Jméno: Netty
Wattpad: StudniceSarkasmu
Zvolené téma: Neopětovaná láska
Zvolený fandom: k-pop (BTS)
Pár: SOPE
Hlavní postavy: Yoongi, Hoseok, Namjoon, Jin
Počet slov: 8793

Anotace: Zdá se, že nesnesitelné vedro a pandemie nemají konec. Někteří proto ztrácejí naději a pochybují o smyslu života. Dny začínají splývat, jako by snad čas nikdy neexistoval. Existuje vůbec způsob, jakým by se postavy dokázaly z neutuchající monotónnosti vyprostit?

Text povídky:

Prolog

Tma. Světlo. Tma. Světlo.

Rychleji. Musím běžet rychleji, pokud chci uniknout před všudypřítomnou tmou. Hlavně se neohlížet.

Soustředil jsem se jen na oslepující světlo před sebou, jako by mě snad mělo spasit. Jako by za ním čekala skrýš, kde neexistuje čas. Protože o to přece šlo, ne? Hráli jsme s osudem o čas, jenž jsem považoval za pouhou iluzi.

Utíkal jsem ze všech sil, ale zdálo se, že hřejivé paprsky se vzdalují. Zoufale jsem k nim natahoval ruku, ale nedokázal jsem je uchopit. Nejspíš mi ani nechtěly pomoct. Jednalo se o pouhou návnadu. O falešnou naději, kterou jsem nesnášel.

Docházel mi dech. Obraz přede mnou se na nepatrný okamžik rozmazal a přesně tehdy jsem stoupl do prázdná. Neznámý prostor vyplnil můj výkřik, ale nebyl nikdo, kdo by jej slyšel. Zděšeně jsem máchal rukama ve vzduchu, dokud jsem nedopadl do čehosi zdánlivě měkkého.

Ohlédl jsem se za mizejícími paprsky a zjistil, že ležím v hromadě růží. Začal jsem se květinami zběsile prodírat, ale jen jsem se nořil čím dál tím hlouběji. Tak moc jsem toužil spatřit konec toho houští, že jsem vůbec nevnímal, jak se mi trny zarývají do kůže.

Cítil jsem tlak, který pomalu postupoval přes můj hrudník až k ramenům a krku. Naposledy jsem se slabě nadechl, jako bych se pouze potápěl ve vodě. Snažil jsem si nevšímat hrubých stonků, které pevně obepínaly celé mé tělo a nelítostně mě stahovaly dolů, jenže pak mi do obličeje spadl první rudý květ.

Světlo. Tma. Světlo. Tma.

S trhnutím jsem se probudil v kaluži potu. Srdce mi bušilo jako o závod a na hrudi jsem stále cítil nepříjemný tlak. S vytřeštěnýma očima a dlaní na neklidném srdci jsem se pokoušel popadnout dech.

Ze zvyku jsem pohledem zabloudil k posteli v rohu místnosti, kam skrz děravé záclony dopadal chladný měsíční svit. K mému překvapení v posteli někdo spal, a tak jsem potichu došel až k němu. Když jsem se však k neznámému sklonil, jeho obličej jsem nepoznával. Nevím, co jsem si myslel. Že tam najdu jeho? Že se vrátí, aby mě zachránil?

Hádám, že jsem v to tak trochu doufal, i když to bylo velmi pošetilé přání. I kdyby se vrátil, nedokázal by mě zachránit. Moc dobře jsem to věděl, a proto jsem si pomyslel, že můj život skončil, když do vlasů toho spícího kluka dopadl první okvětní lístek.

13. května: špatné rozhodnutí

Říká se, že čas všechno spraví. Rány se zahojí a bolest odezní. Dřív jsem tomu taky naivně věřil, jenže pak jsem potkal tebe.

Když jsem tě poprvé spatřil, seděl jsi zrovna v prázdné jídelně a trochu nesměle sis ošetřoval rány, které jsi utrpěl venku. Málem bych kolem otevřených dveří bezmyšlenkovitě prošel, kdybych si neuvědomil, že tvou tvář zde vidím poprvé.

„Jsi tu novej?" zvědavě jsem nakoukl dovnitř. Doteď si pamatuju, jak jsi na mě vyjukaně zamrkal.

„Hm," mírně jsi přikývl a zasyčel bolestí kvůli dezinfekci, kterou sis přiložil na svou pravou dlaň. Opřel jsem se o futra dveří a mlčky pozoroval, jak se svou dlaň pokoušíš obvázat obinadlem. „Co je?" obořil ses na mě. Hádám, že tě můj pichlavý pohled dost znervózňoval.

„Potřebuješ pomoc," zkonstatoval jsem a vydal se k tobě loudavým tempem.

„Ne, díky." Soustředěně jsi hleděl na své třesoucí se ruce a tvrdohlavě tvrdil: „Zvládnu to sám."

Posadil jsem se na stůl před tebou a dál si tě prohlížel. Vlasy ti padaly do čela a škrábanec na tváři jsi měl zakrytý nakřivo nalepenou náplastí. Neubránil jsem se mírnému úšklebku. Všichni totiž vypadali stejně, když se po příchodu rozkoukávali. Vyděšeně. Ztraceně. Zároveň ale vděčně, protože konečně našli úkryt. Nebo si to aspoň mysleli. Dřív jsem nově příchozích litoval, protože byli plní naděje. Možná jsem jim i trochu záviděl, protože mě veškerá naděje na plnohodnotný život již dávno opustila. Pozoroval jsem tě a necítil nic. Snad jen špetku zvědavosti jako vždy.

„Tak hele," položil jsem pravé chodidlo na židli mezi tvoje stehna a naklonil se k tobě, „nechci působit vlezle, ale očividně potřebuješ pomoc," shlédl jsem k tvým dlaním a vyrval ti z nich obvaz. „Nic mi do toho není, ale měl by sis dobře rozmyslet, s kým se tu budeš bavit. Jedno blbý rozhodnutí by tě mohlo stát život a to by byla škoda, nemyslíš?" Poučoval jsem tě, zatímco jsem ošetřoval tvou ruku. Nejspíš sis tehdy myslel, že jenom přeháním, ale já pokračoval: „Panuje tu dost napjatá atmosféra, víš? Lidi jsou nervózní a netrpěliví. Chcou, aby tohle peklo už skončilo," vytvořil jsem na tvé ruce malý uzel a následně jej schoval pod kousek obvazu, „jako by to byla posraná chřipková epidemie," odfrkl jsem si a zbytečně prudce jsem pustil tvé zápěstí. „Kdo by si byl pomyslel, že lidstvo nakonec dojede na vlastní emoce," přemítal jsem. „Pokud si myslíš, že jsi tady v bezpečí, tak se pleteš. Tady totiž teprve začíná opravdový peklo. Někdo se do tebe zamiluje a BUM!" rázně jsem tě popadl za ramena, až jsi šokovaně nadskočil. „Někdo na tebe znenadání namíří pistol jenom proto," sám jsem názorně vytasil revolver, kterej jsem už pár dní nosil u sebe, a přitiskl ti jej na hrudník, „že tě strašně miluje. No není to komický?" vydechl jsem se smíchem.

Ty jsi na mě dál zíral, jako bych byl naprostej maniak, a ztěžka jsi oddechoval. Avšak se zdálo, že jsi měl ten den štěstí, protože do jídelny vešel někdo další. „Yoongi-ah!" okřikl mě Jin, načež pohoršeně mlasknul. „Co jsme si říkali o zastrašování nováčků?"

„Nebylo to zastrašování," bránil jsem se. „Jen varování," mrkl jsem na tebe a trochu se odtáhl, takže jsem nohama opět houpal ve vzduchu.

„No jasně," Eunji otráveně protočila oči. Popadla mě za rameno, a tak jsem se na ni obrátil a zkřížil nohy uprostřed rozviklaného stolu. „Taky běžně ostatní varuju s revolverem v ruce," poukázala na zbraň ležící vedle mě. „Vážně by ses měl naučit, jak si najít kamarády bez použití násilí."

„Čím míň kamarádů, tím líp," připomněl jsem. „A navíc jsme za vodou, dokud máme Namjoona."

„Možná vy tři," utrousila odměřeně.

„Copak?" posunul jsem se k ní a rádoby starostlivě ji chytil za obě zápěstí. „Bojíš se, že se do tebe Namjoon zamiluje?" zazubil jsem se na Eunji, ale ona uhnula pohledem. „To snad ne!" vyřkl jsem fascinovaně. „Bojíš se, že se ty zamiluješ do něj!" dobíral jsem si ji.

