Spletitou sítí času pluje,
ta dívka bez fantazie.
Sítě své kolem rozhazuje,
koho chytí, toho zabije.

Možná je krutá, ale kdo by nebyl,
po nocích téměř bezesných?
Pomohl ji, kdo pevnost dobyl,
však pobývá spíše u nemocných.

Kdo jí dá lásku, kdo led v srdci roztaví,
po staletí v něm tvořený?
Kdo se jí zastane, a to vraždění zastaví?
Kdo v ní najde klenot vysněný?

Léta dál plynou a nic se neděje...
Každý den někdo skomírá,
však živíme dál plané naděje,
neb naděje poslední umírá.

Až přijde někdo, kdo se jí poddá
dobrovolně a bez řečí,
ona mu ráda ruku svou podá
a propustí svět ze svého područí.

Nebude pláč a nebude smutek,
jenž ona dívka rozsévala,
lidé pokvetou jako ten kvítek
na zahrádce, jež zalévala.

Snad se dívce vrátí fantazie
a city, aby svedla říct:
"Žadný vlk už žalem nezavyje,
neb miluji tě bez hranic..."