A vy se nyní můžete 'očima' naší milované y/n podívat, jak by to v takové situaci vypadalo, kdyby se jí do života připletla zcela nová osoba.

Upozornění: Příběh je celý psán v první osobě z čtenářova pohledu s tím ohledem, že jsem se přímo vyhla párování fanynka+idol. Doufám, že použití Y/N místo vlastního jména nebude moc klišé.

Rok 2030

Všechno to začalo silným zábleskem světla. Nikdy jsem nic takového neviděla a po šíleném pálení očí taky předpokládala, že už taky nikdy neuvidím. První momenty byly pěkně dezorientující, a proto taky si z toho nic nepamatuju. Jestli se ptáte: "Co se vlastně stalo?" tak mě dovolte vás trochu osvětlit.

V první polovině roku 2030 zasáhla zemi silná sluneční erupce. Vyřadila na pár měsíců elektřinu, přerušila satelitní komunikaci a stala se důvodem, proč si doteď nedokážu sama namazat rohlík.

Ne, vážně.

Lidstvo se muselo potýkat s zcela novým problémem kromě toho, že musí obnovit celkovou infrastrukturu země. Ten problém byl a stále přetrvává. Nikdo na nic nevidí.

Teda aspoň myslím. Stále tu existuje to malé procento lidí, kteří se tomu nějakým zázračným způsobem vyhnuli.

A já zrovna musela potkat jednoho z nich.

06:51

Probudím se do relativního ticha svého malého bytu. Jediná věc, na kterou v té chvíli myslím, je: "Proč je tu sakra pokaždý k udušení, když se ráno vzbudím?"

S tou myšlenkou se zvednu, nahmatám kličku od okna a dokořán rozevřu moje okno.

Jsou momenty jako tyto, kdy si na chvíli dovolím na nic nemyslet a nechám na sebe proudit studený vzduch.

Ale dnes to na to nevypadá.

Jemná melodie, kterou mám každodenně nastavenou na 7:00 a je vlastně taky mou jedinou jistotou, se rozeřve přes celý pokoj a ne úplně mile mi tím připomíná, že je čas jít.

Otráveně za sebou zabouchnu okno, než stačí křik mého budíku vzbudit celou čtvrť a rychle nahmatám pekelný přístroj, který jednou ranou sejmu.

"Třeba je vážně dělají už nerozbitný," pomyslím si.

Na to se ale ozve naštvané bušení na zeď, které zcela jistě patří mému svéráznému sousedovi.

"Tak tohle mi tady ještě chybělo. Naše šípková růženka se právě probudila," ušklíbnu se nad myšlenkou, která mi proletí hlavou.

Počkám chvíli než terorizování zdi přestane a bez nějakých velkých výčitek se přesunu do koupelny, kde mám tak akorát čas provést všechny svoje ranní rituály. A protože jsem velmi praktický člověk, tak zvládám dělat více věcí naráz. Jestli jsem buď praktická, nebo líná osoba, je už o úhlu pohledu, ale ve většině případů vítězí ta první možnost.

Po tomto duševním prohlášení se vydávám do kuchyně, kde z lednice ulovím pro vlastní bezpečí blíže nespecifikovaný jogurt. Pro jistotu se pomodlím, aby byl ještě v pořádku a pustím se do něj.

S posledním soustem se zvednu a naráz vyhodím lžičku a jogurt do svých příslušných míst. Až na ten rozdíl, že lžička se teď válí na dně koše a prázdný kelímek ve dřezu.

.

.

Jak říkám, velmi praktický člověk..

07:47

Moje práce je vlastně jen pár minut chůze daleko, ale to mi pořád nezabraňuje zrychlení mého tempa. V tuto dobu a obzvlášť o víkendech se po ulicích pohybuje minimum lidí, kteří si nevšímají funící mašiny šinoucí se směrem místnímu Starbuxu.