„Přestaň," vyvlékla se z mého sevření a zahleděla se na tebe.

Nejspíš chtěla ještě něco dodat, ale to už se do toho jako vždy vložil Jin: „Tak fajn, to už by stačilo," jednou tlesknul a napochodoval přede mě. „Co kdybys místo obtěžování ostatních byl taky pro jednou užitečnej? Můžeš začít třeba tím, že vrátíš Namjoonovi tu bouchačku," nadhodil.

„No jasně, zrovna jsem měl v plánu jít ho hledat," oznámil jsem ironicky, seskočil ze stolu a zamířil k východu.

„Přesně to jsem si myslel," pronesl spokojeně Jin za mými zády. „A tak mě napadlo, jestli bys tady ehm..."

„Hoseok," rozpačitě jsi vyslovil své jméno, když ti došlo, že se na tebe Jin tázavě dívá.

„Ah," Jin se plácl do čela, „no jasně. Napadlo mě, jestli bys Hoseokovi neukázal, kde co najde, když už se tu zase hodláš bezprizorně promenádovat."

S protaženým obličejem jsem se na něj otočil. „Vážně je to nutný?" zaúpěl jsem.

„Vždyť to tady není zase tak velký, za chvilku to máte projitý," mávl nad tím rukou Jin.

„No právě," opáčil jsem. „Určitě na všechno brzo přijde sám."

„Ale Namjoon bude určitě rád, až uvidí novou tvář, nemám pravdu?" Jin nadzdvihl obočí.

„Argh, tak pojď," mávl jsem na tebe.

„Já věděl, že mě nezklameš," pochvaloval si Jin. „A Yoongi!" křikl za mnou, když jsem procházel dveřmi.

„Co zas?" znovu jsem se na něj obrátil.

„Něco sis zapomněl," poznamenal a hodil mi revolver, kterej jsem nechal povalovat se na stole.

18. května: život

„No a tady je ošetřovna," ukázal jsem na zavřené bílé dveře potom, co jsem ti ukázal všechno od ložnic přes umývárny až po sklad s čistícími prostředky a výklenek, ve kterým šukal snad každej, koho tady znám jménem. „Ale to už asi víš," dodal jsem při pohledu na náplast na tvém obličeji.

„Jo, vím," pousmál ses. „Ale myslím, že jsem odvedl lepší práci než kluk, kterej tam pracuje. Působil trochu bezradně." To bylo úplně poprvé, co jsem slyšel tvůj smích.

„Nejspíš jsi narazil na Taehyunga," dedukoval jsem. „Teprve se zaučuje. Dej mu rok, nebo dva a bude z něj parádní chirurg." Zahleděl jsem se na tvou tvář pozlacenou paprsky zapadajícího slunce a na moment si pomyslel, že to, co jsem právě řekl, je pravda, ne jen hloupý vtip. Vždycky okolo tebe poletoval nádech naděje a bezpečí, i když sis to sám neuvědomoval. Stejně tak jsem si to tehdy neuvědomoval ani já, a proto jsem tě chtěl obejít se slovy: „Tak zas někdy, Hoseok-ssi. Doufám, že sis užil VIP prohlídku."

Ty jsi mě však odejít nenechal, protože ti hlavou vrtalo: „A Namjoon?"

„Huh?" nechápavě jsem se zarazil. „Co s ním?"

„Myslel jsem, že mu jdeš vrátit tu zbraň."

„Jo, tohle," uchechtl jsem se. „Vlastně si myslím, že by se mohla hodit, takže..." Všiml jsem si, že se na mě díváš znepokojeně, a tak jsem se to pokusil obrátit ve vtip: „Však víš. Rád bych u sebe měl zbraň, až jednoho dne přestanu snášet Jinovy kecy. Jedna kulka pro něj a druhá pro mě," uculil jsem se na tebe, ovšem tobě se to stále nepozdávalo.

„Denně v naší zemi umírají masy lidí a ty bys s takovou lehkostí promarnil další dva životy?" vyčetl jsi mi.

„Copak na tom záleží?" pokrčil jsem rameny. „Celý dny neděláme nic jinýho, než že úplně zbytečně oddalujeme naši smrt. Jediný, co můžu dělat, je se tady pořád dokola poflakovat a doufat, že někdo najde lék. Že ta nemoc zázračně zmizí. Ani se tu s nikým nemůžu pořádně sblížit, pokud nechci riskovat, že jeden z nás onemocní," frustrovaně jsem rozhodil rukama. „Ne," zavrtěl jsem hlavou, „tohle není žádnej život," to slovo jsem vyplivl, jako by se mi při jeho vyslovení rozlil v puse jed. „Jenom ulpění na vidině něčeho, co už je dávno ztracený."

Po těchto slovech jsem se odebral pryč a nechal tě stát uprostřed chodby, aniž bych si vyslechl tvůj názor. Pravděpodobně mě tehdy ani nezajímalo, co si myslíš. Má prvotní zvědavost vyprchala, jenže co ta tvoje?

19. května: dopisy, filmy a milenci

Kamarádit se s Namjoonem představovalo hned několik výhod, jak jsi sám brzo zjistil. Jelikož se sem dostal jako jeden z prvních a nikdy neměl ve zvyku příliš odmlouvat, třebaže v duchu protestoval ze všech nejvíc, nedopatřením se z něj stal velice podstatný článek celé organizace. Rád jsem ho nazýval „pošťák Joon", protože to znělo otřesně. Vůbec se to k němu nehodilo, ale nemohl popřít, že opravdu sloužil jako poslíček mezi jednotlivými tábory.

Nikdy jsem ti to neprozradil, ale dřív jsem si díky Namjoonově pomoci dopisoval s někým z jiného tábora. Netuším, jak se ta osoba jmenovala nebo jak vypadala. Pamatuji si jen srdíčko v pravém dolním rohu každé zprávy. Tak trochu jsem si tehdy připadal, jako bychom vyzráli nad nemocí zužující svět. Jako bychom našli lék. Netrvalo však dlouho a další dopis už jsem nikdy nedostal, protože srdce té osoby ve skutečnosti patřilo někomu jinému. Musím přiznat, že jsem se tehdy cítil podvedeně, ale aspoň jsem nebyl já ten mrtvej. Tehdy jsem ještě věřil, že život má smysl. Díky pseudo románku, který očividně nikam nevedl.

Další z výhod Namjoonova přátelství byl mimo jiné i přístup na místo, o němž věděl jen on, já a Eunji. Mrzí mě, že jsem ti ho nikdy neukázal. Určitě by se ti líbil výhled na zpustošenou krajinu. Kdybych ti ji ukázal, nevěřil bys, že se tu kdysi rozprostíralo město hemžící se lidmi, kteří si spěchají splnit i ty nejtroufalejší sny.

Přesně tam jsem vysedával, když mě nad ránem našel Namjoon. „Jin říkal, žes ze skladu ukradl revolver," podotkl místo pozdravu a posadil se vedle mě.

„Jenom jsem si ho půjčil," nespouštěl jsem oči z prvních paprsků deroucích se na obzor.

„To je od tebe hezký," Namjoon hleděl stejným směrem, „ale kdy ho hodláš vrátit?"

„Až ho nebudu potřebovat," odvětil jsem prostě.

„Nebudeš potřebovat?" podivil se.

„Hm," přikývl jsem, aniž bych cokoliv vysvětloval.

Znal mě dost dobře na to, aby věděl, že nemá smysl snažit se ze mě páčit něco víc, a tak si jen povzdechl. „Ve skladu by si mohli všimnout, že chybí," upozornil mě.

„No a?" ušklíbl jsem se. „I kdyby na to někdo přišel, co mi udělají? Zabijou mě?" napadlo mě. „To asi těžko. Potřebují mě živýho, pokud si chcou udržet reputaci."

„Vojáci tě nezabijou, ale Jin by mohl," zastínil si oči dlaní. „Nelíbí se mu, že se tu potuluješ, jak se ti zlíbí."

„Nezabije mě," odbyl jsem ho. „Ve skutečnosti mě totiž potřebuje. Potřebuje někoho, kdo ho bude každej den vysírat, protože jinak by se ukousal nudou." A taky mě potřeboval proto, že jsem ve chvílích, kdy už se monotónnost stávala neúnosnou, kývl na nezávaznej sex. Vlastně jsme byli geniální kombinace. On by nikdy nemiloval nikoho víc než sám sebe a já si byl jistej, že se dřív zamiluju do Namjoona než do egoisty, jako je Jin. Navíc by nikoho nenapadlo, že si spolu něco začneme zrovna my dva, takže jsme se vyhnuli dotěrným dotazům a drbům.

