V podvečer sama usínám.
Zhasínám.
V tichu jen svůj tep vnímám.
Po ulicích sama bloudívám
a sama sobě z vlaku zamávám.
Vzpomínky pro jistotu smazávám.
A jak tak zapomínám,
sama jak plamen svíce uhasínám.
U přátel často marně zvonívám.
Všechny chyby stále si zazlívám.
Mnohá zákoutí skrývám.
Častokrát tajemství skýtám.
Nikomu je však nevyzradím,
neobávej se, že tě zradím.
Jako stín světem chodívám.
O své krutosti taktéž slýchám,
jak kdekoho ve dne v noci stíhám,
jak na šíje všem ledovým dechem dýchám.
Má mysl temná je a duše ještě tmavší,
srdce netluče již, je naplněno záští.
Oblečená bývávám v černém plášti.
Už se neraduji, nezpívám,
a ani neodpočívám.
O neskutečném už tak často nesnívám.
Náladu na to nemívám.
A jen nerada vám přiznám,
už slitování neznám.
Své nevinné oběti si vybírám,
jejich duše sesbírám.
Už je ani nesčítám,
ale každou z nich si vyčítám.
A ať už se za své činy jakkoli stydím,
vím,
že se nikdy nezardím.
A ač se nenáviděnou stávám,
cizí zloby se neobávám.
Také nikoho neoplakávám.
Však stále nešťastnější se stávám.
Jsem budoucnosti ozvěnou,
osudem danou a neměnnou.
Zabíjím s radostí nezměrnou
a tváří chladnou,
kamennou,
však zdrcená pak chodívám
s hlavou skloněnou.
A tak vidíš mě teď, s vůlí zlomenou
a v půli cesty zhroucenou.
Jsem svým vlastním stínem,
krví, vodou i vínem. 
však právě teď krev převládá
jako víno zamlada
a rovnováha cenná?
Ta je porušena.
Řítím se do hlubin zraněná rozpolcená,
osudem stíhaná,
zdrcená
a ztracená.
Pohltila mě má část zvrácená.
Různé názory zastávám,
přesto nadále nestrannou zůstávám.
A tak nějak se domnívám,
že být jinou už nestíhám.
Už nejsem jen sama sebou,
nehořím k tobě láskou svou.
Teď už jsem jen chladnou loutkou,
bezcitnou, samotnou, však svobodnou.
A protože vím, kolik lidí týrám,
stále se osudu svému vzpírám,
však čím více se svých obětí zastávám,
tím víc se do jeho sítí zamotávám
a tím více se bezcitnou stávám.
A tak už mě ani nermoutí,
že mé tělo se hroutí,
že už jsem jen prázdnou schránou,
pro hříšné duše podsvětní branou,
a pro všechny soudkyní nestrannou.
Nejsem cit a nejsem touha,
jsem jen šerá, smutná šmouha.
Jenom šmouha pouhopouhá.
Jsem zbraní, která tě usmrtí.
Jsem kámen, jenž tvé kosti rozdrtí.
Jsem dýka, která probodne tvé srdce.
Jsem velmi silný náraz,
co smýkne s tebou prudce
a zlomí ti vaz.
Jsem vlaštovičkou tažnou,
zoufalou a vážnou.
Jsem každou i žádnou.
Jsem cestou zrádnou,
popravčí pádnou,
jsem spravedlností dávnou.
Jsem koncem, smrtí,
zkázou,
jejich, jeho i tvou...