Pochopil jsem, že ta mi jen tak neotevře, a ani jsem nepotřeboval cvaknutí zámku. Nemarnil jsem čas před jejími dveřmi prosbami ani výhružkami. Jednoduše jsem odkráčel. Na své dlani jsem stále cítil tu neznámou, opojnou energii, která mi začala kolovat v žilách po jejím dotyku. Udeřil jsem tou pěstí do zdi. Ačkoliv byl ten pocit příjemný, jen mi připomínal fakt, že se mi Clove z nějakého - alespoň pro mne - neznámého důvodu straní. Zabrněly mi prsty, ale ten pocit zůstal. Super. Teď mě bude bolet ruka.

Beze slova jsem se vrátil do salonku, ačkoliv několik dotazů, kam Clove zmizela a co mě kouslo, padlo. Na obrazovce se objevil znak Panemu a objevil se i Caesar Flickerman, kapitolan, který se díky svým známostem a profesionálnímu přístupu vyhoupl až na vrchol. Tak nějak neposlouchám okecávání a pozornost zapojuji až v okamžiku, kdy se objevuje na obrazu jednička následovaná vozy ostatních splátců. Díky duchaplnému komentáři Caesara a jeho společníka, Claudia Templesmitha, chápu, že dvanáctka na ostatních kapitolanech zanechala nezapomenutelný dojem. Jak již zmínila Enobaria dole v tréninkovém centru, my, jednička a jedenáctka jsme dobrý dojem celkem zanechali. Jenže nás z jejich paměti vymazali ti chujové od Opilce a Podřadné Nány, jmenovitě Haymitche a Effie.
Kamera při sáhodlouhém projevu prezidenta zabírá postupně všechny splátce, ale stejně zůstává citelně u vozu se splátci z dvanáctého kraje. Hraje hymna a přenos končí.

Rosalia vypíná televizi. Slovo si bere Brutus. „Zítra začíná výcvik, takže se sejdeme už v půl devátý u snídaně. Probereme nějakou strategii, najíte se a zmizíte na trénink, jasný?" přikyvuji. „O tu holku-" při tom oslovení mu skáču do řeči.
„Má jméno."
„Cože?" ptá se nechápavě Brutus.
„Clove. Má jméno," zarývám prsty do opěradla sedačky, abych se udržel relativně v klidu. Měl bych si to nechat do arény, nasměrovat to proti splátcům, ne proti svému mentorovi.
Brutus se kysele ušklíbá, naklání se dopředu a opravuje se: „O Clove nemusíš mít starost, my už jí nějak vzbudíme." Dobře, tak tohle přívětivě neznělo. Jsem už ale unavený, proto všem přeji dobrou noc a odcházím do svého pokoje. Oplachuji si tvář vodou a provádím ostatní večerní hygienu. Když zalézám do postele těsně před půl dvanáctou hodinou.

Jenže má mysl mi nedovolí usnout. Kdykoliv zavřu oči, toužebná představa vypálená pod víčky je sice krásná, ale po otevření očí na mě doléhá realita plnou silou. Touha cítit její horké tělo pod tím svým. Být tím, pod jehož doteky se bude její tělo svíjet a nedovolí jí vychladnout. Být tím, jehož jméno bude šeptat v euforii rozkoše, tím, kterého se bude ráda dotýkat. Pak ale otevřu oči a spatřím nevlídný, strohý pokoj, který je dočasně mou ložnicí.
Nechci si to představovat, nechci se k ní upnout jako štěně ke své hračce. Chci jí být oporou... dokud to alespoň jde. Nedovedu si představit, že bych Hry nevyhrál. Ale nedokážu přihlížet, jak jí oči skelnatí, kůže šedne a její tělo chladne. Ani si nedokážu pošpinit prsty
Nedokážu.
S tímhle slovem rezonujícím v hlavě usínám i přes vysněné představy, jež se mi před vnitřním zrakem odvíjí jako nějaký film.