„Víš," Namjoon mi věnoval soucitný pohled, „poslední dobou se mi taky nezamlouvá, že skoro nikdy nejsi k nalezení."

„Tak už i ty?" naoko naštvaně jsem se na něj otočil a dramaticky se popadl za hrudník. „Stejně jako Jin jsi přesvědčenej, že jsme se ocitli v akčním sci-fi?" Nedopatřením mi zacukalo v koutcích. „Promiň, ale kdyby tohle celý byla nějaká ďábelská společnost, která na nás chce provádět pokusy nebo něco podobnýho, už bych na to přišel. Vyznám se tu líp než ty a Jin dohromady."

„Tak jsem to nemyslel," ani Namjoon se neubránil úsměvu. Pak ale opět zvážněl. „Chtěl jsem ti říct, že... Že se nemusíš všech stranit. Klidně si vem celej arzenál, pokud po tom toužíš, ale aspoň po večeři zůstaň s ostatníma," nabádal mě. „Vždyť víš, že nejsi jedinej, kdo si chce ostatní držet od těla. Není se čeho bát. Maximálně toho, že budeš míň osamělej."

„Nejsem osamělej, jenom..." Ztracenej, chtěl jsem vyslovit, ale bál se, že to vyzní moc pateticky. Proto ze mě nakonec vypadlo: „Kdy jsi naposledy viděl nějakej film?"

„Film?" zadumaně nakrčil obočí. „Asi před tímhle vším, já... Nevzpomínám si," přiznal.

„Tak nějakej najdi," poručil jsem.

„He?"

„Minule jsi mi dotáhl kytaru, určitě zvládneš najít i funkční notebook s pár staženýma filmama," upřesnil jsem.

„Vzal jsem ji, protože jsem na ni náhodou narazil," namítl. „Nevím, kdy a jestli vůbec," zdůraznil, „mě pátrací četa vezme znovu na misi. A už vůbec nevím, jestli budu mít při zachraňování lidí čas na sbírání předmětů pro tvoje pobavení."

„Promiň, úplně jsem zapomněl, že máš vyšší poslání," opáčil jsem opovržlivě a zvedl se k odchodu.

„Nikdo tě tady nedrží," připomněl podrážděně. Nevěděl jsem, co mu na to mám říct, protože měl pravdu. Místo odpovědi jsem se na něj proto naposledy otočil a pozoroval vyprahlou scenérii za jeho siluetou.

Horší než fakt, že Namjoon mívá pravdu až nezdravě často, bylo pouze uvědomění, že si ani jeden z nás nevzpomínal, kdy naposledy pršelo.

25. května: rozptýlení

Chtěl jsem Namjoonovi dokázat, že se mýlil, a tak jsem ho místo útěku poslechl a po večeři se přidal k ostatním ve společenské místnosti. Ne že by mi to pomohlo cítit se míň osaměle. Davy nikdy nebyly nic pro mě. Sakra. Proč se musel Namjoon plést zrovna v tomto?

Ani po večerech se tedy nedělo nic zajímavého, dokud jsem tě jednou nenašel vysedávat na pohovce se zkříženýma nohama a kytarou v klíně. Potichu jsi brnkal na rozladěné struny, zatímco si ostatní hlasitě povídali.

„Opatrně," pokáral jsem tě a sedl si do křesla naproti. „Držíš dárek od mé životní lásky."

„Cože?" nechápal jsi, ale i přesto jsi opatrně odložil kytaru stranou, jako by se měla každou chvílí rozpadnout.

„Většinou si říká Namjoon, ale je to muž mnoha jmen," objasnil jsem.

„Promiň, nevěděl jsem, že..."

„Dělám si srandu," skočil jsem ti se smíchem do řeči. „Klidně hraj dál, ta kytara ani není moje." Potom jsem radši dodal: „A s Namjoonem nechodím."

„Zahraj něco," pobídl jsi mě. „Mně to stejně moc nejde."

„Jen potřebuješ víš uvolnit zápěstí," poznamenal jsem mezitím, co jsem se pro kytaru natahoval. „Tak co bys chtěl slyšet?"

„Nechám to na tobě," už zase ses na mě usmíval. „Stejně nevím, co znáš, tak..."

„Fajn," přikývl jsem. „Musím tě ale upozornit, že neumím zpívat."

„Určitě nejsi zas tak marnej," ubezpečoval jsi mě. „Tak do toho."

„Fajn," opakoval jsem, „ale nemáš právo si stěžovat, protože jsem tě varoval předem."

A tak jsem ti zahrál jednu z mnoha písní, které jsem tu složil. Už ani nevím, o čem jsem psal. Nejspíš se texty všech písní podobaly stejně jako dny strávené tady. Kdyby mi je teď někdo zahrál bez pauzy po sobě, ani bych nepoznal, kde jedna končí a druhá začíná.

Tobě to však nevadilo, protože jsi nadšeně vydechl: „Páni. Od koho to je?"

„Ode mě," rychle jsem ti kytaru vrátil, aby sis nevšiml, jak moc se stydím.

„Bylo to fakt dobrý, měl bys v psaní písniček pokračovat," nabádal jsi mě.

„Díky, ale nemusíš mi dávat falešný naděje," zvedl jsem se, protože do místnosti vešel Jin, se kterým jsem chtěl něco probrat. „Navíc mi už došly nápady. Není tu nic, co by mě inspirovalo."

„S tím bych ti mohl pomoct," chtěl jsi mi laškovně nabídnout, jenže já se vytratil dřív, než ses vůbec stačil nadechnout. Vždy jsem kráčel dva kroky před tebou, což se ti líbilo. Představoval jsem pro tebe rozptýlení, které jsem já sám postrádal. Dokázal sis to vychutnat, protože jsi žil v přítomným okamžiku. Já jsem ale nikdy nezůstával moc dlouho na jednom místě a až příliš pozdě mi došlo, že bych se měl zastavit.

30. května: trocha historie

„Víš, co mi pořád vrtá hlavou?" nadnesl jsi, když jsme se váleli v čerstvě povlečené posteli v liduprázdné ošetřovně.

„Co?" chtěl jsem vědět.

„Když jsme se poprvé potkali, říkal jsi něco o tom, že by mě někdo mohl zabít, když se do mě zamiluje," připomněl jsi.

„Nikdo ti to neřekl?" Udiveně jsem se vyšvihl do sedu, ale pak jsem si uvědomil: „Ne. Jasně, že ti nic neřekli," dopáleně jsem zakroutil hlavou. „Proč taky, když je stokrát výhodnější to před tebou ututlat?"

„O čem to mluvíš?" zamračil ses a hodil si pod hlavu další polštář.

„Znáš Minseo?" zeptal jsem se. „Krátký vlasy, kulatý brýle," snažil jsem se ti napovědět. „Patří k pátrací četě, moc nemluví..."

„Jo, tahle!" rozvzpomněl ses. „Jak s tím ale souvisí?"

„Dřív chodila s jedním týpkem. Ani nevím, jak se jmenoval. Vypadali jako šťastnej pár, dokud nezačala vykašlávat první okvětní lístky," vyprávěl jsem. „Nebyla to ničí vina, jeho city zkrátka ochably. Ani nemusel nic říkat," podotkl jsem trpce. „Pak se ale ukázalo, že borec, kterej mezitím ležel tady, celou dobu marodil kvůli neopětované lásce k Minseo."

„Snad nechceš říct, že..."

„Copak jsi neposlouchal?" pokáral jsem tě. „Ten chudák nedokázal nečinně přihlížet jejímu utrpení. Poslední, co pro ni mohl udělat, bylo zachránit ji," pokračoval jsem. „Potom, co toho týpka zastřelil, se Minseo uzdravila, jenže... Když se pak ostatní doslechli, že jediná možnost, jak se uzdravit, je zabít toho, kdo ti lásku neopětuje, no... Řekněme, že někteří toho začali nepěkně využívat."

„Vždyť se to dá operovat!" namítl jsi. „Proč by..."

„To sice jo, ale na světe není dostatek chirurgů," podotkl jsem. „A navíc má ta operace jeden háček."

„Háček?" nadzdvihl jsi obočí. „Jakej háček?"

„Po odstranění všech květin z tvých plic už nikdy nebudeš schopnej zamilovat se do osoby, kvůli které jsi onemocněl."

„To zní jako odměna, ne jako problém," uchechtl ses.

„Když myslíš," nesnažil jsem se protestovat. Mnohem víc než bezcenná hádka mně totiž zajímalo: „Jak ses sem vůbec dostal?"

