Hned na začátku si doporučuji pustit píseň Zoufalá a troufalá od kapely Y?. Odkaz jak v komentáři, tak stačí kliknout na Externí odkaz a dostanete se na jejich Bandzone.

Nezapomínám za sebou zamknout dveře a snad už jako tradičně po každém setkání s ním se usazuji na podlaze. Tváře mi hoří, snad studem, snad nedostatkem dechu, když slyším jeho kroky odcházet od mých dveří. Prsty si přejíždím po lehce nateklých rtech od líbání.
Líbala jsem se s Catem.
Líbala jsem se se svým nejlepším přítelem už od dětství.
A mě se to líbilo.
Snažím se opět popadnout dech, o něž mě jeho blízká tělesná přítomnost připravila. Krví mi protéká neznámá energie a já se celá chvěju jako osikový list ve vánku. Jsem rozechvělá ještě dobrou chvíli po tom, co se snažím přimět nohy, aby zvedly moje tělo a dopravily mě alespoň k posteli. Bezúčelně. Jako kdyby moje schopnost pohybu odešla společně s ním.
Vybavuji si jeho silně ruce, co mě držely v objetí, jeho tělo sálajícím horké jako to mé a i jeho rty. Každá droga je při porovnání s jeho rty jen slabý odvar, ať už se jedná o tu nejlepší extázi nebo největší adrenalinovou tabletku, co existuje.
Podvědomě zvedám koutky v drobném úsměvu. Tohle by se mi nezdálo ani v těch snech, jež jsou zakódované hluboko v mém nitru. Ne tedy, že by se mi o Catovi zdálo, ale... vždyť vy víte, jak to myslím.
Vyfukuji vzduch z plic a místo na své pocity se snažím soustředit a idylu venku. Na svítící Kapitol se postupně snáší soumrak. V této době odhaduji, že bych měla společně se svými rodiči černou hodinku, striktně dodržovanou už několik let. Kdysi to byla černá hodinka, v době zimy jde pouze o slabou půlhodinu, protože všichni stejně hledí, aby co nejdříve zalezli do péřového povlečení a mohli za praskotu krbu usnout pěkně v teple.

V hlavě slyším mamky povědomý hlas a zavírám oči. Poprvé si připouštím něco jako slabost. Ani ve vlaku, ani na voze, nikdy jsem si nepřipadala slabá od té chvíle, kdy se moje podrážka odlepila od prašné země a dveře se za mnou zavřely. Představuji si v duchu její tvář, její drobný, trochu posmutnělý úsměv, šedivějící vlasy vypadávající z drdolu. Chci do její konejšivé vůně, obejmout jí a slyšet šeptat do ucha, že všechno bude v pořádku, jako když jsem byla mladší.

Místo toho slyším v hlavě povědomou melodii, zpívanou svým nevlastním strýcem, adoptovaným bratrem mého otce. V druhém kraji bylo jen pár kytar, ale Benjen patřil mezi oné šťastné majitele.
Už padá soumrak,
moje oči jsou slepý,
cosi uvnitř mě trápí a drtí,
řekl jsi: něco mi chybí mezi námi.

Stará balada našeho kraje o nešťastné lásce a připoutání, touze a vášni. Matka mi ji často před psaní zpívala, když jsem nemohla usnout. Kdesi v koutku hlavy mi musel uvíznout text, melodie i frázování. V té době jsem měla ráda cokoliv co hrálo, ať to bylo praskající rádio, nebo kytara u táboráku. Tehdy jsem ještě nechápala, co se v textu skrývá. Teď už to chápu. A zároveň nerozumím, co se mi na té písni líbilo.

Pak se otevřou dveře cítím, že přichází,
a nemá meze,
k zemi mě sráží a já už vím,
že dnes večer...

