Hluboce a sladce spala,
snila o nepřístupných dálkách,
jejichž krásy se dávno vzdala
a radši se procházela
ve svých neskutečných snách
a nereálných představách
po dřevěných stinných lávkách,
když se před ní zjevil on.
Srdce jí rozbušil jako zvon.
A otázek snad milión,
se rozplynul jako pára.
Asi jako on mohla být stará.
Topila se v očích jeho modrých,
těch dvou studních přenádherných.
Jeho vlasy havraní
splývaly mu ve vlnách
až na hruď pevnou jako skála.
Uměl zacházet se zbraní,
jevil se však chladně v jejích snách,
že se ho až skoro bála.
Malinové jeho rty se jejích něžně dotýkaly
a svalnaté jeho paže její trup pevně objímaly.
A přesto, že to byl pouhý sen,
tak když se ráno probudila,
celičký ten zimní den
jakoby se nevzbudila,
jeho tvář neustále viděla.
Na svůj dosavadní život zapomněla.
A další noc jej potkala znova,
nebyla schopna ani slova.
Jemu to však nevadilo
a ještě než se rozednilo,
oba dva v lesích vysněných,
skryti hedvábným pláštěm tmy
u staveb takřka neměnných,
v objetí skončili, kryti jejich zdmi.
Teď už byla jen v jeho moci,
ni svítání již ji nemohlo pomoci.
Leda tak vzbudit ji z nočních snů
a uvrhnout ji do těch bdělých.
Kolik jen uplynulo dnů,
kolik odmítla už chlapců smělých?
Co by dala ze jeho pohled jeden, setkat se s ním v krásný všední den.
Posnídala
a vyšla ven.
Uvěřit stále odmítala,
že by to byl jen pouhý sen.
Jako jindy se městem potloukala,
pod nohy se moc nekoukala.
Zasněný pohled do dáli upírala,
své okolí skoro nevnímala,
když tu do někoho vrazila,
málem ho k zemi srazila.
S omluvou na rtech vzhůru vzhlédla,
oněmněla, po tváři zbledla.
Má bdělý sen,
či nadešel den,
na který tak dlouho čekala?
K čemu teď omluva?
Neschopna slova,
překvapení rozmrkávala.
Mile se usmál
pevně ji objal.
Ohromen stejně jako ona byl,
narozdíl od ní však promluvil:
"Jsi jako růže spanilá,
nevinná, krásná a milá.
V mých snách si se zjevila
můj život rozvrátila.
A já tě teď jen tak odejít nenechám,
to radši štěstí své někomu přenechám.
Svůj celý život chci tobě zasvětit."
A ona stále neschopna odvětit,
vášnivě ho políbila.
Vždyť to byl on, o kom již déle snila.
Těmto dvěma snílkům bylo přáno,
zanedlouho se ona zmohla na své: "Ano."
Svatba se konala, dodnes jsou svoji,
a jako manželé všem snílkům vzkazují,
ať se lásky své více již nebojí
a svým snům vždycky důvěřují.

Nic moc, ale pro tentokráté je to alespoň něco pozitivnějšího. Tak snad se líbí...

S.O.U.L.