Padlý anděl na zem Boží rukou shozený
oči zarudlé a vlhké má a křídla zlomený.
Sám bledý jak smrt se choulí v závěji
a oči upírá k oblakům.
To ještě neztratil naději?
To stále věří zázrakům?
Jako slavík v kleci lapený
zpívá smutnou píseň, ztracený.
Krásný má hlas i rysy tváře.
V soumraku mizí mu však křídla, bledne odlesk svatozáře.
Bere na sebe podobu mladičké lidské dívky.
Vypadá jako z Andersenových pohádek, jen mít v ruce sirky.
Anděla připomíná už jen svou tváří, milým úsměvem a očima, jež láskou září
a odrážejí pochopení v duši
a prozrazují srdce, jež pro druhé buší.
Já otvírám dveře a nedokáži víc,
než vyjít mu vstříc,
než podat mu ruku a pozvat jej dál.
Přesto v jeho pohledu čtu, že víc nechce nic,
že přítel je to, co vždycky si přál.