Jméno: Maya
Wattpad: jjungmaya
Zvolený fandom: Naruto
Zvolené téma: Neopětovaná láska
Pár: Naruto/Sasuke
Hlavní postavy: Sasuke, Naruto, Sakura
Počet slov: 8544

Anotace: Láska byla v jejich světě stejnou hrozbou, jako jakákoliv nemoc. I tak si jeden pošetilý blázen pošetile myslel, že když nedokázal milovat, nemohl ho postihnout zlý osud. Dokud se jeho cesta nepropletla s dávným rivalem, ve kterém náhle nalezl přítele, a dokud mu tenhle nový přítel neukázal, jak šeredně se mohl mýlit. Kdo by býval řekl, že romantická láska nebyla to jediné, co dokázalo zatraceně bolet? Kdo by si pomyslel, že láska, kterou cítil někdo jiný, uměla zraňovat mnohem víc?

Text povídky:

Slova mu pomalu plynula ze rtů, tvořila verše, nesla se prostorem k uším všech, kteří přišli poslouchat, a zanechávala v nich různorodé dojmy. Mladík, který je přednášel, vkládal do svého projevu ráz, kdykoliv se nálada básně změnila, pak zase pomalu změkčil hlas, když potřeboval své malé publikum ukolébat do klidu a pohodlí. Občas nechal hlásky doznít, jindy téměř vynechal pauzy, nořil své okolí do nálad ladících s pocity, které při tvoření básně prožíval on sám.

Snažil se přitom nedívat na blonďáka, který jej s bradou opřenou ve dlani pozoroval, na jeho tváři seděl široký úsměv a v očích mu divoce tančily hvězdičky nadšení. Recitující student tušil, že kdyby se na něj měl podívat jen na malou chvíli, upadl by do rozpaků a nechtěně by se při svém přednesu zakoktal. Důvod? Prostý – tenhle blondýn byl jediný, kdo jej v místnosti opravdu znal. Všechny ty ostatní tváře mohl po konci semestru s klidem zapomenout. Jeho ne.

Ke konci díla došel bez zadrhnutí, mírně se uklonil po skromném potlesku a s hraným klidem se snažil nepospíchat ke svému původnímu místu vedle blonďáka. Vyučující si ho po několika pochvalách už nevšímal, jeho roztěkaná pozornost se přesunula jinam a hledal tedy následující jméno v seznamu, aby poslal na drobounké pódium dalšího studenta.

„To bylo úžasný," vydechl Naruto, jakmile se černovlásek ocitl zpět na svém místě a oddechl si, jako kdyby se vrátil po náročném sportovním výkonu. „Tušil jsem, že ti takový věci půjdou, jako všechno... ale i tak jsi mě zaskočil."

Sasuke si pobaveně odfrkl. „Naruto," zavrtěl nad ním hlavou a tónem hlasu mu jasně dával najevo, že by neměl dál mluvit. Hrozící stud jako vždy skrýval za hranou podrážděností. Poskládal papír s vytištěnou básní a založil ho zpět do tašky. Dělal cokoliv, jen aby nezůstal nehybný a nemusel opětovat pohled zvědavým, modrým očím.

„Myslím to vážně, dattebayo!" namítl Naruto a rychle se ztišil, když se po něm jedna z dívek před nimi podrážděně otočila. „Sakura zmiňovala, že ti to jde. A teď už přesně vím, o čem mluvila, když tě tak vychvalovala. Dřív bych vůbec neřekl, že na takový věci seš. Je vůbec něco, co ti nejde?"

„Nech si to na potom," zabrblal druhý mladík nevrle a raději předstíral, že poslouchal studenta přednášejícího svou báseň. Úspěšně mu to pomohlo pomyslně zamést stud pod práh a zabránit i tomu nejjemnějšímu náznaku růžového poprašku, který hrozil usadit se na jeho tvářích. Naruto chtěl zřejmě něco namítnout, ale po nádechu zase pomalu vydechl, opřel si obličej do dlaní a poslouchal.

Jakmile báseň přednesl i poslední student, učitel se začal rozplývat nad šikovností tak mladých lidí. Vyzvedl pár děl, mezi kterými se nacházelo i to Sasukeho, a poznamenal, že by všechny básně rád kousek po kousku prošel a rozebral, aby se od sebe všichni navzájem něco přiučili. Poté svou přednášku pomíchanou s cvičením ukončil a všichni se začali rozcházet, buď domů, nebo do jiných učeben.

Sasuke s Narutem za zády vylezl z budovy a zkontroloval čas. „Půl pátý. Pospícháš někam?"

„Nope! Vlak mi jede za hodinu," zakabonil se blonďák a strčil ruce do kapes. „Chceš si někam sednout? Za knihovnou by mohlo být místo, do tý části ve stínu skoro nikdo nechodí."

„Hm," přikývl souhlasně Sasuke a s pokynutím hlavy tam rovnou zamířil.

Naruto s ním ihned srovnal krok a stačilo jen, aby se nadechl, a Sasuke přesně věděl, co mělo přijít. „Fajn, když jsme venku, říkals nech si to na potom, a teď už to docela je potom, ne? Jenom jsem chtěl říct, že mě překvapuješ pořád víc. Na základce bych do tebe nic takovýho neřekl, vždycky jsem myslel, že půjdeš cestou nějakýho nóbl zaměření, právník, nebo tak. Jako byl-"

„Jako byl můj táta, jo," doplnil za něj s hořkostí v hlase a věnoval mu letmý pohled. „Naneštěstí- nebo spíš naštěstí, nejsem ani zdaleka jako táta. A naštěstí už je mi taky jedno, jestli na mě jsou rodiče hrdý, nebo jestli se zblázní zklamáním."

Naruto ztichl, a tak černovlásek s protočením očí dodal: „Jenom nepotřebuju dalšího člověka, co ve mně viděl něco jinýho a má pocit, že tohle mi nesedí."

„Já jen," zabroukal blonďák s úsměvem a pokrčil rameny, „že takhle se mi líbíš mnohem víc. Protože můžeš být sám sebou. Na základce jsi takovej nebyl."

„Na základce jsem na tebe byl hnusnej, Naruto," namítl ihned. „Divil bych se, kdybys na mě z tý doby měl hezký vzpomínky."

Naruto se hlasitě rozesmál, ale jakmile prošli dveřmi dovnitř prostoru knihovny, aby se skrz budovu dostali k lavičkám na druhé straně, pokusil se rychle utišit. Dále tedy šeptal: „Ehh, taky jsem na tebe nebyl zrovna milej, ne? Dlouho jsem tě nesnášel, protože se mi líbila Sakura a ta měla oči jenom pro tebe. Tehdy mě to fakt štvalo. Měl jsem pocit, že jsem do ní opravdu zamilovanej."

Sasuke se na něj s pobaveným úšklebkem podíval, ale zůstal potichu, dokud nedošli k lavičkám. Svůj batoh shodil ze zad, položil ho na zem a posadil se. „Během střední tě to přešlo?"

„Během střední jsem zjistil, že jsem teplej."

„Oh."

Naruto se zasmál jeho výrazu, prohrábl si vlasy a sedl si naproti. „Jo, já vím, docela ironický, když jsem se ti tehdy snažil posmívat a roznášet, že jsi gay, a proto Sakuru nechceš."

Druhý mladík se tiše, krátce zasmál a zavrtěl hlavou. „Uh, není to tak, že bys neměl pravdu. Jenom jsem si to v tý době ještě nepřiznal."

Teď byla řada na Narutovi, aby ze sebe vydal překvapené oh a následně se znovu tak hlasitě a nakažlivě rozesmál. „Každopádně nám ta doba od sebe všem docela prospěla, nemyslíš?" začal s širokým úsměvem. „Když mě tehdy Sakura odmítla, myslel jsem si, že už s ní nikdy nebudu schopnej promluvit. Ale teď, když jsme skončili oba tady, si najednou dost rozumíme. A to samý s tebou. Najednou mám pocit, jako bych konečně věděl, jak s tebou jednat."

