Můj výkřik protíná okolí,
smrtelný děs až v srdci zabolí.
Však rána stále nepřichází,
duše do bezedných hlubin neodchází
a tělo se do nicoty nepropadá...
Že by mi přece jen někdo kryl záda?
Povědomý hlas z dálky ke me doléhá.
Je tlumený, ale nalehá.
Probouzí ve mně city dávno zemřelé,
nutí mě vzpomínat na společné chvíle veselé,
na mé přátele...
Se zavřenýma očima tiše šeptám její jméno.
Nepřipouštím si, že by mi bylo odpuštěno.
Asi se se mnou přišla jen rozloučit,
svůj kapesníček nad mým mrtvým tělem slzami promočit.
Však náhle povolují lana,
jež škrtí má zápěstí.
Poprava je zrušena,
mlčky jásá celé náměstí.
A já konečně své oči nejistě otvírám,
svou milovanou zachránkyni vděčně objímám...

...a na tvář ji za jásotu lidu svého líbám.

Omlouvám se, ale místo pohřbu se bude konat svatba... a jelikož jsem taky neumřela, jsem zpět s dalšími řádky svých básní a opětovným díky za to, že je čtete ♥♡♥.

Vaše Annabeth