Rozsudek byl vynesen,
tíha hříchu na mě doléhá již.
Vzpomínám, jak nocí unešen,
v záhybech jejího pláště hledal jsem skrýš.
Však teď jsem uvězněn zde,
jako vzácné zvíře v kleci.
Přátelé nepomohou, kde
není jak pomoci.
Měl jsem se držet na uzdě,
když mé podvědomí řvalo: "Dost!"
Tehdy nebyla vůbec na místě
má neustálá lhostejnost.
Teď všech svých činů lituji
a to nejen před Bohem.
Vyčítám si, že té, kterou miluji,
nestihl jsem říct své: "Sbohem!"
Moc bych si přál vrátit čas,
být zase tím klukem,
který věřil v dobro v nás
a bojoval s lukem.
Však vím, že teď je pozdě již,
opouštím své cely mříž.
Na mém krku houpá se kříž
a já marně prosím boha,
aby zmizela má touha
po svobodě a volnosti,
pryč s bohatstvím, pýchou, marnotratností!
Katova čepel klesá níž a níž.
To svištění-poslední zvuk, který uslyšíš...