O ztracené lásce, vině a jednom nečekaném setkání

Námětem první povídky je myšlenka, že ne v každé situaci se lze rozhodnout správně. Hranice mezi dobrým a špatným totiž rozhodně není kdovíjak jasně definována a občas se tyto dva pojmy prolínají tak moc, že slovní spojení „správné rozhodnutí" docela ztrácí pointu. Někdy zkrátka není důležité se rozhodnout správně – jde jen o to se rozhodnout. Jakkoliv.
Což je ostatně něco, co musela kdysi udělat i hlavní postava této povídky, sedmadvacetiletý tanečník a choreograf Aaron Gardener. Na rozmyšlení měl tehdy sotva pár vteřin a možností hned několik. A i dnes, skoro o sedm let později, ho stále trápí otázka, zda tehdy zvolil tu správnou.
Povídka zkoumá Aaronovy myšlenky a emoce, sleduje jeho pohyb mezi zdmi luxusního hotelového komplexu Wilmington Gardens a nabízí tak krátký náhled do života mladého muže, jenž si prošel tragickou ztrátou.   

★★★

Návštěvníci hotelu Wilmington Gardens by se dali rozdělit do tří skupin. První jsou bezpochyby hoteloví hosté. Pronajímají si pokoje v horních patrech, stravovat se chodí do restaurace v přízemí a lázně navštěvují převážně v podvečer, poté, co s větším či menším úspěchem vyřeší záležitosti, jež je sem přivedly. Obvykle nejde o pravidelné zákazníky a jejich pobyt zde má spíše jednorázový charakter, ale samozřejmě jsou mezi nimi i tací, kteří se sem vracejí. Že do této skupiny patří zejména obchodníci z ciziny, herci či významní sportovci, je tedy poměrně logické.

Druhou skupinou jsou členové klubu. Pro ty jsou vymezené pokoje v patře prvním a místo restaurace v přízemí jim k občerstvení slouží bar v zadní části lázní. Mimo to však mají k dispozici spoustu dalších prostorů, jako třeba čajový salónek, knihovnu, saunu, plavecký bazén, fitness centrum, taneční sál či kino. Jednoduše řečeno, vše, za co si běžní hoteloví hosté musejí připlácet, ti kluboví mají v ceně. Většinou se zde totiž neubytovávají. Nemají to zapotřebí, většina pochází přímo z města a Wilmington Gardens tak navštěvují jen proto, aby si odpočinuli v lázních, popovídali si se známými nad sklenkou vína či zde našli milence na jednu noc.

Třetí skupina neplatí ani za ubytování, ani za členství. Tito lidé si jen na jeden či více dnů pronajmou určitou místnost, od tanečního sálu po jednací síň, a pak zase zmizí. Obchodníci, opět. Vždyť každý, kdo sem přijde, je tak trochu obchodník. Prodává hotelu svůj čas, svou přízeň, a na malou chvíli i svůj příběh.

Sám sebe by Aaron Gardener zaškatulkoval do druhé a třetí skupiny. Už nějakou dobu je členem klubu, ale stejně tak si pro své lekce pronajímá již zmíněný taneční sál. Ne ten malý, ale ten velký, zrcadlový. Na jeho lekce chodí desítky skvělých a talentovaných tanečníků a on se vždy cítil povinen jim za jejich peníze poskytnout to nejlepší.

Peníze za tyto lekce mu společně s jeho dalšími příjmy bohatě pokryjí nejen náklady na osobní potřeby, ale i členství v klubu. Pokud je totiž něco, co všechny návštěvníky Wilmington Gardens spojuje, jsou to peníze – všichni jich mají dost.

A Aaron si často klade otázku, zda na něj tato skutečnost náhodou nepůsobí trochu snobsky. Všichni sem chodí jen pro potěšení. Pro pohodlí, odpočinek, dobré jídlo a pití, sex...

Jenže pokud by si na tuto otázku odpověděl kladně, musel by připustit, že on sám je snob také. Což je samozřejmě něco, co by málokdo dobrovolně přiznal.

Sám si vlastně není zcela jistý, proč přesně sem chodí. Co ho sem tak moc táhne. Že by touha uniknout od reality? Aspoň na chvíli zpomalit, zklidnit tělo a nechat volný průběh myšlenkám?

Možná někdy. Život profesionálního tanečníka a choreografa koneckonců není procházka růžovou zahradou – je rychlý, vyžaduje přísnou disciplínu a často bolí. A jakkoliv Aaron tenhle svižný rytmus svého života miluje, rád si dopřává možnost regenerace a odpočinku.

Ale ne dnes. To je mu jasné už v ten moment, kdy zachytí plachý pohled páru temně čokoládových očí a tělem mu náhle zapulzuje touha po rytmu. Ne však tom tanečním – jiném, zcela jiném, ale v jistém smyslu velice podobném.

Chlapec se od něj rychle odvrátí, když si uvědomí, že je mu jeho pohled opětován s podobným zájmem. Působí mladě, až příliš mladě, ale Aaron moc dobře ví, že Wilmington Gardens nejsou přístupné nezletilým, a to ani v doprovodu rodičů. Nejedná se totiž o běžný hotel, a protože se zde často ubytovávají velice významní lidé, kteří by mohli shledat přítomnost dětí a mladistvých rušivou, platí zákaz vstupu všem, kdo ještě nedosáhl věku jednadvaceti let.