Jako zhypnotizovaná náhle vstávám pod nenadálým náporem síly a kráčím k oknu. Několika dlouhými kroky překonávám vzdálenost mezi mnou a sklem a skoro fascinovaně na něj pokládám dlaň. Sklo je chladné a tvrdé, stejné jako bylo do nedávna moje srdce. Ti lidé tam venku nemají ani ponětí o skutečném životě tam venku. Žijí ve světě plném umělotiny a klamu. Ale jsou šťatní nic je netrápí.
Nevím, co by se mi líbilo víc.

Budu zoufalá a troufalá,
ale už nechci slyšet víc,
nechám noc, ať mi setře slzy z líc.

Nedokážu už vydržet zticha a napůl šeptem, napůl zpěvem zazpívá opakování refrénu:
„Budu zoufalá a troufalá,
ale už nechci slyšet víc,
nechám noc, ať mi setře slzy z líc."

Nevím proč, ale z nějakého důvodu se mi do očí začínají tlačit slzy. Pevně stisknu víčka k sobě, abych tu proradnou slanou vodu zastavila, ale jako kdyby byli kyselinou, která se mi prožere skrz víčka a zanechá v nich díru. Zatínám ruku v pěst a prudce udeřím do skla, jako kdybych ho chtěla roztříštit na malé, drobné kousíčky. Jenže až na malé, dobré zachvění žádnou odezvu nedostanu. Kapitol není tak bláhový, aby sem dal obyčejné sklo.

Říkáš, že všechno je moje vina,
ale já jsem přece úplně jiná,
Než jsi kdy mohl pochopit.

Přestávám vydávat jakýkoliv zvuk. Jsem přesvědčena, že kdybych otevřela ústa a měla z nich vydat nějaký zvuk, místo toho bych se dala do pláče. Do velice hlasitého, prudkého a nekontrolovatelného pláče.

Né, fakt, ty nevíš,
nevíš jak se cejtim,
jsem, jaká jsem, a co chceš dělat s tim,
že všechny pravidla porušim...

Nemám daleko do toho, abych se neschoulila na zem, neobjala si kolena pažemi a přestala vnímat. Utekla do světa za hranicemi možností kde nejsou žádné Hladové hry, žádná otravná Rosalia, žádní další krvelační splátci. Jen já a on, nikdo jiný, na místě, kde neběží čas a zvýšení hlasu se trestá smrtí.

A budu zoufalá a troufalá,
ale už nechci slyšet víc,
nechám noc, ať mi setře slzy z líc.

Ne, nenechám. Já je zadržím. Budu silná.

Která byla ta jiná a jaká bude ta další...
Ne, jen já musím být ta jediná.

... to nech si pro svý příští já...
Žádné příští já nebude. Buď se ho nedožije on, a nebo já. Jak smutné.

... láska prý nezabíjí, jenom tě sakra bolí...
To můžu jenom potvrdit.

... když něco uvnitř umírá.
Přesně tak. Protože to divé zvíře, které mě chce rozervat vedví, zanedlouho zemře a zanechá mě prázdnou, smutnou, vyschlou na troud. Nevím, který stav se mi zamlouvá víc - jestli ten, při které umírám, nebo jsem již mrtvá.

Budu zoufalá a troufalá,
ale už nechci slyšet víc,
nechám noc, ať mi setře slzy z líc.

A Budu zoufalá a troufalá,
ale už nechci slyšet víc,
nechám noc, ať mi setře slzy z líc...

Padám na vzdálenou postel ještě v oblečení a bořím tvář do sametového polštáře. Nevím, jak se mi to daří, ale zatímco mi imaginární hlas dozpěvuje poslední vokály písně, já zázrakem usínám.

***

„Vstávat, vstávat, je nový den a vás čeká další úžasný den!" prozpěvuje Rosalia za dveřmi, když na ně otravně klepe těmi svými děsně dlouhými, vyumělkovanými nehty. Uvažuji, co si oblékla dnes. Oblek ve tvaru kukuřice? Vyšla ven v plavkách? Nebo se vrací šílená diskotéková éra a aby nebyla out, musí jít s dobou?
Její starosti bych chtěla mít.