Ano, pořád tu ještě dělám a stále ještě některé lidi baví kupovat si předražené kafe. Od té doby, co jsem tady ale pracovala jako brigádník, se toho dost změnilo. Většina lidí pro svoje vlastní bezpečí už skoro nevychází z domu a to malé procento se možná tak staví pro svoji objednávku a rychle se vrací zpátky.

"Vítejte zpátky," pozdraví mě zabudovaná AI, když vstoupím hlavním vchodem dovnitř.

"Obchod se otevírá za 9 minut a stále nemáte žádné objednávky," doplní k tomu a ztichne.

"No nekecej," odvětím a přetáhnu si svoji zelenou zástěru přes hlavu.

Po tom, co jsem splnila moji jedinou povinnost - být aspoň fyzicky přítomna v odlehlém Starbuxu, se rozhodnu zkrátit si čekání na zákazníky děláním aspoň něčím víc přínosnějším. Natáhnu se do police pro odrbaný hadr a hodím ho do dřezu, kde ho trochu propláchnu vodou.

"Pohleďte na ten nejúčinnější čistící prostředek! Nově k dostání i ve vašem umyvadle! Kupte si H2O právě teď! hlásím do prázdné místnosti.

"Asi mi tady vážně začíná hrabat, když jsem tady sama," povzdechnu si a začnu utírat první stůl.

Když už jsem u třetího stolu, přestane mě to bavit, ale moje vnitřní motivace mi nedovolí skončit s třemi utřenými stoly.

"Hey Siri, pusť jakoukoli písničku," zaúkoluji umělou inteligenci, která nemá ponětí, proč jí říkám Siri.

"Právě přehrávám Any Song od Zica," poslušně odpoví AI.

"To děláš snad naschvál! Vždyť víš co myslím jakoukoli písničkou!" zastěžuju si, i když vím, že vlastně neudělala nic špatně.

Na se mi nedostane žádná odpověď, ale já se jí vlastně ani nedivím.

08:24

Po úspěšném zlepšení prostředí, o kterém bych se dohadovala, jestli bylo vůbec efektivní, když to nikdo neocení, sebou plácnu do rohu kavárny, kde se podle mého nachází to nejlepší, a tím pádem i moje nejoblíbenější místo k sezení.

Dřív bych řekla, že je to díky jeho strategickému umístění, ze kterého je rozhled po celé místnosti, ale to je už za námi.

Nyní nacházím v tomto určitém bodě jistou útěchu. To místo tu existuje už odnedávna a stále si živě pamatuji, jaký specifický potah měla osamocená pohovka ještě za dob, když jsem se tady poflakovala a neuvědomovala si, jaké jsem měla tenkrát štěstí.

Z pochmurné nálady mě ale přeruší dvojité pípnutí, které signalizuje, že si právě někdo něco online objednal.

"Nebyla zadána žádná objednávka," ozve se robotický hlas z reproduktorů.

"Jak jako, žádná objednávka? Tak se asi rozhodnu než něco odešlu, ne?" zamyslím se nad záhadnou zprávou.

"Logicky by se měl onen člověk opravit, že jo? Ale co když se tady fakt někdo ráno objeví? pokračuji v dumání.

Byla bych překvapená? Určitě.

Byla bych ráda? Ani ne.

Zkusila bych se schovat v tom rohu abych se vyhnula komunikaci s lidmi? Pravděpodobně.

Tak jako tak v situacích, jako jsou tyto, přemýšlím, proč tu vůbec pracuji.

V tom ale zazvoní zvonek u dveří na znamení, že je zde přítomna další osoba.

"A dopr-," přeruším svoji vnitřní chuť zanadávat a schoulím se do rohu, jako by to nějak pomohlo mojí předstírané neviditelnosti.

Uslyším opatrné našlapování směrem k předku místnosti, kde se nachází pult a v tichosti si oddychnu.

"Jedno Iced Vanilla Latte, prosím," uslyším příjemný hlas opačného pohlaví vyslovit svoji objednávku.

08:37

"Náš personál vás přijde hned obsloužit," odpoví mu na to naše 'Siri'.