Ten chlapec je bezpochyby dospělý. Musí být, jak jinak by se sem dostal?

A přesto působí tak mladě a nevinně, tak netknutě...

Aaron se zamyšleně kousne do rtu a rukou si prohrábne kratičké pramínky černých, kudrnatých vlasů. Kromě něj a toho bledého holoubátka není v téhle části lázní příliš lidí. Ze svého místa na lehátku dokáže vidět jen skupinku žen na protější straně bazénu – z nichž každá má v ruce sklenku drahého vína a na obličeji krustu o nic méně drahého make upu, který je patrně důvodem, proč se do vody žádná z nich zrovna nehrne – a pak několik osamocených duší kolem. Chlapec ale nevypadá, že by k někomu ze zde přítomných patřil. Drží si odstup, až na výjimečné okamžiky o nikoho ani nezavadí pohledem a budí tak dojem, že se snaží udělat svou přítomnost co nejméně nápadnou.

I přesto se ale neubrání tomu, aby každých několik vteřin opatrně stočil zrak Aaronovým směrem.

Je až zákeřně roztomilý, s plnými rty, velkýma, tmavýma očima a divoce kudrnatými vlasy, které mu padají na ramena a rámují tak jemně řezaný, pihovatý obličej. Jeho alabastrová pleť prakticky splývá s bílým županem, jenž ho halí od krku až po lýtka, a Aaron si náhle uvědomí, jak moc vlastně touží z něj ten měkký kus látky stáhnout a odhalit tak nahotu pod ním.

Chlapec si rostoucího chtíče v jeho výrazu zřejmě musel všimnout, protože náhle rozpačitě sklopí oči a zvedne se ze svého lehátka v rohu, aby se vytratil.

Aaron pevně semkne plné rty. Nechá si utéct tuhle jedinečnou příležitost?

Zvedne se. Ne příliš rychle, ale ani příliš pomalu. Nechce, aby mu chlapec zmizel z dohledu, ale zároveň ho ani nechce vyděsit. To holoubátko je tu podle všeho poprvé, neví ještě, jak to tady chodí, a pokud by k němu Aaron přistupoval tak, jak tu k sobě lidé mnohdy přistupují – tedy jen jako k dalšímu bílému masu – mohl by ho vyplašit a připravit se tak o všechny své šance.

A to je to poslední, co v tuto chvíli chce. Jeho milostný život je totiž obvykle poměrně chudý, jelikož ho jeho povolání časově i fyzicky dosti vyčerpává, a je tak logické, že na sex má sotvakdy pomyšlení. Navíc jen výjimečně potká někoho, kdo by v něm vzbudil touhu už pouhým vzezřením, ale jakmile k tomu jednou dojde, tak...

Aaron se sám pro sebe usměje, zatímco míří k průchodu spojujícímu bazén se zbytkem lázeňské části hotelu.

Ne, nenechá si tuhle příležitost utéct.

Pod chodidly cítí hrubý, protiskluzový povrch mokrých dlaždiček, jak se s každým krokem dostává chlapci blíž a blíž. Ten se na něj neohlíží, ale Aaron tuší, že ve skutečnosti se na něj jeho mysl soustředí jako na nic jiného.

Krátce se rozhlédne kolem. Jak se dalo očekávat, nikdo jim nevěnuje ani tu nejmenší pozornost, ale i přesto má Aaron kdesi uvnitř nepříjemný pocit, že se na něj oči všech prozíravě upírají a sledují každý jeho pohyb.

Rychle zatřepe hlavou ve snaze tu myšlenku zahnat. Lidé si tu přeci hledají milence na noc každou chvíli a jsou i tací, kteří sem nechodí kvůli ničemu jinému. Proč by se měl kvůli tomu on cítit špatně? Nepatří mezi ty lidi, pro které je tohle normální, není mu vlastní takhle jednat.

A copak ho někdo může soudit jen za to, že se jednou – výjimečně – nechá unést?

Ten nepříjemný pocit v jeho nitru však není jediný důvod, proč si v duchu přeje, aby tohle místo bylo aspoň pro tuto chvíli prázdné. Už dřív ho napadlo, že prostředí bazénu přímo svádí k něžným hrátkám – moderní a luxusní, jen velmi spoře osvětlené, romantické. Stěny i sloupy jsou zdobené mozaikami, které v nejrůznějších odstínech hnědé znázorňují bílé květy lilií, nábytek čítající příruční stolky, židle a podnožky je zhotoven z tmavého dřeva a teplý odstín podlahových světel lemujících místnost ostře kontrastuje se stříbrnými odlesky vodní hladiny. Pohodlná lehátka potažená temně modrou, hebkou látkou mu pak připomínají, že by se vlastně vůbec nemusel se svými úmysly přesouvat do pokojů v prvním patře, kterékoliv z nich by mu totiž posloužilo stejně dobře jako postel.

