Bezesná noc, která Lily doprovázela po celý její spánek, byla náhle přerušena nepříjemným drnčením, onoho budícího plecháčku. Lily ho pobuzeně zaklapla a protáhla se. Za těch pár hodin spánku se jí na hlavě vytvořilo hnízdo a oči měla skleněné a lesklé. Chvíli jen tak seděla, oči měla zavřené a přemýšlela, jestli už je pondělí, nebo teprve sobota. Za chvíli se otočila k jejímu psacímu stolu, na kterém měla kalednář a kde si pravidelně odškrtávala dny do konce školního roku. Jelikož byl odškrtnutý pátek a sobota byla stále bez rudého křížku, znamenalo to jediné: ,,Dneska jdu na Příčnou ulici!" zavřeštěla a vyskočila z postele. Plechový budík spadl na zem, jak prudce trhla peřinou a celým jejím pokojíček se rozezněl nepříjemný randál.

,,Notak! Sklapni už!" Lily se snažila budík vypnout, ale on vzdorovitě hrčel dál. ,,Ty budíku pitomej!" Lily ho hodila na postel a snažila se ho umlčet polštářem; budík vesele vyhrával své budící křehotání dál. Nakonec to vzdala, nechala budík pod polštářem a ještě přes něj hodila peřinu.
Za tlumeného randálu se Lily převlékla do něčeho společensky vhodnějšího než byla noční košile a za stálého prozpěvování zamířila dolů.

,,Příčná ulice! Příčná ulice!" prozpěvovala mezitím co seskakovala shody. Zamířila do kuchyně, proběhla kolem Petunie, která se nimrala ve své ovesné kaši a posadila se hned vedle ní. Pan Evans jako obvykle pročítal noviny a reptal snad nad každým odstavcem, který ti lidé povětšinou tak pracně vymysleli a poté sepsali a u toho sypal cukr na ubrus.
,,Příčná ulice! Příčná-" ,,Už toho nech!" zchladila ji Petunie a poté znovu začala převalovat kaši na druhou stranu misky.
Lily se jen trochu ušklíbla a sama se pustila do své snídaně, ovšem stále pozorovala náramkové hodinky pana Evanse a snažila jejich běh tím pozorovaním nějak urychlit.

Jak se ukázalo, pan Evans skutečně chtěl dodržet slovo, takže okolo půl deváté popadl svou pracovní aktovku, líbl paní Evansovou a vyrazil někam pryč. Jak se Lily domnívala, pravděpodobně jel navštívit svého bratra, strýce Bena.

Petunie za chvíli také zmizela neznámo kam, takže v kuchyni zbyla už pouze Lily a paní Evansová. Lily se chtěla ještě trochu poupravit, takže po chvíli už i ona vstávala od stolu a mířila si to do svého pokoje.
Stáním před zrcadlem a přemýšlením co si na sebe vezme, mohla strávit klidně i hodinu. Nakonec nad tím mávla rukou, že stejně na sobě bude mít bundu, takže je úplně jedno co si na sebe vezme.

Ručičky na budíku, který svou budící ódu už vzdal, se blížily k desáté hodině ranní, což by byla za jiných okolností dokonalá doba na vstávaní. Ovšem Lily ležela na posteli, nohy měla opřené o stěnu, počítala malé prasklinky a hlavně vyčkávala.
Už jenom jedna hodina. Notak Lily, to vydržíš. Musíš to vydržet!
Promlouvala sama k sobě, když už nejméně desetkrát za sebou napočítala stejný počet prasklinek, a tedy sedm.

Už jenom padesát pět minut! To je přece chvilka, ne?

Jupí! Už jen čtyřicet minut! Už jen chvilku!

Ale notak! Třicet devět minut, vždyť to jsou už věky co tady jsem.

Jenda dvě... už dvacet minut jen!

Prosím! Ať už jenom pět minut... sedmnáct!

Když zbývala necelá čtvrt hodinka, byla už Lily dávno dole, nabalená jako sněhulák. Paní Evansová si zrovna zapínala knoflíky od elegantního dámského kabátku, když někdo zabouchal na dveře.
Lily nečekala a rychle otevřela.
Znovu před ní stála ta drobná žena s blonďatými vlasy, pláštěm a šálou až k zemi.