"To už snad nemyslí vážně," pomyslím si nad zjevnou zradou a potichoučku krůček po krůčku se přesunu na svoje už zmíněné místo za pultem.

"Dobrý den, jak vás mohu obsloužit?" zeptám se, i když na tu otázku znám odpověď.

"Jedno velké Iced Vanilla Latte, prosím," zopakuje neznámý člověk.

Zahodím myšlenku zeptat se ho, proč si to neobjednal online a zeptám se ho: "A na jaké jméno?"

"Jimin," odpoví vzápětí, jako kdyby si tu odpověď připravil napřed.

"Proč vůbec ještě musíme psát jména na kelímky?" otážu se v duchu, když na volné místo vtěsnám svým škrabopisem zmíněné jméno.

"To bude 119, prosím," odpovím a přisunu k němu blíž platební terminál.

V tom mi ale najednou do ruky strčí přesnou hotovost, čímž mě hrozně vyleká. Málem mi vypadne zpátky papírový Komenský, kterého přísahám, že skoro nikdo nepoužívá. Nevím co je špatně s touto osobou, ale nedokážu si vzpomenout ještě na kohokoliv, kdo by neplatil jenom mobilem.

Chvíli tam jen zaraženě stojím a nevím, co na to odpovědět, ale to už mě přeruší AI: "Zbývá 81 Korun k vrácení."

Ušklíbnu se jejím konstatováním zřejmého a vydám se lovit potřebné drobné.

"Vám se rozbil mobil?" vyklouzne mi.

"Ne, já-," odporuje.

"Tak jste se dneska ráno vzbudil a řekl si, že půjdete trápit nevinné lidi za pokladnou?" zeptám se ho pobaveně a hrabu se dál v kase, nemožná najít příslušné mince.

Odkašle si dokončí jeho načatou větu.

"Ne, já jsem stále součástí těch pár lidí, co ještě neopustili tradiční způsob placení," říká skoro až omluvně, ale neskrývá své pobavení nad situací.

08:41

"Já se vám vážně omlouvám, ale v tuto chvíli vám nedokážu vrátit. Nebylo be možn-," odpovídám než mě zase na oplátku skočí do řeči on.

"Co kdybyste si to protentokrát nechala všechno a já bych se zítra vrátil zítra znova?"

"Dobře," souhlasím, "ale přísahám, že se to už příště nestane."

"To nemůžu slíbit zase já," uculí se nazpátek a schová si peněženku do kapsy.

"Neuvěřitelný. Kdybych vás znala, tak vás už asi něčím přetáhnu," zasměju se.

"Park Jimin, těší mě," odvětí s naoko vážným výrazem.

"Y/N," přistoupím na jeho hru, i když někde uvnitř cítím, že to není naposled co toto jméno uslyším.

"Tak a teď když se známe, kde je moje odměna?" pokračuje.

"Na rozdíl od určitých podniků ten náš má určitý papír pravidel, které to zakazují, ale pokud po tom vážně toužíte, přejděte jenom přes ulici do protějšího fast foodu," odpovím sarkasticky a začnu konečně dělat dlouho slibovaný nápoj.

Když na sobě ucítím zvláštní pocit, jako bych byla sledována, tak se rozhodnu znovu pokračovat v pošťuchování s očividně dobře naladěným zákazníkem.

"A od kdy vy takhle brzo ráno pleníte kavárny?" zeptám se ho s neskrývaným pobavením.

"Od nedávna, teď už každodenně, ale vypadá to, že sem budu chodit častěji," on na to.

"Že jsem vás tady ještě nikdy nepotkala," odpovím a záměrně přehlídnu druhou část jeho odpovědi.

"Tak to se musíte příště pozorně dívat," podotkne a já už přísahám, že ho přerazím.

"Tady je vaše objednávka, přeju hezký den," řeknu ironicky, ale nevydrží mi kyselý obličej nadlouho.

"Díky, zítra už budu mít přesně," hodí na mě jeho oslnivý úsměv,který si ho z jeho tónu hlasu dokážu živě představit.

To už je ale pryč.