Takto ale Wilmington Gardens nefungují. Vedení a personál se možná jen pramálo zajímají, co zdejší hosté provádějí za zavřenými dveřmi svých pokojů, ale kdekoliv jinde se nelze jejich zraku vyhnout. Aaron tedy tu nebezpečně lákavou myšlenku raději zamete zpět pod koberec a místo toho se soustředí na chlapce, který se mu teď ocitne na dosah ruky.

„Počkej."

Chlapec znehybní. Neotočí se, nepromluví, jen bez hnutí čeká.

Aaron k němu přistoupí o trochu blíž, až ucítí teplo sálající z jeho těla. Takhle už chlapec nepůsobí tak drobně. Možná je hubený, ale rozhodně je vyšší, než se na první pohled zdálo.

Zvedne jednu ruku, ale nedotkne se ho. U jiných by neváhal – dotkl by se, přitiskl, možná rukou zajel pod látku županu... Ale v tomto případě ne.

Jen mezi bříšky prstů promne kadeř splývající z chlapcova ramene a na moment se nechá unést představou té chvíle, kdy jejich těla nebude dělit žádný prostor ani oblečení, a on si tak bude moci plně vychutnat ten krásný kontrast mezi odstíny jejich pleti – jeho tmavě kávový a chlapcův alabastrový.

„Pokoj číslo 477," zašeptá, zatímco putuje pohledem po křivce chlapcových lícních kostí. „Za deset minut. Přijdeš?"

Kývnutí. Nepatrné, ale zato rychlé.

Aaron se usměje a nechá ruku klesnout zpět k boku, aby se vzápětí protáhl kolem a zamířil k výtahu.

⋆⋆⋆

Bisexualita mu není cizí pojem, ačkoliv ještě před několika lety by se zdráhal se k ní otevřeně hlásit. Ne však ze studu, jednoduše proto, že neměl důvod nad tím opravdu přemýšlet. Jeho první láskou byla dívka a on v té době sotva toužil po někom jiném než po ní, přestože tušil. Ona však byla ztělesněním všeho, co kdy chtěl – krásná, chytrá, vtipná, s vášní pro tanec a talentem, jaký se vidí málokdy. Není divu, že nikdy necítil potřebu svou sexualitu více zkoumat. S ní nebylo těžké věřit, že je ta pravá, ta, se kterou prožije zbytek svého života.

Jenže osud si našel způsob, jak si s nimi krutě pohrát, a tak dřív, než Aaron stačil pochopit, co se děje, byla pryč. Nenávratně.

Trvalo mu roky, než se s tím naučil žít. Nebo vlastně ne, nikdy se to tak úplně nenaučil. Jen to vědomí se časem stalo snesitelnější a méně bolavé, a jak dny plynuly, Aaron se postupně stával schopným myslet i na jiné věci. Soustředit se na práci. Klidně spát.

Zapomenout se mu však nedařilo. Stále měl před sebou její usměvavou tvář, jako by to nebylo sedm let, ale pouhý den.

Právě proto nebyl schopen navázat jakýkoliv vztah se ženou. Z nějakého důvodu v každé našel něco, co mu připomínalo jeho milou, byť to byl třeba jen pouhý detail.

První dva roky se tomu poddával a jakékoliv formě vztahu či fyzického kontaktu se vyhýbal. Pak mu to ale začalo přerůstat přes hlavu a on začal podvědomě hledat nějaké řešení.

A dalo by se říct, že jeho poněkud nevyhraněná orientace tehdy odvedla veškerou práci za něj.

Muži pro něj sice stále nejsou úplně ideálním materiálem pro vážný vztah, ale sex s nimi mu nevadí. Naopak. Je to jiné, tolik jiné od toho, co kdysi znával, což je přesně to, co potřebuje. A přestože v posledních několika měsících už shledává své pokusy s ženami o něco úspěšnějšími – tedy že už se dokáže s ženou bavit a příležitostně i flirtovat, aniž by ho vzpomínky srazily na kolena – na tuto formu úniku od reality ještě nehodlá zanevřít. Ne, dokud se docela neoprostí od minulosti a nebude schopen se znovu upřímně zamilovat.

Dnes to však nebude.

Snad nikdy se mu nezdálo deset minut tak moc dlouhých. Do svého pokoje se dostal rychle, pravděpodobně rychleji než obvykle, a zbytek času se tak jen snažil ovládnout své vzrušení.

Když se tedy po chvíli ozve váhavé zaklepání na dveře, přinutí se zhluboka nadechnout, aby se trochu uklidnil.

Na jeho vybídnutí se dveře otevřou a chlapec vstoupí dovnitř. Takhle zblízka je ještě roztomilejší, jeho pihy jsou výraznější, vlasy kudrnatější, oči větší.

Aaron si jazykem zlehka přejede po spodním rtu a pomalu k němu přistoupí. Ani nepostřehne klapnutí, jak se dveře pokoje zavřely.

Vnímá jen chlapce před sebou a svůj vlastní zrychlený tep srdce.

Nakonec se přiměje promluvit. „Nikdy předtím jsem tě tu neviděl."

Žádná odpověď. Chlapec jen uhne pohledem.

