Neklidně sedím na křesle a poklepávám prsty na ruční opěradlo, zatímco mi moji vizážisté rovnají vlasy a nahoře je splétají co složitého drdolu. Další mi maluje oči a líčí mou pleť v satén. Můj vizážista, Alex, jak mne požádal, abych mu říkala, se zatím neukázal. Nejspíš bude přítomen až u okamžiku, kdy si budu oblékat šaty. Nejspíš chce udělat úpravy sám. Vypadá jako exot - ještě jsem neviděla někoho, kdo by si tak moc liboval v neonových barvách - ale je tichý a moc nemluví. To mi vyhovuje. Nemám potřebu vyplňovat ticho prázdnými řečmi a jsem ráda, že je na tom stejně.
Kupodivu to mým pomocníkům netrvá moc dlouho a Alex se objevuje brzy. Pomáhá mi mlčky do šatů, upravuje detaily jak na oblečení, tak na mé tváři a obouvá mi páskové boty. Podpatky nejsou malé, co nadělám. Alespoň, že šaty jsou lehce pod kolena...
„Až půjdeš, trochu si sukni nadzvedni, bude to vypadat roztomile," zamumlá ke mě v tichosti, když si měří můj celý outfit od hlavy až k patě. Já se otáčím k zrcadlu a lehce se pousměju. Nemohu popřít, že je oblečení krásné. Volánky a růžová barva mě dělají mladší, než jsem, vlasy nechávají vyniknout mé tváři a ladnosti šíje. „Děkuju," mumlám k němu tiše, když se vratkou chůzi připojuji k ostatním. On jen kývá hlavou. Jsem mu za to vděčná. Slova jsou někdy skutečně zbytečná.

Zezadu si měřím Catová rozložitá záda. Oblek mu sluší, i když je mi jasné že by to nikdy nepřiznal. Lesklý smoking ladí s jinak matným zbytkem oblečení a kravatou. Olíznu si suché rty. Chci mu popřát hodně štěstí... už natahuji ruku k jeho rameni, když tu ruku zkroutím v pěst. Nemůžu.
Cítím na sobě něčí pohled a zvedám podvědomě hlavu. Měří si mě Enobaria a přejíždí si prsty po rtech. Nevím, co to s ní je. Častokrát ji přistihnu, jak zamyšleně pozoruje mne nebo Cata. Ta Enobaria, se kterou jsme se setkaly ve vlaku, jako kdyby byla pryč. Připomíná mi teď křehkou pannu. Ztracenou, nepřítomnou, je jako vzdálená pozorovatelka, která může přihlížet něčemu, co je jí tak známé...
Ah, co to plácám za pitomosti.
Otírám si ruce do látky šatů. Jsem nervózní. V duchu si opakuji poučky, které se mi do hlavy snažili za dnešek do hlavy nacpat jak Rosalia, tak Enobaria. Bože, jsem tak nervózní...
Cato se zdá být klidný, ale vidím jeho zaťaté čelisti a ruce v pěst. Vím, že z toho má nervy stejně, jako já. Dochází mu stejně jako mě, že na tomhle záleží. Už už mu sahám po dlani, ale místo toho sevřu lem svých šatů. Ať už to začne, ať už to mám za sebou.

Nevím, jak jsem se dostala na sedačku potaženou sametem, která pro mě a pro ostatní splátce byla připravena. Rozhovory Marvela a Glimmer před sebou nějak nevnímám. Ruce mám složené ve svém klíně a pohled upírám přímo do látky své sukně. Všechno ostatních je jako v mlze. Dlaně mám prochladlé, prsty ledovém kolena jako z rosolu. Divím se tedy, že když slyším své jméno, jsem schopna nasadit oslnivý úsměv.
Kdyby jste se mne zeptali, na co se mne Caesar ptal, nemohla bych odpovědět. Byla jsem jen ráda, že to mám za sebou.
Pamatuji si jen útržky. Má neustálá snaha o úsměv. Roztřesený hlas při odpovídání na Caesarovy otázky. Zpocené dlaně. Vlažný potlesk Kapitolanů.
Cato oproti mému výkonu exceloval. Sebejistota z něj vyzařovala na hony daleko společně s chutí po krvi a arogancí. Při pohledu na něj mi nezbývá, než se pousmát. Starý dobrý Cato, tak, jak ho znám.
Co se to s námi stalo...

Ve své mysli se vracím do svého dětství, nešťastnějšího období mého života. Pár týdnů po nástupu do školy nás vzaly na exkurzi do Vesnice vítězů. Rozlehlá část města snad větší než zbytek města. Rozlehlé přepychové domy lemované zahradou s květin, Vítězové lenošící na verandách, kde si četli, pochrupovali nebo pili pálenku. Nikdo z nich nám nevěnoval pozornost a my jen hltali pohledem naše vzory...
„Tady jednou budu bydlet," zaslechla jsem Cata, jak ukazuje na jeden opuštěný, avšak udržovaný dům světlé barvy s prostornou verandou. V tom domě zatím žádný Vítěz nebydlel. Všichni jeho kamarádi se rozesmáli.
„Ty? To sotva..." uchechtnul se výrostek, který nás všechny převyšoval. Dostal odklad pro svou přemrštěnou hyperaktivitu. Dokonce dvakrát. Sice z toho vyrostl... ale místo hyperaktivity přišly násilnické sklony.
„A ty snad jo, Tobiasi? Je ti osm a jsi v první třídě," odsekla jsem mu, než to stihnul Cato. Výrostek mě propaloval pohledem. Už nic neříkal. Nejspíš mu došli slova, jako vždycky. S nějakými nenávistnými slovy se i se svou partičkou vzdálil k učiteli, který právě mluvil s jedním z Vítězů. Všichni naši spolužáci hltali jeho slova s naprostou fascinací.
„Nemusíš mě bránit," zasyčel na mě Cato, když jsme se dostali z doslechu. „Ale... já myslela, že to přátelé dělají," odpověděla jsem mu zmateně a podívala jsem se na něj.
„Já to zvládnu sám," odsekl a vrátil se zpátky ke svým dalším přátelům. Já ho pozorovala svíraje mezi prsty látku svých džín. To bylo naposledy, co jsem ho hájila. Ano, kryli jsme si navzájem záda. Ale nikdy jsem se ho nesnažila ponížit tím, že se ho budu pokoušet hájit.

