Jméno: Muffiness95
Wattpad: @Muffiness95
Zvolený fandom: K-pop (Ateez)
Zvolené téma: Neopětovaná láska
Název: Just One Dance
Pár: Není
Hlavní postavy: Jung Wooyoung, Choi San
Počet slov: 2315

Anotace: Říká se, že člověk by si měl cenit každé chvíle se svou oblíbenou osobou jako kdyby to měla být ta poslední. Když u Wooyounga propukne nemoc Hanahaki, jeho nejlepší kamarád San chce vší silou věřit tomu, že má ještě dost času na to, aby se z toho dostal. Bohužel, nemoc je velmi neúprosná...

Text povídky:

„Tohle by měl být poslední," ozval se Wooyoung z žebříku, když uvázal poslední bílý balonek. Zbytek byl rozvěšený po obvodu místnosti.

„Super," odpověděl s širokým úsměvem San. Protáhl se a rozhlédl se po vyzdobeném sálu hotelu, ve kterém měli zítra večer absolventský ples. Popocházející studenti dolaďovali poslední estetické detaily. Všechno muselo být na zítřejší akci perfektní. „Nemůžu uvěřit tomu, že už to máme skoro za sebou..."

„Já jo," zasmál se menší z dvojice, zatímco lezl ze žebříku. „Doufám, že ty roky trápení se s trojčlenkou nám alespoň k něčemu budou."

„Trojčlenka? Vážně?" zazubil se San.

„Nesuď mě, vždyť víš, že mi čísla nikdy moc nešly," hraně trucoval Wooyoung, když konečně slezl z žebříku a otočil se ke svému kamarádovi čelem.

Vyšší zvedl ruce v sebeobraně, přičemž mu koutky úst cukaly ještě víc. „Já vím, já vím. Vždyť jsem tě několikrát doučoval."

„A já si toho moc vážím. Kdybych tě neměl, tak bych možná neprolezl ani prvák," usmál se široce menší a udělal pár kroků ke svému nejlepšímu kamarádovi, aby ho objal. San toto gesto vřele přijal a objetí opětoval. Cítil, jak si Wooyoung položil hlavu na jeho rameno.

„Ještě aby ne," popíchl ho se smíchem.

Jeho mladší kamarád ho nato se smíchem praštil pěstí do ramene. „Debile."

„Taky tě miluju," zasmál se San.

„Já vím. Poslouchej, už máš někoho, s kým bys šel na ten ples?"

Vyšší z dvojice zavrtěl hlavou a poškrábal se ve vlasech. „Ještě ne... Vlastně jsem se tě chtěl zeptat, jestli bys tam nešel se mnou? Že bychom šli jako kamarádi?"

I když se Wooyoung chvíli tvářil zaraženě, nakonec nadšeně přikývl. „Moc rád."

„Dík," usmál se San a pomalu si začal balit věci, když zaslechl jejich třídního učitele, že můžou jít domů, protože už je v podstatě všechno hotové. „Sejdeme se u vás nebo u nás?"

Menší z dvojice zamyšleně zamručel, zatímco si přes rameno hodil svoji tašku. „Možná, že by to bylo lepší u vás. Máš to sem blíž."

„To je fakt," souhlasil druhý a vydal se směrem k domu svého kamaráda. Dotyčný se coural vedle něj. „Na kolikátou to vidíš?"

„Tak vzhledem k tomu, že tam máme být o půl sedmé, myslím si, že kolem šesté to bude ideální."

Vyšší z dvojice opět souhlasně pokýval hlavou. „Domluveno, v pátek v šest u nás," zazubil se.

„Však kdyby byly nějaký změny, můžeme si kdykoliv napsat nebo zavolat."

„To je pravda."

*

Zanedlouho došli k Wooyoungovu domu. San ho chtěl na rozloučenou obejmout, ale jeho kamarád se nepříjemně rozkašlal.

„Dobrý?" pohladil ho starostlivě po zádech.

Když menší konečně přestal kašlat, zhluboka se nadechl a široce se na svého kamaráda usmál. „Jo, to nic není. Je možný, že jsem se jen někde nachladil, jak je chvíli teplo a chvíli zima."

Vyšší přikývl, i když měl svoje pochybnosti. Nepamatoval si, že by byl Wooyoung někdy nachlazený, i když kolem něj všichni smrkali a kašlali jako o závod, ale rozhodl se na to nepoukazovat, alespoň prozatím.

„Tak se uvidíme zítra," usmál se Wooyoung a trochu se nadzvedl na špičkách, aby mohl druhého chlapce pořádně obejmout.

San objetí milerád opětoval. „Budu se těšit."

