Pro velký počet znaků je kapitola rozdělena do dvou částí... další část můžete očekávat již brzy. Btw. Ta písnička mě donutila psát  ♥

„Takže, Clove," začíná Enobaria, začíná, když se spolu usazujeme do křesla v obývacím pokoji. Cato je v salonku s Rosalií. Mě to čeká po čtyřech hodinách s En, které máme vyhrazené na to, abychom připravili obsah rozhovoru. S naší průvodkyní mě čekají další čtyři hodiny, tentokrát co se týče etikety. Nevím, čeho se mám bát víc. Teď si ale přehazuji nohu přes nohu a čekám.
Má mentorka mě pár vteřin pozoruje pohledem. Až pak promlouvá.
„Nebudu ti lhát. Na rozhovoru sakra moc záleží. Ať už zaujmeš kapitolany jakýmkoliv způsobem, důležité je, že se ji vryješ do paměti. Když pak o tobě budou mluvit, neřeknou si ,Aha, to je Clove, splátkyně z druhého kraje'. Jediné, co si možná řeknou, bude ,Jo, to je ta splátkyně, která...'" Enobarie nedokončí větu. Pomalu přikývnu, ačkoliv je to pro mne novinka. Nikdy jsem si důležitost rozhovoru neuvědomovala. Vždycky jsem ho brala jako formalitku, jako něco, aby se Hry staly ještě větší show.
„To znamená, že musíš být nějak výstřední. Krutá, zábavná, šílená, nepatřičná..." vstane a začne přecházet z jedné strany pokoje na druhou. Popravdě, klapot jejích bot mě docela dráždí, ale nežádám jí, aby s tím přestala. Jen to dokazuje, že jí na našich výsledcích skutečně záleží.
„To znamená, že se ti bude muset vymyslet image. Neber si to osobně, zlato, ale když se na tebe člověk podívá, koho vidí?" ptá se mě blahosklonným pohledem.
Vím, že má pravdu. Na své osobnosti stavět nemohu. Nejsem dostatečně zajímavá...
... tak jak to, že jsi dostatečně zajímavá pro něj?  šeptá mi něco v mé hlavě.

„Tak vidíš... takže se pustíme do práce. Co se týče Catovi podoby, nemuseli jsme dlouho přemýšlet. Už když se na něj člověk podívá, vidí-" neposlouchám ji. Odpovídám si sama.
„Mladého, skvělého, krásného muže..." mumlám si pro sebe. Snad dostatečně potichu, aby to neslyšela. Ale musela jsem to říct. Nemohla jsme to v sobě dusit a i když jsem se svěřila pouhému vzduchu v tu nejnevhodnější dobu, muselo to ven. Perfektní načasování, já vím.
„Posloucháš mě?" ozývá se Enobaria a já na ni koncentruji pozornost. Netváří se ale rozzlobeně... spíš, jako kdyby usilovně přemýšlela a dávala si dohromady souvislosti. Snad to není kvůli tomu, co jsem řekla.
„Promiň, zamyslela jsem se. Cos říkala?" snažím se to nějak napravit. Oukej, špatnej pokus.
„Co mě zkusit vnímat, nehodlám si na tobě vymluvit hlasivky," vytkne mi jízlivě. „Říkala jsem, že když se na něj člověk podívá, vidí hrozbu. Když se na tom trošku zapracuje, stačí z něj udělat stroj na zabíjení, ke kterýmu nemá rozhodně daleko. Jenže co s tebou. Nejvhodnější bude nejspíš taková ta příjemná, sympatická dívka... něžná, příjemná, s neustálým úsměvem na tváři. Já vím, je to otrava."
Tázavě na ni povytahuju obočí. Doufá, že to nemyslí vážně. Ona stahuje obočí k sobě a zase je to ta stará, nepřístupná Enobaria, jak ji znám.
„Nějaké protesty?" její hlas mi dává jasně najevo, že nějaké připomínky i tak nebudou brány v potaz.

