Do zavřených očí se jí opřely první sluneční paprsky. Ještě chvíli nechala svou tvář vystavovat vstávajícímu slunci a poté otevřela své čokoládově hnědé oči. Byla sobota a to pro ní vždy byl den volna. Ostatní si jí kvůli tomu častokrát dobírali, ale po sedmi letech už člověk podobné věci ani nevnímal. A pro ní byl důležitý pouze jediný člověk. Její princ na bílém koni - tak mu s oblibou říkávala, když spolu byli sami. Ten jí nikdy nenadával, vždy se jí zastal, to u něj bylo to rameno na kterém se mohla vyplakat. Vždy jí podpořil, ač šlo o cokoli, on pro ní byl tou největší oporou a to i přes jejich rozdílnosti za které je Zmijozelská kolej odsuzovala. Nebelvírští si jich z větší části nevšímali a jediný kdo byli za tuto situaci rádi byli jejich profesoři. Na rozdíl od ostatních oni si všímali pouze jeden druhého.

Posadila se a natáhla se na noční stolek kde ležel její hřeben. Věděla, že její neposedné hnědé kadeře sotva rozčeše a i po rozčesání budou stejně kudrnaté, ale vždy odmítala vyjít z ložnice nerozčesaná.

Místo hřebenu se dotkla okvětního lístku a to stačilo k tomu aby se usmála. Věděla, co jí čeká a kdo je toho příčinou. Vždy v tento den, vždy ráno před snídaní na ní vedle postele čekala kytice rudých růží. Dle jejího názoru to byli květiny, které nepostrádaly duši. Tentokrát to však nebyla kytice růží, ale jedna jediná růže která se vznášela ve vzduchu. Ta podívaná jí vyrazila dech. Přisunula se k nočnímu stolku blíž a dotkla se poupěte květiny. Byla ráda za to, že je v pokoji opět sama. Její spolubydlící jistě nelelkovali a vyrazila časně ráno do Prasinek, než se tam nahrnou ostatní studenti. Mohla si vychutnávat to ticho a dívat se na poupě, které pod jejím dotekem začalo pomalu rozkvétat. Ta sytá rudá barva jí vykouzlila úsměv na tváři.

To pravé překvapení na ní čekalo až později. Ze středu, již rozkvetlé, růže se začali vznášet rudé obláčky které zazářily. Na chvíli musela zavřít oči, jak byla ta záře silná. Když je otevřela, zalapala po dechu. Ve vzduchu se vznášel zlatý náhrdelník s přívěskem rudé růže.

,,Draco." zašeptala brunetka dojatě a vzala přívěsek do rukou.

Růže nebyly její oblíbené květiny jen tak. Byli to květiny které byli u louky kde se poprvé setkali. Mezitím co si zapínala náhrdelník tak vzpomínala. Vzpomínala na ten den, kdy utíkala neznámo kam. Ubrečená a zničená, na pokraji svých sil. Byl tam. Chvíli jí pouze sledoval než vylezl ze svého úkrytu a věnoval jí zářivý úsměv. Pousmála se nad tím, jak tehdy její srdéčko poskočilo a ona mu musela úsměv opětovat.

Utíkala jen co jí to její malé nožky dovolily. Někdy se ohlédla a několikrát již spadla. Sukni se svetříkem měla špinavou a jednu nadkolenku roztrhlou. Nebylo se čemu divit - oči měla zalité slzami a ty stále přibývali. Brzy jí zmáčeli celou tvář a ani si nevšimla, že ve vlasech jí cestou uvízlo několik větviček a lístků. Už tak byli kudrnaté a hnědé, jenže teď perfektně připomínali ptačí hnízdo. Tak jejím vlasům říkali. Ona byla nesnesitelná dotěrná šprtka co přečetla celou knihovnu a díky svým větším předním zubům si vysloužila přezdívku Veverka.

Snášela to den co den po dobu pěti let ale dnes toho na ní bylo moc. Byli to její narozeniny. 19. Září, to bylo to datum, kdy se jí změnil svět vzhůru nohama. Mohla jen děkovat všem svatým že její pohárek trpělivosti přetekl a ona se rozběhla neznámo kam. Ano, opravdu nevěděla kam běží. Z původního plánu který byl takový, že měla jít ze školy rovnou domů aby oslavili její jedenácté narozeniny se vyklubalo utíkání do přírody. Teď utíkala před svými spolužáky kteří ani nevěděli že má nějaké narozeniny. 

