Ano, já vím, už dlouho jsem nevydala povídku THG, ale mám pro to dva důvody, proč tomu tak je. První - writterblock jako blázen, druhý - vlastní projekt. Všechno to bude vysvětlené níže. Také bych vám chtěla poděkovat za 2 K přečtení. Za čtyři kapitoly je to úžasné!

Všichni společně jdeme k výtahu. Přejíždím očima naši skupinku - nás, Rosalii, Bruta, Enobarii i Glimmer s Marvelem. Uvažuji, jak se nás sedm vejde do výtahus omezenou kapacitou lidí. Kapitol dokáže leccos, ale myslím, že do stádia nafukovacích výtahů se ještě nedostali. I když... Je to Kapitol. Možné je leccos.
Rosalia nespokojeně špulí rty namalované růžovou rtěnkou, která jen bije do očí a promlouvá i s nespokojeným mlasknutím:
„Všichni se do výtahu nevejdeme... No, co naděláme. Zlatíčka, počkáme tady, ano?" Díkybohu, že mluví ke Glimmer a k Marvelovi, a ne k nám. Velice rád se od ní na chvíli zdekuju. Navíc - říct mi zlatíčko? To by byla sebevražda. Udělal bych si z její lebky sklenici.

Mezití dospíváme k výtahu, jeden z našich mentorů tiskne tlačítko a výtah se objevuje za několik dalších vteřin. Neslyšně mu zajíždějí dveře do strany a všichni čtyři jako na povel kráčíme dovnitř. Ocitám se v protilehlén rohu, než Clove a pomalu se mě zmocňuje panika. Jenže tentokrát se s mými prsty żádné jiné, teplé neproplétají. Snažím se zachytit Cloviny oči orámované dlouhými řasami, ale nemám laserový pohled a neprohlédnu tedy Brutovými rozložitými rameny. Tisknu lopatky k tvrdému sklu výtahu a uvažuji, jestli bych ho byl schopen rozbít pěstí. Ten návrh zavrhuji. Nemusím ho ani říct nahlas, abych věděl, že to by udělal jen ten největší idiot, co kdy kráčel po naší matičce zemi.

Snažím se nesoustředit na to, jak se mi strop začíná přibližovat, jak se stěny začínají tlačit k sobě a ubírají mi celý vzduch kolem a pak i zbytek vzduchu v mých plicích. Clove... Clove, prosím... Škemrám v duchu a snažím se jí myšlenkou přimět k tomu, aby se mě dotkla, promluvila, udělala cokoliv, co by odpoutalo pozornosst o skla tvořící výtah. Nic ale nepřichází. Jsem v tom sám.

Konečně. Konečně přichází vysvobození v podobě otevření dveří, zacinknutí výtahu a já se potácím ven z výtahu. Těžko popadám dech, ale je mi lépe. Do plic nasávám čerstvý vzduch a nevšímám si udivených pohledů všude kolem sebe od mých spolucestující.
„Uhm, Caro? Seš OK?" ptá se mě Enobaria a sklání se ke mě. Ani jsem si nevšiml, že jsem v předklonu, dlaněmi se opírám o kolena a čumím do země.
„Jsem... Cato." Nic jiného ze sebe nedostanu - což víc než dobře svědčí o tom, že OK, jak řekla Enobaria, nejsem. K mému údivu to ale nikdo nijak dál nerozebírá, nikdo se neušklíbá. To znamená jednu z těchto dvou věcí - buď mě chápou (což za moc pravděpodobné nepovažuji) nebo jsem si u nich konečně získal trochu respektu, i když naprosto nechápu čím.

To mě nutí se oklepat - obrazně, samozřejmě - a zvednout se. Odhazuji si vlasy z očí a všechny přejíždím pohledem. Nikdo nic, všichni se na mě jen dívají, všechny páry očí mi pohled oplácí. Až na jedny. Ty Cloviny nenacházím.
Clove pozoruje špičky svých bot, aniž by třeba jen zamrkala. A i když vím, že ona ví, že se s ní snažím navázat oční kontakt, ona ty oči prostě nezvedne.

Olizuji si rty a nadechuji se k tomu, abych něco řekl, když tu se náhle otvírají dveře a Marvel s Glimmer v pohodě vycházejí z výtahu. Málem bych na druhou půlku profíků zapomněl. Ti dva si spolu o něčem povídají a nás ostatní v podstatě neberou na vědomí. Nejspíš si mě a Clove všímají, až když do mě Marvel strká ramenem. Vím, že to není schválně, ale v té chvíli nedokážu racionálně uvažovat.
„Hej," vrčím podrážděně, chytám ho za rameno a obracím ho k sobě čelem, „co takhle se omluvit?!" Marvel na mě divně kouká a pak trhá rameny. „U Boha, uklidni se, nebylo to schválně." Nevím proč, ale jeho arogantní tón mě neuklidňuji. Oběma rukama mu vrážím do hrudi, až se potácí vzad. Jen tak tak drží rovnováhu na vychrtlých nožičkách.
„CATO!" á, miss Jekotu se hlásí do služby. „T-tohle je naprosto nepřípu-pustné!" Rosalie dokonce i koktá rozhořčením nad mým chováním. Všicni mentoři se pouze ušklíbají. Clove stále čučí do země. Oba dva z jedničky na mě překvapeně civí. Já jen trhám rameny.
„Vrazil do mě."
„Ale to snad není důvod, abys ho praštil."
Opět lhostejně krčím rameny.