Ráno se probouzím instinsktivně v tolik, kolik chci, tedy ve čtvrt na devět. Neučili nás jen zacházení se zbraněmi, i když to byla vždycky hlavní priorita. Bystřily se instinkty, myšlení, ale i umění se vyspat při lehkém spánku nebo schopnosti se instinktivně probudit. Proč toho nevyužít.
Když se zvedám z postele, pěstí mi projede tupá bolest. Podívám se na svou ruku, s jejíž pomocí jsem včera útočil na nevinnou zeď. Horní strana dlaně, zvlášť klouby,  mi hraje všemi barvami od fialové p4es červenou až po žlutou. Opatrně s rukou pohybuji. To bude dobré, za těch pár dní to bude v cajku. Beztak se díky tomu ,zranění' nevyhnu. Díky Tobiasovým lekcím jsem leckdy málem přišel o ruku, hlavu, nebo když se doopravdy naštval, jeho jediným cílem bylo useknout mi hlavu až u ramen. Ne vždy se mi ho podařilo vykrýt, zvlášť v mém mladším věku, takže při čtvrté návštěvě lékařky jsme si začaly tykat. Tohle žádná bolest. Sžíravější je stále ta nevědomost ohledně Clove.
Kráčím do koupelny a strkám hlavu pod tekoucí kohoutek, aby se mi trochu srovnaly myšlenky. Ze zrcadla mi pohled opětuje mokrý kluk, ne, spíš už už mladý muž, s uštvaným, zmučeným výrazem ve tváři. Projedu si vlasy rukou, až několik kapek odlétne na zem a jdu se převléci. Avoxové mi již připravili odpovídající odě, k sobě ladící tricko a kalhoty. Na rukávech je jednoduchým číslem 2 ukázáno, kdo z jakého kraje pochází. Zavazuji si jednoduché, černé boty s tkaničkami. Kašlu na vysušení svých vlasů a tak, jak jsem vcházím do jídelny.

Ou. Jdu na čas a jsou zde všichni až na naše vizážisty. Ti očividně ještě oslavují včerejší... Úspěch? Dáli se to tak vůbec nazývat. Usazuji se ke stolu a nabírám si housku, nějaké salámy a horký čaj. Úkosem se podívám po Clove. Rád bych si s ní promluvil, ale o samotě. Musím jen doufat, že se mi to ještě během dneška podaří.
Z úvah mě vytrhuje Enobariin hlas.
„Takže k věci," uvádí rozhovor a opírá si lokty o stůl, přičemž těká pohledem z jednoho na druhého.
„Trénink bude probíhat po dobu tří dní. Třetí den odpoledne je závěrečné hodnocení. Na něm budete každý předvádět svou specializaci, šerm v případě Cata a vrh nožem v případě Clove. Prohlédla jsem si vaše složky, tolik se tomu nedivte," doplňuje, když vidí naše překvapené pohledy.
„Co se týče chování, k dozorcům základy slušnosti, zastrašování ostatních splátců vřele doporučuju, ačkoliv svou specializaci úplně nepředvádějte. Držte se profíků z jedničky, s nimi jste v alianci na 99 procent, pokud neumřou, a zkoukněte případnou čtyřku, jiný kraj jen v krajním případě. Pokud se na vás zaměří člen poroty, dávejte si sakra majzla. Domluveno?" oba dva unaveně přikyvujeme jejímu očividně naučenému monologu. Bůh ví, kolikrát to už říkala. Desetkát, patnáctkrát, dvacetkrát?
Podle kruhů pod očima poznávám, že i Clove má také za sebou bezesnou noc. Ačkoliv jsem spal hlubokým spánkem, i tak jsem se nevyspal. Fyzicky jsem připraven k jakémukoliv výkonu. Psychicky to už tam růžové nebude. Můj mozek se ve spánku zaobíral až moc věcmi.
Apaticky jím svoji snídani a konečně přestávám být tak malátný. Chtělo by to kafe, ale nikde nevidím kávovar.
Až moc brzo tleská Rosalia dlaněmi a piští cosi ve smyslu, že je čas vyrazit. Bez prostestů tedy jdu společně s Clove a Rosalií až k výtahu. Vrhnu na něj zmučený pohled, ale poté se svěšenými rameny kráčím společně s ostatními do výtahu. Opět nastává sžíravý pocit, že se stěny přibližují a připravují mě a poslední kousky vzduchu, který ještě mohu nasát. Tisknu ruce v pěst, abych neměl to nutkání si začít rvát vlasy a pořádně panikařit. Jenže to nepomáhá. Probodávám pohledem Cloviny drobná zádá a zmocňuje se mě vztek, vztek nad tím, že se moje nejlepší přítelkyně ke mě ze dne na den otočila zády. Dívka, která se mi vloudila do představ, snů, ale v realitě mi jako písek protéká mezi prsty. A to mě nejspíš sráží nejvíc.