,,Dobrý den." pozdravila ji Lily a až teprve teť si všimla, že má žena velmi vyčnělé lícní kosti.
,,Ahoj Lily," pozdravila ji také ,,Dobrý den paní Evansová."
Podaly si ruce a vydaly se ke konci příjezdové cesty.

Venku stále vládla zima, stromy už sice nebyly obaleny tlustou ledovou krovkou, ale stále se na nich držel bělostný sníh. Jindy zářivě rudé tašky na střechách byly nyní bílé a pod jemně šedivou oblohou nepatrně splívaly s okolím.
Všechna auta, která stála na příjezdových cestách byla zahalená do sněhu a jediné co z celé ulice vyčnívalo, byly černé pouliční lampy.

,,Jenom," začala paní Evansová ,,nejspíš pojedeme autobusem, protože manžel si ráno vzal auto."
,,Já bych spíše navrhovala přemístění" řekla žena a mrkla u toho na Lily.
,,Přemístění?" ptala se paní Evansová a nevěřícně si ženu prohlížela.
,,Ale jistě, jenom... Ano, tady to bude dokonalé." zajásala a zamířila k přístřešku na popelnice, jako dítě k cukrárně a Lily a paní Evansová za ní.
Žena se zastavila ve stínu, za jednou z popelnicí a zahrabala ve svém plášti, vytáhla podlouhlý kus dřeva na němž byly vyryty různé obrazce.

Po krátkém vysvětlení co a jak, se žena ještě jednou rozhlédla zda je někdo nesleduje. Ulice byla však liduprázdná a kromě jemného ševelení ledového větru, který se proháněl mezi stromy a šťebetání ptactva, nebylo už ani nic jiného slišet.

,,Lily, teď se mě pevně chytni a nepouštěj se! Ano!"
Lily se pevně chytla slečny za ruku a druhou rukou se chytla matky.
,,Na tři- raz, dva..."
Bylo to jako švihnutí nějakého biče. S Lily to trochu škublo a už mířily nějakým barevným vírem. Lily musela po chvíli zavřít oči, protože ji studený vítr štípal do očí.
Najednou, jako by nepatrně spomalily, vtu ránu už Lily pod nohama znovu pocítila pevnou zem a vzápětí se jak široká tak dlouhá, rozplácla.
,,Jste v pořádku?" uslišela naléhavý hlas oné slečny a zvedla hlavu.
Byly v nějaké uličce, zašlé cihly, které dříve byly jistě tmavě rudé, byly celé posprejované a chodník na který dopadla, byl pokryt něčím, co jistě bývalo dříve sněhem, než se zanesl prachem a štěrkem.
,,Ano, jistě, jsme v pořádku." zahuhlala paní Evansová, která se právě zvedala ze země.
Lily se rychle vyhoupla na nohy a oprášila ze sebe špinavý sníh.

Ulička ve které se oběvily snad neměla konce a Lily, která se tam zadívla, si všimla, že i když je ulička stále stejně široká a ani se nijak nekřivý, světlo v ní chabne a je tak temnější a temnější.