Nevím, proč jsem si na to vzpomněla. Nejspíš proto, že jsem cítila, že ho zvláštním způsobem ztrácím, že mi mizí z dosahu a přitom by stačilo jen natáhnout ruku a přitáhnout si ho k sobě zase blíž.
A to jsem nemohla.
Z mého vzpomínání a nostalgie mě vytrhl až Caesarův hlas při loučení. Propásla jsem všechny ostatní rozhovory, ale nemohu říct, že by mi to vadilo. Jistě jsem nepřišla o nic důležitého. Zvedám se a pohybuju jako v mrákotách. Nevnímám ten ruch kolem sebe, klapot podpatků ani hovor splátců. Netuším, jak jsem se dostala do výtahu, netuším, co je to tu za splátce společně se mnou. Zrak mi padá na sklo - lehce ušmudlané ve výšce Catových dlaní. Nejspíš se snažil to sklo rozbít...
Jsem tak pitomá.
Druhé patro. Mechanicky kladu jednu nohy před druhou jako robot. Nechápu důvod té apatie. Nebo přesněji - nechci si ten důvod přiznat. Protože to by znamenalo, že-
BŘINK!

Kus před moje nohy dopadá sklo a tříští se na malé kousky. Poplašeně uskakuji a narážím ramenem do zdi. Intinktivně se dívám před sebe a hledám agresora. Výcvik nezklamal, ale útočník překvapil. Brutus se s rudou tváří natahuje po další sklenici, kterou po mně nejspíš hodlá hodit znovu. Na stole vidím, jak se povaluje prázdná lahev od kořalky a nejspíš nebude jediná. Nedokážu ani odhadnout počet promile v krvi.
„Jak... jsi mohla... podat takovýhle... rozhovor?!" zařičí zlostně s končícím přenosem v televizi a já nedokážu udělat nic jiného, než při zvuku jeho hlasu s sebou cuknout. Ano, věděla jsem, že to nebyl oslnivý výkon... ale tohle?
„J-já-" snažím se promluvit ale Brutus mě opět přeruší.
„Podívej se na Cata! Ten alespoň něco zkusil, ale ty ses ani nesnažila! Tohle... tohle... tohle má být výkon někoho, kdo chce vyhrát Hry?" pokračuje dál ve svém monologu a já jen čekám, kdy se budu muset vyhnout dalšímu korbeli. Jsem si jistá, že tentokrát to nezůstane jen u podlahy.
Brutus s rudou tváří udělá několik kroků směrem ke mě a sklenice s dutých cinkotem spadne na chlupatý koberec. Napřahuje ruku a já jsem připravena se bránit. Zvedám ruce před svůj obličej abych alespoň ten dokázala ochránit a zavírám oči v očekávání rány, nevnímám zvuk kroků od vchodových... rána ale nepřichází.
Otvírám překvapeně oči a mrkám na Catova záda a paže, které zadržují Brutovu ránu. Jakmile získá trochu rovnováhy, odhazuje Bruta dozadu a ten zavrávorá. Já jen fascinovaně pozoruju, jak přiráží Bruta na zem a prsty mu tiskne na hrdlo.
„Nevztáhneš na ni ruku," vrčí mu do obličeje, zatímco Brutus chroptí po trošce vzduchu. Já jsem jen schopná zírat na Cata, který se i v zuřivém běsu dokáže ovládat a odtrhne se od něj natolik, aby ho neuškrtil, „jinak ti ty ruce zpřelámu a strčím do prdele tak hluboko, že je budou muset vyoperovat, aby ses vůbec mohl kultivovaně vy*rat po tom, co s tebou udělám dál."
Poslední kopanec a se zhnuseným výrazem se od něj odvrací. Opětuje mi můj děkovný a zároveň tázavý pohled. Zdá se, že mu porozuměl, protože na mou otázku odpovídá:
„Protože jsem myslel, že to přátelé dělají."
A já, na rozdíl od něj, to sama nezvládnu.

 ♣ Bla bla, prostě se mi to nechtělo hned dopsat... měla jsem na starosti jiné věci. To víte, přijímačky. Jinou výmluvu nemám.

♣ Nom, co na to říkáte? ^^ Já osobně si nemohu pomoct, ale tahle představa perfekcionistického... šmejda (?) mi k němu prostě sedí. Konečně jsem si ujasnila, jak bude jejich vztah probíhat dál, protože jsem až doteď neměla dopsané osnovy ^^" Co myslíte, jak se to bude vyvíjet dál?

♣ Tak a příště nás čekají hry... v té souvislosti bych vám chtěla poděkovat za nějaké tipy v komentářích, některé prvky se mi zalíbily natolik, že jsem je zrealizovala ^^ You'll see.

♣ Vote a komentář neskutečně potěší, na mém profilu najdete další povídky, nové i starší ^^ Follow jen potěší :3
Love U,
Enemia.