C&C počínaje dnešním dílem začíná být vydávána pravidelně! Taky jsem vydala jednu jednodílnou povídku. Více v dolní části informačky!

Odněkud se vynořuje Rosalia, Alex i Slim, Catova vizážistka. Za nimi líným krokem dospívají k naší skupince Brutus s Enobarií. Ta na nás otráveným tónem okamžitě promlouvá:
„Vy, jednička a jedenáctka jste zanechali vcelku dobrý dojem. Jenže na ně," trhá hlavou k vozu dvanáctého kraje, „jste prostě neměli."
Otáčím oči ke dvanáctce. Jejich kostýmy jsem ještě neviděla. Odmítla jsem se otočit už jen z principu, že bych mohla spatřit Cata. Nepřítomně odevzdávám svou korunu a hodnotím oba dva splátce

Ačkoliv ten kluk, asi Peeta Mellark nebo tak nějak, vypadá silně, nebude to těžký soupeř. Jeho bezelstná tvář, ještě neposkvrněná bolestí a strastmi, odhaluje, že velké zkušenosti nemá. Jeho tvář prozrazuje, že by nikdy nebyl schopen nikomu vrazit nůž do zad nikomu, prozrazuje naivitu a mládí. Jistě, svaly má, ale co mozek? Síla není všechno. O tom se brzy sám přesvědčí.
Větší starosti mi dělala ta holka, Katniss Everdeen. Vysoká a slabá, ale s očima dravce. Její pohyby prozrazovali obezřetnost, tváře ošlehané větrem a očividná chladnost ji prozrazovaly. Nebyla bojovník. Byla lovec a stopař. Toho člověk pozná.
Mrkla jsem na Cata. I ten nenávistně pozoroval dvanáctku, hlavně tu holku. V břiše se mi zrodil nepříjemný pocit, ale neprohlížel si ji tak, jak si obvykle muž prohlíží ženu. On hledal jen nedostatky. Byl jako zvíře, které pozoruje kořist a hledá její slabiny. Hodnotí.
Proč vlastně tak ujišťuju, sakra?!

Opilec Haymitch Abernathy opětuje Catovi jeho upřený pohled, zasekává se uprostřed věty a něco tlumeněji pronáší ke Katniss a Peetovi. Všichni se dávají co pohybu k výtahu a Rosalia je napodobuje. Jako ovečky se za ní vydáme jako za pastýřem.

Těsně před výtahem, když už má Rosalia připravené prsty s dlouhými, pěstěnými nehty na knoflíky, Cato promlouvá. V jeho hlase slyším zoufalství, zlost a prosbu v jednom. Kdo ten hlas neslyšel, neví, co to za hlas je. Zvlástní kombinace, obzvlášť u Cata.
„Nemáte tu něco jako výtah?" vrčí a škemrá. Roaslia se na něj dívá pohledem alá WTF? a pár vteřin ho upřeně pozoruje, jako kdyby se snažila zjistit, jestli žertuje, nebo jestli mluví seriózně. Vzhledem k tomu, že se Cato nesměje, i jí dochází, že to vtip nebude. Blahosklonně se pousměje a promlouvá hlasem povýšeného školáka:
„Ale Cato, schody byly zbourány již před dvaceti lety. Kdopak by v dnešní době chodil po schodech..." otáčí se po nás jako kdyby čekala přitakání. Když se ho dočká jen od Slim a Alexe, zase se nechápavě podívá po nás.
Naše skupinka musela vypadat docela komicky.
„To tady nemáte... já nevím, teleport?!" vrčí Cato a probodává jí pohledem. Vidím na něm, že by jí nejraději skočil po krku, ale je již smířený se svým osudem. Poznám to z jeho svěšených ramen a povoleného obličeje.

„Vědci na posledním modelu ještě dolaďují spotřebu energie, takže ještě n..." hlas jí vyznívá do ztracena, když jí všichni až na vizážisty probodnou pohledem „to myslíš vážně", dokonce i naši mentoři. Moje drobné sympatie, které jsem k nim cítila, zase o něco vzrostly. Trochu nechápavě si nás měří, jako kdyby si naše slova nedokázala přeložit.
Milá Rosalio, tomu se říká angličtina. Nikoli idiotština, jako ten tvůj jazyk, kterému my ostatní nějakým vskutku podivným zázrakem rozumíme.
Tuhle komedii roztíná až  příjezd výtahu. Zdá se mi to, nebo jel úmyslně pomalu? Možná se teď lidi z ochranky baví na náš účet, sedí někde v kutlochu, koukají na záznam z kamer, žerou popkorn, aby přibrali další kila a hladí si prsty svůj mustage.