Nutkání na ni začít řvát ale vyprchává i s otevřením výtahu. Rosalia nás šťouchnutím svých pařátů postrkuje dopředu a opět vyjíždí nahoru. Podívám se na Clove a chci ji oslovit, aby se to vysvětlilo. Ona mě ale předhání, její úsečné ,jdeme' se rozlehne chodbou. Pak na mě nečeká a vychází v ústretu výcvikovému centru. Mě trvá jen pár kroků, abych jí dohnal, ale o rozhovor se nepokouším. Pevně stisknu rty. Já si jí odchytím někde jinde.
Přicházíme jako jedni z posledních. Po nás vlastně přichází jen splátci dvanáctky a vysoká žena s atletickou postavou, Atala, začíná něco vykládat. Já ji ale moc neposlouchám. Hodnotím ostatní splátce.
Jako první mě ale zajímá dvanáctý kraj. Kluk je dobře stavěný, silný, ale ne krutý. Nebude moc chytrý. Hodil by se maximálně jako nějaká pomocná síla na zabíjení. Holka šlachovitá až vychrtlá, ačkoliv nějaké zkušenosti by mít mohla. Vlastně ani moc nestojí za pozornost. Ušklíbám se a zakládám si ruce na prsou, když tu můj pocit nejspíš vycítí a opětuje mi pohled. Ústa se mi zkroutí do krutého úsměšku, ale pak pokračuji pohledem k ostatním splátcům. Dívka ze čtvrtého kraje, Sea, nevypadá moc silně a v tupé tvářičce je poznat, že moc rozumu taky nepobrala. Umí to ale s oštěpy. Jméno kluka z jejího kraje jsem ani nezaregistroval, obyčejná šedá myš.
V podstatě mě nejvíc zaujal kluk z jedenáctky, Tresh. Dvoumetrový obr tmavé pleti s nemilosrdnou tváří neschopné lži a pěstmi jako kladivy. Potenciál by měl. Teď ho jen přesvědčit, že jakmile nebude k užitku, tak ho nepodřízneme jako sele na posvícení a máme pátého, případně šestého spojence.

Při mém přemítání Atala domlouvá a my se rozcházíme ke zbraním. Clove míří k nožům, Glimmer k luku a Marvel k oštěpu. Já zamířím ke stanovišti s mečem, kde již čeká nějaký muž v černém. Popadnu zbraň, co je mi nejblíž a zkoumám ji.
Jednoduchá čepel z tvrzené oceli, záštita a jilec potažené kůží. Dokonale vyvážený. Jestli budou mít takové i v aréně, docela se těším.
To už se na mě ale řítí meč mého protivníka a já střechou kryji jeho ráno. Ozývá se třesk oceli, ale nikdo nereaguje. Nejspíš je tu nějaká zvuková bariéra. Pak se ale soustředím na souboj. Odkláním mečem jeho výpad stranou a bočním sekem vedeným silou v cíli rozseknout ho vejpůl mu narážím do boku. Jemu se ale nic nestane, nejspíš za to může ten oblek. Proběhnou ještě dva střety v můj prospěch, jeden bych ukončil reverzem a šikmým sekem shora vedeným na rozhraní ramene a krku na krční tepnu.
Jelikož začínají přicházet další zájemci, přesunuji se k figurínám, a cvičím na nich. Je to až směšné, z kolika z nich jsem udělal antické sochy bez rukou nebo hlavy nebo třeba nohy. Jsem jako umělec.
Čas, který je nám vyhrazen před obědem, trávím u tohoto stanoviště. Jde taky jen o dvě hodiny, a po obědě bude hodin na trénink víc. Ostatní splátci putují ze stanovoště, ale já zde dělám archeologické naleziště z antických soch. Možná se jakožto vítěz her zapíšu do paměti jako Cato, Umělecký sekač, heh.

Jenže je tu stále to ale. To ale, které zatím odsunuji stranou, ale jednou ho budu muset vyřešit. Jestli budu vrahem, nebo se nechám zabít od své nejlepší přítelkyně. Na chvíli ustávám v tréninku a pozoruji Clove u stánku vrhání nožů. Je uvolněná, čelo má soustředěně zkrabacené a koncentruje se. Náhle mám chuť tam nakráčet a nadechnout se její vůně, obejmout jí a políbit na čelo, tvář i ty dokonalé rty.
Jenže nemůžu.
Ozývá se oznámení o obědě a já znechuceně odhazuji meč za sebe, aniž bych se podíval, kam s třeskotem dopadl.

