"Je nesmysl věřit v to, co neexistuje."
"Vážně? Tak proč věříš na pravdu?
Vždyť lidé jsou tak sobečtí zbabělci,
že si každou musí zkrášlit lžemi.
A ta pak od jednoho k druhému putuje... "
"Opravdu?
A to si myslíš, že nikdo, ani lidé velcí,
ji nedokáží ochránit i kdyby se ji drželi prsty všemi?"
"Ne, jen andělé ji dokáží skrýt pod svá křídla."
"A andělé existují?"
"Ne, ale já to co ty netvrdil...
Navíc víra zmizí stejně rychle, jako bublina z mýdla."
"Nechápu proč ti důvěřuji..."
"Snad jsi už zase názor změnil?"
"Ne, a přiznávám, že pravdu máš,
Však lidstvo za ta léta dobře znáš.
Jen mi nech poslední naději..."
"A jakou? Copak nějaká zbyla?"
"Jistě. Jen tobě se zajisté znelíbila."
"Tak povídej!" "No, to se raději..."
"Ha! Nemáš odpovědi!"
"Dobrá, tak slyš člověče!
Lidé o svých hříších nevědí
a pravda jim zajisté neuteče!
A jestli ano, pak i tato řeč je lež!
A jestlipak není pravdou,
Tak nemá pro mě váhu žádnou!"
"Ty se nikdy nepoučíš... běž!
Běž, dokud můžeš!
A nenech se pochybnostmi zastavit!
Protože dokud nezemřeš,
budeš ty to, v co budu věřit."

Tadá! Přiznávám, že tohle se mi zrovna moc nepovedlo, ale snad se zalíbí... doufám a věřím... a přísahám, že má slova jsou pravdivá!
Jinak dneska by měla vyjít ještě jedna básnička. Hrozně "pozitivní," tak ale aspoň něco, no ne?!