„Našla mě pátrací četa," odvětil jsi prostě.

„Jo, to nejspíš nás všechny," ušklíbl jsem se. „Spíš jsem tím ale myslel, co jsi dělal předtím? Proč jsi skončil tady?"

„Já... Ještě jsem to nikomu nevykládal," snažil ses usmívat, přestože tě moje otázka očividně rozhodila.

„Nemusíš mi to říkat," ujistil jsem tě. „Nic mi do toho..."

„Když ve zprávách poprvé ohlásili, že se po celým světě šíří nová nemoc, trávil jsem zrovna víkend u své sestry," rozpovídal ses najednou. „Vlastně jsme si ze začátku zákaz vycházení celkem užívali, protože jsme se předtím nevídali moc často kvůli škole a práci. Pak ale přišlo to nesnesitelný sucho a vedro, který trvalo snad nekonečně dlouho. Všechny obchody najednou zavřely, takže sehnat jídlo nebo cokoliv jinýho bylo dost obtížný. A aby toho nebylo málo," povzdechl sis, „přestal fungovat internet, takže se ségra nemohla spojit se svým přítelem, kterej bydlel na opačným konci státu."

„To mě mrzí," hryzl jsem se do rtu. Zvažoval jsem, zda dodávat, že to vláda se rozhodla odpojit všechny od internetu, protože zjistila, že – světe div se – lidé se dokáží zamilovat i přes video hovor. Dokud jsi znal obličej, jméno a hlas milované osoby, nebyl jsi imunní. Nakonec jsem ti to neřekl, protože mě napadlo, jakým směrem se tvoje historka bude ubírat. Beztak ses to později dozvěděl i beze mě. Nepotřeboval jsem být tím, kdo ti sebere jednu z posledních iluzí.

„Už před nějakou dobou se mi sestra svěřila s tím, že svýho přítele podezřívá z nevěry," pokračoval jsi. „K tomu, aby onemocněla, stačilo, že přestala věřit. Přestala věřit, že jí přítel lásku oplácí. Snažil jsem se jí to rozmluvit, ale nic nezabíralo," v očích se ti zaleskly slzy, a tak jsi ode mě odvrátil pohled. „Chtěl jsem v okolí vyhledat pomoc, ale narazil jsem jenom na protivnou starou paní a několik mrtvých," mírně ses při té vzpomínce zachvěl. „Všichni vypadali stejně. Vyděšený oči měli otevřený dokořán, pusu jim zaplnily červený květy a po hrudníku jim stékaly kapky krve. To kvůli tomu..."

Nedokázal jsi pokračovat, a tak jsem doplnil: „Kvůli trnům, který se z plic dostaly napovrch."

„Jo," vydechl jsi sklesle. „Nicméně," zavrtěl jsi hlavou, abys zahnal bolestivé vzpomínky, „jsem přišel pozdě. Tvrdil jsem, že chci najít pomoc za každou cenu, ale ve skutečnosti jsem bloudil po venku proto, že jsem se nedokázal dívat, jak moje sestra umírá. Ani jsem nesebral odvahu jí říct, že ji nedovedu zachránit. Jenom jsem jí dával falešný naděje."

„Dělal jsi, co jsi musel," chlácholil jsem tě.

Ty jsi mě ale napomenul: „Nedělej to."

„Co?" nechápal jsem.

„Teď dáváš falešný naděje ty mně," stěžoval sis. „Nebo si doopravdy myslíš, že jsem udělal správnou věc?"

„Já..."

„Pokud jo, tak jsi větší zbabělec, než jsem si myslel," upřímně ses mi zahleděl do očí.

„Co chceš, abych ti řekl? Že jsi měl zůstat s ní? Že jsi ji měl až do konce držet za ruku, protože se určitě strašně bála?" zmateně jsem na tebe hleděl. „Umřela by tak jako tak. Tvoje lítost jí život nevrátí," pronesl jsem rázně. „Takže ne," znovu jsem se rozvalil do voňavých peřin. „Nemyslím si, že ses zachoval špatně. Stejně tak si ale nemyslím, že ses zachoval správně, protože na život neexistuje žádnej posranej návod. Prostě jsi dělal, co jsi musel," zopakoval jsem s rukama za hlavou.

„Návod na život by se hodil," usoudil jsi po chvíli ticha a posunul se za mnou tak, že jsme leželi těsně vedle sebe.

„Tak nějakej sepiš," jemně jsem tě šťouchl loktem do paže. „Rád na něj pak napíšu kritickou recenzi."

„V tom případě bych se měl hodně snažit," zamanul sis s úsměvem.

„Kvůli mně?" uchechtl jsem se. „To nebude nutný. Ani si nepamatuju, kdy jsem naposledy měl vysoká očekávání."

2. června: páchání dobra

„Spíš?" zeptal ses neslyšně, když ti přišlo, že na mě zasněně zíráš už moc dlouho. Cítil jsem tvůj pohled na své tváří, ale oči jsem nechával zavřené. Již dávno se setmělo a ty sis pomyslel, že můj obličej zahalený v měsíčním svitu vypadá líp než obvykle.

„Ne," zamručel jsem. „Nedokážu usnout, když mě propaluješ pohledem."

„Promiň," provinile jsi stočil zrak zpátky ke stropu. „Jen mě napadlo, jestli nechceš jít dolů za ostatníma? Taehyung říkal, že pátrací četa bude povídat o zážitcích z venku. Prý chcou ostatní navnadit, aby se k nim přidali."

„Nemám zájem," otráveně jsem se k tobě přetočil zády.

„Proč ne?" se zvědavostí v hlase ses na mě znovu podíval. „Myslel jsem, že by tě to mohlo zajímat. Pořád naříkáš, že se tady nudíš, tak mě napadlo, jestli bys nechtěl zkusit..."

„Už jsem to zkoušel," odsekl jsem. „Práce pátrací čety ale není tak zábavná, jak se na první pohled zdá," dodal jsem. „Prvně jsi nadšenej, protože si myslíš, že děláš dobrou věc a ještě k tomu zažíváš neskutečný dobrodružství. Zanedlouho ale zjistíš, že bloudíš v kruzích. Hledáš živý, ale narážíš jen na mrtvý. Když už se konečně raduješ, že jsi našel přeživší, řeknou ti, že pomoc nepotřebují. Chceš je teda nechat na pokoji, přestože tě jejich reakce trochu zklame. Najednou se ale odkudsi ozve Jinův pronikavej hlas, kterej ti poručí, ať je odtáhneš násilím, protože přece pácháme dobrej skutek. ‚Copak nevidíš, že to děláme pro jejich dobro?'," pokoušel jsem se napodobit Jinovu intonaci. „Ustavičný poslouchání Jinových výblitků je bohužel ta příjemnější část," vykládal jsem posmutněle. „Vlastně je to celkem depresivní." Při vzpomínce na stovky bezvládných těl jsem přes sebe přehodil kousek tenké deky.

Netušil jsi, co na to říct, a tak sis jen po chvíli váhání lehl za mě a přitáhl si mě do objetí. Chtěl jsem tě od sebe odstrčit, avšak teplo tvého těla mi dodávalo pocit alespoň náznaku pochopení. Když ses pak podruhé zeptal, jestli spím, odpovědí ti bylo pouze spokojené oddechování a poklidný tep mého prázdného srdce.

4. června: malý zázrak

A pak se to stalo. Jednou večer, když jsme zrovna s ostatními hráli šarády ve společenské místnosti.

„Viděli jste to taky?" ptal se někdo hned, jak místnost projasnil první blesk. Jediné, co nám všem běželo hlavou, když na zem začaly dopadat první kapky deště, bylo: „Co se to sakra děje?"

Pamatuji si, jak ses na mě otočil, když jsme běželi chodbou, a křičel: „Pohni, jinak to prošvihneme!"

Když jsme všichni jako pominutí vyběhli ven, čas se najednou zastavil. Sice pršelo jen krátce, ale já si v ten moment připadal jako ve zpomaleném filmu. Jin chytal chladný déšť do pusy. Namjoon radostně zdvihl Eunji do vzduchu a vykřikoval: „Zázrak! Stal se zázrak!"

Taehyung odhodil svůj bílý plášť na zem, aby si mohl doslova do poslední kapky vychutnat malé pramínky vody, které mu z ramen stékaly až na konečky prstů. Ty ses točil na místě s rozpřaženýma rukama a hlavou zdviženou vzhůru.

