Les je mým domovem.
V náruči větví mám skrýš.
Vidím tě za stromem,
marně se snažíš.
Mě jen tak nespatříš.
Nelze mě zachytit lidským okem.
Předem je marný tvůj pokus mě zřít.
Nepřivoláš mě píšťalou ni zvonkem.
Zahlédneš mě až, když bude čas zemřít.
To prohlédneš tmu,
kterou mě povolává noc.
Tak stane se, až vzdáš se dnů,
kdy nechybělo moc
a mohls mít vše, cos kdy chtěl,
vše, co sis kdy přál.
Až vdáš se toho pocitu,
co tě vždy na duši hřál.
Pak zjevím se ti v celé kráse
nechám tě má křídla zahlédnout.
Však už nikdy nebudeš se vracet,
tak jdi a nesnaž se čas předběhnout.