Do výtahu nastupujeme tentokrát všichni, jelikož jednička si řeší nějaké své, soukromé záležitosti. Těsnáme se ve výtahu a někdo tiskne knoflík s číslem ,dva', takže se výtah dává do pohybu.
Sice jsem se zařekla, že s ním kontakt nebudu vyhledávat, ale nedokážu se na něj alespoň úkosem nepodívat. To moje odhodlání ho odstřihnout od sebe jako dítěti pupeční šňůru snižuje na minimum. Vidím pot, jež se mu perlí na čele, vystouplé žíly na svalnatých rukou a zaťaté čelisti. I kdybych o Catově fóbii nevěděla, i tak mi dochází, že existuje tisíc míst, na kterých by byl raději.
A ty to máš stejně... Raději by jsi chtěla být s ním... Někde...Jen vy dva... snaží se mi nějaký hlas v mé hlavě namluvit.
Ne, tak to není.
Ale je.
Ne, není!

Asi bych byla schopná hádat se sama se sebou delší dobu, ale otvírají se dveře výtahu. Cato se jako první vypotácí z výtahu a roztřeseně natahuje vzduch do svých plic. Tentokrát do něj nikdo neryje a nic neříká. Popravdě - nejsem si naprosto jistá, jak by reagoval a ostatní jsou na tom nejspíš stejně.
„Zlatíčka, běžte ze sebe smýt ty barvy, až bude jídlo, někoho za vámi pošlu," zacukruje Rosalia a já skrytě otáčím oči v sloup. Pak ale opět nalézám cestu do svého pokoje.

Sundavám si těžký kostým, který se zařinčením dopadá na zem. Nahá dospívám ke sprše a náhodně volím jeden z programů. Nastavuji tvář hlavně sprchy a nechávám po sobě stékat kapičky horké vody. Barvy celé palety  odtékají do odtoku a já se s každou vteřinou cítím víc a víc jako já.
Ačkoliv ještě neslyším zaklepání, je mi jasné, že doba určená ke sprše už dávno pominula. Stejně mi ale trvá asi tři minuty, než ze sprchy vylezu. Avoxové mi nové oblečení ještě nepřipravili. Nejspíš mají moc práce s tím kostýmem. Kašlu na automatický sušák i fén. Vlasy si suším ručníkem, když stále neoblečená kráčím ke skříni.

Moment.
Periferním viděním zaznamenávám, že je něco jinak. A není to jen tím, že zmizel kostým. Otáčím pohled ke dveřím a vidím rudého Cata, jak ze mě klopí oči a zabodává pohled do země. Já panikařím a snažím se ručníkem zakrýt svá tajná místa.
„Od Rosalie ti mám vzkázat, že se začíná podávat večeře."
Cítím, jak rudnu, ale přesto přikývnu. „Dobře," i přes mou snahu udržet si neutrální hlas se mi třese. Cato přikyvuje, na vteřinu ke mě stáčí pohled a pak odchází. Zaklapávají se za ním tiše dveře a já docházím ke skříni. Místo toho, abych ale našla vhodné oblečení, zády sjíždím po hladkém dřevě a zavírám oči. Tváře mi stále plápolají od studu.

Nejde ani tak o to, že mě viděl nahou, ačkoliv to je hlavním zdrojem mého studu. V předškolním věku jsme plavky doopravdy neřešili, a tak, když jsme se koupali u nich na zahradě v provizorním bazénu, neběhali jsme tam v beranici a zimním kabátu. Jenže které pětileté dítě hledá sexuální podtext v nahotě.
V Catových očích jsem viděla už spoustu věcí. Smích při našich toulkách noční vesnicí. Strach při každé návštěvě uzavřeného prostoru. Vztek, když mi líčil jeho střety s Tobiasem. Dokonce i bolest, když si v osmi letech zabodl střep do chodidla a museli jsme najít lékaře. Ale ještě nikdy se v nich neodrážela touha, plamen chtíče a žádostivost. Touha, kterou každý muž v jeho věku musí pocítit.
Proč to musí tak ztěžovat.