„Hm. Taky už nejsi tak otravnej, usuratonkachi," poznamenal Sasuke s náznakem úsměvu.

„Asi se dost nesnažím," povzdechl si blonďák a následně se zazubil. „Ne, vážně jsem za to rád. Takhle aspoň vidím, že jsi fajn. A ta básnička byla fakt pěkná, dattebayo."

Sasuke nespokojeně zabručel nad další chválou, na kterou neuměl zareagovat, a zavrtěl hlavou.

Blondýnek se nad ním zjevně slitoval, jelikož hovor naklonil jiným směrem. Ptal se, proč si jako volitelný předmět vybral něco s literárním zaměřením a zajímal se, jestli psal básně už delší dobu.

Sasuke se na malou chvíli pozastavil nad tím, jak snadné s ním bylo konverzovat. Dřív nedokázali mluvit, aniž by při třetí větě jeden z nich neutrousil urážku a jejich hovor se tak nenávratně proměnil ve fyzickou potyčku. Najednou to bylo jiné. Sasuke si žádné rýpnutí nebral k srdci a Naruto se jeho popichování smál. Navíc blonďák přirozeně vedl hovor takovým způsobem, že bylo pro Sasukeho nesmírně snadné rozpovídat se. Po půl hodině, která utekla jako pět minut, se s námahou přinutili zvednout, líným tempem došli k zastávce a teprve tam se rozloučili.

Sasuke chvíli pozoroval, jak Naruto pospíchal přes přechod a dobíhal k nádraží. Bylo zvláštní, že stačilo jen několik let, aby člověk přehodnotil dávné vztahy a najednou ze svého úhlavního nepřítele vytvořil dobrého kamaráda. A ačkoliv si Sasuke pořád nebyl jistý, jak by měl správně přijmout Narutovo vychvalování, i tak ho příjemně hřálo na hrudi.

❀

„Sasuke! To ses snad nikdy nefotil? I moje máma se umí vyfotit líp. Dej to sem, radši ti to ukážu," rozčilovala se Sakura a sebrala Uchihovi mobil z rukou, zatímco Naruto se naprosto nekontrolovatelně smál. Tedy... smích nebylo zcela správné slovo. V danou chvíli měl hlavu svěšenou téměř u země, jednou rukou křečovitě svíral hranu stolu a druhou si objímal břicho. Jeho tělo se pochechtáváním třáslo a z úst mu vycházely spíš jen sípavé zvuky. Tričko se mu vyhrnulo až do poloviny zad a koukaly zpod něj ocasy inkoustového kyuubiho, který si lebedil na jeho kůži.

Mezitím, co Sakura dále něco brblala o jeho neschopnosti, Sasuke bez slitování nakopnul jejich blonďatého kamaráda do holeně. Ten ze sebe mezi sípáním dostal bolestné zakňourání, ale i tak byl jakýkoliv projev bolesti opět utopen v návalu dalšího smíchu. Před opětovným kopnutím už mistrně uhnul.

„Co je na tom tak vtipnýho, co, usuratonkachi?!" rozčílil se Sasuke a s odfrknutím odvrátil hlavu. Nemusel se tak dívat na Narutův zarudlý obličej, když k němu zvedl pohled a otíral si z koutků očí slzy.

Naruto nabral několik hlubokých nádechů, ačkoliv stále nedokázal zastavit smích úplně. „To já jen- haha... přesně takhle se fotí Teuchi," vyslovil a následně se nanovo rozesmál. Teuchi byl majitel obchodu Ramen Ichiraku, nad kterým Naruto bydlel, a Sasukemu nechtěně zrudly uši studem nad tím, že se jeho neschopnost dala srovnat s mužem, který byl téměř o dvě generace starší.

Sakura se snažila zadržet svůj vlastní smích, a tak kvůli tomu vypadala, jako by se pokoušela spolknout celý plátek citronu. „Uhm, Sasuke, to teď neřeš," zamávala rukou ve vzduchu, než sama Naruta nakopla svým podpatkem. Vysloužila si za to ublížený pohled, který ignorovala stejně jako jeho bolestné zaúpění. „Podívej, prostě jenom... vezmeš mobil, snažíš se sám nejdřív nehýbat hlavou a najdeš správný úhel, abys vypadal dobře," vysvětlovala.

Černovlasý mladík se to snažil brát vážně, a tak ji pozorně poslouchal a jednal podle jejích pokynů, ačkoliv mu uši nadále hořely studem a měl chuť se zahrabat pod zem kdykoliv k němu dolehl i jen náznak Narutova smíchu. „No vidíš! Nesmíš se stydět, prostě na sebe koukej jako do zrcadla. Jediný rozdíl je v tom, že to pak zachytíš na fotce!"

Naruto jim začal věnovat pozornost a společně se Sakurou trpělivě čekal na výsledek focení. Sasuke se ze všech sil snažil nepodlehnout nátlaku jejich pohledů, ale fotit selfie před někým bylo něco zcela jiného, než to dělat soukromě. Netrpělivě vyfotil pár fotek a strčil k nim svůj mobil, načež trucovitě odvrátil pohled.

Oba jeho kamarádi si fotky zaujatě prohlíželi, a ani na ně nemusel koukat, aby cítil, jak jim cukají koutky do úsměvů. Naruto ze sebe sotva kontrolovaným hlasem vydral: „Kdyby ses usmál, třeba by to pomohlo..."

Sasuke se na něj zamračil a blonďák se kousl do rtu, jen aby zadržel nával smíchu, který se z něj opět dral. Sakura si významně odkašlala, zavřela aplikaci fotoaparátu na jeho mobilu, který následně posunula zpět k němu. Na jejím obličeji byl znát konflikt a Sasuke si zprvu myslel, že se snažila najít způsob, jak ho svou kritikou neurazit. Její rty pak zformovaly úsměv, když pronesla: „No, pozitivní je, že se můžeš jenom zlepšovat..."

Naruto se tentokrát už smíchem sesunul ze židle a i růžovovlasá dívka měla co dělat, aby ho nenásledovala. Uchiha si pomyslel, že by ji v ten moment nejradši skopnul sám. „Zbiju vás. Oba dva," zavrčel, ale jeho hrozba se minula účinkem. Oba jeho společníci se smáli dál a jemu nezbylo, než nad nimi zavrtět hlavou.

Na chvíli zalitoval, že je nezvládl přesvědčit, aby si vybrali jiný společný předmět. Jistě by se našlo něco relevantního k jejich oborům. Oba jeho kamarádi se však mohli zbláznit, když v seznamu zahlédli položku Study of Selfies – tím také jejich pátrání po kreditech navíc skončilo. „Je to za dva kredity, bude to sranda," říkali. „Určitě si to moc užijem," říkali.

Oni dva možná. Sasuke se momentálně nebavil. Jeho pocity perfektně vystihovala zkratka, která tento předmět reprezentovala v univerzitních informačních systémech – SOS.

Ačkoliv se v mysli rozčiloval, jakmile na jejich vysmáté obličeje pohlédl, nemohl zadržet ani vlastní, drobounký úsměv. Přitáhl si svůj mobil, otevřel galerii a všechny fotografie, které v posledních minutách pořídil, rychle vymazal. Poznamenal si, že by se možná měl o nějaké fotky pokusit doma, o samotě. Nebo s pomocí Deidary. Fotky, které mu posílal z výletů s Itachim, totiž většinou vypadaly opravdu dobře.

Z jejich vyvádění je vyrušil cizí hlas.

„Tak jo, mládeži, už musím zavřít," upozornil je vyučující, který tento nesmírně obohacující předmět vytvořil. Sasuke měl podezření, že ho vymyslel možná jen proto, aby dostával plat navíc za naprosté minimum. Všichni se každopádně rychle posbírali a opustili učebnu, kterou za nimi vyfiknutý čtyřicátník zamkl.

Společně se vydali k zastávce a černovlásek neušel ještě několika popíchnutím, kterým však nevěnoval pozornost. Tvrdohlavě se rozhodl, že ke konci semestru je přinutí zírat na ty nejhezčí selfíčka, která kdy viděli.