O několik desítek minut sedí naše čty4ka u stolu a já hledám v davu Treshe. Když ho konečně nacházím, neobtěžuji se zvednout a dojít se ho zeptat.
„Hej, Treshi!" křiknu na většího chlapce. Ten se jen s povytaženým obočím otáčí, proto pokračuji.
„Nechceš si k nám přisednout?"
Ani se nerozmýšlí, když odpovídá:
„To je v pohodě. Mám takovej dojem, že se debilita šíří vzduchem na krátkou zvdálenost a chci do arény zdravej." pak se dál věnuje svému jídlu.
Posměšně si odfrvám, otáčím se k talíři. Glimmer na mě promlouvá. „Proč jsi ho sem k nám zval?" ptá se neutrálně a koketně na mě mrká řasami. Protáčím panenky a pokračuji v jídle. Marvel to své kamarádce vysvětluje a nějak se celá ta trojice dává do řeči. Mě ale moc do hovoru moc není. Glimmer, dokonce i Marvel se mě do něj několikrát snažili zapojit, ale Clove nikdy. Snažím se s ní navázat oční kontakt, ale vyhýbá se mi pohledem. Když jí podávám sůl, nic neřekne, ačkoliv se s ostatními jinak baví naprosto v pořádku.
Zmocňuje se mě vztek nad jejím chováním. Tahle holka se nezalekla zkoušek a snažila se mi zachránit život pod sutinami, i když hrozilo, že bude opět zasypána. A teď se mi vyhýbá jako vystrašená fretka. To mě utvrzuje v přesvědčení, že se s tím musí něco udělat.

***

Nípu se v jídle, ačkoliv je vynikající a jeho chuť jen hladí chuťové buňky. Žilami mi protéká adrenalin a snažím se udržet připravené svaly k tomu, abych se zvedl v takovém okamžiku, aby Clove ani neutekla, tak aby nezůstala sedět. Nehodlal jsem o nocích přemýšlet o ní,  o její tváři, tělu i duši. Už nikdy víc.
Rosalia se už poučila ze včerejšího večera a nesnaží se mě zapojit do hovoru. Zato Clove si družně povídá se všemi u stolu, čímž mě překvapuje. Nejspíš je ochotna udělat cokoliv, než aby se na mě podívala.

Minuty se nekonečně vlečou až do chvíle, kdy si Clove osušuje koutky úst bavlněnym kapesníkem a s přáním dobré noci opouští jídelnu. Sakra, já tu holku vážně nepoznávám.
Startuji bez jakéhokoliv slova rozloučení za ní. Snažím se jít tiše, ale ona mne i tak zaslechne. Dospívám k ní ale včas právě v okamžiku, kdy se natahuje po klice od dveří. Chytnu ji za zápěstí a přitáhnu si ji k sobě. Obě její dvě ruce  si dává do dlaně a držím jí je za zády, přičmž ji přitisknu ke stěně a druhou rukou ji přinutím dívat se mi do očí.
Snaží se mi vytrhnout, ale já jsem silnější. Nepovede se jí to.

