Pospíchal jsem do školy a už teď jsem věděl, že jdu pozdě. Nevýhoda přispání si par minut po budíku. Už tak stačilo vědomi, že začínám dnes chemií.
Ne, že by to byl špatný předmět, ale představa naštvaného učitele a podezřelé pohledy spolužáků, jestli jsem dneska spal moc na ranní hodině náladě nepřidají.
Nebylo nic zvláštního, že jsem dorazil první. Typický čtvrtek a to jsem měl ještě zpoždění. Soukromá škola. Co víc si přát...
Ne, že bych nerad chodil do školy, ale jak se do ní mám těšit, když jsem zase nový, středem pozornosti kvůli svým nevědomostem a ještě bez naděje na plné začlenění se do nového kolektivu, který se zná už sedm let.
Nemožné.
Po konci chemie přišla spása. „Ahoj Alecu."
Jediná osoba, která byla stejným vyvrhelem společnosti jako já. Výměnný student z Jižní Korei.
Popravdě mi u jenom jeho příchod do školy vyhnal pofidérní úsměv na tváři, který byl pro všechny snadno uvěřitelný a já měl o trochu větší vůli přežít školu.
S Jimem jsme spolu sedávali většinou i na obědě, když už jsme měli společné semináře. Má nová třída ale měla hezky zvyk - vždy si sednout pospolu a zabrat celou řadu stolů vedle sebe.
Ve čtvrtky jsem končil brzo - hned po francouzštině, kde jsem sice nerozuměl téměř ničemu, ale učitelka byla na rozdíl od jiných příjemná a někdy až moc energická žena.
Pár krát se mě už zeptala, proč nosím náramky na obou rukách, díky ale mé otřesné francouzštině a její špatné angličtině jsme se však nikdy nedostali do bodu, abychom vedli konverzaci na moje náramky.
Mám jich spoustu - můj nejoblíbenější je z malých kamínků ametystu, který jsem ukradl kamarádovi na jednom z mnoha našich setkání.
Náročný den ve škole, zakončený dobrým obědem ve škole se schyloval ke konci, ač bylo teprve půl jedné. Teď už stačilo jenom dojet na byt, kde si vezmu noty a dostavit se na hodinu klavíru. Někdy mě překvapuje, že to stále stíhám. Na druhou stranu je to ale asi jediná volnočasová aktivitám, která není spojená s absolutní nechutí.
Musím totiž nějak zaplatit svou část nájmu a občas nakoupit, abych nepošel hlady, takže jsem si našel brigádu v baru a do toho doučuju fyziku.

„Zdravím, Alecu, tak čím dneska začneme?" Promluvil hned po otevření dveří do třídy s klavírem učitel hry na piáno. „Dobrý den, jo, to netuším. Neměl jsem moc čas cvičit, takže Vás asi dnes moc nepotěším," nervózně jsem odpověděl, ale v zápětí hned dodal: „Můžeme třeba dokončit Rondo a la Turca, dokud ještě nejste alergický na tuhle skladbu."

A tak jsem hrál. Nebylo to nic světoborného, ale dělalo mi to radost. Sem tam jsem se zasekl, což byl, i přes tento fakt, dost velký úspěch, protože se mi při hraní klepaly ruce jako pravidelnému feťákovi, který už čeká jenom na svou zlatou dávku.
„Počkej, zopakuj mi ještě jednou ten osmý řádek druhé strany, máš tam špatný rytmus." dodal v zápětí učitel a já jeho požadavek splnil, stejně jako další v průběhu následující půl hodiny.

Po rozloučení, se sbalenymi noty a vyprovodění se z budovy jsem konečně byl volný. Poseděl jsem o kus dál od školy. Za rohem jsem vytáhl cigaretu, vložil mezi rty a po vyštrachání cigarety jsem zapálil nikotinovou tyčinku a zhluboka potáhl.
Asi se teď ptáte: proč jsem si nezaplatil v tu chvíli, kdy jsem vycházel z budovy? Důvod je vcelku jednoduchý - sám ten smrad nenávidím, a tak nechci vystavovat nikoho dalšího, aby to musel cítit. Snažím se také brát ohled na malé děti, před kterými bych si nepotáhl, ani kdyby mi někdo vyhrožoval. Vím, jak se negativně podepisují účinky kouření na dospělých, natož tak na dětech.

Ne děti, nekuřte, není to zdravé a dostanete rakovinu plic.

Těšil jsem se zpět na být, kde mohu být alespoň na chvíli sám sebou bez toho, abych byl dokonalým kamarádem, spolužákem, známým a studentem. Kde jsem konečně mohl sundat všechny své masky, které jsem si každé ráno nasazoval.

Po krátké procházce do bytu jsem dokouřil, vyhodil filtr do koše a protože byly teprve za chvíli čtyři hodiny, tak jsem se mohl pustit do přípravy na zítřejší den ve škole a na doučování, které jsem vedl. Doučoval jsem fyziku, což byl jeden z mých příjmů.

Blížil se večer. Slunce se začali schovávat za ponuré mraky a první hvězdy se objevily na obloze. Ani jsem si nevšiml, že je téměř noc. Neměl jsem hlad, ale byl jsem velmi unavený i přes to, že jsem téměř nic nedělalo. Nebo, dělal jsem to, co všichni ostatní v mém věku.

Zašel jsem si do sprchy a zalehl do postele i přes vědomi, že brzy neusnu. V hlavě se mi začal přehrávat můj celý den. Kolik chyb jsem udělal, kolik rozhodnutí jsem mohl změnit pro větší prospěch ostatních, co vše jsem pokazil. At už to byl vylitý čaj na stole, nebo nedodržení dveří dalšímu člověku.

To si zasloužilo trest, který byl v tu chvíli také zjištěním, že stále žiju a stále cítím bolest.

Našel jsem v mem nočním stolku zabalený v papíru plíšek kovové žiletku. Koupil jsem ji nedávno, takže byla ještě dost ostrá. Opatrně jsem ji vyjmul z ochranného papíru, chytl mezi prsty a namířil na mé předloktí.

Pocit uspokojení se dostavil za chvíli. Z ran začaly vytékat malé kapičky krve, které se spojovaly a začaly mi pomalu stékat po ruce. Nestačilo mi to, a tak jsem přitlačil hlouběji.

V hlavě mi pouze běžela věty o tom, co bych rad řekl svým přátelům, své rodině a známým.

Omlouvám se všem, které jsem kdy zklamal. Jak jsi mi jednou mami řekla - bylo by lepší, kdybych se nenarodil. Svět by byl beze mě o mnoho hezčím místem. Ač silné pochybuji, že někdo až na pár výjimek bude truchlit, nebo ho to alespoň trochu zasáhne, myslete na to, že stejně bych tu se svou diagnózou sebevražedných myšlenek, deprese, úzkosti a rakovinou nebyl dlouho.
Můj čas nadešel a já se na tento moment vždy těšil, protože nebudu muset již více zavazet a otravovat ostatní živé tvory na této planetě.
Nechť se tato slova dostanou ke každému, kdo by mě mohl alespoň povrchové znát. Buďte rádi, že jste se mě zbavili. Odcházím s úsměvem na tváři a vědomím, že jsem se konečně dostal odsuď.
Nechť se nikdy znovu nepotkáme.
Alec