Study of Selfies nakonec nebyl předmět, ve kterém by se nedělalo nic seriózního. S postupem semestru se zaměřili i na moderní problémy ohledně sociálních sítí, na kterých se ostatně fotografie vyskytovaly nejčastěji. Mezi přednáškou, na které probírali sebevnímání a další vážnější témata, a cvičením, skládajícím se většinou ze soutěže o nejlepší tematické selfie, byl však razantní rozdíl.

Závěrečná práce, která měla studentům zajistit zápočet, se skládala z malého experimentu. Stačilo vyfotit několik svých fotografií, vybrat z nich tu nejhezčí a poté tyto fotografie ukázat některému z dalších studentů, aby tu podle něj nejpovedenější označil. Oba studenti museli uvést důvod, proč danou fotografii vybrali a co se jim na ní líbilo nejvíce. Tyto texty poté porovnali a sepsali krátký závěr o střetu úhlů pohledu, případně uvedli další relevantní poznatky a pocity.

Mimo kreditů prakticky zadarmo získal Sasuke i novou dovednost. A ačkoliv nahlas by to nepřiznal, také se díky tomu velmi sblížil s Narutem i Sakurou. Ve známostech ze základní školy našel zcela nové přátele, se kterými mohl mluvit o čemkoliv. A snad poprvé za život se cítil, jako by našel lidi, kterým se mohl svěřit s tím nejniternějším, co ho trápilo.

❀

Přátelství se dvěma neovladatelnými extroverty pro něj však také znamenalo, že byl podroben nátlaku a vydírání. Tenhle večírek bude vážně sranda, určitě by ses tam měl taky podívat, byli bychom moc rádi, kdybys šel s námi, a pokud nepůjdeš, fakt nás to raní a nikdy ti to neodpustíme. Chtěl si namluvit, že něco takového na něj nefungovalo, ale když stál před barem, přičemž Sakura mu visela na jedné ruce a Naruto na druhé, jen těžko se mu vliv jejich slov popíral.

Šklebil se, jako by ho to obtěžovalo, ale všichni tři věděli, že se tak jen tvářil. A tak brzy svou zbytečnou masku zahodil, objednal si drink a s jedinou podmínkou – kterou bylo, že se v žádném případě, za jakýchkoliv okolností, neocitne na tanečním parketu – s nimi spokojeně zasedl u jednoho ze stolů. Ani jeden z nich naštěstí nebyl takový živel, aby se opravdu muselo jít tancovat, a tak se spokojili s mírnější zábavou, kterou bylo hraní karet.

Občas se u nich zastavil někdo ze spolužáků. Sasuke si je pamatoval spíš podle obličeje a jen těžce k některým z nich přiřazoval jména. Vždy slušně pozdravil a hovor přenechal svým společníkům, jelikož na rozdíl od nich nebyl small talk zrovna jeho silnou stránkou. V jednu chvíli se Naruta tiše ptal, jak si mohl všechny pamatovat a jak věděl, o čem s nimi mluvit. Na to blonďák pokrčil rameny a přiznal, že u některých si ani nebyl jistý, zda byli z jejich oboru, a téma vždy stočil tak, aby mluvil druhý člověk. Uchiha to tiše obdivoval; takovými schopnostmi neoplýval. K tomu ho víc než cokoliv jiného děsilo to trapné ticho, když netušil, na co se dál ptát.

„Oh, Ino! Ino, tady!" ozvala se zničehonic Sakura a poskočila na židli, zatímco mávala na vysokou blondýnku v crop topu. Dívce se zhoupl dlouhý culík ze strany na stranu, když hledala, odkud volání šlo. Jakmile si všimla, zatahala svého společníka za ruku a pospíchala k nim.

Sasuke se ihned musel v mysli zasmát nad tím, že její vkus se příliš nezměnil.

„No páni! Nečekala bych, že tu na vás narazím," zasmála se a odhrnula si volné prameny vlasů z obličeje. „Jo, tohle je Sai - můj přítel. Sai, tohle jsou moji bývalí spolužáci ze základky, Sakura, Naruto a Sasuke."

Všichni si vyměnili zdvořilý pozdrav, načež růžovovlasá dívka trvala na tom, aby se k nim oba dva přidali u stolu. Sai jim přisunul židle, zatímco Ino se už rozpovídala díky otázce, kterou jí položil Naruto.

Sasuke v polovině přestal vnímat. Ne proto, že by ho nezajímalo, co měla blondýnka na srdci, ale jeho pozornost upoutal spíš její společník. Ačkoliv svou přítelkyni hladil po ruce, kterou svíral ve své, a ačkoliv ji soustředěně poslouchal, jeho oči působily prázdně. Kmitaly střídavě po stole a po okolí, občas se zadívaly na ni, ale nikdy ne jinak, než naprosto apaticky. Bylo to zvláštní a Uchiha měl pocit, jako by mu unikal nějaký malý detail, něco, co by tento úkaz jednoduše vysvětlilo.

Byl zvědavý, ale ani ve snu by ho nenapadlo zeptat se. A tak jen doufal, že kdyby dál věnoval pozornost oběma jejich společníkům, mohl by z toho možná získat odpověď.

Sai si po několika minutách odkašlal, svou ruku něžně vytrhl ze sevření své přítelkyně a pokusil se o úsměv, který ani zdaleka nedosáhl k jeho očím. „Omlouvám se, dojdu si na záchod. Mám potom vzít něco k pití?" optal se a teprve poté, co mu Ino a Sakura sdělily svá přání, se vydal pryč.

Sakura se za ním chvíli dívala, bradu opřenou v dlani a spodní ret zamyšleně vyšpulený. „Nebaví se? Vypadá, jako by s námi nechtěl být. Nebudeme vás dál zdržovat, jestli se mu nelíbíme," povídala hned a už se nadechovala k pokračování, když ji Ino zastavila.

„Ne, to... tak to není," pokusila se o úsměv a Sasuke z ní okamžitě vycítil nejistotu. Upravila si vlasy, stejně jako to dělala pokaždé, když byla nervózní. Ani to se od základní školy nezměnilo. „On... měl Hanahaki. Měl to hodně těžký a některý věci jsou pro něj pořád docela náročný."

Po dusivém tichu, které taková odpověď vytvořila, si Ino odkašlala. „Prosím, tvařte se, jako byste to nevěděli. Uh, možná jsem to neměla říkat- prostě se jen bavme dál. Kdyby tu nechtěl být, už dávno bysme odešli, opravdu."

Sai se jen pár sekund poté objevil, dívkám podal jejich pití a posadil se. Opět se snažil o nepřesvědčivý úsměv. „O čem se bavíte?"

„Nic důležitýho. Zrovna jsem chtěla říct, že studuješ uměleckou," zazubila se na něj blondýnka a dala tak trojici nenápadné znamení, jakým směrem zavést další hovor. Sakura se okamžitě chytila a i Naruto se na pár věcí zeptal, zatímco Sasuke pokojně poslouchal a upíjel ze svého drinku.

Hanahaki... to byl ten chybějící kousek skládačky. Ta tichá hrozba, která se jako Damoklův meč houpala nad hlavou každého, kdo se zamiloval.

Ino a Sai se od nich odpojili až o dvě hodiny později. Sakura jim mávala ještě chvíli poté, co zmizeli dveřmi ven a pak si dlouze povzdychla. Pohled měla ukovaný kdesi na terči s šipkami. „Hanahaki, Hanahaki... taková nechutnost," začala s odfrknutím a promnula si obličej. „Chudák Sai. Chudák kdokoliv, kdo si tím prošel. Taková blbost! Proč jsme trestaný za to, že milujeme? Proč náš osud závisí na lásce druhýho? Vždyť to tak strašně moc nedává smysl. Vzbudí se v nás ta nejkrásnější emoce a my za ní máme pykat jenom proto, že náš vysněnej protějšek se nedokáže zamilovat na povel," rozčilovala se.