„Já už se těším," zazubil se menší a vytáhl klíče. „Dobrou noc, dobře se vyspi. A napiš mi, až budeš doma."

„Provedu, dobrou noc."

***

San si sotva uvázal kravatu, když uslyšel pronikavý zvuk domovního zvonku. V rychlosti si přes rameno přehodil brašnu s peněženkou, klíči a telefonem a už běžel odemknout dveře.

„Ahoj," usmál se na něj Wooyoung, načež široce roztáhl paže.

Vyšší nezabránil úsměvu a pevně jej objal. Jeho úsměv se ještě rozšířil, když ucítil, že ho jeho kamarád hladí ve vlasech. „Jak se máš?"

„Dobře. Těšil jsem se tak moc, že jsem se nemohl dospat," zasmál se menší a pověsil se na Sanovu paži.

„To nejsi sám, taky jsem spánku dneska zrovna moc nedal. Ale myslím si, že až tam dorazíme, tak se probereme hned."

Wooyoung se už nadechoval, že něco řekne, ale rozkašlal se. Jeho kašel zněl stejně bolestivě jako včera.

„Jsi si opravdu jistý, že ti nic není?" skousl si San dolní ret, přičemž pohladil svého předkloněného kamaráda po zádech.

Wooyoung souhlasně pokýval hlavou, i když si ještě párkrát odkašlal. „Jo, fakt mi nic není. Jak jsem říkal, nejspíš jsem se jenom někde nachladil."

Vyšší z dvojice tiše přikývl, i když se ho pomalu, ale jistě začala zmocňovat možná ještě větší starost, než včera. Byl to opravdu ošklivý kašel...

*

Jak večer postupoval, San s Wooyoungem se od sebe oddělili, aby si popovídali s ostatními spolužáky a spolužačkami. San měl radost, že zastihl dívku z nižšího ročníku, která se mu už nějakou chvíli líbila. Zatímco si spolu ti dva povídali, zjistil, že si nemohl objekt zájmu vybrat lépe; měli spolu společného více, než se na první pohled zdálo.

Po několika tancích se s ní rozloučil s tím, že se za ní za pár minut minut vrátí. Ona s širokým úsměvem přikývla, načež se vrátila ke své skupině kamarádek. San si šťastně povzdechl a vydal se na místo, kde Wooyounga viděl naposledy. Nicméně po něm u stolu s občerstvením nebylo ani památky.

San se mírně zamračil a rozhodl se udělat kolečko kolem sálu. Nic. Potom se rychlými kroky přesunul ven. Tam bílý oblek s černou košilí také neviděl. Nakonec se s těžkým povzdechem vypravil na toalety. To tě taky mohlo napadnout dřív, pokáral sám sebe.

Netrvalo dlouho a dorazil do dotyčné místnosti.

Ve vteřině, kdy otevřel dveře, se mu na chvíli zastavilo srdce.

Wooyoung se opíral jednou rukou o umyvadlo, zatímco druhou si překrýval ústa a nos. I přes veškerou snahu to zakrýt Sanovi neuniklo, že mu skrz prsty protékají kapky krve.

„Panebože... Wooyoungu...?" oslovil ho San opatrně, když se konečně vzpamatoval.

Jeho kamarád k němu zvedl oči. Zdálo se mu to, nebo je měl zarudlé od pláče?

„Ahoj, Sane," pozdravil ho tiše a popotáhl. I když měl stále překrytá ústa, bylo na něm poznat, že se usmívá.

Vyšší k němu přistoupil o několik kroků blíže, načež ho opatrně uchopil za zápěstí. „Co se stalo?"

„To nic není, jen se mi spustila krev z nosu. Prosím, nedělej si starosti."

„Ukaž."

„Sane..."

Ale starší z dvojice si trval na svém. Jemně uchopil Wooyounga za ruce a pomalu mu je odstranil z obličeje.

A v tu chvíli by se v něm krve nedořezal.

Otupěle zíral na dolní část kamarádova obličeje, která byla téměř celá zakrvácená. Nedokázal na první pohled odhadnout, jestli všechna ta krev byla jenom z jeho nosu nebo jestli ji i vykašlával.

Odpověď dostal ve chvíli, kdy se podíval na jeho ruce.

V dlaních držel pár drobných lístků. Pravděpodobně se jednalo o okvětní lístky bílé růže, to ale nebylo vůbec podstatné.

„Wooyoungu..."

„Nic neříkej, prosím," přerušil ho oslovený a otočil se k umyvadlu, aby si opláchl ruce a obličej.

San pomalu vydechl a udělal k němu několik kroků, aby ho zezadu objal. Zanedlouho cítil, jak Wooyoung do objetí zapadl.

„Tak strašně mě to mrzí," zašeptal vyšší, načež k sobě přitiskl svého nejlepšího kamaráda ještě o něco víc.

