Vrazila do mě ve dveřích,
slzy jí kanuly po tvářích.
Pohledem uhnula,
jen co mě spatřila.
Do země koukla.
Už se nepohnula,
hlásku nevydala.
Ani mě pohledem nezměřila.
Chvílí do země zarytě hleděla
a pak, jakoby svíčku sfoukla,
jak se objevila, tak zmizela.
Neomluvila se, nevynadala,
jen starosti mi přidala.

Vídal jsem ji pravidelně
vždy po slunce západu
v noci chodit po hradu.
Působila strašidelně,
ale já s ní řeč chtěl dát.
Když jsem ji však marně štval,
již několik nocí i dní,
vždy řekl jsem: "Dnes už poslední!"
Ale stejně hledal jsem ji dál.
Začínal jsem se totiž bát,
že už ji nikdy neuvidím,
neřeknu jí, co k ní cítím.

A tak, když jsem se s ní náhle srazil,
v chodbách po nocích probdělých,
závan jejího dechu krev v těle mi zmrazil.
Aspoň na chvíli upřel jsem zrak do jejích očí mnou vysněných.
Dotek jejího závoje mě na ruce chladil,
byl jak vánek lehký, jen bláznu by vadil.
Než zmizela, stihl jsem ještě do tmy zašeptat:
"Miluji tě, dívko bledá! A budu tě milovat napořád!"
Teprve tehdy mohl jsem jí sbohem dát,
teprve poté mohl jsem konečně klidně spát.
I když stále mě vzpomínky na ni tíží,
neboť teď, když jsem ji řekl své,
vždy jak se ke mě blíží,
mi pokyne hlavou
a úsměv mi věnuje,
až mě z něho zamrazí.
Dnes už vím,
že jen nesním,
že už mě ve dveřích nesrazí.
Neboť to, co vyhlížela,
byla vždycky láska,
však jen dolů, do vesnice shlížela,
nezaslechla, jak mé srdce praská.
A tak se naše osudy překrývají,
přestože nejsou propojené.
Ty zdi hradu naše tajemství skýtají,
Tajemství zamilovaného a zlomené...

Tak a je tady další básnička... Schválně, kdo uhádne totožnost dívky a chlapce? Honem pište do komentů!

Vaše S.O.U.L.