Sasuke si ji prohlížel. Na jednu stranu zcela souhlasil s tím, co říkala, na druhou to nebylo to téma, které by chtěl řešit zrovna ten večer, kdy měli oslavovat úspěšné složení zkoušek. Naruto byl zřejmě podobného názoru, protože jejich kamarádku jen pohladil po zádech a svým neuvěřitelným konverzačním umem přenesl téma úplně jinam. Uchiha mu za to byl vděčný. Nerad řešil lásku, vztahy, a cokoliv podobného – to vše Hanahaki neodmyslitelně zahrnovala, a tak to bylo jeho vůbec nejméně oblíbené téma.

Aby svou pozornost odvedl úplně, vypil ještě další dva drinky a velice nezodpovědně se nechal přesvědčit na tři panáky. Kolem jedné ráno porušil svou jedinou podmínku a ocitl se na parketu, kde se všichni tři jen pohupovali do rytmu, jelikož nic jiného jim podnapilost nedovolila. Mysl měl v mlze.

Ve dvě se Sakura už v polospánku válela po stole, a když ji Sasuke oslovil, zvedla hlavu a měla na tváři rudý otlak od podtácku. V půl třetí ze svých posledních sil sebral alespoň trochu zodpovědnosti a zavolal jí taxi, vyprovodil ji ven a nejméně pětkrát jí připomněl, aby napsala, jakmile dorazí domů. Ve tři čtvrtě na tři mu přišlo několik zpráv: jswma, poté sm dma a nakonec ja jo doma. Teprve v tu chvíli si oddechl a nechal svůj mozek rezonovat se zvukovými vlnami, zadíval se do prostoru a rozhodl se, že by do sebe měl nalít co nejvíc vody a trochu vystřízlivět.

Vypil tři sklenice, podařilo se mu zaplatit, došel si na záchod a v už více ucházejícím stavu se vrátil ke stolu, kde předtím seděli. Přestože měl pořád pocitově těžkou hlavu, neztrácel rovnováhu a kromě toho protivného oparu měl mysl poměrně čistou. Alespoň natolik, aby přemýšlel v rámci mezí racionálně a dokázal se částečně rozhodovat podobným způsobem, jako by to dělal za střízliva. Nebo si to alespoň myslel.

Sedl si vedle Naruta a ani si nebyl zcela jistý, o čem vlastně mluvili. O všem a o ničem. Povídali si, jako kdyby šlo o něco náramně zajímavého, ale Sasuke si nebyl tak úplně jistý, co vlastně bylo předmětem jejich konverzace. Jeho mysl totiž křičela, a křičela zatraceně nahlas. Ten křik měl prostý důvod – Naruto měl dlaň položenou na jeho stehně trochu moc vysoko. Moc vysoko na to, aby to bylo přátelské, ale Naruto byl opilý a bylo to opravdu tak moc, aby to mezi přáteli bylo nevhodné? Sasuke si nebyl odpovědí vůbec jistý.

Jeho pozornost se tak střídavě soustředila na nápadný stisk Narutovy ruky a na to, jak se na něj ten stupidní Uzumaki díval těma stupidně krásnýma modrýma očima.

V půl čtvrté seděl Narutovi na klíně a topil se v jeho polibcích.

❀

Nespokojeně nakrčil obočí, když se větve stromu zahoupaly ve slabém větru a jemu tak náhle paprsky slunce dosáhly na oční víčka. Se zabručením si překryl obličej předloktím, které se odvážil odtáhnout až dlouho poté, co se vítr uklidnil a všechny větve se vrátily do své předchozí pozice, aby mu poskytly stín.

Kvůli nechutně vysoké letní teplotě se potil už po cestě a momentálně se mu tričko lepilo na záda. Posunul se na dece, kterou si přinesl, aby nemusel ležet přímo v trávě – jeho mozek neměl klid, když nedokázal s jistotou rozpoznat, jestli zašimrání, které cítil, bylo jen neposedné stéblo trávy, nebo nějaký malý pasažér s příliš vysokým počtem končetin.

Nahmatal vedle sebe mobil, zkontroloval čas a jako na zavolanou pak z dálky zaslechl varovný signál, když se spouštěly závory a měl projíždět vlak. Klikl na ikonku konverzace a přečetl zprávu od Naruta, který mu psal, že už by měl brzy dorazit. Sasuke si dlouze povzdechl a ještě na malou chvíli si dovolil zavřít oči a vychutnávat si relativní ticho svého okolí.

Ruch města byl vzdálený, a když ho slyšel jen takhle tlumeně, byl to uklidňující zvuk do pozadí. Připadal si správným způsobem odstřihnutý od zbytku světa. Ten svět mu byl na dosah, a kdykoliv by chtěl, mohl by se do něj opět zapojit; sám ten svět však tuhle možnost neměl a nedokázal černovláska násilím vtáhnout zpět do svých spárů.

Zabořený v myšlenkách slyšel i projíždějící vlak tišeji.

Ležel na tomhle místě už mnohokrát, a to jen za tohle léto. Asi pětimetrový pruh louky se rozprostíral mezi vysokou budovou a svahem, pod kterým byly položeny koleje. Pokaždé ho tu obklopil stejný pocit klidu a pokaždé jeho mysl neodvratně odcestovala ke chvíli, kdy se přesně takhle cítil, jen mnohem silněji, výrazněji. Vracel se ke konkrétní vzpomínce.

Při posazení na postel se pod ním jen lehce prohnula matrace, pas mu objímaly silné paže a na odhaleném břiše ho šimraly blonďaté prameny vlasů. Jako očarovaný se díval do zrcadla umístěného na blonďákově skříni, přímo naproti nim. Ignoroval svůj udýchaný zjev a sledoval jen své vlastní ruce, jak bez špetky studu zkoumaly tetování kyuubiho na Narutových zádech.

Byla to přesně tahle chvíle, která mu utkvěla v mysli. Sám si nebyl zcela jistý, proč pro něj byla natolik speciální. Vracel se k ní často.

Zaslechl kroky, nebo spíš šum trávy, který tyto kroky odhalil. Líně pootevřel jedno oko a zašilhal stranou, aby se podíval na mladíka, na kterého už několik minut myslel. Když se na něj Naruto široce zazubil, Uchiha sám neudržel úsměv zcela pod kontrolou a vytáhl koutky úst nahoru.

„Dneska je fakt nechutný horko," poznamenal Naruto, když se k němu nacpal na deku a otevřel si plechovku s nějakým sladkým nápojem. „I to pití mi zteplalo a to jsem ho teď koupil v automatu."

Sasukemu zacukaly koutky a nemusel ani nic říkat. Blonďák přesně věděl, co ho v tu chvíli napadlo za hloupou poznámku. „Ani to nezkoušej říct nahlas," napomenul ho preventivně a napil se, přičemž opět zanadával nad tím, že jeho oblíbený nápoj nezůstal správně vychlazený. Uchiha se dál usmíval. „Fakt to ani nezkoušej."

„Vždyť mlčím," bránil se Sasuke a zvedl se do sedu, aby na svého kamaráda dobře viděl. Byť se blonďák snažil znít varovně a vážně, bylo na něm vidět, že si spíš pohrával. Černovláska jen na malou chvíli pokoušela dětinská touha přece jen svou poznámku vyslovit nahlas.

Než se stačil rozhodnout, Naruto do něj strčil dostatečně silně, aby ztratil rovnováhu a přepadl do strany. „Nechápu, od koho ses tohle naučil. Ještě před půl rokem by tě něco takovýho ani nenapadlo," zabrblal.

„Jestli to není tvůj vliv, usuratonkachi," podráždil ho Sasuke, když se dostal zpátky do sedu a natáhl nohy před sebe.

Naruto už konečně upustil hranou podrážděnost a rozesmál se. Jako kdyby byl sám se sebou nadmíru spokojený, pokýval hlavou a dvěma loky vypil polovinu obsahu plechovky. Díval se na ptáky, kteří seděli na drátech natažených nad kolejemi, a v očích měl na chvíli podivný lesk, jako by se ve skutečnosti díval ještě někam dál. Slabě zakašlal a odklonil hlavu stranou, načež se znovu napil. Zatřásl před sebou téměř prázdnou plechovkou a povzdechl si.