,,Jdeme!" zavelela náhle slečna a všechny tři vyrazily do rušné Londýské ulice.
Spousta spěchajících lidí do sebe různě vrážela a ulice tak doslova praskala ve švech.
Narozdíl od vesnice, kde Lily bydlela, bylo tady jen minimální množství sněhu a i ten byl nahrnut ke kraji chodníku a zanesen špínou.
Lily, slečna i paní Evansová se zařadili do žduchajícího davu a zamířily takřka do neznáma.
Lily si všimla nemalého knihkupectví, v němž čas od času zmizel nějaký člověk a o chvíli později se vynořil jiný s taškou s logem a nejspíš plnou všemožných knih.
Lily přišlo docela úsměvné, že zanedlouho si i ona potáhne celý stoh různých knih, ovšem, v těch jejích budou čáry a kouzla.
Ještě chvíli postupovaly v davu až najednou slečna trochu odstoupila, zastavila a s úctou hleděla někam dopředu.
Lily se chvíli divila jestli tak obdivuje výlohu se zimními kožichy, nebo pestrobarevnou ceduli cukrárny, ovšem po chvíli si všimla i malé, jakoby zkroucené krčmy, která působila velmi podivným dojmem. Upřímě, vše, co bylo spojeno s magií, už na Lily od pohledu působilo podivně a záhadně.
Lily zatahala matku za rukáv a ukázala směrem k ošuntělému stavení. Paní Evansová však jakoby ani hospodu neviděla.
,,Co mi to ukazuješ, Lily?" zeptala se jí a Lily se stále větším podezřením, že ji opravdu nevidí znovu ukázala na malou a až příliš úzkou budovu nedaleko od nich. ,,Lily na zmrzlinu je moc zima a navíc ještě nedávno jsi byla nemocná."
,,Ale mami," zaůpěla Lily ,,já myslím tu starou hospodu, která je přímo před námi..."
,,Lily," přerušila náhle její snažení slečna ,,tvoje máma ji ani vidět nemůže, tu vidí jen kouzelníci a čarodějky, pro mudly je prakticky neviditelná."
Lily přestala matku tahat za rukáv a už jen mlčky pozorovala, jak vývěsní cedule, která nesla název Děravý kotel, tiše povrzává.
Když se slečna konečně vynadívala, vydala se směrem ke vstupním dveřím, které toho jistě už spoustu zažily.
,,Emm... jste si jistá, že jdeme správně?" zeptala se nejistě paní Evansová.
,,Ale ano, jistě." odpověděla hřejivě slečna, otevřela dveře a Lily i paní Evansová, která se tvářila značně vyděšeně, vklouzly dovnitř.

Uvnitř to vypadalo velmi ošuntěle a světla tu bylo věru málo, ale přesto nádherně a dokonce i na značně polorozpadlém nábytku, bylo něco nepopsatelně kouzelného.
,,Vítejte u Děravého kotle!" přivítal je starý výčepní, který byl značně shrbený a na jehož hlavě trčelo už jen pár šedivých vlasů.
Lily a paní Evansová společně se slečnou zamířily k němu.
,,Dáte si něco?" zeptal se usměvavě a už bral jednu sklenici.
,,Ne, děkujeme Tome." zarazila ho rychle slečna a pak se podívala kolem sebe jakoby někoho hledala.
,,Jůlie!" uslišela najednou za sebou Lily stejně příjemný hlas, jako měla slečna Accipiterová. Opatrně se otočila a v jedných dvěřích na druhé straně celého podniku stála málá, ale zato velmi boubelatá žena s fialovým, špičatým kloboukem, nasazeným na hustých černých vlasech, které jí trčely do všech stran a s velkou žlutou zástěrou se zelenými květy a rychle si to hnala k slečně. ,,Tak ráda tě zase vidím, naposledy jsi tu byla před třemi měsíci a to je podle mne dost dlouhá doba!" naoko ji pokárala boubelatá žena, ale v zápětí už ji drtila v pevném objetí. Slečna byla téměř o čtvrtinu vyšší než ona, takže se musela malinko shrbit, aby ji mohla taky obejmout. ,,Ale jsem strašně ráda, že už jsi zase spátky, pořád se ti snažím držet jeden pokoj volný, kdyby jsi se tu stavila na delší dobu."
,,Taky tě ráda vidím, Dorot. Ale bohužel se tu moc dlouho nezdržím, mám tu práci."
Dorot se od ní trochu odtáhla a bylo vidět, že je velmi smutná. ,,Ale nemusíš se bát, až tady Lily provedu a ona si nakoupí vše potřebné, slibuji ti, že se tu s tebou chvíli budu." uklidnila ji spěšně a Dorot už byla o něco šťastnější. Pak se podívala na Lily, na paní Evansovou a pak znovu na slečnu a jenom kývla.

,,Takže za pár hodin se uvidíme!" zamávala ji ještě Dorot, než se vydaly zadními dveřmi ven.
Dvorek za hospodou byl malý a všude byly cihlové zdi. Slečna zašmátrala v kapse svého pláště a vytáhla hůlku. Poté zaklepala na třetí cihlu z leva a poté ustoupila trochu dozadu. Cihla se začala třást; Lily se lekla a udělala pár kroků dozadu. Cihla se začala nebezpečně kroutit a uprostřed zdi se vytvořil malý otvor. Ostatní cihly se taky začaly kroutit a otvor se stále zvětšoval a zvětšoval.
Lily zírala s pusou otevřenou dokořán a slečna, která stála vedle ní se uchechtla.
,,Vítej na Příčné ulici!" zašeptala směrem k ní.