Schop se, radím sama sobě a volím náhodné oblečení. Házím na sebe tmavý overal a bosa kráčím po ztichlé chodbě. Z jídelny slyším cinkot nádobí a sklenic. A jéje. Tohle se Rosalii nebude líbit.
Kupodivu na mne ale nekřičí, pokyne mi k jedinému volnému místu vedle Cata. No tak, vesmíre. To jsem tak špatný člověk?!
Usazuji se však bez připomínek vedle Cata a pouštím se do jídla. Ačkoliv je jídlo velice dobré a chutné, má mysl se stále zaobírá tím, co se v mém pokoji stalo. Ostatní společensky konverzují, ale Cato stejně jako já mlčí a jí bezhlasně. Mohla bych jíst písek s prachem a zapít to vodou z kaluže, v mém rozpoložení by to vyšlo nastejno. Rosalia se nás pokouší zapojit do hovoru, ale bůhví, o čem konverzují, proto, když vím, že někdo mluví konkrétně na mě, pouze mručím na souhlas. Snad jsem se neupsala k ničemu zásadnímu.

„Podali byste mi prosím někdo salát?" ozývá se v polovině hlavního jídla - křehké kuře s pikantní omáčkou a salátem - Enobaria. Oči mi padnou na velkou skleněnou mísu plnou salátu kousek od mne. Natahuji se pro něj, abych ho své mentorce podala, ale místo toho, aby má dlaň dopadla na chladivé sklo nádoby, cítím pod prsty teplou dlaň. Cítím zvláštní energii jako ve výtahu a ihned je mi jasné, kdo se po salátu taky sápe.
Vzhlížím a opětuji Catovi jeho upřený pohled, jakoby plný vzdoru. To byla chyba. Začínám se v jeho očích topit, jako se muška topí v louži. Jenže já neumírám. Jeho pohled ve mě probouzí dravost, zvyšuje se mi tep a cítím své prudce bušící srdce až v krku. Jeho dlaň pod tou mojí tuhne, jako kdyby se něčemu bránil. Zatíná čelistk, ale stále čeká, že uhnu pohledem. To se ale krutě mýlí.
„Haló, já čekám na ten salát..." vytrhuje nás Enobaria z... Ani nevím, jak to popsat, prostě nás Enobaria vytrhuje z toho něčeho. Pouštím jeho ruku, ale ta letargie se tím vrací. Cato podává Enobarii salát a všichni pokračují v jídle. Snažím se na Cata dál nedívat, ačkoliv cítím na straně jeho spalující pohled. Podívat se na něj by znamenalo slabotu. Tu si budoucí vítěz nemůže dovolit. Nepodívám se na něj.
Soustředím svou pozornost na jídlo, poté i na dezert - jahodové indiánky se šlehačkou. Takový jsem dostala ke svým patnáctým narozeninám. Nevím, jak dlouho na něj mamka s taťkou šetřili. Budou na mě pyšní, až vyhraji Hry.

Po jídle se všichni chystají podívat na sestřih průvodu, ale jen já rychle zamumlám rozloučení a vystartuju rychlým krokem z místnosti. Slyším Rosaliiny popuzené poznámky, ale i spěšné kroky. Tolikrát jsem slyšela jeho neohrabané kroky, že se ani nemusím otáčet. Zaklapávám za sebou dveře a tentokrát nezapomínám zamknout. Pro jeden večer toho mám v hlavě až dost. Opírám si čelo o dveře a ulevuji si:
„Do haj*lu s tím vším."
Aniž bych věděla, že Cato na druhé straně udělal to samé...

°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°

Přiznejte se, kdo se těšil? :3 Doufám, že všichni. Tahle kapitolka je psana za Rhodoského vzduchu, jelikož tam kromě aerobiku, zumby a moře nebylo moc co k dělání. Druhou kapitolu už mám rozepsanou. Každopádně C&C začnu vydávat každých 14 dní. Možná to je dlouho, ale... Lepší, než nic. Někdy povídka vyjde dříve, někdy déle, a na profilu budete mít vždycky orientační datum.
Také jsem vydala jednou one shotku, s tématem The Maze Runner neboli Labyrintem. Je ale tak trochu plná spoilerů ze třetího dílu, takže nevým, kolik z vás si ji přečte. Já u psaní trošku trpěla :DD.
Vote i koment potěší, můžete zanecht i follow na mém profilu, aby vám nic neuniklo, nebo si přečíst mé další přiběhy :)

Your,
Enemia.