Sasuke jeho chování nekomentoval. Dělal to, co mu šlo – pozoroval a vnímal.

„Uh, půlka léta za náma. A za měsíc a půl další semestr," poznamenal s úšklebkem Naruto. Říkal to s hořkostí, která nebyla zcela upřímná a dala se v ní rozpoznat jen malá stížnost, kterou nebylo třeba brát vážně. Pak ve svém monologu pokračoval, ale Sasuke ho poměrně brzy přestal pořádně poslouchat. Slova mu jen rychle proplula mozkem, aniž by se na ně soustředil. Místo toho vnímal.

Vnímal, jak z Narutova hlasu zmizela jeho typická bezstarostnost. Když mluvil obvykle, povídal mu vždy o věcech, které sice často nebyly důležité, ale chtěl je někomu sdělit. V takových chvílích ho Sasuke poslouchal rád. V tomhle však bylo něco jiného, za každou větou byl znát účel. Naruto s velkou snahou hledal podněty, ze kterých by vytvořil nějakou smysluplnou myšlenku a mluvil jen proto, aby nemlčel. Ne. To nebylo úplně ono.

Naruto mluvil, aby nemusel mluvit o něčem jiném.

Uchiha zamyšleně nakrčil obočí a sledoval, jak jeho společník gestikuloval s prázdnou plechovkou v ruce. Vyprávěl o nějaké starší ženě, která s ním jela ve vlaku, ale detaily tohoto příběhu Sasukemu unikly. Napočítal si v hlavě do pěti, sebral odvahu a konečně se rozhodl ten dlouhý, nucený monolog utnout.

„Naruto," oslovil ho tiše a blonďák okamžitě ztichl. „Co se děje?"

Chvíli působil překvapeně a černovlásek si dokonce myslel, že se plánoval začít vymlouvat a vrátit se ke svému předchozímu vyprávění. Pohled mu párkrát zabloudil pryč a rozprostřelo se mezi nimi ticho. Pokud se chtěl Naruto vymlouvat, nakonec si to rozmyslel. Prohrábl si vlasy a tiše se zasmál. Byl to netypický zvuk, spíš nervózní, jako by si nebyl jistý, co by měl dělat, když byl tak náhle odhalen.

„Je to tak zjevný?" zeptal se, načež si promnul obličej a prudce vydechl.

Sasuke si ho prohlížel. Tělem se mu začal rozlézat nepříjemný pocit nervozity.

„Já... si nejsem úplně jistej, jak ti to říct," přiznal Naruto, prázdnou plechovku vybalancoval na dece, aby se nepřeklopila, a opřel si předloktí o pokrčená kolena. „Už nad tím přemýšlím dlouho, jakože hodně dlouho. Dávno předtím, než jsme se spolu, no..."

Odmlčel se a Sasuke přísahal, že kdyby to nebylo fyziologicky nemožné, vyskočilo by mu srdce ven z hrudníku, zamávalo mu šátečkem a uteklo co nejdál. Sám si nebyl jistý, jestli byl víc nervózní nebo vyděšený. Měl neblahé tušení, že věděl, jakým směrem se téma stočilo.

Naruto se krátce zasmál. „Totiž, líbíš se mi, ale neměl jsem ponětí, kdy ti to nějak říct, a potom, co se stalo, jsem si nebyl jistej už vůbec, uh... jen jsem to chtěl zkusit, kdybys náhodou měl taky zájem, protože tě mám moc rád."

Ne ne ne ne ne ne ne-

Najednou zalitoval, že si tak dobře všímal. Zalitoval, že se ptal. Ta racionální část mysli se ho snažila uklidnit, že jeho nevědomost by stejně nic nezměnila, ale přesto si mnohem víc přál přehlížet a ve sladkém nevědomí se klidně utopit. Tohle bylo teritorium, na které se sám neopovážil ještě nikdy vstoupit a které ho nutilo panikařit. Vztahy, láska, cokoliv z toho, vše to pro něj bylo něčím naprosto neznámým.

Naruta měl rád. A byl pro něj atraktivní. Ale teď, když se mu prakticky vyznal, si Sasuke z celého srdce přál jediné – aby se mu naskytla možnost utéct. Přirozeně se nemohl jen tak odevzdat svému primárnímu pudu. Zodpovědnost a svědomí ho držely pevně na místě, a tak s neskutečnou tíhou spolkl knedlík, který mu ucpával celý krk. Nepomohlo to.

Ocitl se na tom místě znovu; znovu musel odmítat člověka, na kterém mu záleželo a kterému nechtěl ublížit. Musel ho odmítat kvůli vlastním zmateným pocitům, kvůli nedořešeným niterním problémům, před kterými utíkal a které ho jednou za čas spolehlivě dohnaly.

„Naruto, já..." vydechl tiše a snažil se ze všech sil uklidnit svou mysl, aby dokázal vymyslet ten nejněžnější způsob, jak ho odmítnout. Nedokázal se na něj podívat. „Moc se omlouvám... mám tě rád, ale já- necítím to stejně..." přiznal.

Teprve po dlouhé chvíli sebral vůli zvednout k němu pohled. Nebyl si jistý, co najde, ale ten drobný úsměv čekal ze všeho nejméně. Jako kdyby se najednou Naruto snažil uklidnit jeho, ačkoliv on byl ten, kdo musel čelit odmítnutí. Chtěl mu říct, aby přestal. Aby toho nechal, protože to mělo zcela opačný účinek.

Nedokázal ze sebe však dostat ani slovo.

Naruto se nadechl a Sasuke byl alespoň trochu připravený poslechnout si cokoliv, co mu chtěl ještě říct. Ať už to plánoval zamluvit, vyjádřit svou bolest, omlouvat se, nebo se na něj přeci jen rozkřičet, Uchiha se mentálně obrnil, aby dokázal vhodně reagovat na všechno a neublížil mu ještě víc. Žádná slova však nepřišla.

Místo toho se Naruto rozkašlal, až mu vhrkly drobné slzičky do očí, rukou si zakrýval ústa a odvrátil se co nejvíc od Sasukeho, aby na něj neviděl. V tu chvíli Uchihu polil ledový pot. Chytil jeho ruku do své a nekompromisně ji odtáhl, jen aby pohlédl na pár drobných kapek krve v jeho dlani. Mezi nimi ležel zelený útržek, který se nedal zaměnit s ničím jiným.

Byl to lístek rostliny, která právě kvetla Narutovi v těle. Hanahaki.

Kdyby už tak neschytal dost ran, nejspíš by na místě omdlel. Připadal si, jako kdyby ho někdo kladivem udeřil do břicha a nedovolil mu znovu se nadechnout.

„Naruto..." vydechl ohromeně, a když zvedl pohled, v modrých očích se leskly slzy.

❀

Nedokázal to pořádně vstřebat ještě dlouho poté, co dorazil domů. Itachiho a Deidaru jen pozdravil, než se zavřel k sobě do pokoje, posadil se na postel a od té doby se nepohnul. Přemýšlel, co se dalo udělat jinak, jak se tomu mohlo dát předejít, jestli Narutovi nějakým způsobem ještě nepřitížil. Hlavu měl plnou otázek a cítil se, jako by se mu měla lebka každou chvíli roztříštit na miliony kousků.

Cítil se napnutý na maximum, přičemž nitky, které ho ještě držely na nohách, velmi rychle slábly. Věděl, že nemohl nic změnit, a i kdyby se dalo vracet v čase, existoval by jen jediný způsob, jak od zamilování Naruta ochránit – kompletně se odstřihnout z jeho života. Ale kdyby to nebyl on, jistě by se objevil někdo jiný, do koho by se ten veselý, blonďatý mladík zamiloval.

Složil hlavu do dlaní a útrpně vydechl. Neštěstí; nenašel by jiné slovo, které by jejich situaci vystihovalo lépe. O Hanahaki věděl asi tolik, jako kdokoliv jiný. Nemoc mohla postihnout kohokoliv, jelikož se už dlouhá léta přirozeně nacházela v lidském genomu. Někteří lidé byli asymptomatičtí, jiní takové štěstí neměli a s první láskou prožili muka, která v nejlepším případě skončila přirozeným vyléčením, v horším případě operací, a v tom nejhorším byla výsledkem smrt.