Já stál na místě a ohromeně vás všechny pozoroval. Pak se naše pohledy střetly a já se neubránil širokému úsměvu. „Co to má znamenat?" křenil jsem se na tebe.

„Co já vím?" popadl jsi mě za ruce a vystřihl se mou jednu poslední otočku. „Asi nějaký znamení," mrkl jsi na mě, když ses zastavil pár centimetrů ode mě. Cítil jsem tvůj dech na své tváři a všechno se zdálo být perfektní.

Pak jsi ale přitiskl svoje rty na moje, mračna se roztáhla a prvotní kouzlo se vytratilo společně s posledním deštěm, na který si vzpomínám.

7. června: falešná naděje

Po tom incidentu jsem se ti začal vyhýbat. Myslel jsem, že je to vzájemné, protože jsem tě skoro nevídal. Když ses však přestal ukazovat i na společných večeřích, došlo mi, že něco nehraje.

Jasně, že mě hned napadlo zajít se podívat na ošetřovnu. Bylo až bolestně očividné, co se ti stalo. Já se však děsil představy, že kvůli mně umřeš v obrovských bolestech, a proto jsem na chodbě zastavil Eunji, která zrovna kráčela na oběd. „Neviděla jsi Hoseoka?" naléhal jsem. Bože. Tak moc jsem si přál, aby řekla, že tě jen přemístili do jinýho tábora, jenže už jsem to dělal zase. Žil jsem s falešnou nadějí, že je všechno v pohodě.

To, že v pohodě nebylo vůbec nic, prozrazoval výraz, který mi Eunji věnovala. „Ty to nevíš?" divila se. „Už dva týdny leží na ošetřovně."

„Proč?" vypadlo ze mě.

„No, proč asi?" protočila oči. „Neměl ses s ním vůbec bavit, pokud jsi to s ním nemyslel vážně," vyčetla mi s rukama založenýma na hrudi.

„Nenapadlo mě, že..." chtěl jsem se ohradit, ale Eunji nemělo smysl nic vysvětlovat. „Argh, to je jedno. Je mu moc špatně?" vyzvídal jsem.

„Proč se ho nezeptáš sám?" navrhla a vydala se dál chodbou.

„Co když mě nechce vidět?" přemýšlel jsem nahlas.

Ani se na mě neotočila, jen za chůze zvolala: „Pak tě zabije tou bouchačkou, kterou pořád paranoidně nosíš u sebe!"

No, jo. Úplně jsem zapomněl. Nevíš, proč jsem ten revolver ještě nevrátil?

10. června: návštěva

Plnej úzkosti a napětí jsem vešel do místnosti načichlé dezinfekcí a spatřil tě, jak ležíš v jedné z postelí. Na tvé pobledlé pleti vyčnívaly tmavé kruhy pod očima a na zemi se válelo pár okvětních lístků.

„Ahoj," špitl jsem a přistoupil k tobě. Upocené dlaně jsem si utíral do kalhot a pohled klopil k zemi.

„Páni," vydechl jsi užasle. „Už jsem se bál, že se tu neukážeš."

„Takže se nezlobíš?"

„Proč bych se měl zlobit?" uchechtl ses. „Neudělal jsi nic špatnýho."

„Já vím, ale..."

„Jenom je mi trochu trapně," skočil jsi mi do řeči, protože jsi viděl, že nenacházím vhodná slova.

„Trapně?" nakrčil jsem obočí.

„Hm," přikývl jsi. „Kvůli té nemoci se cítím, jako bych ti vyznával lásku v každý posraný vteřině svýho života."

„Za svoje city se přece nemusíš stydět," namítl jsem. „Vlastně mi to celkem lichotí," usmál jsem se potom, co jsem se ti konečně odvážil podívat do očí.

„Blbče," chtěl jsi po mně hodit polštář, ale rozkašlal ses tak, že ses musel posadit, aby ses neudusil dalším přívalem okvětních lístků.

„Vlastně," spustil jsem, když jsi pak opět popadl dech, „jsem ti něco přinesl."

„Chceš, abych se zabil?" skepticky jsi shlédl na revolver, který jsem odložil na noční stolek vedle tvé postele. „Nebo mám snad zabít tebe?" krčil jsi obočí.

„Leda bys na tom trval," zasmál jsem se posadil se vedle tebe. „Spíš jsem si ale říkal, že bys ho mohl předat Namjoonovi," vysvětlil jsem. „Já sám se k tomu pořád nemůžu dokopat, a tak mě napadlo, že až se uzdravíš..."

„Cože?"

„Taehyung ti to ještě neřekl?" divil jsem se. „Do tábora, kterej není tak daleko odsud, se dostal chirurg, kterej by tě mohl operovat."

Nedokážu popsat úlevu, která se rozlila po celém tvém těle, když jsi to slyšel. I přes veškerou bolest jsi byl štěstím bez sebe, takže už zbývalo udělat jediné. Musel jsem tuto milosrdnou lež proměnit v realitu.

11. června: písečná bouře

„Co že jsi mu řekl?!" vyšiloval Namjoon. „Vždyť moc dobře víš, že o chirurgy je nouze! Už je to dlouho, co na operaci přijali někoho z našeho tábora," nepřestával lamentovat. „Ani nevím, jestli je nějaký chirurg ještě naživu."

„Tak to půjdeme zjistit," rozhodl jsem.

„Chceš navštívit každej z třiceti tří táborů v zemi?" jeho hlas zněl všelijak, jen ne optimisticky.

„Když budeme mít štěstí, nebudeme muset jet daleko," nevzdával jsem to.

„Ty nemíváš štěstí," připomněl.

„Ale Hoseok jo," tvrdil jsem. „Prosím," málem jsem ho musel odprosit na kolenou, ale nakonec svolil.

„Tak fajn," souhlasil nakonec. „Doufám, že ti ale došlo, že tuhle záchranou akci musí schválit velitel pátrací čety, že jo?"

A tak jsem skončil v Jinově kanceláři a zkratkovitě vysvětloval, o co ho žádám.

„Yoongi-ah," oslovil mě Jin tónem, ze kterého jsem nedokázal vyčíst, jestli by mi radši prohnal kulku hlavou, nebo by si to se mnou spíš chtěl rozdat na stole přímo uprostřed místnosti. Z úvah nad tím, jaká možnost se mi zamlouvá víc, mě vytrhla až štiplavá poznámka: „Ještě jsi mi nesplatil to, že jsem tě zachránil z písečné bouře, a už po mně chceš něco dalšího? To není moc zdvořilý."

„Kolikrát ti mám opakovat, že ti nic nedlužím?" utrousil jsem podrážděně. „Klidně jsi mě tam mohl nechat. Neprosil jsem se tě, abys mě dotáhl sem," zoufale jsem došel až k němu a práskl rukama do stolu. „Hnít tady není žádná spása, tak si přestaň hrát na zkurvenýho mesiáše!"

„Fajn," uznale přikývl a postavil se na nohy. „V tom případě předpokládám, že ti nebude vadit, když tě na místě zastřelím," prohlásil chladně, načež bez ostychu namířil na moje čelo zbraň, kterou schovával ve vrchním šuplíku.

Slibnej začátek, pomyslel jsem si. Aspoň už vím, nad kterou variantou celou dobu uvažoval on.

12. června: až po tobě

„Proč bych ti měl pomáhat?" zajímalo Jina s pistolí v ruce. „Pokud tolik toužíš Hoseoka zachránit, víš co dělat." Názorně se zbraní zatřásl a následně mi ji podal. „Copak?" pokračoval, když jsem na ni jen nehybně zíral. „Bojíš se smrti?" ušklíbl se.

„O to nejde," opáčil jsem obdobně nervy drásajícím tónem. „Jenom se mi nelíbí, že zmrdům, jako jsi ty, vždycky všechno projde." Konečně jsem se chopil nabízené zbraně, tudíž se naše role prohodily. „A teď dělej," poručil jsem, „svolej pátrací četu."

„Tak dobře, dobře, vyhrál jsi," zvedl ruce nad hlavu, jako by se vzdával. „Pojďme předstírat, že u sebe nemám žádný další zbraně, že nemůžu zavolat ochranku a že bys mě určitě přepral. Dobře," opakoval. „Myslím, že tohle nebude nutný," znovu ukázal na pistol, která však nyní dřímala v mé ruce a mířila na jeho hlavu.

„Tak to myslíš špatně," odsekl jsem. „A teď jdi," popadl jsem ho za paži, pistol mu namířil kamsi na ledvinu a navigoval ho ke dveřím.