„Jak se jmenuješ?" Aaron nyní stojí jen kousek od něj. Natáhne jednu paži a pomalu se jí opře o dveře za chlapcovými zády, zatímco nespouští zrak z těch jemně tvarovaných, nevinně působících úst.

„Philip."

Aaron se nakloní více dopředu a rty se zlehka otře o chlapcův spánek, načež zašeptá: „Rád tě poznávám, Philipe."

Na hrudi ucítí slabý tlak dlaně, nezpochybnitelný projev zaváhání. „Já..."

„Hmm?" opáčí Aaron tiše. Oči má zavřené a vnímá jen chlapcovu vůni, směs deodorantu, šamponu a ještě něčeho. Něčeho osobitého, jedinečného.

Philip mlčí. Jeho ruka zůstane Aaronovi ležet na hrudi, ale nepokouší se ho odstrčit. Je tam spíš jen jako pojištění, záchranná brzda, kdyby druhý muž zašel příliš daleko příliš rychle.

„Nemusíš se bát," zamumlá Aaron hlubokým hlasem, když zachytí nejistotu v chlapcových rozšířených očích. Roztomilé...

Znovu sklouzne pohledem k jeho plným, růžovým rtům. „Postarám se o tebe."

Philipovo hrdlo se s polknutím pohne. „Nemůžeme –"

„Tady můžeme všechno."

„Ne, já myslím... Já nemůžu."

Ta slova Aarona přimějí k slabému náznaku úsměvu, zatímco jeho prsty jemně sledují rám Philipovy spodní čelisti. „Líbí se mi tahle tvoje nevinnost. Ale neměj strach. Není důvod..."

„Je mi šestnáct!" Tentokrát už ze sebe Philip jeho ruce shodí. „Nemůžu, ani jsem nikdy..."

Zarazí se, jako by si uvědomil, že málem řekl něco, co úplně nechtěl, a s rudě planoucími tvářemi si pospíší s opravou. „Ani bych tu neměl být."

Sklopí oči. „Navíc... Nejsem úplně... Víš... Gay. Nejsem tu jako ty, kvůli..."

Aaron by se při znění té poslední části býval ohradil, že ani on není gay – kdyby ji ovšem slyšel. Vnímal, lépe řečeno. Jeho mozek se totiž zasekl už po Philipově první větě, konkrétně u slova „šestnáct", a zbytek chlapcovy výpovědi se tak pro něj stal pouze jakýmsi proudem zvuků bez konkrétního významu. Až po několika okamžicích se vzpamatoval natolik, aby byl schopen jej přerušit. „Moment."

Philip k němu vzhlédne.

„Šestnáct," zopakuje Aaron napůl nepřítomně. „Řekl jsi šestnáct?"

Pomalé kývnutí. „Jo."

„Je ti šestnáct," nakrčí Aaron tázavě čelo, „a lezeš na takový místo? Co tě to proboha napadlo?"

Ani tentokrát mu Philip neodpoví. Jen si ovine paže kolem útlého trupu a dál se tváří jako štěně, co páníčkovi rozžvýkalo botu.

„Víš ty vůbec, co sem chodí za lidi?!" Pokud si Aaron doteď nebyl jistý, jestli je naštvaný anebo pouze zklamaný, tak nyní si už jistý je. Tón jeho hlasu by se dal totiž stěží považovat za zklamaný, na to je příliš prudký.

„Jen ti bohatí," pokrčí Philip rameny a podívá se na něj zpod řas ve snaze zjistit, zda odpověděl správně.

„Ti znudění," opraví ho Aaron příkře. „Pokud tu natrefíš na člověka, kterej je tu fakt jen proto, že potřebuje někde složit hlavu, můžeš se považovat za šťastlivce, protože většina lidí sem chodí jen zahánět nudu. A někteří z nich jsou schopný dělat hrozný věci, aby se přestali nudit."

„Liliový zahrady jsou nejlepší hotel ve městě, co by se mi tady mohlo stát?"

Liliový zahrady... Aaron skoro protočí oči. Není žádné tajemství, že se tak lidé na Wilmington Gardens často odkazují, ale jemu to vždycky připadalo hloupé. Samozřejmě, že ta přezdívka má své opodstatnění – lilie v logu a ony mozaikové vzory, které je možné najít napříč celým hotelem – ale spojení liliové zahrady člověku evokuje čistotu, nevinnost, klid...

Tady je málokdo čistý a nevinný, pokud vůbec někdo. Ani Aaron se tak necítí. Zvlášť teď, když nechybělo málo a skončil by v posteli s dítětem.

Jenže ta otázka je položena tak nevinně a naivně, že ať už by bylo jeho nutkání vztekle odseknout jakkoliv silné, nedokázal by to.

„Mohls skončit v pokoji s někým, kdo by se nenechal odradit tvým věkem," opáčí už klidněji. „Například."

Philip se nadechne, jako by chtěl něco namítnout, ale na poslední chvíli si to z nějakého důvodu rozmyslí a zůstane zticha. Aaron ovšem jeho spolknutý protest nenechá bez povšimnutí.