Wooyoung si tiše povzdechl a opatrně uchopil Sanovy ruce do svých. „To je v pořádku, Sane."

I když si starší z dvojice myslel svoje, jenom tiše přikývl, ale přece jen neodolal otázce. „Kdo to je?"

„Prosím, nech to plavat. Pojď, půjdeme zpátky. Tvoje kamarádka na tebe určitě čeká," pobídl ho druhý.

San k němu zvedl pohled. Trochu ho mrzelo, že nedostal odpověď na svoji otázku, ale už to dál nerozváděl. Věděl, že Wooyoung by se rozpovídal sám, kdyby o tom chtěl mluvit. „Nechceš, abych tě prvně odvedl domů?"

Wooyoung zavrtěl hlavou a mírně se usmál, načež si otřel hřbetem ruky oči. „Nebudu přece sedět doma, když máme absolventský ples."

„Ale..."

„Žádný ale. Pojď, pořádně si to užijeme."

V další vteřině už se San nechal Wooyoungem odtáhnout zpátky do sálu.

„Sane? Zatancuješ si se mnou, prosím? Jednou?" zvedl k němu menší chlapec prosebný pohled.

Oslovený se na chvíli zarazil, ale nakonec souhlasně přikývl. „Jasně, proč ne."

„Děkuju."

Tak se spolu pomalu pohupovali do rytmu, zatímco San objímal Wooyounga kolem pasu a druhý se ho jemně držel za ramena.

Wooyoung po zbytek večera pokašlával, ale naštěstí se z toho nevyvinulo nic tak strašného jako to, čeho byl svědkem na toaletách.

*

Kolem půl druhé ráno se vypravili domů. Oba měli mírně popito, proto se celou cestu museli navzájem trochu podpírat.

„Tak, jsme tady," oznámil San, když stáli před Wooyoungovým domem.

Menší přikývl. „Jsme tady. Díky, žes mě doprovodil."

„Vždyť vůbec nemáš za co, mám to po cestě."

„I tak, viděl jsem, jak dobře se s tou holkou bavíš..."

„Uvidím se s ní po víkendu. Chtěl jsem se ujistit, že se dostaneš v pohodě domů, a stejně už jsem taky dost unavený."

Wooyoung znovu přikývl předtím, než Sana pevně objal. „Děkuju."

Vyšší z dvojice se neubránil úsměvu a objetí opětoval. „Není za co, vždyť jsi můj nejlepší kámoš."

Cítil, jak se k němu jeho menší společník přitiskl ještě o trochu víc. „Mám tě rád, Sane, víš to?"

„Já tebe taky, Wooyoungu," usmál se San a pohladil ho po vlasech. „Zítra se za tebou přijdu podívat, dobře?"

Wooyoung přerušil objetí a široce se usmál. „Dobře, budu se na tebe těšit. Můžeme konečně dohrát tu hru."

San souhlasně přikývl. „Těším se. Dobrou noc."

„Dobrou."

Počkal, dokud se za jeho kamarádem nezaklapnou dveře a s těžkým povzdechem se rozešel k sobě domů. Upřímně doufal, že Wooyoung najde co nejdřív někoho, kdo ho bude bezpodmínečně milovat, protože ten kluk si to zaslouží, a rozhodně ho nechce vidět odejít kvůli neopětované lásce. A stejně ho zajímalo, do koho se jeho nejlepší kamarád zakoukal. Snad mu to zítra řekne...

***

Hned po probuzení se natáhl po telefonu a zkontroloval Wooyoungovu aktivitu. Podle jeho profilu byl online před devíti hodinami, tedy pravděpodobně předtím, než šel spát. Třeba se ještě nevzbudil.

Jako obvykle se osprchoval a něčeho se najedl. Když se vrátil z kuchyně do svého pokoje, znovu zkontroloval telefon. Zamračil se. Wooyoung už nebyl aktivní skoro deset hodin. Zkusí mu zavolat.

Zatímco čekal, než jeho kamarád zvedne telefon, nervózně přecházel tam a zpátky po pokoji. Kdyby nevěděl, co má jeho kamarád za problém, možná by se ho z legrace zeptal, jestli náhodou neumřel, až mu zvedne hovor.

Nicméně k tomu stále nedošlo.

San polohlasně zaklel, oblékl si první kalhoty a mikinu, které mu padly pod ruku a rozeběhl se k Wooyoungovu domu, co mu nohy stačily. Po cestě se pokoušel Wooyoungovi několikrát dovolat, ale ani jednou neuspěl.

Téměř bez dechu zazvonil na domovní zvonek Jungů. Netrvalo dlouho a otevřela mu jeho matka.