„Víš, přesně tohle se mi na tobě vždycky hrozně líbilo," tvrdil. Z nepochopitelného důvodu vypadal spokojeně sám se sebou. „Vlastně jsem tě chtěl jmenovat svým zástupcem pro případ, že by se mi něco stalo," prozradil mi, když jsme zahýbali za roh. „Ne že by umírání bylo něco pro mě, ale znáš to. Nikdy nevíš, co se přihodí."

„O co ti sakra jde?" nechápal jsem. Jina totiž člověk nemohl nikdy zcela pochopit, protože žil ve vlastním světě.

„O sex," znělo to spíš jako otázka než odpověď. „Už dlouho ses u mě nezastavil," podotkl. Pak se na mě znepokojeně ohlídl. „Hlavně neříkej, že ses zamiloval," zhrozil se.

„Jasně, že ne," protočil jsem oči a zastavil se před dveřmi plánovací místnosti pátrací čety. „Copak ses vůbec neposlouchal, Jin-ssi?" tázavě jsem se mu podíval do tváře. „My dva," opřel jsem se o stěnu a založil si ruce na hrudi, „jsme totiž úplně stejní, nemám pravdu?" uculil jsem se na něj. „Tak prosím," otevřel jsem dveře dokořán. „Až po tobě."

14. června: pátrací četa

Oblékl jsem se do černého oblečení, které používala pátrací četa pro ochranu před vedrem. Už jsem zapomněl, jak nepohodlné ve skutečnosti je. „Fakt chceš jet s náma?" ujišťoval se Namjoon, zatímco jsem si zavazoval boty na dva pevné uzly. „Můžeš tady počkat a..."

„Už jsem se rozhodl," řekl jsem mu asi po desáté za poslední hodinu. „Cítil bych se blbě, kdybych jen nečinně přihlížel."

„Já to chápu," kývl, „ale nikdo neví, jestli se vrátíme za dva dny, nebo třeba dva týdny. Jen nechci, abys toho pak litoval, kdyby Hoseok..."

„Stihneme to," prohlásil jsem zatvrzele. „Musíme to stihnout," opravil jsem se a vyšvihl se na nohy.

Namjoon jen znovu přikývl a párkrát zatleskal, aby upoutal pozornost ostatních. „Tak fajn, bando, jdeme na to!" zavelel. „Pět dodávek po pěti lidech včetně řidiče jako obvykle. Támhle jsou bedny s jídlem, tak je naložíme a vyrážíme!"

Místností se ozvalo sborové „ano, pane", načež se všichni dali do pohybu. Nechápu, proč si Namjoon myslel, že se na další misi nedostane. Vedl si víc než obstojně. Zatímco my se váleli v peřinách a líbali se v dešti, se z Namjoon stal velitel jedné ze skupin pátrací čety. Působil skoro, jako by se pro tuto apokalypsu narodil.

Stejně jako Jin, který mě popadl za rukáv. „Ty," stiskl mou paži, „se drž u mě."

Odjeli jsme brzo ráno, takže jsem mohl pozorovat východ slunce. I když jsem jej sledoval téměř každý den, nikdy se mi neomrzel. Bylo na něm cosi kouzelného.

„Vychází slunce, měl by sis zakrýt obličej," upozornil mě Jin, jako bych to snad zapomněl. „Tady nejsi v opevněným úkrytu."

„Vím, co dělám," protočil jsem oči.

„V té písečné bouři to tak nevypadalo," neodpustil si poznamenat.

„Stalo se to před pěti lety," přetáhl jsem si přes obličej kuklu a následně si hlavu ještě zahalil do velké kapuce.

„Každýmu by došlo, že není dobrej nápad vycházet v tom největším pařáku," nenechal se odbýt.

„Tys byl v tu dobu taky venku," zkonstatoval jsem, i když to byl irelevantní argument. Já tehdy bezmyšlenkovitě bloudil po venku, zatímco on prohlížel s pátrací četou okolí.

„Ty si fakt nedáš pokoj, co?" uchechtl se. „Prostě se se mnou budeš hádat."

„Mám pocit, že je to vzájemný."

„A přesně proto si tolik rozumíme."

„Ani bych neřekl."

„Ale teď vážně," pronesl Jin o něco seriózněji. „Proč jsi chtěl jet s náma? Nejsi tu k ničemu užitečnej, ani už k pátrací četě nepatříš."

„Je to to nejmenší, co pro Hoseoka můžu udělat," odpověděl jsem popravdě.

„Já ti nevím," zaváhal. „Nepřijde ti to zbabělý? Nesnažíš se ve skutečnosti jen utýct, abys nemusel sledovat, jak umírá?" tipoval. „Nebo abys naopak nemusel žít ve strachu, že tě přijde podříznout, až usoudí, že jeho život je cennější než ten tvůj?"

„Ne," pobaveně jsem kroutil hlavou. „Dělám to, protože mi na něm záleží. Je to takhle jednoduchý."

„Jednoduchý?" zopakoval nedůvěřivě. „Spíš zbytečně složitý."

„Proč myslíš?"

„Protože to, co pro něj děláš, zavání zamilováním, a to za posledních sedm let ještě nikdy k ničemu jednoduchýmu nevedlo."

17. června: štěstí v neštěstí

Na prvního chirurga jsme narazili ve třetím táboře, který jsme navštívili. Naši prosbu však zamítl, protože měl prý moc práce s desítkami jiných pacientů, a tak jsme putovali dál. Ve čtvrtém táboře neměli ani ošetřovnu, natož operační sál a schopného chirurga.

V pátém táboře se chirurg omlouval ze stejných důvodů jako ten předchozí, ale byl vstřícnější. „Jak se ten nešťastník jmenuje?" zajímalo ho. „Napíšu si jeho jméno na seznam pacientů a dám vám vědět, kdyby se uvolnilo místo. Mrzí mě, že toho pro vás nemohu udělat víc."

„Děláte víc než dost," chopil se slova Namjoon. „V táboře třicet dva nás hned vyhnali." Poté, co doktor našel píšící pero, mu nadiktoval: „Jung Hoseok."

„Jung Hoseok?" ozvalo se z chodby za námi. „Slyšel jsem správně?" Do místnosti vešel mladík v potrhaném tričku a s obvázanou rukou. Nejspíš se do tábora dostal teprve nedávno. Všichni jsme na něj zmateně koukali.

„Vy ho znáte?" jako první se vzpamatoval Jin.

„Může jít jen o shodu jmen, ale..." nervózně se poškrábal na hlavně. „Jeho sestra je moje přítelkyně. Tedy... Teď už nejspíš bývalá přítelkyně. Neviděli jsme se od začátku pandemie, takže vůbec nevím, kde teď je, ale..."

„Jiwoo," vzpomněl jsem si na jméno tvé sestry, jež jsi mi prozradil, když jsi mi jednou vykládal historku o tom, jak tě učila jezdit na kole. „Jmenovala se tak, že ano?"

A tak ti týpek, jenž kdysi podváděl tvou sestru, zachránil život. Ukázalo se, že svých činů lituje tak moc, že se před chirurgem plazil půl hodiny po zemi na kolenou a sliboval hory doly jen proto, aby tě zachránil.

No, dobře. Možná trochu přeháním. Trošičku. Očividně to dělal víc pro očistu vlastního svědomí než pro tebe, ale hlavní je, že jeho přemlouvání nakonec zabralo. Nebo ne?

20. června: tvůj návod

Když jsme se vrátili, byl jsi už dost mimo. Taehyung do tebe cpal všemožné léky proti bolesti, takže jsi nejspíš vůbec nevnímal, co ti ostatní říkají. Potřebovali jsme tě co nejrychleji přepravit do tábora, ze kterého jsme přijeli, takže jsem dostal za úkol sbalit všechny tvé věci.

Kromě oblečení, jedné knihy a přívěsku od tvé sestry jsem na tvém nočním stolku našel zmačkaný kus papíru. „Huh?" překvapeně jsem papír narovnal a začal číst.

Návod na život

1. Nechat tě mířit na můj hrudník revolverem.

2. Užít si VIP prohlídku.

3. Poslouchat tě, když zpíváš.

4. Poslouchat tě, když si stěžuješ.

5. Válet se s tebou v posteli.

6. Brečet s tebou.

7. Smát se s tebou.

8. Líbat tě v dešti.

9. Nechat tě jít.

10. Pokusit se do tebe nezamilovat.

11. Porušit pravidlo číslo 9 a 10.

Že mi po tváři teče slza, jsem si uvědomil až ve chvíli, kdy dopadla na pokřivený papír. S tvým návodem přitisknutým k hrudníku jsem se svalil na tvou postel. Chtělo se mi řvát, kopat, běžet za tebou... Místo toho jsem ale brečel do tvého polštáře a litoval sám sebe. Celou dobu jsem se tě snažil zachránit, aniž by mi došlo, že existuje o dost jednodušší způsob.