Padla uprostřed louky na kolena a sesypala se jako domeček z karet, zůstala tam jen tak sedět, s obličejem v dlaních a její ramena se otřásala pod náporem silných vzlyků. Po chvíli dostala nepříjemný pocit na zátylku že jí někdo sleduje. Pohled jí padl k místu kde byl hustý porost keřů a hned vedle velký keř plný rozkvetlých rudých růží. Vstala a na chvíli se v jejích očích mihlo odhodlání.

,,Vylez, Andrewe! Do toho, nadávej mi!" křikla směrem k místu. Chvíli se nic nedělo a když se nadechovala k další větě, keř se zachvěl a zpod závoje zeleného listí vylezl neznámí chlapec. Mohl být stejně starý, měl platinové vlasy a bouřkově šedé oči. Jeho pleť byla bledá a bezchybná a jak si stihla všimnout, byl oblečen velmi zvláštně. Ona na sobě měla školní uniformu, ale on šedé oblečení a černý plášť.

,,Jsi v pořádku?"  prolomil jako první ticho chlapec a šel k ní blíž. Zastavil se, když dívka udělala krok vzad. ,,Kdo jsi?" zeptala se ho místo odpovědi. Spolkl jedovatou poznámku na její účet a odpověděl: ,,Draco, Draco Malfoy." čekal, že něco řekne, ale když zůstávala tichá, povzbudivě se na ní usmál. Rozzářil se, když mu dívka úsměv opětovala. ,,Máš zajímavé jméno. Já jsem Hermiona Grangerová." odpověděla a v jejím hlase byli ještě stopy po strachu. ,,Ano, má matka ho vybrala ještě před mým narozením." uchechtl se a došel k ní blíž. Bylo mu potěšením, že zůstala stát.

,,Co se ti stalo?" zeptal se vážně když už si byli na dosah ruky. ,,To mí spolužáci." povzdechla si dívka. ,,Smějí se mi, téměř kvůli všemu." podívala se mu do očí. ,,Nedělej si z nich hlavu, někdo je holt jiný." řekl povzbudivě. ,,Tohle je jiné." bránila se a utrhla kvítek. Když rozevřela dlaň, poupátko se samo od sebe zavíralo a otvíralo. ,,Když se mi nesmějí že jsem šprtka, nebo že mám ošklivé vlasy či velké zuby, smějí se mi kvůli tomuhle." dodala a s překvapením shledala, jak se Dracovi rozzářili oči. ,,Vždyť ty jsi stejná jako já!" vyhrkl jako by nic neřekla. Hermiona se pouze zamračila a poupátko zahodila. ,,Dívej se." řekl a vytáhl jí lístek z vlasů. Poté ho poslal vzduchem až k ní. V tu chvíli Hermiona pochopila jeho nadšení. ,,Nejsem zrůda." zašeptala. ,,Takhle ti říkají?" zamračil se Draco nesouhlasně. ,,Ty nejsi zrůda, Hermiono. Nikdo z našeho světa." došel k ní ještě blíž. ,,Je nás víc?" zeptala se ho s nadějí v hlase. ,,Je nás mnoho." usmál se. ,,Mí rodiče také kouzlí, brzy nastoupím do Bradavic. A ty určitě také." řekl nadšeně. Překvapil ho její překvapený výraz.

,,Kouzlí tví rodiče?" zeptal se váhavě. Moc dobře věděl, že alespoň jeho otec mudlorozené děti v oblibě neměl. ,,Ne, myslím že ne. To je špatně?" prohlédla si ho. ,,Ne, jistěže není!" vyhrkl dřív, než se stihl zastavit. ,,Není to špatně. Jsi mudlorozená. Mudla je někdo kdo neumí kouzlit." řekl již klidně. ,,A Bradavice jsou nějaká škola pro takové jako jsme my?" ptala se. V očích se jí odrážela zvědavost a Draco se potěšeně usmál. ,,Ano, jsou tam čtyři koleje." přitakal. Bavilo ho odpovídat na její otázky.