Faktem bylo, že dosud nebyl nalezen způsob, jak zjistit, zda se u konkrétní osoby nemoc projeví. Každý tedy žil s našeptávající hrozbou za zády a mohl jen doufat, že není jedním z těch vyvolených nešťastníků, na kterých se rozhodly parazitovat rostliny.

Sasuke si s tím dříve příliš hlavu nedělal. Už nějaký čas o sobě smýšlel jako o někom, kdo byl s největší pravděpodobností aromantik. Nebo minimálně někdo natolik vyděšený intimitou a láskou, že bylo velmi nepravděpodobné, aby se zamiloval a vrhnul se do vztahu. Tohle bylo to snadné vysvětlení a odmítal se tím zabývat víc, než musel. Roky ignorovat možné problémy, které si osobně nevyřešil, bylo přirozeně pohodlnější, než jim muset čelit.

O to víc byla tahle situace nefér.

Bral se za někoho, kdo romanticky milovat nedokázal. Že se Naruto musel zamilovat právě do něj, bylo o to víc tragické. Nerozuměl tomu. Proč zrovna Naruto? Naruto, který kdyby zahrnul láskou všechny své blízké, tak by mu stále ještě zbývalo na rozdávání. Naruto, který miloval tak ohromujícím způsobem, že bylo těžké mu náklonnost alespoň částečně neopětovat. Naruto, který si takový osud zasloužil ze všech nejméně. Proč se veškerá jeho láska musela zaměřit na jednoho černovlasého idiota, který neuměl pořádně milovat ani sám sebe, to byla opravdu záludná otázka.

Když už nemohl dělat nic jiného, Sasuke se rozhodl zůstat silný a stát mu po boku. Naruto jasně vyjádřil, že se od něj nehodlal stranit, nechtěl ho pustit pryč, protože si jejich přátelství až moc vážil. A ačkoliv Uchiha netušil, jak by se ohledně toho všeho měl správně chovat, tohle byla chvíle, kdy by nebylo správné utéct. Nemohl si to dovolit. Už jen proto, že i pro něj Naruto hodně znamenal.

Dlouze, utrápeně vydechl a nahmatal mobil, který pak vytáhl z kapsy. Otevřel fotoaparát a pokusil se vtipně zapózovat, jako to dělávaly některé celebrity. Dávno se přenesl přes to, že mu některé pózy připadaly nanejvýš trapné, a bez špetky studu posílal fotky jak Sakuře, tak Narutovi, aby se nad nimi bavili.

Vždy, když dorazil domů po dni stráveném s Narutem, posílal mu jednu z takových fotografií. Ani tentokrát neudělal výjimku. Pod odeslanou fotku napsal jednoduchou zprávu, ve které se ptal, zda v pořádku dorazil domů, načež zhasnul displej. Sebral veškerou sílu, aby mohl před svým bratrem a jeho přítelem předstírat, že se vůbec nic nestalo.

❀

První, kdo si všiml, byl Deidara.

Dalo se to vlastně docela očekávat, jelikož s ním Sasuke trávil poměrně dost času, obzvláště když nezůstával dlouho ve škole a jenom docházel na brigádu, ze které byl do tří hodin odpoledne doma. Deidara končil každý den v půl čtvrté a ve čtyři už si zouval boty v předsíni. Itachi míval odpolední směny a dorazil většinou až v sedm večer. Takže čas, kdy nebyl doma, trávili jeho přítel a jeho bratr spolu.

Tím pádem se nedalo říct, že by bylo nějak zvláštní, když si Deidara povšiml v chování mladšího Uchihy i jen nepatrné změny. I přes to, že si všiml, dlouho se na nic přímo nezeptal. Zkusil nenápadně vyzvídat a ptát se, jestli se něco dělo, ale odpovědi se Sasuke vždy dokázal vyhnout a blondýn pak od vyzvídání upustil.

Byl mu za to vděčný, jelikož si nebyl jistý, jak by o tom všem mluvil. Nebyl si jistý, jestli by ze sebe vůbec dokázal vydat hlásku. A tak jen doufal, aby Deidara nevyzvídal nadále a poskytnul mu ještě nějaký čas navíc, dokud se sám necítil dostatečně pohodlně ohledně vysypání svých problémů.

❀

Týden po tom incidentu šel s Narutem na kontrolu do nemocnice, přičemž oba dva nešťastně zjistili, že se nevědělo o moc víc, než co bylo o Hanahaki běžně známé. Projevovala se jen u někoho. Nešlo zjistit, u koho se projeví. Nebyl na ni jiný lék, než láska od daného protějšku. Bez toho existovala tedy jen dvě možná východiska, a to operace, nebo smrt. Bylo to naprosto absurdní.

Ještě víc absurdní však bylo, když s Narutem čekal na výsledky posouzení snímku jeho plic a blonďák do prostoru tiše kuňkl: „Sasuke... já nechci operaci."

Černovlásek se málem zakuckal, což zamaskoval odkašláním a chvíli kmital pohledem po zemi. Nechce operaci? Zbláznil se? běželo mu v hlavě a ze všech sil se snažil uklidnit, aby vymyslel ten nejvhodnější způsob, jak reagovat. Od začátku počítal s tím, že pokud to nepůjde jinak, Naruto operaci podstoupí.

„Co tím myslíš?" zkusil nejistě a jen díky štěstí zakryl, jak se mu zachvěl hlas.

Naruto si ale jen povzdychl, opřel si hlavu o stěnu za sebou a zadíval se nad sebe. „Myslím tím přesně to, co říkám. Nechci operaci."

Znělo to definitivně. Znělo to až moc přesvědčeně.

Sasuke mlčel. Neměl ponětí, co na to říct, aniž by křičel.

❀

Druhá si všimla Sakura.

Což bylo obdivuhodné, protože se osobně viděli během léta teprve podruhé. Nejspíš si všimla něčeho, co se mu nepodařilo dostatečně dobře zakrýt, a ačkoliv takové věci u jiných lidí ignorovala, u Sasukeho to nebylo přirozené. Takže se zeptala. A Sasuke jí bez přemýšlení řekl úplně všechno.

Nemohl si pomoct, z jeho hlasu čišela frustrace. Teprve, když zmlkl a rozprostřelo se mezi nimi ticho, začal mít pochyby o tom, zda byl dobrý nápad tohle všechno říkat. Byl natolik zvyklý držet pocity v sobě, že svěřit se někomu jinému v něm vyvolávalo téměř paniku. Řekl moc? Řekl něco špatně? Zněl jako naprostý idiot?

Sakura si přehodila jednu nohu přes druhou a pozorně si ho prohlédla. Cítil se pod jejím pohledem jako pod rentgenem. „Takže... on se opravdu zamiloval," zkonstatovala a promnula si kořen nosu. „Všimla jsem si, že se mu líbíš, ale netušila jsem, že je to tak vážný..."

Nezmohl se na nic víc, než pouhé hm.

„Sasuke, moc mě to mrzí," vydechla nakonec a opatrně si přitáhla jeho dlaň do své. Jemně stiskla a pokoušela se s ním marně navázat oční kontakt. „Jak je to vážný? Přece nemůže být v tak pokročilý fázi, aby se s tím nedalo nic dělat, ne? A když tak, dneska nejsou ty operace tak rizikový."

Uchiha jí opětoval stisk ruky a jen doufal, že ne příliš silně. Na malou chvíli zatnul zuby. „Sakuro, on operaci nechce," řekl nakonec a nespokojeně nakrčil obočí nad tím, jak bezradně jeho hlas vyzněl.

Růžovovlasá dívka chvíli netušila, co na to říct. Pak ale opatrně zkusila: „A ty... k němu nic necítíš?"