01:34

Noc. Moje nejoblíbenější část dne, protože se mi zdají normální sny, jako každému, kdo aspoň někdy ve svém životě měl zrak.

Moje sny bývají hodně barevné, divné, někdy až moc neoriginální, ale za nic bych je nevyměnila. Je to jako kdyby můj mozek najednou ze sebe vyblil všechny věci, které jsem ještě nezažila, skoro jako by mi tím dával možnost si je prožít. Za to mu jsem někdy hodně vděčná, ale někdy mě ani vlastní sny nenechají spát.

A právě teď se zrovna v jednom takovém nacházím.

~

Stojím uprostřed svého bytu v kuchyni, když vtom ucítím přítomnost někoho jiného za sebou. Než se stačím otočit, tak mě daná osoba zezadu obtočí ruce kolem pasu a opře si svoji hlavu na moje levé rameno. Na to se na mě celým tělem přitiskne, ale nebudu lhát, takhle příjemně jsem se v cizí blízkosti dosud necítila.

Poté se zaměřím se na neznámého člověka. Nějak vnitřně vím, kdo to je, ale za boha si nemůžu vzpomenout na žádnou další informaci.

"Jméno neznám, obličej neznám, nic neznám, tak proč prostě nezjistit s kým mám tu čest?" pomyslím si a připravím se na otočný manévr, ale těsně přimknuté ruce kolem mě, mi trochu omezují pohyblivost.

On se nakloní ještě blíž k mé hlavě a zašeptá skoro až neslyšitelným hlasem něco do mého levého ucha.

Až na to, že až moc doslovně. Nezachytila jsem ani jedno slovo, i když můžu přísahat, že jsem slyšela jemný šepot.

Ale až v tu chvíli mi to celé dojde.

"Já jsem vždycky hrozně blbá v těch snech," pronesu už nahlas, "tohle by se v realitě přece nestalo."

Nyní už bez větších obtíží se otočím tváří v tvář neznámému hostu, když se najednou ocitnu v úplně jiném pokoji.

~

"Vždyť byl před chvílí v kuchyni!" rozčílím se, už vzhůru.

01:36

Až po zjištění, že se mi to skutečně celé zdálo, se nakonec rozhodnu, že mám stejně žízeň a aspoň ze zvědavosti, jestli by tam onen vetřelec třeba nepostával, stejně výpravu do kuchyně uskutečním.

Cestou doufám, že se nepřerazím, protože by můj držkopád určitě nebyl přeslechnut.

Když stojím před konečnými dveřmi, přitisknu na ně ucho a když nic neslyším, pomaličku vkročím do místnosti.

"Wow, to jsem se fakt bála nějakého náhodného snu, ve kterém mi hrozilo obejmutí?" zeptám se sama sebe.

"To jsem rovnou mohla jít zase spát," podotknu, "ale aspoň si teda vezmu to pití.

Natočím si plnou skleničku vody z kohoutku a provedu ústup zpátky do postele. Cestou skoro polovinu vypiju a položím si skleničku na noční stolek před tím, než se rezběhnu a skočím do svého pelechu.

Zavrtám se do ještě stále vyhřáté postele a zamyslím se nad mojí aktuální situací.

Za prvé: Jako obvykle jsem probudila mého souseda, ale tomu už se asi nikdy nevyhnu.

Za druhé: Někdo přišel po sto letech ráno do Starbuxu.

A za třetí: Jsem opačným pohlavím pronásledována i ve snech.

Nevím jak vy, ale to poslední mi přijde, že se mi snaží moje podvědomí říct, že bych měla něco udělat s mojí samotou a izolovaností od ostatních. A to, že si někteří lidé doslova nevidí ani na špičku nosu, mi moc nepomáhá.

Jiní by v této situaci řekli, že když lidstvo jednotně ztratí zrak, tak se lidé víc semknou k sobě a navzájem si pomůžou.

Ale opak je pravdou. Nikdo nikomu nemá za zlé, že v prvních chvílích zavládla panika a všichni se chovali bezohledně, ale situace už poněkud vychladla a můj vnitřní pocit, že to už lepší nebude, stále přetrvává.

