Chci se v tvé náruči hřát,
však ty stále mlčíš, když já se ptám,
zda máš mě ještě vůbec rád,
a tak dál každým dnem i nocí snažím se zapomenout...
Však i přesto již nemohu spát.
Sleduju hvězdy a s každou padající si přeji, abys měl mě aspoň trochu rád...
Jsou to ty, které jsme pozorovali spolu, což mě nutí nezapomenout...
Usnu-li přec, zdá se mi sen,
že spolu jsme celičký den.
Když se však sama probouzím,
slzy mi tekou proudem a sama sebe se ptát musím,
proč necháváš mě samotnou usínat
a zda měls mě někdy vůbec rád...

Den za dnem tě víc nenávidím,
však zapomenout nedokážu a v tom ti závidím...

Jako osamělá laň každým dnem prchám sama před sebou,
i když není kam, a myšlenky mám zaplněny tebou...

Vím že dál nemohu, musím zapomenout,
však musím se ještě jednou shledat s tebou...
Chci jen jediný důkaz, že měls mě kdy rád
a pak, chceš- li, tě opustím napořád...