Nevěřil bych, že to kdy řeknu, ale Jin měl pravdu. Bylo to moc složitý.

22. června: moje blbost

Poprvé jsem se konečně zastavil, když jsem brečel v tvé posteli. Konečně mi to všechno začalo dávat smysl. Jak jsem mohl přehlídnout to, co jsi ty považoval za očividné? Nejspíš jsem s lidmi, jako je Jin, strávil moc času na to, aby mi včas došlo, že v sobě nemusím zapírat všechny pocity a emoce.

Jenže bylo pozdě. Tvůj stav byl natolik kritický, že už se nedalo dělat nic jiného, než si utřít slzy a donést batoh s tvými věcmi Namjoonovi. Mohl bych ti stokrát říct, že tě miluju, ale stejně bys nevnímal. Nedokázal bych tě přesvědčit o skutečnosti, že láska, kterou ke mně cítíš, není neopětovaná.

„Nechceš jet s náma?" ptal se Namjoon, když nakládal věci do auta. Ostatní včetně tebe už jen čekali na pokyn k odjezdu.

„Teď už mě k ničemu nepotřebuje," pokrčil jsem rameny. „Zůstanu tady."

„Minule ses nakonec docela hodil," usmál se. „Ale ptám se hlavně proto," najednou zvážněl, „že Hoseokovo zotavení bude trvat dost dlouho, takže tam už pravděpodobně zůstane. Není pro nás výhodný jezdit pořád tam a zpátky kvůli jednomu člověku," uvedl na pravou míru. „Takže je to na tobě," hodil do kufru poslední krabici čekající na odvoz. „Myslel jsem, že tě tady nic nedrží, tak..." pokoušel se mi mé rozhodnutí rozmluvit, aniž by věděl, že já už si dávno vybral.

„Zůstanu tady," opakoval jsem smířeně.

„Dobře, jak chceš," asi mu to pořád nedávalo smysl, ale přesto na mě mávl se slovy: „Tak zatím."

„Měj se," kývl jsem na něj, načež se za vámi zavřela garážová vrata a já si uvědomil, že už tě pravděpodobně nikdy neuvidím.

26. června: z posledních sil

Když se pak dostavily prvotní příznaky, snažil jsem se to před ostatními tajit, ale moc dlouho mi to nevydrželo. Navíc jsem nebyl jediný, kdo onemocněl.

„Co tady děláš?" ptal jsem se Eunji, když jsem ji uprostřed noci našel plakat v umývárnách. „Stalo se něco?"

Vzhlédla ke mně s uslzenýma očima a natáhla ke mně sevřenou dlaň. Nic neříkala, jen svůj stisk povolila a ukázala mi jeden okvětní lístek. „Co mám dělat?" ptala se bezradně.

„Myslím, že možnosti znáš," s povzdechem jsem se posadil vedle ní.

„Tak jsem to nemyslela," zavrtěla hlavou a utřela si slzy do rukávu mikiny. „Mám na mysli... Co děláš celý dny, když víš, že brzo umřeš?" ruce a rty se jí třásly.

„Tak různě," pokrčil jsem rameny. „Koukám pořád dokola na stejný filmy, o který jsem kdysi řekl Namjoonovi, ale doteď jsem je neviděl. Vyhýbám se Jinovi, protože chci vidět kohokoliv jinýho, až nadejde moje poslední hodinka. Píšu dopisy Hoseokovi, přemýšlím nad..."

„Píšeš dopisy Hoseokovi?" zopakovala překvapeně.

„Jo," přikývl jsem. „Působí to moc uboze?" ptal jsem se rozpačitě.

„Vůbec ne," začala trhat okvětní lístek, který stále držela, a nechala jeho střípky padat na zem. „Jenom si říkám, jestli by nebylo míň komplikovaný mu to říct osobně. Mohl jsi přeci jet s ním. Proč jsi zůstal tady?"

„Abysme mohli marodit společně," spiklenecky jsem na ni mrknul. Ona jen protočila oči, a tak jsem přiznal: „Nechci, aby sledoval, jak umírám."

„Ale i přesto si ve skrytu duše přeješ, aby se tu ukázal," podotkla.

„Hm," pokýval jsem hlavou. „Na jednu stranu mám pocit, že už si nemáme co říct, ale hned potom si vzpomenu na milion různých věcí, který jsem mu nestihl říct. Vlastně vám všem," uvědomil jsem si. „Když Hoseok onemocněl, říkal jsem si, co si bez něj počnu, jenže teď přemýšlím nad tím stejným. Co bez vás všech budu sakra dělat?"

„Myslela jsem, žes mě přišel rozveselit," napomenula mě.

„Promiň," soucitně jsem ji chytil za ruku.

„To je dobrý," setřela si poslední slzy a opřela si hlavu o moje rameno. „Umírání nejspíš nemá být veselý," usoudila. „Někdy si říkám, že by bylo lepší, kdyby to už skončilo. Takhle se všichni jen zbytečně trápíme."

„Jenže přesně o tom život je, ne?"

Chvíli jsme jen tak seděli a místy vykašlávali chuchvalce listů, dokud se Eunji nezeptala: „Kdy hodláš přestat psát ty dopisy?"

„Za chvilku," odvětil jsem. „Vlastně už jsme skoro na konci." Snažil jsem se udržet pozornost, ale víčka se mi zavírala únavou.

„Nepřijde ti ten konec trochu otevřenej?" zakabonila se. „Nikdo nemá rád otevřený konce."

„Pořád lepší než smutnej konec," protestoval jsem. „Nechci, aby si mě Hoseok pamatoval jako smutnej konec."

„Takže to fakt necháš skončit takhle?" vrtalo jí hlavou.

„Proč ne?" pomalu jsem nechal svůj trup a hlavu klesnout na tvrdou podlahu. „Na pokračování jsem stejně moc unavenej," protáhl jsem se a zavřel oči.

Přísahám, že se to tak stalo. Víceméně. S malými odchylkami. Pokud tě zajímá pokračování, musíš si ho přijet poslechnout, protože už skoro neudržím propisku v ruce. Nevím, kolik času mi zbývá, ale cítím, že ne mnoho. Taehyung mi sice podsouvá tolik prášků, že nepoznám, kdy jeden den končí a druhý začíná, ale i přesto se zdráhám zavřít oči, protože se bojím, že už je znovu neotevřu. Aspoň už teď vím, jak ses tehdy cítil. Utlumenej. Prázdnej. Vytrženej z reality. Zkrátka pořádně nadopovanej.

Netuším, co všechno si po operaci pamatuješ, a proto bych si moc rád poslechl tvou verzi příběhu, kdybych měl času nazbyt. Nemysli si však, že čehokoliv lituju. Těch pár momentů s tebou totiž nebylo přežívání. Bylo to úplně všechno, jen ne stereotyp a nuda. Nevadí mi, že to netrvalo dlouho, protože čas je relativní.

Už druhým měsícem ležím na ošetřovně, ale zdá se mi to jako dva roky. Jedna hodina s tebou mi připadala jako pouhá minuta a napsat každý další slovo ochablou rukou mi přijde jako věčnost.

Promiň, že ti nemůžu dát víc než otevřenej konec. Jenže se bohužel přesně tak cítím. Jako otevřenej konec. Nedokončenej příběh. Pokud někdy objevím konec, slibuju, že ti dám vědět. Obávám se však, že by to mohlo chvíli trvat, tak se do té doby pokus zůstat naživu.

A teď už jdi. Pravidlo 9, vzpomínáš? Já ho dodržet nedokázal, ale ty bys teď mohl...

P.S. Doufám, že jsi Namjoonovi vrátil ten revolver!!

Epilog

„Co to je?" Namjoon si prohlížel šestnáct obálek, které jsem mu předal. „Třináctýho května, osmnáctýho, devatenáctýho..." listoval mezi dopisy. „Já myslel, že marodíš, ne že ses dal na dráhu spisovatele," zasmál se.

„Musíš je doručit Hoseokovi," jeho řečí jsem si nevšímal.

„Nevím, kdy se dostanu do jeho tábora," nervózně si prohlížel rozklepaný nápis na poslední obálce. „Nejspíš nestihnu..." nedokázal větu dokončit.

„To mi tak nějak došlo," pokusil jsem se na něj usmát.

