Aspoň jsem si myslela, že jde ke mně. Jenže on prostě jenom prošel bez jediného slova a pokračoval dál. Nevím proč, mě to naštvalo. 

„Takže teď hrajeme tichou domácnost?" postavím se, a i přes to, že jsem to řekla potichu vím, že mě slyšel, protože se zastavil. „Pořád se něčeho bojíš, že mi nic nemůžeš říct? Radši utečeš?" 

„To ty ji chceš hrát a to ty utíkáš," odpoví mi. 

„Co?" zasměju se ironicky. „Jediný, z nás dvou, který neumí odpovídat, jsi tu ty, Jasone," svedu vinu na něj a sebevědomě se usměju. 

„Vážně?" otočí se ke mně a já mu tak konečně vidím do očí. Vidím ale to, co jsem vidět nechtěla. 

Sebejistotu. 

Díky tomu už se necítím tak jistě a když ke mně udělá pár kroků, já ho napodobuji s rozdílem, že jdu dozadu.