Básnička je poněkud zmatená a plná děr, které by chtělo zacelit, ale i tak pevně doufám, že se ti zalíbí.

Plachá tichá dívenka
se zvlhlýma očkama,
jako smutná panenka
v potrhaných šatech barvy sněhu,
posetých barevnýma tečkama,
po boku s lidmi, jež neznají něhu,
a i ostatní city jsou jim cizí,
prochází si existenční krizí.

Má pocit, jako by se spiklo všechno vůči ní.
Na programu místo smíchu kurz utrpení.
A pod postelí kus provazu místo hory knih.
A na zápěstích husté řady dlouhých rudých rýh.

Už nemá sílu dále lhát.
Nemá sílu se schovávat.
Ni sebe, ni čáry na zápěstích,
ni jizvy na kloubech obou pěstí.

A tak, snažíc se vyhnout svému osudu,
nevypadat tak žalostně a nedělat ostudu,
často zapomíná sama na sebe
i na ty, kterým na ní záleží,
a nevěří, že není přítěží
a že, ač její dotyk trochu zebe,
tak její duše je hodna nebe.