„Ty nemáš ani tušení, že ne?" zeptá se, zatímco si chlapce stojícího před sebou měří trochu vyčítavým pohledem. „Nedokážeš si ani představit, co by byli někteří lidi tady schopní s tebou udělat, že ne?"

„Jsi tu z toho samýho důvodu?" zeptá se Philip namísto odpovědi, čímž ho donutí rezignovaně vzdychnout a pomalu přistoupit k posteli, aby se mohl posadit na její okraj. „Protože se nudíš?"

„Ne," zní suchá odpověď. „Odpočívám tu po práci. Obvykle nedělám... tyhle věci."

Ale co na tom záleží, stejně už si o něm ten kluk pravděpodobně myslí, že je úchyl...

„Měl bych tě odsud nějak dostat," pronese po chvíli, kdy oba mlčí, a s povzdechem se na chlapce podívá. „Jaks ses vůbec dostal dovnitř?"

„Záleží na tom?"

Aaron zvedne obočí. „Jo?"

Philip pod intenzitou jeho pohledu přešlápne.

„Neplánoval jsem to," zamumlá pak se zrakem zabodnutým do země. „Byl to... Prostě nápad. Přijel náklaďák se zásobami do kuchyně a já... Využil jsem toho, že nikdo nedával moc pozor, a proklouzl jsem dovnitř."

Aaron při té představě tiše zakleje. „A napadlo tě vůbec, jakej z toho můžeš mít průšvih?"

„Jo," cukne chlapec rameny. „Jen... Asi až moc pozdě..."

„Proč jsi sem vůbec lezl?"

Tentokrát ale Philip jen stojí a mlčí, jako by si nebyl jistý, co na tu otázku odpovědět. Aaron už se mezitím zvedl z postele, aby z vestavěné skříně vytáhl své černé džínsy a košili –do lázní se teď už sotva vrátí a navíc si ani není jistý, zda chce po tomhle incidentu v hotelu vůbec zůstávat – a když je mu ticho několik vteřin jedinou odpovědí, rozhodne se, že mu do toho beztak nic není.

V ten samý okamžik ale Philip promluví. „Kvůli tobě."

Ta slova Aarona přimějí na moment ztuhnout, načež mu hrudí zavibruje tichý, trochu zoufalý smích. „Fajn, tak teď už nerozumím absolutně ničemu."

Philip ho plaše sleduje, jak sundává košili z ramínka a to pak vrací zpět do skříně. „Nepoznals mě, že ne?"

„Nemám ani to nejmenší tušení, kdo jsi," odpoví Aaron upřímně a snaží se tvářit, že ho probíhající konverzace neznervózňuje.

„Hledal jsem tě, ale neměl jsem moc vodítek," pokračuje Philip, přičemž dál rozpačitě přešlapuje na místě. „Ani jsem nevěděl, jestli vůbec žiješ, nevěděl jsem nic."

Aaron ztuhne a přinutí se na něj pořádně zadívat.

Ne. Ten obličej mu není povědomý, ani trochu.

Tak odkud...?

„Je to pár dní, co jsem tě potkal poprvý. Poznal jsem tvoje oči, ale nebyl jsem si jistý, tak jsem tě sledoval až sem. A další dny pak taky. Snažil jsem se přijít na to, jak se k tobě dostat, jak se ujistit, že jsi to ty a –"

„Když pomineme fakt, že furt nemám páru, o čem mluvíš, nenapadlo tě se třeba zeptat, než se mě rovnou pokusit dostat za mříže?"

„Ovšemže mě to napadlo," ohradí se Philip a věnuje mu pohled, který by se dal interpretovat jako nejsem-idiot. "Ale tys zmizel tady. Snažil jsem se u recepce dostat z tý paní tvoje jméno, ale nechtěla mi to říct, prý informace o klientele neposkytuje. Pochop, jediný, co jsem věděl, bylo, že chodíš sem."

Znovu sklopí hlavu. „Říkal jsem si, že mi asi nezbývá nic jinýho, než se tě zeptat, jenže pak tam byl ten náklaďák a v tu chvíli mi to přišlo jako dobrý nápad..."

„Proč jsi to dělal?"

„Potřeboval jsem se ti dostat blíž," pokrčí Philip jednoduše rameny. „Ujistit se, že jsi to opravdu ty, protože..."

Zhluboka se nadechne a zpod řas se na něj zadívá. „Pamatuju si jen dvě věci. Tou první jsou tvoje oči a... Tou druhou..."

Aaron s nastalým tichem ustrne. Je si moc dobře vědom, že jeho oči jsou snadno zapamatovatelné – u mulatů nejsou světlé oči úplně běžnou záležitostí, geny jim většinou určují tmavé oči. Jeho oči však světlé jsou, a to ne ledajak. Jejich barva totiž není modrá, zelená ani šedá.

Je jantarová, zlatá stejně jako slunce, které se po temné noci pomalu vytáhlo nad horizont.

Odkud si je ale Philip může pamatovat? „A ta druhá?"

Philip se kousne do rtu a sklouzne pohledem k jeho levému rameni.

V tu chvíli by Aaron přísahal, že doslova cítí, jak se mu z obličeje vytrácí veškerá barva.

