Sedím pod širou oblohou ve svitu úplňku a hvězd,
daleko, daleko od světel lamp přelidněných měst.
A poddávám se snění...
Když tu se scéna náhle mění:

Vidím hvězdu k zemi se řítící,
krvavý měsíc nocí si plující,
tam v dálce, tam, kde rozkvétá vřes,
kde rozprostírá se tajemný les.
Kde slyším vlky nešťastně vyjící
a mohutné vlny o skaliska bijící.
Kde v dálce krutá bouře doznívá
a mi v mé hlavě právě zaznívá
ten poslední úder hromu, zřím blesk,
v úkrytu svém vnímám každičký třesk.

Má mysl se poutá na jedinou věc,
úkryt mi teď připad jak tísnivá klec,
vzduchem si sviští stříbřitá šmouha,
prudce kontrastující s černou tmou,
v srdci se ozývá náhlá touha
zahořet nadějí tou planou.

Přání se vznáší v bezesnou noc.
Víra v něj menší je než jeho moc.
"Chci shledat se s někým, kdo je již mrtev,
kdo zhasl jak svíce, kdo seschl jak větev.
Ano, chci s mrtvými svými blízkými býti,
nechci již dál s vlky žalostně výti.
Všichni mí přátelé, co po smrti jsou,
ať aspoň na chvíli ke mně přijdou."

Hvězda zas klesá o něco níž,
podobu ptáka má už teď spíš.
V plamenech lidské tělo se zmítá, strašlivý pohled mým zrakům se skýtá,
po bledé tváři slzička kane...
To anděl ve hvězdném tom třpytu plane.

Proletí kolem jako vichřice,
jen jeho stín zřím ve svitu měsíce.
Dopadá blízko mě bílý jak stěna.
Je to snad osud můj nebo štěstěna?

Bílý jak stěna, křídla však černá,
nad hlavou se potácí svatozář věrná.
Jeho tvář je jako odraz mé podoby,
když v šeru u tůně pohlížím do vody.

Proč tak podobní si jsme?
Co za anděla to vlastně je?
Pochopit toužím však vím,
že tohle nepochopím.
A tak nezbývá než se ptát,
co to má vlastně znamenat?

Pak cítím to mrazení v zádech,
když slyším jeho slova,
"Já, já jsem tvůj anděl strážný.
To tebe nebe volá!"

Jen zalapám po dechu neschopná řeči,
svíjím se v prachu ve smrtelné křeči.

To se mi snad může jen zdát,
ne, to se nemělo, nemohlo stát.