„Já... nejsem si jistý, jestli někoho dokážu milovat," vydechl upřímně a podíval se na ni, snad aby v jejím výrazu našel pochopení. „Samozřejmě, že ho mám rád. A hodně pro mě znamená. Proto mě tak trápí, že se musel zamilovat zrovna do mě... protože mu nedokážu dát to samý."

Sakura polkla a očividně nevěděla, jak odpovědět. A tak se jen přišoupla blíž, aby černovláska zabalila do svého objetí. Když ji objal zpět a uvolnil se, jen na poslední chvíli se mu podařilo zadržet roztřesený výdech.

❀

Nakonec si všiml i Itachi.

Pár dní poté, kdy jel Sasuke s Narutem na další kontrolu, seděl u stolu s Itachim a Deidarou a nedokázal zcela zakrýt své ponuré rozpoložení. Naruto stále ještě trval na tom, že nechtěl operaci podstoupit. Nebylo jasné, jestli doufal, že mu nakonec bude Uchiha city opětovat, nebo zda se jen nechtěl vzdát svých citů. Ať už bylo důvodem cokoliv, projevy nemoci se zhoršovaly, a kdykoliv se divoce rozkašlal, Sasuke cítil, jako by i jemu rozdírala vnitřnosti rostlina.

Měl toho plnou hlavu a nebyl si jistý, co dál dělat. K tomu všemu už se mu nedařilo své pocity pečlivě skrývat. Itachi byl vždycky vnímavý, ačkoliv o něco méně, než jeho mladší bratr. Nevšiml si dřív jen díky tomu, že spolu posledních pár týdnů nemohli trávit moc času. Jakmile se mu tedy naskytla chvíle, kdy si jej mohl v klidu prohlédnout, neušlo mu vůbec nic.

„Sasuke... co se stalo?" začal opatrně, když už měli téměř prázdné talíře. Tušil, že to jednoho dne přijde, ale pořád trochu doufal, že mu mohli dát víc času. I když, aby byl upřímný, nezdálo se mu, že by se jeho roztržitý stav byť jen o píď zlepšil.

A tak mluvil.

Snažil se ignorovat pohledy, které na něm visely, a mluvil o tom, jak se s Narutem znovu sblížili, o jejich společné noci po zkouškách, o letních dnech plných lenošení na dece, o Narutově vyznání, o návštěvách v nemocnici. Mluvil tolik, že když skončil, musel se napít vody a svlažit vyprahlá ústa.

Polkl, a ze strachu co by viděl, kdyby k nim zvedl pohled, raději schoval obličej do dlaní. Byl na pokraji svých sil a vidět výrazy plné zklamání bylo už dlouhou dobu jeho noční můrou. Nehodlal riskovat, a to i přesto, že to byli nejbližší lidé v jeho životě, kterým věřil ze všech nejvíc.

„Sasuke..." povzdechl si tiše Deidara, načež se zvedl a přitáhl si ho do objetí. Než stačil říct cokoliv dalšího, přidal se k nim i Itachi.

„Netušil jsem, že se tak trápíš, Sasuke... měl jsi něco říct," zamumlal starší černovlásek a ochranitelsky jej u sebe tiskl.

Možná měl něco říct. Ale Itachi byl jeho opora už dlouho, a mladší Uchiha si stále víc připadal, jako kdyby na jeho ramena věšel tíhu svých problémů. Už tak mu byl vděčný za všechno, co pro něj udělal, a nedokázal by si odpustit, kdyby ho proti vůli vtáhl do dalších potíží, které ho sužovaly.

Jako by mu Deidara četl myšlenky, nespokojeně mlaskl: „Vždycky v sobě všechno dusíš. Měl by ses to odnaučit, vážně. Když ti nabízíme, aby ses vypovídal, neděláme to jen tak, ale jsme připravení tě vyslechnout. Rozumíš? Máme o tebe starost."

„Přesně tak," přisvědčil Itachi a pohladil svého bratra po zádech.

Sasuke se v jejich objetí nepatrně rozplýval. Na malou chvíli dovolil tělu vydechnout, uvolnit se a zbavit se veškerého napětí, které ho provázelo už týdny. Mysl mu ale nedala pokoj.

On podporu měl, ale Naruto byl sám. Sasuke se tedy znovu pevně utvrdil v tom, že pro něj musel být silný. To bylo to nejmenší, co mu mohl nabídnout.

❀

Snažil se své rozhodnutí dodržet, ale když byl s Narutem na další kontrole, ukázalo se, že je to náročnější, než si myslel. Naskočila mu husí kůže, kdykoliv se Naruto rozkašlal. A když k nim doktor promlouval o stavu šíření, o tom, jak rychle nemoc postupovala, a urgoval, že by si měl blonďák vážně promyslet podstoupení operace, cítil se Sasuke, jako kdyby do něj z každé strany bodalo tisíce jehliček.

Nemohl dělat nic víc, než se pokoušet být alespoň malou oporou pro svého kamaráda, který se stále snažil usmívat, ačkoliv se mu v plicích pomalu rozrůstala květina. Sasuke si nikdy nemyslel, že by pohled na Narutův úsměv mohl být tak bolestivý.

Slova doktora mu rezonovala v hlavě ještě dlouho poté, co dorazil domů. Dlouhých deset minut jen zíral před sebe a přemýšlel nad tím, proč se muselo všechno tak neskutečným způsobem posrat.

„Pane Uzumaki, během následujících dvou týdnů byste měl důkladně zvážit, jestli operaci nakonec nepodstoupíte. Momentálně je poškození ještě minimální a devadesát procent poranění je reverzibilní, pokud se pro operaci rozhodnete. Později však může rostlina napáchat nenávratné škody a i operace je v takovou chvíli už riskantní..."

Možná si to jen vymýšlel, ale zdálo se mu, že Naruto po těch slovech zaváhal. Nakonec možná nebyl tak přesvědčený, jak se původně zdálo. To byla malá špetka naděje, kterou měl. Nechápal, proč by chtěl jeho kamarád přijít o život. Dařilo se mu ve škole, byl oblíbený, měl celou budoucnost před sebou – a vše to chtěl zahodit pro lásku, kterou choval k někomu, kdo ji nedokázal opětovat.

Nechtěl mít na svědomí jeho smrt.

A nechtěl žít život, ve kterém by nebyl Naruto.

Jen s obtížemi si vyzul boty a odhodil na botník klíče, které do té doby křečovitě svíral v dlani. Několika kroky překonal vzdálenost do svého pokoje a ani za sebou nezavřel.

Bylo mu na omdlení. Čelo mu orosil pot a nebyl si jistý, jestli to mohl svést na vysoké teploty venku. Zalapal po dechu a náhle měl pocit, jako by se mu nedostávalo vzduchu. Vydral se z něj tichý, zoufalý zvuk, a raději se posadil, jelikož si nebyl jistý, jak dlouho jej mohly vlastní nohy ještě udržet.

Nedopatřením shodil hromádku poskládaného oblečení, kterou měl na posteli. Náhlý pohyb a tlumený zvuk ho vyplašily víc, než by mělo být normální, a zničehonic se cítil naprosto bezradně.

„Sasuke?" zaznamenal kousek od sebe hlas, který patřil Deidarovi. Nedokázal reagovat.

„Sasuke, co se děje?" Deidara se objevil v jeho zorném poli, ale nezvládl se přinutit na něj podívat. Tušil, že blonďatý mladík ještě něco říkal, ale konkrétní slova nepoznával. Teprve, když se ho jemně dotkl na rukou, k němu zvedl pohled. „Pořádně, pomalu se nadechni, dobře? Hluboce, až do břicha."

Pokusil se. Za slov plných útěchy a podpory se ze všeho nejvíc snažil soustředit na vlastní dýchání. „Skvěle, skvěle, jde ti to úžasně," pochválil ho Deidara. „Dál se soustřeď, ano? Řekni mi nějakých pět věcí, který tu vidíš."