„Ta druhá..." začne Philip znovu, ale jeho hlas opět bezmocně splyne s tichem. Aaron však přesně ví, co má Philip na mysli, a protože v tu chvíli nemá sílu na nic jiného, jednoduše si stáhne župan z levého ramene a odhalí tak pavučinovou jizvu kousek pod klíční kostí. „Myslíš tohle?"

Tak napůl čeká, že se Philipovy oči rozšíří zděšením. U spousty lidí je to první reakce.

Ale nic takového se nestane. Chlapec jen mlčky sklopí zrak, až se skoro zdá, že se mu tím omlouvá.

Aaron si župan opět rychle natáhne a skryje tak jizvu pod bělostnou látkou. Pamatuje si každý okamžik chvíle, kdy ta rána vznikla – když se za neutuchajících zvuků pálících samopalů všemožně snažil nalézt cestu z toho prokletého nákupního centra, se srdcem až v krku a dvěma cizími dětmi v náručí. Ze všech stran k němu doléhal křik lidí, těch, kteří byli zranění, těch, kteří právě ztratili někoho blízkého, těch, kteří se stejně jako on pokoušeli uniknout.

Ten první výstřel ho zastihl naprosto nepřipraveného – postávajícího stranou od lidí, hned vedle stánku na zmrzlinu, s pohledem upřeným na malý displej mobilu. Nečekal tak ostrý zvuk. Nikdo jej nečekal. Bylo něco podivně uklidňujícího na tom, jak sebou všichni kolem trhli. Zmrzlinářka, dvě malé děti, co si dosud fascinovaně prohlížely široký výběr různých druhů zmrzliny, starší pár procházející opodál, skupinka puberťáků sedící na lavičce kolem umělého stromku, muž s kufříkem... Každý z těchto lidí sebou prudce škubl a začal okamžitě pátrat po původu toho zvuku.

Přišel další výstřel. A další. V tu chvíli už Aaron věděl, že je něco hodně špatně. K jeho uším dolehl lidský křik a najednou kolem zavládl naprostý chaos.

Hned vedle něj se rozezněl dětský pláč.

Srdce mu v hrudi divoce bušilo. Lidé pobíhali kolem a on přes ně pořádně neviděl, ale nakonec postřehl dva zamaskované, rychle se blížící ozbrojené muže. Sunuli se kupředu a stříleli do lidí, do všech – do starých, do mladých, do dětí.

Zmrzlinářka se náhle sesunula. Sklo výlohy se zmrzlinou se zalilo temně rudou krví.

Dětský pláč se proměnil v panický řev...

„Chtěl jsem jen vědět, jestli tam je," špitne Philip skoro provinile, čímž Aarona vytrhne z proudu bolestných myšlenek a přiměje ho tak se aspoň částečně vrátit do reality. „Pamatuju si, že ses tam vrátil. Po tom, cos nás dostal ven. Bránili ti v tom a tys stejně šel." Zvedne hlavu a zpod řas se na něj zahledí. „Krvácel jsi."

Aaron ztěžka polkne a pokusí se z hlavy vytěsnit všechny ty trýznivé vzpomínky, které chlapcova slova vyhnala na povrch, ale nejde to. Míhají se mu před očima jako živoucí obrazy, některé rozostřené a jiné zase až děsivě jasné, a on bezděky zatne zuby, aby nepropadl náhlému nutkání panikařit.

Je to už sedm let, připomene si, aby se uklidnil. Je to pryč, je to dávno, je to pryč...

Jenže to tvrzení připadá i jemu samotnému hloupé a nesmyslné. Protože ať už od toho dne uplynulo jakkoliv mnoho času, ty výjevy v jeho mysli jsou stále příliš skutečné, příliš přítomné, a ač se všemožně snaží nedat na sobě nic znát, veškerá sebekontrola mu protéká mezi prsty.

Začal se divoce rozhlížet kolem. Byla to sotva minuta od doby, co se mu ztratila z dohledu. Potřebovala si jen odskočit. Měl počkat, až se vrátí, a pak se měli společně vydat domů.

Panika ho začala docela ovládat. Čas se vlekl a přitom neuvěřitelně letěl. Od prvního výstřelu uplynula jediná sekunda a několik hodin zároveň. Lidé kolem se sesouvali na kolena a hladká dlažba se na několika místech zbarvila do ruda.

Musel ji najít. Pohledem pátral po piktogramu značícím toaletu, ale přes pobíhající lidi a svůj vlastní neklid dobře neviděl.

Muži se blížili.

Chtěl běžet a najít ji. Jenže v tu chvíli si všiml malého chlapečka s jeho ještě menší sestřičkou, kteří se s hlasitým pláčem plným strachu schovali za něj.

Chtěl běžet a najít ji.

Skoro to udělal.

Nebylo by nic až tak divného, kdyby se tu složil. První rok po útoku se mu to stávalo skoro pravidelně, ale během let se frekvence těchto zhroucení snížila a za posledních dvanáct měsíců už se držel nad vodou dostatečně pevně na to, aby nespadl.

Jak málo stačí, aby se to všechno během mrknutí oka vrátilo zpátky...