„Promiň, že jsme nestihli najít použitelnýho chirurga," provinile sklopil hlavu.

„To je dobrý," utěšoval jsem ho. „Stejně tu nejsem k ničemu užitečnej," vzpomněl jsem si na Jinova slova.

„Pleteš se," oponoval Namjoon. „Dobrej kámoš se hodí vždycky." Podíval se do mých otupělých očí. Ty jeho byly plné slz.

„Přestaň," napomenul jsem ho.

„S čím?" rychle zamrkal, aby slzy zahnal, ale moc se mu to nedařilo.

„Nesnaž se mě rozbrečet," ušklíbl jsem se. „Už tak se mi blbě dýchá," snažil jsem se vtipkovat, zatímco mi po obličeji stékaly slzy.

„Myslíš, že se na mě zlobí?" Namjoon stočil pohled k Eunji, která spala na vedlejší posteli.

„Jak by mohla?" opáčil jsem. „Na to je příliš zamilovaná."

Tu noc jsem nemohl spát. V jednu chvíli mě polilo horko, ve druhé zima. Tlak na hrudníku zesílil a já si myslel, že se udusím, když jsem se dávil rudými květy.

Nad ránem jsem si všiml, že sklenka s vodou na vedlejším nočním stolku je ještě plná. Něco bylo špatně. „Eunji-ah," natáhl jsem ruku k dívčině posteli, ale odezvy jsem se nedočkal. Vyplazil jsem se proto z vlastní postele a klekl si k ní. „Hej," zatřásl jsem s jejím ramenem, avšak její studené tělo se jen bezvládně přetočilo na záda. Vypadala stejně jako ostatní. Vyděšené oči, ústa plná okvětních lístků. Třesoucíma rukama jsem odkryl deku z jejího trupu, abych spatřil trny potřísněné krví, které potrhaly kromě jejího těla i přiléhavé triko.

„Vydržela dýl, než jsem čekal," ozval se ode dveří Jinův odměřený hlas.

„Co tady děláš?" chtěl jsem po něm něčím hodit, ale nezbývaly mi síly.

„Není to jasný?" se spokojeným úsměvem došel až ke mně. „Přišel jsem tě navštívit."

„Nestojím o tvoji pozornost," ani jsem se na něj nepodíval. Pořád jsem se skláněl nad Eunjiným tělem a utíral si slzy. „Nikdy jsi sem nechodil, tak s tím teď nemusíš začínat."

„Neboj," zazubil se, „už k tomu nebudu mít moc příležitostí. Víš, bavil jsem se s Taehyungem a dozvěděl se," položil mi ruku na rameno, „že to s tebou nevypadá moc dobře."

„Jdi do prdele," ošil jsem se, abych jeho dlaň setřásl.

„A přesně proto jsem tady," vysvětloval nerušeně dál. „Chci ti něco ukázat," natáhl ke mně ruku.

„Nemám zájem," chtěl jsem se schoulit zpátky pod vyhřátou peřinu. Když jsem se však pokusil postavit, podlomila se mi kolena, a tak jsem se s bolestným zaúpěním svalil na zem.

„No tak," dřepl si ke mně. „Aspoň jednou mě poslechni bez odmlouvání," požádal mě a znovu mi nabídl pomocnou ruku. „Prosím."

S protočením očí jsem stiskl jeho dlaň. On si mou ruku hodil okolo ramen a chytil mě okolo pasu. Nejspíš jsme vypadali dost komicky, když jsme se potáceli chodbami. Naštěstí však bylo dost brzo ráno na to, abychom kohokoliv potkali.

„Kam mě to vůbec vláčíš?" dožadoval jsem se odpovědi, která však nepřicházela. „Tak jinak," zkusil jsem to po chvíli znovu. „Proč tohle, ať už je to cokoliv, vůbec děláš? Nemáš lepší věci na práci?"

„Vážně ti to ještě nedošlo?" divil se, když jsme neohrabaně stoupali do schodů.

„Co?" vydechl jsem vyčerpaně v mezipatře.

„Že jsem pro tebe vždycky měl tak trochu slabost," objasnil.

„Haha, moc vtipný."

„Já vím, je to trochu trapný," přiznal. „Ale je to pravda."

„Tak proč taky nevykašláváš kytky?" namítl jsem.

„Však víš," ušklíbl se. „Láska nikdy nebyla nic pro mě. Radši jsem lidma posedlej."

„To je to samý," tvrdil jsem.

„Ne," Jin zavrtěl hlavou. „Když někoho miluješ, děláš pro něj i ty nejulítlejší věci. Například pro něj sháníš doktora jen proto, abys pak sám mohl umřít v nepředstavitelných bolest," podotkl. „Kdepak. To není nic pro mě," opakoval. „Já radši z lidí vysávám energii a zdravej rozum pro vlastní potěšení. Vlastně bys měl být rád, že jsem se do tebe nezamiloval," podotkl. „Kdyby totiž jo, tak už jsi dávno mrtvej."

„Nesnáším tě," ani netuším, proč jsem to řekl. Nebyla to totiž tak úplně pravda, přestože mě Jin v jednom kuse vytáčel.

„Tak proč jsi tady teď se mnou?" zasmál se.

„Protože jsi mě donutil," obořil jsem se na něj. Jin na mou stížnost nijak nereagoval, pouze z kapsy u kalhot vytáhl klíč a odemkl dveře, u kterých jsme zastavili. Až v ten moment mi došlo, kam máme namířeno. „Jak to, že to tady znáš?" zamračil jsem se.

„Kdo myslíš, že to tady Namjoonovi ukázal?" ušklíbl se. „Být velitel pátrací čety má jistý výhody."

„Nesnáším tě," opakoval jsem rozmrzele. „Proč jsi mě sem vzal?" ptal jsem se opakovaně, když jsme vylezli poslední schody a před námi se rozprostřel výhled na zpustošenou krajinu.

„Copak jsi zapomněl? Chci ti něco ukázat," posadil se před velké obloukovité okno. „Když budeš jen nabručeně postávat, tak to prošvihneš," varoval mě a poklepal na podlahu vedle sebe. „Dělej. Sedni si," vybízel mě dál, když viděl, že váhám.

„Pořád nechápu, proč..." zbytek věty jsem nedořekl, protože jsem se rozkašlal. Nakonec jsem tedy Jina poslechl, jelikož moje nohy opět odmítly spolupracovat.

„Není to takhle lepší?" s úsměvem se na mě otočil.

„Hm."

„Mrzí tě, že za tebou Hoseok nepřijel?" odtušil.

„Trochu," pokrčil jsem rameny.

„Ale aspoň víš, že je naživu. To je dobrá zpráva, ne?"

„Huh?"

„Kdyby byl mrtvej, tak se uzdravíš," připomněl. „Strašná romantika, co?" odfrkl si. Když jsem nic neříkal, tázavě se na mě otočil se slovy: „Nebo si snad přeješ Hoseokovu smrt?"

„Ne," zavrtěl jsem hlavou a pohlédl do jeho oči. Byly plné arogance jako vždy. „Přeju si, aby umírání nebylo tak pomalý."

„A přesně proto máš mě," pyšnil se. „Neopustím tě. Zůstanu s tebou až do samotnýho konce."

„Radši bych tady teď seděl s kýmkoliv jiným," utrousil jsem, ale i přesto jsem položil hlavu na jeho rameno, protože jsem měl pocit, že omdlím, když to neudělám.

„Pšt," přiložil si ukazovák na pusu. „Už to začíná," oznámil natěšeně.

„Co jako?" nechápal jsem.

„Copak to nevidíš? Hele," ukázal na scenérii za sklem. „Vychází slunce. To se ti přece vždycky líbilo," oznámil spokojeně. „Nebo mi snad něco uniklo?"

„Nesnaž se předstírat, že jsi pozornej," napomenul jsem ho. „Bolestně se to k tobě nehodí. Víc se mi líbíš, když na mě vztekle míříš zbraní."

„Škoda," vydechl zklamaně. „Všechny zbraně jsem nechal v kanclu."

„Proč to vůbec děláš?" ptal jsem se po několikáté.

„Protože teď," opřel si hlavu o mou, „když je jistý, že umřeš," položil mi ruku na stehno, „se do tobě konečně mužů zamilovat, aniž by mě to stálo život," pochvaloval si.

„Nenávidím tě," bylo poslední, co jsem mu řekl.

„Ještě aby ne," uchechtl se. „O nic jinýho mi celých pět let nešlo víc," pousmál se. „A teď už mlč, pokud nechceš zmeškat poslední východ slunce, kterej uvidíš."