Zemřela dávno veškerá naděje
Vytrácí se ozvěna pokřiků rýmů
Z očí místo slz valí se krve krůpěje
K nebi se zdvihá sloup tichého dýmu
Vrhá stín na dlažbu ze zlámaných snů
Nastává soumrak našich dnů.

Útlá postava jak bledá svíce
Nad tím děsem plamen její hasne
Tím jasem sotva hoří líce
Její propadlé a přesto krásné.

Snaží se o výkřik do mdlého chladu
Všichni kolem však jakoby ječeli s ní
Všichni jakoby se snažili pro zábavu
Nevyslyšet její prosbu poslední.

A tak tam stojí,
oheň zkázy dohořívá,
Z někdejší slávy zbylo spáleniště.
Konce se bojí,
Sama s tichým výkřikem se dívá,
Naděje v myšlenkách drží se jak klíště.

Neschopná opustit svůj vysněný svět,
Neochotná připustit, že z něj nic nezbylo,
že činy zítřka nelze vrátit zpět,
že to, v co věřila, se neskrylo.

Doznívá zvuk jejího hlasu
Tóny jejích posledních vzlyků
Pomalu tonou v okolním křiku
Nový svět přišel o zašlou krásu.

O další stín padlého impéria
časem zaváté generace
O další duši, co se překonat snažila,
Co nevěřila, že jsi zrádce.