Do toho všeho se ještě plete konec roku. Letos maturuju. 

Nevím, jak to zvládnu. 

Máma, teta, babička s dědou ve mně věří. Dokonce i táta, který je momentálně v zahraničí v práci, mi volal, aby mi řekl, jak moc jsem dobrá a chytrá a že to zvládnu. 

Jenže to je na tom právě to nejhorší. Všichni mi věří. Těch lidí je tolik, že zklamat je, by pro mě znamenalo neskutečné trápení a bolest. Bylo by to horší, než kdybych zklamala sama sebe. 

Navíc si v málo věcech věřím. 

Těch věcí je tak málo, že by se mi vešli napsat i na malíček.