„Dobrý den, je Wooyoung doma?" zeptal se San bez zaváhání, zatímco stále rozdýchával svůj běžecký výkon.

„Ahoj, Sane. Ano, ale možná pořád spí. Ještě jsem ho dneska neviděla."

„Můžu jít za ním, prosím?"

Paní Jungová přikývla a o pár kroků ustoupila, aby chlapec mohl vejít. San se s díky vyzul a už pospíchal do Wooyoungova pokoje. Párkrát zaklepal na dveře. I když se mu nedostalo vyzvání, pomalu vstoupil.

Wooyounga zaznamenal okamžitě. Byl zavrtaný po peřinou a klidně oddechoval, i když chvílemi znatelně zachroptěl.

San ke svému kamarádovi poklekl a jemně jím zatřásl. „Wooyoungu?"

Oslovený pomalu otevřel oči a pousmál se. „Ahoj, Sane," zašeptal. Na jeho hlase bylo poznat, jak špatně se mu dýchá.

Vyšší úlevně vydechl a usmál se. „Ahoj. Vyděsil jsi mě k smrti, když jsi nezvedal telefon."

„Promiň, neměl jsem sílu se zvednout z postele, a znovu jsem usnul," omluvil se Wooyoung.

„Neomlouvej se, to je v pořádku," utěšoval ho druhý a pohladil ho po vlasech, načež se posadil na kraj postele.

Menší z dvojice pomalu přikývl. Vypadalo to, že chce něco říct, ale ošklivě se rozkašlal.

San mu pomohl se posadit a hladil ho po zádech. Téměř cítil, jak bolestivý ten kašel pro jeho kamaráda byl.

Jeho výraz se změnil ze starostlivého ve zděšený, když si všiml, že Wooyoung v rukou svírá nejen velký květ bílé růže, ale i její listy. Oboje bylo nasáklé krví. Jak je možné, že nemoc postupovala takhle rychle? Vždyť včera vykašlával jen okvětní lístky...

„Ne... Ne, prosím, to ne," zašeptal rozechvěle, přičemž uchopil Wooyounga za zápěstí. Chtělo se mu brečet.

Jeho kamarád zavrtěl hlavou a smutně se usmál. Hřbetem ruky si otřel krev ze rtů. „To je v pořádku, Sane, ale nebudu ti kecat, nechce se mi jít."

Sanovi se po tváři skutálela slza. „Nikam nepůjdeš, zůstaneš tady se mnou, rozumíš?"

„Jsem rád, že jsem tě dneska mohl vidět." Wooyoung se stále snažil usmívat, i když se mu oči zalévaly slzami.

„Wooyoungu, prosím," zašeptal rozechvěle San, načež si vtáhl svého kamaráda do objetí a hladil ho po zádech. Snažil se ho nemačkat, tušil, že už tak se mu dost špatně dýchá.

„Díky za všechno, Sane," polkl menší nasucho a opřel si čelo o Sanovo, načež se usmál, jak nejvíce dovedl. „Mám tě rád."

„Já tebe taky, Wooyoungu," popotáhl starší a pohladil Wooyounga po vlasech.

Druhý s úsměvem přikývl a sípavě se nadechl. Po tváři mu tekly slzy „Já vím... Jsem strašně unavený, asi půjdu znovu spát. Budeš tady se mnou, dokud se znovu neprobudím?"

San popotáhl a přikývl. „Budu tady," slíbil polohlasně. Netušil, jestli se mladší znova probudí, ale slíbit mu to musel.

„Díky. Jsi nejlepší," usmál se vděčně Wooyoung a znova se zavrtal pod peřinu. „Povídej mi něco."

„O čem chceš slyšet?" otřel si vyšší slzy a usmál se na něj.

„O čemkoliv, co tě napadne."

San přikývl a spustil.

Vyprávěl mu o tom, jak si spolu hrávali ve školce. Potom mu povídal o tom, jak spolu celou základní školu jezdili po městě na kole a nejednou rozčílili sousedy. Taky mu nezapomněl připomenout to, jak spolu na konci střední brečeli nad maturitními otázkami.

Když slyšel, že sípavé dýchání přestalo, sám ztichl.

„Wooyoungu?" mírně se svým kamarádem zatřásl. Žádné reakce se mu nestalo. Zbledl a stáhl se mu žaludek.

„Wooyoungu!" zatřásl s ním znovu, silněji. Nic.

Jeho jméno zavolal ještě několikrát a stále s ním třásl, ale stále bez odpovědi. To už slyšel rychlé kroky po schodech nahoru. Pravděpodobně rodiče jeho kamaráda.

Hlas se mu zlomil a on se rozplakal naplno. „Neopouštěj mě, prosím..."