A tak začíná dril. Enobaria spouští monolog, ve kterém mi zmiňuje všechny důležité aspekty rozhovoru. Přátelskost, podlézání kapitolanům, originalita... asi jsem si měla dělat poznámky. Jde mi z toho hlava kolem. Nevím, co jsem si z toho vzala. Nejspíš fakt, že stejně nejsem herečka, která by za něco stála, a tak si to udělám po svém.
Potom přichází otázky. Enobaria mi pokládá ze svého seznamu spoustu otázek, nejspíš šlo o všechny, které byli kdy jakému splátci položeny během všech ročníků... nebo si je z hlavy vymýšlela a na kolenou měla jen položený otevřený telefonní seznam kapitolských občanů. Snažím se vymýšlet co nejlepší odpovědi a být vstřícná, hodná a neustále se snažím usmívat. Ten seznam otázek je nekonečný. Otázka po otázce, odpověď po odpovědi... ale ještě víc se děsím odpoledne.

Také jsem měla proč. Po vydatném obědě - který, jak jsem předpokládala, jsem potřebovala - přišlo peklo.
Dlouhé šaty, po kterých si šlapu, podpatky, které mi spíš připomínají zmenšené mrakodrapy a hlavně vyceněné zuby, jak se mě snažila Rosalia přinutit k úsměvu. Znáte ten pocit, když se musíte pořád dokola usmívat, až váš obličej připomíná grimasu? Tak jsem vypadala většinu času.
Po třech hodinách ze čtyř jsem s Rosalií ztratila trpělivost. Místo toho, abych nechala šaty tak, aby vypadaly hezky a pokusila se na ně nešlapat, jsem vzala do rukou kus látky a trhla.
Z jemných, lehkých zkušebních šatů, které mi strčila Rosalia jako zkušební, držím cár utržené látky. Zbytek šatů mi končí těsně pod koleny. Naše průvodkyně nemá slov. Se spadlou čelistí se na mě dívá, jako bych minimálně někoho zavraždila a v ruce nedržela bezcennou látku, ale minimálně zakrvácený sekáček na maso.
„Tohle se stane i šatům na rozhovor, jestli budou delší jak po kotníky," vrčím výhružně a dívá se jí přímo do očí. Ona mi pohled neopětuje a zírá na moje tělo. Myslím, že v duchu vymýšlí obřad a epitaf pro šaty, které mám právě na sobě.
„M-myslím, že jsi p-připravena..." slyším jí špitnout. Jsem ráda, že tentokrát nespouští ten svůj ječák. Tohle jsem možná trochu přepískla...
Máte pravdu, je mi to u ohonu.
„Fajn," odštěknu, otáčím se na podpatku a odkráčím. Tedy - otočila bych se, kdybych měla normální boty. Místo toho na těch proradných mrakodrapech ztrácím rovnováhu a padám dozadu. Největší nápor schytává můj zadek.
„Zatraceně, dopr*ele, já se na to vys..." spouští se šňůra nadávek a sprostot, když se snažím zvednout na nohy. Servu si botu z nohy a pozoruju ji. Zlomila jsem podpatek. Skvěle. Neudržím se a mrštím botou proti nejbližšímu oknu. Kromě jemného zachvění se nic nestane. Kolem procházející avoxka uskočí a z tácu s ovocem, který nese do jídelny, se skutálí zelené jablko k mým nohám. Poplašeně se na mě dívá. Jablko brzy následuje podpatek, tentokrát ale není cílem okno, ale samotná avoxka. Dokáže se vyhnout a šťavnatý plod tak končí na oknu, kde se rozstříkne sladká šťáva. Pár kapek dopadá na její světlou pleť.
„Ukliď to," slyším se říkat náhle klidným hlasem. Rosalia se mezitím při mém výbuchu vzteku nějakým způsobem vypařila. Nejspíš jsem si potřebovala jsem s něčím hodit, abych se uklidnila... Strhávám si druhou botu z nohy a mířím do pokoje. Potřebuju chvíli klidu...

°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°

Já vím, ta kapitola je o ničem a je krátká, já vím. Ale již brzy můžete čekat druhou část, která myslím, že vám tuhle vynahradí ^^ Co myslíte, co se stane dál mezi Clove a Catem? Ráda si přečtu vaše názory v komentářích :3 A ano, tohle bylo naposledy, co jsem upgradovala obálku. Možná.
Vote, koment i read potěší, na mém profilu najdete další povídky nejen s THG tématikou, kde můžete zanechat follow :)

Love U,
Enemia