S tím nakonec zavřu oči, i kdyby to nějak pomohlo a vydám se zpátky do země snů.

06:58

Po mém nočním rozumování se probudím celkem nevyspalá, ale hřejivé paprsky slunce, které cítím na sebe dopadat, mě přesvědčí, že se dneska vyplatí vstát.

Pomalu se zvednu a začnu svůj den otevřením okna. Cestou si vezmu nedopitou skleničku a užívám si poslední chvilky, než se budu muset začít chystat.

Když v tom se rozječí můj budík a mě tak překvapí, že mi zaskočí poslední doušek vody.

Nekontrolovaně se rozkašlu a k tomu ještě zmiňovanou skleničku upustím pod sebe.

"Tak to je skvělý, takhle já umřu," pomyslím si během nekončícího dusení se.

V záchvatu sebezáchovy bezvládně zabuším na stěnu mého souseda s posledním přáním, aby aspoň za mě sepsal tu závěť, aby byl aspoň trochu užitečný.

V tom momentě se rozrazí moje přední dveře a očekávaný host konečně přiběhne ke mně.

Ruce mi omotá kolem mého pasu a odtáhne mě dál od rozsypaného skla.

S posledním zakašláním se díkybohu nadechnu a plácnu sebou zpátky na postel.

Mezitím se můj zachránce vrátí se smetáčkem a lopatkou a já jeho směrem slyším jenom cinkání kousků skla. Ještě se nějak rozdýchávám a připravuji se na děkovný proslov, když se nečekaně zvedne a odejde.

"Počk-," zasípu, ale to už slyším bouchnutí hlavních dveří.

"Co on má za problém?" pomyslím si o jeho rychlém ústupu a dál to rozdýchávám.

Po nějaké chvíli se zvednu a jdu se připravit jako do normálního dne. V kuchyni se rovnou vyhýbám dřezu a vůbec všem formám dihydrogenu monoxidu.

Hodím si tašku se svačinou a bez pití přes rameno a vyjdu ze svého bytu. Když procházím kolem sousedních dveří tak mně to nedá a dám si za cíl, že mu musím co v nejbližší době poděkovat, i když o tom docela pochybuji, že se s ním blízké době spojím, protože tohle bylo poprvé, co byl přímo vedle mě bez stěny, která rozděluje naše byty.

.

.

"Určitě musel mít nějaký důvod, proč tak rychle zmizel,ne?"

8:39

"Určitě nemohl mít žádný důvod, aby takhle rychle zmizel!" rozhořčeně si stěžuji na svého souseda mým nově naslouchajícímu páru uchou.

"Z toho, co pouslouchám, musím usoudit, že zjevně nějaký důvod měl," odvětí Jimin se svým kelímkem vanilkového latte v ruce.

"Asi máš pravdu, ale pořád mi to hlava nebere," připustím a opřu si hlavu o ruce.

"Někdy člověk nemusí být zjevný důvod dělat některé věci," snaží se mě povzbudit.

"To je fakt. Ani nevíš jak jsem ráda, že ses tady včera objevil. Vůbec nevím, co bych tady sama dneska dělala," řeknu upřímně.

"Nápodobně," usměje se a usrkne si ze svého kelímku.

POV-Jimin

22:22

Po celém dni, který strávili spolu povídáním a poznáváním se, přišel čas, kdy se obchod zavírá a musí ho opustit.

"Dík, že jsi mi pomohl i s vytřením stolů, většinou bych se na to už vykašlala," dělá si ze mě srandu.

"Takže jsem byl zneužit k dělání tvých povinnosti? naoko se urazím.

Před tím, než se každý rozejdou domů, ale oba přešlapují před hlavními dveřmi a ani jeden se nemá k tomu, aby se jako první rozloučil.

"Nevím jak ty, ale ještě se mně nechce domů," připustím.

"Víš co? Tak se můžem ještě projít a já ti můžu ukázat, kde jsem vlastně málem dneska skonala," rozhodne.