Rosalia rezignovaně vzdychne a podívá se na své diamantové hodinky. Z výrazu, jaký na její tváři vznikne byste usoudili, že jí někdo nečekaně umřel - je šokovaná a zdrcená zároveň.
„Panebože, vždyť tam přijdeme pozdě! Šup, šup!" pohání nás jako tažné psy do jedné z uliček a mi rychlou chůzí zamíříme do její ústrety a následně dveří.

O půl hodiny později

Chytám toho nagelovaného mladíka pod krkem a tisknu ho ke zdi. „Vousy mi nerostou. Není třeba mi nic vytrhávat," všechna slova druhé věty detailně vyslovuji, aby je Nigerius naprosto pochopil. Ten se zrudlou tváří přikyvuje, pokládám ho na zem a přejíždím pohledem Serafinu a Lottie.
„Je to jasný i vám?!" obě dvě přikyvují na souhlas. „Fajn. Můžeme pokračovat."
Následuje koupání ve zvláštních roztocích, mytí mých vlasů, potírání vodičkami, ale díky Bohu žádně vytrhávání chloupků. I když šlo jen o vousy - které v mé tváři nenašly zalíbení - tak se podle Nigeria museli strhnout voskem, aby mi v aréně zase nenarostli.
Na to mu kašlu.

Při procedurách obhlížím své zkulturníky.
Nigerius, obtloustlý muž s dlouhou bradkou nabarvenou na zeleno a vlasy vytočenými do jedné velké spirály. Serafina, vyzývavá, asi 40tiletá žena s rudými nehty, šaty těsně pod zadek a boty na jehlách. Vlasy černé jako dehet má v drdolu. Zajímalo by mě, jestli si je tím dehtem doopravdy polévá.
Lottie, drobná květinka s bíle namalovanou tváří, fialovými šaty a v fialových vlasech drobné fialky, z nich vypadá celkem nejnormálněji. Tedy - nejnormálněji na Kapitolské poměry.

„Už je připravený. Zavoláme Slim."
Kdo je Slim zjišťuji hned po tom, co se za mým přípravným týmem zaklapavají dveře. Hned se opět otvírají a já ji jen přejedu pohledem nahoru a dolu. Blond vlasy sepnuté do drdolu, jež jí zvýrazňuje výstřih. Ten zase obepíná... Mno, řekněme, že je Slim až nadprůměrně obdařená. Černé linky zvýrazňující oči, úzké kotletky... Ne, koktejlky!, černé barvy a boty na jehlách.
Co jsem vlastně čekal?

„Zdravím tě, Cato, ráda tě poznávám," žádná podaná ruka, nic. Kapitolu očividně základní slušnost nic neříká. Já také mlčím. Slim mě obchází, jedním prstem se dotkne mého ramene. Mě to ale nechává chladným.
„Už dlouho jsme tu tak pěkného splátce neměli," téměř se její rty dotýkají měho ucha. Cítím její studené prsty, jak lemují mé svaly na zádech a pod lemem košile začnou putovat směrem nahoru, tentokrát ale pod košilí.
Trhám sebou, otáčím se k ní čelem a propaluji Slim pohledem. Ta ale nereaguje a přistupuje ke mě čelem. Objede mi prstem hrany tváře a skončí v mé hrdelní jamce. „Chlapeček si chce hrát," zavrní a ještě víc se vyprsí.
Moje ruka vystřelí jako šíp a pevným stiskem jí drtí zápěstí.
„Ten váš chlapeček," dávám na slovo ssrkastický důkaz, „to chce mít co nejdříve za sebou."