Povídali si dlouho, leželi na zemi vedle sebe a Draco Hermioně o všem vyprávěl. O jejich světě. Byl rád, že už je konečně šťastná a když se posadili, začal jí z neposedných vlasů vyndávat větvičky a lístky. Náhle s sebou trhla a vyskočila na nohy. ,,Zatahal jsem tě?" zeptal se opatrně ale Hermiona rázně zakroutila hlavou. ,,To ne, jen musím domů!" zvolala, jelikož už probíhala kolem něj. ,,Ale proč?!" zavolal za ní Draco a Hermiona se zastavila. ,,Na mou narozeninovou oslavu. Sejdeme se tu zítra?" zeptala se a nadšeně se usmála když Draco přikývl.

,,Hermiono!" zavolal za ní když byla na kraji louky. Otočila se, byl u keře s růžemi a jednu velmi nádhernou držel v ruce. Teď vzduchem letěla k ní. ,,Všechno nejlepší!" zamával jí a zmizel v křoví. Hermiona ještě chvíli stála na místě, nadšená a neschopná slova. Potom se ale usmála, pohladila růži po okvětním lísku a rozběhla se domů.

S touto vzpomínkou vstoupila do velké síně. Na krku se jí třpytil náhrdelník a zářila jako sluníčko. Nebyla to tehdy jejich první schůzka, scházeli se každý den pokud to šlo. Jejich rodiny se brzy seznámily a i když to nevypadalo vůbec nadějně, nakonec se i jejich rodiče spřátelili. A nezkazili to ani rozdílné koleje.

Když spatřila svého nejlepšího přítele, zářivě se na něj usmála a silně ho objala. Draco svou tvář zabořil do jejích vlasů které voněli po levanduli. Hermiona se usmála když pro změnu ucítila jantarové dřevo. A ostatní jim už nevěnovali pozornost. Krom Harryho Pottera a Ronalda Weasleyoho. Nebylo tajemství, že se s Dracem nesnáší, ale pouze Draco si jich nevšímal a to jen kvůli Hermioně. Pro ni byli v Nebelvírské koleji Ginny Weasleyová a Neville Longbottom. Draco měl ve Zmijozelu Pansy Parkinsonovou a Blaise Zabinyho. Dalo by se říct, že se všichni tolerovali, ale nikdy nespřátelili. 

,,Moc ti sluší." řekl s úsměvem když si všiml náhrdelníku. ,,Ach ano, je vskutku nádherný. Děkuji ti Draco." řekla vděčně. ,,To nestojí za řeč. Máš sedmnácté narozeniny a my slavíme sedmé výročí našeho přátelství." mrkl na ní spiklenecky. ,,To mi připomíná," nechala větu nedokončenou a z hluboké kapsy své mikiny vytáhla drobnou zelenou krabičku převázanou stříbrnou stuhou. ,,Nikdy nezapomínám." řekla vážně když spatřila překvapení v jeho tváři. 

,,Tady ne!" zastavila ho dřív než svůj dárek stihl rozbalit. ,,Dneska ve tři na Máslovém ležáku, vydržíš to?" nadhodila a on se od srdce zasmál. Takhle se smál pouze s Hermionou a málo kdy před ostatními. ,,Ty jsi potvora. Budu tam." objal jí a odešel ke svým dvoum přátelům z koleje. I Hermiona se vydala k Ginny a Nevillovi kteří se na ní usmívali.

Cestou pohlédla k čestnému stolu. Spousty profesorů se na ní a na Draca dívalo ale ona věnovala pozornost pouze jednomu z profesorů. Profesor v černém hábitu, s delšími havraními vlasy a onyxově černými oči. Hermiona si s ním, k překvapení všech ostatních, byla stejně blízká jako Draco. Nikdy jim neřekl proč, ale vždy byl na jejich straně, ať se stalo cokoli, ať provedli cokoli, on byl s nimi.

Věnovala mu drobný úsměv a viděla, jak se mu koutky úst zvlnili. Nikdy nedával najevo své city před ostatními. Ona však viděla jiskru v jeho očích a s pocitem naprostého štěstí se posadila ke svým dvoum přátelům. Severus Snape nebyl takový, jak si ostatní studenti mysleli.