„Takže kvůli tomuhle jsi mě hledal?" vydá ze sebe polohlasně. „Protože..."

„Jsi to ty, že jo?"

Naprázdno polkne. „Kdo?"

„Ten, co dostal mě a mou sestru ven."

Náhle se ho zmocní nepříjemný pocit, že se svět kolem něj podivně roztočil. Zrychleně zamrká a zhluboka se nadechne, aby uklidnil svou rozvířenou mysl i zdivočelý tep srdce, a když po několika vteřinách s úlevou zjistí, že nábytek v pokoji opět našel svůj pevný bod, natáhne k chlapci lehce rozechvělou ruku.

„Aaron," řekne jednoduše. „Jsem Aaron."

Philip gesto přijme se slabým náznakem úsměvu, ale ten se vytrácí s každou další vteřinou, kdy na sebe ti dva hledí. Když se pak mezi jeho tmavým obočím objeví jemná prohlubeň vrásky, položí si Aaron v duchu otázku, zda lze z jeho obličeje vyčíst, jak špatně mu je.

V té první vteřině přemýšlel tak rychle, až sám nestíhal své myšlenky sledovat. Nebyla to slova, nebyly to konkrétní obrazy, jen neurčité abstraktní cosi postrádající jakýkoliv smysl.

Ona, nebo oni?

V té druhé vteřině už měl obě děti v náručí. Sám nevěděl, proč je tam nedokázal nechat. Myšlenkový pochod, jenž ho k tomuto rozhodnutí dovedl, se docela ztratil ve víru takřka zvířecího strachu, který ho nutil běžet.

Musel je dostat ven. Musel se vrátit co nejdřív. Musel ji najít.

Ji. Ji, ji, ji...

„Byl jsi tam ještě s někým," řekne chlapec opatrně. „Předtím, než se to stalo, s někým jsi tam byl."

Aaron několikrát naprázdno otevře ústa, než se mu podaří najít potřebnou sílu k odpovědi. „Moje přítelkyně."

Chlapec na něj ustaraně hledí. „A ona...?"

Starší muž jen zavrtí hlavou.

Kolikrát přemýšlel nad tím, co by se stalo, kdyby se tenkrát rozhodl jinak. Kdyby ji šel hned v tom prvním okamžiku hledat.

Jenže ty děti byly přímo u něj. Náhlý zmatek je naprosto odřízl od jejich rodiny a ony se tak ocitly samy uprostřed pekla. A Aaron věděl, že pokud něco neudělá, obě tam umřou.

Jenže zároveň věděl, že někde v tom zmatku je i jeho milovaná, která se jen minutu předtím omluvila, že si před odchodem ještě odskočí. Vzdálila se od něj v tu nejhorší možnou chvíli a on tak měl sotva několik vteřin na to se rozhodnout.

A i teď, o sedm let později, si není jistý, jestli se rozhodl správně.

Možná zachránil dvě děti, ale přišel tak o to nejdůležitější ve svém životě. O lásku, o část rodiny, o budoucnost, kterou plánoval po jejím boku.

Jenže kdyby se rozhodl jinak, mohl by umřít i on sám. A i kdyby se mu náhodou podařilo zůstat naživu a svou milovanou najít, mohlo už by být stejně pozdě. Mohl by se snažit, jak by chtěl, a stejně by ji nezachránil. Pravděpodobně by umřely i ony dvě děti. Nezachránil by nikoho.

Anebo ano?

Je tolik možných scénářů. Tolik možných „co kdyby".

A pokaždé, když nad nimi Aaron přemýšlí, zjišťuje, že mu hranice mezi dobrým a špatným rozhodnutím toho osudného dne nebezpečně splynuly.

„Sestra umřela druhý den."

Trhne sebou a upře na Philipa zrak rozšířených očí.

„Střelili ji," sklopí chlapec hlavu, jako by neměl sílu se na něj dívat. „Bylo jí pět, byla moc maličká na to, aby to zvládla."

Aaronovi se zatmí před očima a jedna jeho roztřesená ruka si najde cestu vzhůru k levému rameni, pod župan, kde se zlehka dotkne jizvy.

Někdo se před ním sesunul. Muž. Aaronovi se jen tak podařilo o něj nezakopnout. Východ nebyl daleko. Stačilo jen pár kroků.

V levém rameni mu začalo bolestně tepat. Celé tělo mu hořelo, svaly na nohou, plíce, paže, ve kterých držel obě děti.

Holčička se utišila. Chlapec schovával tvář v ohybu Aaronovy šíje. A Aaron běžel. Rameno ho nesnesitelně bolelo, ale on si nedovolil se na tu bolest soustředit.

V duchu byl u ní. Modlil se, aby byla v pořádku. Aby se někam schovala, aby použila únikový východ, chodby pro zaměstnance, větrací šachtu, cokoliv...

Nerozhlížel se, jakmile doběhl k východu. Všude stáli lidé, ale pro něj to v tu chvíli byly pouze beztvaré siluety bez tváří. Krev mu bušila ve spáncích. Nemohl dýchat. Vrazil děti do náruče prvnímu člověku, který k němu přiběhl. A aniž by vnímal cokoliv z toho, co na něj lidé křičeli, otočil se a rozběhl se zpátky.

