Přesně jak jsem předpokládala... 

Čekala na mě v předsíni... 

Prý ji volali ze školy... 

Řekli jí, že mě spolužáci viděli odcházet ze školy a brečet... 

Zeptala se mě, co se stalo... 

Nic... 

Zeptala se mě, proč jí neodpovídám... 

Nevím... 

Zeptala se mě, jestli je to kvůli tátovi. Protože on byl celé mé dětství pryč. Až na výjimky jako jsou Vánoce a moje narozeniny, jinak jezdil pořád a pořád na pracovní cesty. A někdy ani na narozeniny nemohl přijet. 

Ne. 

„Ne." 

Není to kvůli tátovi.

„Tak proč? Co se děje?" 

„Nevím," řekla jsem a odešla do pokoje. 

Nešla za mnou. Věděla, že potřebuju klid. 

Jenže já... Nevím... Co potřebuju... Nevím nic... Teď... Nikdy... 

Nikdy jsem nic nevěděla. Vždycky jsem věděla jenom lži... 

Pravda neexistuje. 

Ne pro mě...

____________________________________________

Trošku delší část, snad to nevadí. :D Má kolem 125 slov, což je u mě (na moje zvyky) celkem dlouhé. :D