Podla Slimina šokovaného pohledu tipuji, že se jí to ještě nikdy nestalo. Tiskne rty k sobě a pokračuje dosti chladně. „Již pro tebe mám s Alexandrijcovicem vybraný kostým. Bude totožný, jako ten Clovin..." Slim pokračuje v řeči, ale já jí dál neposlouchám. Jestli ten zku*vysyn Alexnevímco zkoušel na Clove to samé, co Slim na mě... Co když se jí to líbilo? Bůhví, co tam oni dělají, zatímco tady Slim kváká o... O čem vlastně?
„Je vyroben z kvalitního zlata a platiny, snad na vás nebude moc těžký," dobrý, větší část monologu jsem díky bohu propásl. Jen přikyvuji jako poslušnej beránek.
„Vzhledem k tomu, že máte zpoždění, rovnou vás do toho navlékneme." Slim jen luská prsty a objevuje se tady Serafina, Lottie i Nigerius, všichni s lehce vystrašenými výrazy.
„Ale no tak, on si na drsňáka jen hraje, viď?" štípe mě do tváře, ale já jí ruku srážím s chladným výrazem.
Slim opět tiskne rty k sobě a zanechává mě s mým týmem osamotě. Ten začíná dělat svou práci. Tvář se mi pod jejich prsty mění v matný bronz a mé kontury nabývají na uhraničivosti. Oči vynikají, tělo jen vzkvétá. Na úvod perfektní. Snad se to kapitolanům bude líbit.
Zhruba po dvou hodinách usilovné práce se mohu podívat do zrcadla. Vypadám doopravdy jako bronz. Společně s kostýmem vypadá ta kombinace úžasně. Vypadám jako kamenný bůh.
„Musíme vyrazit!" tleskne rukama Slim. Kde se tady ksakru vzala? Před vteřinou tady nebyla!

Není čas na to to vyřešit. Kráčíc za Slim se dostávám do matně podvědomých chodeb, ale detaily si nevybavuji. Možná sen, nebo ilize? Nevím. Na delší rozjímání není čas, jelikož dospíváme k cíli trasy - v pořadí druhý vůz tažený dvěma huculy zlatavé barvy.
Slim opět začíná něco kvákat, nejspíš o nějaké kravině typu Proč je havran jako psací stůl?, ale já mám oči jen pro přicházející Clove. Pleť se jí matně leskne, šaty zvýrazňují její ladné a už ženské křivky a na hlavě má posazenou nějakou chujovinu. Já jí tam mám vlastně taky. Ale až teď si všímám, že z Clove vyrostla mladá a krásná žena.
„Sakra, Clove, pospěš, za chvíli to začíná!" Slim má pro jednou doopravdy pravdu. Skutečně začala hrát ceremoniální hudba. Clove natahuje a zrychluje kroky, naskakuje nq vůz, který se v zápětí rozjíždí. Otočím hlavu na Clove, abych jí nějak dodal odvahu, ale ona toporně zírá dopředu.
Co se to s ní děje?
Není čas na přemítání, jelikož konečně vyjíždíme z budovy ven, na cestu před prezidentský palác. Začínám s okouzlujícím úsměvem mávat dqvu a oni skutečně mávají druhému vozu nazpátek, ale jen do chvíle, kdy se brána neuzavře. Všichni kapitolani natahují krk jeden přes druhého, aby viděli něco až na konci naší kolony. Otočil bych se, ale místo toho se kousnu a dál mávám davu. Podívám se na to až na televizním přenosu.

Odumíránmi ruka od mávání, ale to už pomalu dospíváme před palác prezidenta Snowa. Pomalu naše dvojspřeží parkují, dokud nezaparkuje i poslední. Pak prezident vystupuje a začíná hovořit. Já ho neposlouchá, spíše očkem pozoruji kočár dvanáctého kraje, který ten poprask způsobil. Oba dva splátci hoří, plápolají jako oheň v našem rodinném krbu. Prohlížím si je detailněji. Ten kluk nebude hrozba. Ape ta holka vypadá jako lovec. Na tu si bude třeba dávat pozor.
Vozy se rozjíždí a mně dochází, že už je konec projevu. Zajíždíme do podlaží tréninkového centra, kde budeme až do zahájení samotných her.

Seskakuju z vozu a Flove společně se mnou. Lehce se dotýkám její paže. Trhá se bou, jakko bych jí dal políček
„Hej, jsi v cajku?" můj hlas je konejšivý, jemný, ale ona reaguje, jako kdybych na ni řval.
„Jo," odsekává.
Clove, Clove, Clove... Proč mi lžeš?

°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°

Ano, ano, žiju! Upozorňuji, že dnes se tu docela rozkecám. Takže, proč nevydávám Peetův příběh? Protože mě u něj postihl wb jako kráva. Tady byl ten wb menší, ale psát se prostě nedalo. Navíc se soutředím na svůj vlastní projelt - knihu Volba. Napište mi do komentářů, zdali chcete, abych ji už začala vydávat.
Tahle kapitolka je docela kecací, takže jsem se snažila ji ozvláštnit jeho přemýšlením a rvačkou s Nigeriem - vůbec nevím, jak mě to jméno napadlo. Dost přemýšlím nad tím, jak skloubit danou příběhovou linii a svou :3, protože potřebuju, aby Cato a Clove něco stihly před začátkem her. Co by to mohlo být mi napište do komentů! :) Pokud se část líbila, dejte vote, koment nebo follow! :)

Your,
Enemia :*