"Takže mě zveš k tobě?" zeptám se jí s nadzvednutým obočím.

"Já nevím, na co myslíš," odvětí.

22:40

"Tak tohle jsou moje dveře a tady bydlí určitá osoba," zvýší hlas.

"Já toho mám dost, jdu na něj zaklepat," chci ji ještě zadržet, ale to ona už buší na vedlejší dveře.

"Haló? Je tam někdo?" nevzdává to, ale po chvíli se na mě podívá se zklamaným obličejem.

"Tak nic, tak ho asi nikdy neuvidíš," řekne ironicky.

Než se ale rozejde ke svým dveřím, tak jí zastavím a otočím směrem ke mně.

"Promiň, už dál nepůjdu, ale jindy bych se určitě rád stavil," vymluvím se.

"Aha, to nevadí," odpoví, "dobrou noc!"

"Dobrou," popřeji a sejdu pár schodů dolů, než uslyším klapnutí jejích dveří.

Na to se otočím a vyjdu po schodech zase nahoru a potichu odemknu dveře svého bytu. Hned, jak uslyším tiché cvaknutí zámku, vejdu dovnitř a odkopnu svoje boty do kouta. Svalím se do stále neustlané postele, když vtom mi přijde zpráva na mobil.

Jen co se podívám na odesílatele, tak se mi hned uleví, když si uvědomím, že mám vypnuto čtení zpráv nahlas, když si to můžu přečíst sám. Jinak by moje umíněná sousedka právě slyšela tu stejnou zprávu, co odeslala, jak ji právě předčítá umělá inteligence jejího záhadného souseda.

A to přece nechci.

"Díky za dnešní den, moc jsem si to užila, i když jsme se vlastně celý den nepohli z místa :D," stálo ve zprávě.

"A víš co, pošlu ti na to srdíčko," rozhodnu se.

odesláno

přečteno

"SRDÍČKO?!" slyším výkřik z vedlejšího bytu.

7:28

Probudí mě nepříjemný pocit, že jsem něco zmeškal.

A opravdu.

Kouknu se na hodiny, které ukazují, že je skoro půl osmé a já se vylekám, že mě neprobudil jediný můj spolehlivý budík, který jsem kdy měl.

Pravidelné bouchnutí vedlejšího okna za otravného zvonění budíku v 7:00.

Vyletím z postele a rychle na sebe hodím věci, které jsem na sobě měl i včera. V rychlosti si vyčistím zuby a s klíčema v ruce vyrazím ze dveří.

Ale to jsem si úplně nepromyslel, že ve stejnou dobu by mohla vyjít i moje ctěná sousedka.

Ihned zaregistrovala přítomnost jejího zachránce s vědomím, že ho teď prostě utéct nenechá.

"Počkej! Nikde tě nemůžu sehnat! Proč jsi tak rychle odešel?" ptá se mě.

Na to jí nic neodpovím, ale nehnu se z místa.

"To mi nemůžeš ani odpovědět? Tak proč jsi mě vlastně zachraňoval, když se mi stejně budeš jen vyhýbat?" zní už pěkně naštvaně.

Najednou ale jako kdyby tušila, kde přesně stojím, se postaví výhrůžně blízko přede mě a mně nezbývá nic jiného než se přitisknout na svoje vlastní dveře.

Začne se přibližovat ještě blíž, až k tomu bodu, že cítím její dech na své kůži, ale důležitější věc teď je spíš, jak se z téhle situace sakra dostanu.

Po zvážení všech možností mi nějak došlo, že budu muset s pravdou ven, pokud si nechci zadělávat na mnohem větší budoucí problém, protože mi je jasné, že ona to jen tak nevzdá.

S konečným rozhodnutím se nadechnu a otevřu pusu, ale to už mi zase skočí do řeči.

"Řekni alespoň něco, proboha!" dožaduje se odpovědi.

"Něco," konečně odpovím a z jejího výrazu poznám, že jí dojde s kým má tu čest.