„Uhm..." pomalu se rozhlédl po pokoji. Byl z toho požadavku trochu zmatený, i tak ale tiše vyslovil pět předmětů, které si získaly jeho pozornost. Deidara pokračoval, klidným hlasem tvořil malé žádosti; čtyři věci, kterých se mohl dotknout, pak tři věci, které slyšel. Dvě věci, které cítil a jednu věc, u níž cítil chuť. Jakmile skončil, chválil ho, jako kdyby podal nějaký světoborný výkon.

Sasuke byl zmatený. Nebyl si zcela jistý, co se právě stalo, ale najednou se cítil neskutečně vyčerpaný. Jako kdyby na něj dolehla tíha všeho, co cítil posledních několik týdnů. Na Deidaru se zadíval uslzenýma očima, a když se pokusil promluvit, to jediné, co z něj vyšlo, byl tichý vzlyk.

Slyšel sám sebe naříkat, nadávat a plakat.

V popředí jeho mysli zůstávalo jen pár myšlenek, pár nezodpovězených otázek, které nabraly podobu bestií a svými jedovatými pařáty mu trhaly čerstvé rány. Proč jen byl život tak nefér? Proč museli trpět kvůli lásce? Proč jim ta zatracená kytka nedala víc času?

❀

Když se s Narutem viděl znovu, bylo to v jejich volném čase, aniž by museli navštěvovat doktora. Tentokrát se Sasuke rozhodl přijít k němu domů – do skromného bytečku, který se nacházel nad restaurací specializující se na ramen. Seděl v malé kuchyňce naproti Narutovi, oba pili čaj a dlouhé minuty jen mlčeli.

„Naruto..." začal černovlásek tiše a smutnýma očima se na něj podíval.

Blonďáček se jen slabě pousmál a objal dlaněmi hrnek. „Já vím. Je mi jasný, co chceš říct. Ale doufal jsem, že na to nedojde," přiznal tiše.

„Moc mě to mrzí," zamumlal a zadíval se z okna, jako by snad před tou tísnivou chvílí mohl uniknout. „Hrozně jsem si přál, abych ti pomohl, abych... se zamiloval taky. Nechtěl jsem tě tlačit do operace, protože jsem tušil, na co čekáš a v co doufáš a já v to doufal taky, jenže teď-"

„Už není čas. Já vím," doplnil za něj.

Tentokrát to opravdu bylo definitivní.

Naruto se napil a nedokázal zadržet kašel, který mu otřásl tělem. „Na tu operaci půjdu... při další kontrole to doktorovi řeknu," prohlásil rozhodně a natáhl se pro kapesník, aby si mohl otřít ústa od kapek krve. Sasuke ho pozoroval, a přestože se mu ulevilo, nedokázal odehnat pochmurný pocit, který ho poslední dny svíral.

„Já... nemůžu říct, že jsem rád, ale víš, jak to myslím," zamumlal černovlásek a sám se napil, jen aby se čímkoliv zaměstnal a rozptýlil.

Naruto s tichým smíchem pokýval hlavou. Dusivé ticho, které potom nastalo, na něj zjevně nedoléhalo s takovou silou, jako na Sasukeho. Působil smířeně. Bolelo to. Neskutečně to bolelo.

„Není-" začal Uchiha a odkašlal si, když se nechtěně zajíkl a hlas mu přeskočil. „Není přece potvrzený, že člověk opravdu ztratí city, ačkoliv se to tak bere. Někteří říkají, že se jenom lidi bojí znovu milovat a třeba-"

Naruto ho zastavil svým smíchem. „Sasuke... nemyslel jsem si, že jsi typ člověka, který by se držel takhle falešných nadějí."

Najednou se mu znovu zdálo, jako kdyby se blonďáček snažil působit silně. Měl úsměv na tváři, pokoušel se ho udržet, seděl klidně a vyrovnaně, jen popíjel svůj čaj a vyzařoval dojem, že bylo všechno v pořádku. Nebylo.

Sasuke mu právě zlomil srdce podruhé. A oba dva si to uvědomovali příliš dobře.

❀

Sasuke tehdy s Narutem strávil po operaci ještě hodně času. Nakonec mu ale nemohl dělat společnost po celou dobu rekonvalescence. Začínal další semestr a blonďáček na něj sám naléhal, že by se měl začít soustředit na studium a nenechat se zdržovat péčí o něj. Velmi váhavě ho poslechl. I tak se ho snažil nadále navštěvovat, přičemž mu poskytoval zápisky z přednášek a další důležité informace.

Naruto byl schopný vrátit se do plného provozu výuky až v listopadu. Tím spolu přestali trávit čas jeden na jednoho a veškerá setkání pokračovala za přítomnosti Sakury, popřípadě dalších kamarádů, kteří se do jejich skupinky okrajově přidali. Uchiha si nebyl zcela jistý, jak se ohledně této změny cítit.

Přesně takovým způsobem uplynul další rok.

S Narutem si nebyli tak blízcí, jako dříve, ale aspoň neztratili kontakt. To byl fakt, který Sasukemu konečně pomohl trochu se uvolnit. Časem mezi nimi nepanovalo žádné napětí, a ačkoliv Naruto zůstal znatelně více odměřený, stále se v něm projevoval ten mladík plný radosti. Jejich hořkosladká situace se tak i další měsíce zdála být přece jen o něco více sladká, než hořká.

❀

Na nic z toho neměl čas myslet ve chvíli, kdy přebíral červený diplom.

Počasí se vydařilo, přišli ho podpořit Itachi i Deidara, a teprve v tu chvíli na něj doléhal pocit úlevy a štěstí z toho, že celé tři roky zvládl více než zdárně. Oddal se radosti a nezadržoval široký úsměv, který mu na obličeji držel mnohem déle, než u něj bývalo zvykem.

Celá ceremonie uběhla rychle. Ještě nějaký čas po ní strávil focením se spolužáky, povinností byly také fotografie s Itachim a Deidarou, a k jeho překvapení se dokonce na pár minut dostavila i jeho matka. Otec samozřejmě nebyl k vidění, což vypovídalo o všem – tudíž se rozhodl využít situace a udělal matce radost několika fotografiemi. Jakmile odešla, okamžitě si Sasukeho našla Sakura, která ho táhla směrem k Narutovi skrz chaos, který na místě panoval.

Společně se fotili, přičemž Sasuke a Sakura na několika snímcích zaujali postoj, v jakém by normálně stáli Narutovi rodiče. Vidět pak jeho úsměv bylo doslova k nezaplacení, a předtím, než jim zapadl do objetí, Sasuke přísahal, že viděl, jak se mu na malou chvíli zaleskly oči slzami.

Po další sérii focení se omluvil a odskočil si na toalety, aby se dal trochu do pořádku. Bylo mu horko, zpotil se a pyl se mu dostal i do míst, u kterých by to považoval za nemožné. Čekal je ještě další společný program a potřeboval vypadat alespoň trochu k světu.

Uvolnil si před zrcadlem kravatu, oprášil si ramena od žlutého poprašku a vyhrnul rukávy, takže mohl bez obav strčit ruce pod tekoucí vodu. Opláchl si obličej a promnul si oči, aby z nich vyhnal pylová zrnka. Několikrát si odkašlal a snažil se zbavit pocitu, jako by mu cosi sedělo na plicích.

Nepomáhalo to, a tak se jen modlil, aby neskončil v nemocnici kvůli nějaké nové alergii, o které dosud neměl tušení. Z dlaní si udělal mističku, počkal, dokud se nenaplní vodou, a napil se. Naprosto hloupě se přitom však nadechl, a voda se mu okamžitě dostala jinam, než měla. Tělo dalo jasný rozkaz, a tak ji vyprskl zpět do umyvadla a rozkašlal se.

Cítil, že cokoliv ho předtím dusilo, se nepatrně uvolnilo, a tak pokašlával ještě několik sekund, aby si konečně ulevil. Teprve po dlouhé chvíli se uklidnil a nabral do plic dlouhý, poklidný a ničím nerušený nádech.

Když však konečně otevřel oči, dech se mu opět zasekl v hrdle.

Umyvadlo bylo potřísněné drobnými kapkami krve. Mezi nimi jako usvědčující důkaz ležel pochroumaný, střapatý list.