Musel ji najít.

Nenašel.

Černota ho pohltila dřív, než se o to mohl vůbec doopravdy pokusit.

„Víš," hlesne Philip a z jeho hlasu je znát, že i on má nepříjemně stažené hrdlo. „To, žes mi zachránil život je jedna věc. Kdybys tam tehdy nebyl, tak... Nestál bych tu."

Vzhlédne a Aaronovi se v tu chvíli zdá, že se jeho tmavé oči nápadně lesknou. „Ale ta druhá věc je, že kdybys mě a mou sestru nedostal ven, tak bychom oba umřeli uprostřed pekla. Daleko od rodičů a..."

Odmlčí se. Anebo se mu možná prostě jen zlomil hlas a on se pokouší znovu najít schopnost řeči, těžko říct. Aaron v tu chvíli není schopen vidět rozdíl.

„Lily umřela druhý den v nemocnici," zašeptá po několika vteřinách Philip skoro neslyšně, přičemž z Aarona nespouští zrak. „Nikdo z doktorů nevěřil, že by to zvládla, a nějakou chvíli předtím... Už to vzdali. Nechali rodiče u ní. Nebyla při vědomí, ale myslím, že je tam cítila. Stihla se rozloučit."

Po tváři mu přitom steče jedna slza, která záhy obkreslí lehký náznak vděčného úsměvu, jenž se mu objevil na rtech. „Jenom díky tobě."

Aaron si není jistý, kde přesně se vzal ten pocit, že se celý jeho svět náhle docela zbortil. Dosud se utěšoval skutečností, že díky němu jsou někde tam venku dva mladí lidé, kteří žijí. A přestože nikdy nenašel odvahu si namlouvat, že se tehdy rozhodl správně, že udělal všechno, co bylo v jeho silách, pomyšlení na ty dvě děti mu poskytovalo útěchu – sice jen malou, ale i to mnohdy stačilo.

A teď?

„Měl jste veliké štěstí, pane. Rány způsobené tímto druhem zbraní bývají mnohonásobně horší, často jsou napáchány nenapravitelné škody. Tahle kulka pravděpodobně nebyla určena přímo vám, je dost dobře možné, že její největší sílu schytal někdo jiný, nebo že prošla tenkou zdí..."

Aaron zavře oči.

„Vaše zranění není nic, co bychom nedokázali spravit. Sice budete muset podstoupit rehabilitaci, ale do několika měsíců budete schopen ramenem hýbat naprosto bez obtíží..."

Nevšiml si, že ta holčička umírala, zatímco ji držel. Netušil, že krev na jeho tričku nebyla jen jeho vlastní. Nedošlo mu, že mimo jiné – třeba zrovna toho muže, o kterého málem zakopl – to bylo i její drobné tělíčko, co zpomalilo kulku, která by pro něj jinak byla dost možná osudná.

A to všechno jen proto, že myslel na ni. Philipova slova mu teď najednou ukázala, že bez ohledu na to, co si poslední roky namlouval, o záchranu těch dětí se nikdy doopravdy nesnažil. Jednal automaticky, nepřemýšlel, necítil. Držel je v náručí a přitom byl od nich tak moc daleko.

Příliš daleko, než aby je mohl obě doopravdy zachránit.

Co je teď správné na jeho rozhodnutí?

Možná by přežily obě, kdyby je tam nechal stát. Možná by je zachránil někdo jiný, nebo by se jim podařilo se schovat.

Možná by byly naživu, kdyby se rozhodl jinak.

Aaron se Philipovi zadívá do tváře a najednou si uvědomí, že v něm opravdu vidí jedno z těch dětí – asi desetiletého chlapce, bezradně stojícího vedle své maličké sestry se slzami v očích, zděšeně sledujícího celou tu hrůzu kolem.

Tehdy měl pocit, že je tam nesmí nechat. Jedna část jeho osobnosti sice chtěla jít opačným směrem, ale ta druhá by nedokázala sama se sebou žít, kdyby se k nim otočil zády.

Možná ta situace neměla žádné správné východisko. Možná by selhal, ať už by se rozhodl jakkoliv.

Možná tam měl prostě umřít.

Na chvíli zavře oči a soustředí se jen na to, aby správně dýchal. Myšlenky mu víří v hlavě, křičí jedna přes druhou a on přitom není schopen plně vnímat ani jednu z nich. Všechno je zmatené a nejasné, tak nějak beznadějné a naprosto zbytečné.

Všechno je stejné jako tehdy. Až na to, že on už je nyní příliš prázdný, unavený a lhostejný na to, aby se tím opravdu zabýval.

„Kde máš oblečení?" zeptá se chlapce a jeho vlastní hlas je mu podivně cizí.

Philip slabě pokyne hlavou ke dveřím. „Schovaný dole v šatně."

„Fajn, tak pojď," vybídne ho Aaron slabě, během čehož rychle sebere z postele své vlastní oblečení, a aniž by se vůbec snažil přemýšlet nad tím, zda dělá správnou věc, přistoupí ke dveřím a stiskne kliku. "Dostanu tě domů."