„Proč se mi vyhýbáš?"
„Nejsi tak hloupý, abys důvod neznal," zasyčí zlostně. Samozřejmě, nesnáší, když musí někoho poslouchat. Odjakživa to tak bylo. Jenže mě to naplňuje zvláštním pocitem moci. Nakloním se k ní ještě blíž a můj dech jí ovane krk a ucho: „Tak znovu, proč se mi vyhýbáš?" Tentokrát žádná odpověď. Když se od ní odtahuji, v očích jí svítí vzdor.
Náhle se k ní nakláním a líbám ji na rty.
Tou dlaní, kterou jsem jí doteď držel bradu, jí přejedu po straně krk až k boku a ještě více jí natlačím na zeď. Nadechuji se její návykové vůně. Nespolupracuje, snaží se mi vytrhnout, ale já jsem silnější. A ona moc dobře ví, že když něco pustit nechci, tak něco jen tak nepustím.  Nejspíš aby mi dokázala, že se jen tak nevzdá, mi skousne spodní ret. Jenže to mě jenom víc rozdráždí. Nemohu se jejích horkých rtů nabažit. Jsou jako droga. Rychle ze mě vysávají sílu přestat s tím. Já se ale přemáhám a svými rty sklouznu po její tváři k jejím rtům a cítím, jak se po závanu mého dechu na jejím krku zachvěje:
„Ty to přece taky chceš, Clove."
Lehce jí přejíždím rty po krku, kde jí poté líbám. Cítím, jak vyměňuje ruku z mého sevření, jelikož já se už nedokážu soustředit na to, abych jí u sebe udržel. Dokážu se soustředit pouze na to, abych neudělal něco, čeho bych později litoval.
Smiřuji se s koncem té krásné chvíle, ale ona místo toho, aby mě od sebe odtlačila, mne chytá za bradu a přitahuje si má ústa ke svým. Když znovu cítím tu opojnou chuť jejích rtů, skoro se mi podlamují kolena.
Naše polibky se prohlubují a naše jazyky spolu vedou tichou, ale vášnivou válku. Přejíždí mi rukama po hrudi, zatíná nehty do mého krku a chytá se za mé vlasy. Naprosto se mi oddává a já se nedokážu zastavit. Tep se mi prudce zvyšuje a místo krve jako bych měl v žilách tekutou elektřinu. Tam, kde se mě dotkne, jako kdyby na mém těle vypukl požár a šířil se celým mým tělem. Rukama přejíždím po jejích zádech, prsty si zaplétám do dlouhých, rozpuštěných vlasů a na chvíli odtrhávám její rty od těch mých. Oba dva se snažíme po tom výbuchu chtíče popadnout dech. Opírám si její čelo o její a topím se v těch krásných očích.
Náhle se však její pohled projasňuje a odstupuje ode mne. Zmateně jde pozadu a dívá se na mě pohledem směsice zloby a zmatku. Poté se otáčí a zvuk zámku mi dokazuje, že jsem nechal svého ptáčka v síti opět vyklouznout.

°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°

Tak. A teď mi řekněte, kdo z vás čekal, že ji znásilní.
Nikdo? No dobře.
Pfúú... frasáci, víte, jak je těžký psát tohle bez jakýkoliv zkušenosti? :DD Já se jen musím modlit, aby to nakonec pro vás vyznělo tak, jak jsem chtěla, protože tohle je vlastně moje první taková zkušenost, co takovou plopákovinu píšu. A jak tak počítám, vy mě zavrtáte do ještě něčeho horšího, co?
Tohle jsem měla před očima od první kapitoly, stejně jako tu trapnou scénku z minulé kapitoly. A upřímně - takovéhle peprnější okamžiky mám v mysli pojmenované prozatím jako Les a Stan :'D.
Pokud se divíte, jak to, e není díl po třech měsících, tak je to proto, že jsem se na konec téhle kapitoly hrozně těšila a měla jsme půlku předepsanou ještě z Rhodosu. Každopádně mě čeká tábor, takže tam nic psát nebudu, ale pak se do toho zase dám. Měla jsem cíl to dokončit o konce tohoto roku... mno, a to se mi asi nepovede. Každopádně bych hrozně chtěla poděkovat dvou lidem. Tím prvním je @zmínit uživateleWerisek98. Tvoje komentáře, psaní i tvůj přístup k psaní je mi doopravdy velkým vzorem. Když jsem začínala psát Peetovu storku a ty taky, byla jsem naštvaná. Opravdu, že mi budeš brát nápady a tak. Jenže když jsi mi v pohodě okomentovala příběhy a podpořila mě... Tak mi došlo, že bych se měla změnit spíš já. Děkuju :).
A taky @NativeFeral (už tě musím otravovat :D). Z nějakého důvodu každé slovo, co mi napíšeš, je pro mě ohromnou motivací a nevím, proč. Několikrát jsi mě nevědomky nakopla, ať tvými slovy, jednáním nebo příběhem. A i když tě nikdy neuvidím, doufám, že spolu v kontaktu zůstaneme ještě dlouho. Děkuju :)
A vy se koukněte na jejich profily, protože nic většího jim dát nemůžu (jen Native depresivní povídku.) :D
Vote a koment moc potěší, můžete dát follow na můj profil, aby vám nic neuniklo, nebo se podívat na jiná moje díla. Znovu upozorňuji na one shotku Solution! :)

I love you.
Your,
Enemia.