Mžourám skrz řasy ke dveřím. Celou noc jsem se převalovala a pořádě jsem se nevyspala. Skvěle. Dnes je další den tréninku. Prosím, jen to ne. Já ńechci Já se chci jen válet v posteli, jíst to skvělé jídlo a myslet na cokoliv jiného, než na Cata, Hladové hry... nebo na to, že bych sakra měla vstát.

Moje nohy se dotýkají teplých parket. Jistě jsou uměle vyhřívané nějakým zabudovaným topením. Další luxus. U nás doma bych ucukla, jako kdybych se spálila a přemlouvala se ještě pár minut, že doopravdy vstát musím. Docela mi to chybí. I tady by se mi nějaká výmluva hodila.

Provádím svou ranní hygienu déle, než obvykle, dokonce i oblečení vybírám déle, než by bylo nutné. Z každého mého pohybu je jasné, že se s ním prostě nechci, ale opravdu nechci setkat.
Jenže když už Rosalia klepe na dveře podruhé a místo zpěvavého pištění zní poměrně podrážděný a podstatně hlubší hlas, nezbývá mi nic jiného, než vylézt ze svého teplého hnízda k snídani. Nerada to přiznávám, ale opravdu mám větší hlad, než bych chtěla.

Když přicházím do jídelny, cítím na sobě Catův upřený pohled. Cítím ho i, když si sedám a i když se natahuji po výborné malinové zavařenině a roztírám si ji na jeden z křupavých, zatočených rohlíků. Nezvedej pohled, Clove. Dívej se do svého talíře.
Podívám se na něj.
Opětuji pohled těch jeho tmavých očí. Vlasy má ještě mokré, nejspíš si pročišťoval hlavu tím, že si ji strčil pod vodovodní kohoutek. I doma to tak dělal. Nejspíš se ho to nepustilo.
Pak se otevřou dveře cítím, že přichází.
No tak Clove, Soustřeď se. Obracím pohled zase ke svému talíři a mžourám na marmeládu, jako kdyby uměla mluvit nebo tak něco.
a nemá meze,
„Co se s váma stalo? Ulítli vám včely?"
k zemi mě sráží a já už vím,
Nejsem schopna odpovědi, tak se jen věnuji svému jídlu, dokud nejsem sytá a Rosalia nás opět vyprovází k výtahu.

Ten den nemám náladu opět zkoušet svoji už tak skvělou dovednost s noži. Jdu od stanoviště ke stanovišti. Střílím z luku. Uím se pod dohledem staršího muže rozdělávat oheň. Rozpoznávám jedlé, nejedlé i jedovaté rostliny. Házím oštěpem. A celou tu dobu na sobě cítím Catův upřený pohled. Nespouští ze mě své oči a mě stojí dost přemáhání, abych u pohled neopětovala. Protože se mu chci podívat do očí, obejmout ho, cítit chuť jeho slaných rtů na těch mých. Ale nemůžu. Je už dost to, že jsem nedokázala požádat o oddělený výcvik. Tak alespoň tohle musím dokázat.

Sleduje mě během jídla.
Sleduje mě, když odcházím do svého pokoje při večeři.
A sleduje mě i celý další den.
Sedím a čekám, až mě vyvolají. Lokty jsem opřená o kolena a zírám na spáry dláždit, jež tvoří podlahu. Do spánku se mi stále zarývá jeho pohled. Je jako otravný hmyz, po kterém se nemohu ohnat, jinak by štípl. Jenže příjemně. Moc příjemně. Až moc...
Konečně na mě přichází řada. Bez jediného pohledu na ostatní splátce nakráčím do místnosti a dveře se za mnou neslyšně zavírají.
Moje oči si přivykají tmě a já rozeznávám Tvůrce sedící na vyvýšeném pódiu. Jako supi, co jen čekají na potravu. A tou potravou jsem já.
Nedávám na sobě nic znát. Podle rad, jež mi Enobaria dala včera večer po večeři jdu se vztyčenou hlavou až k nim.
„ Mají rádi zdravé sebevědomí. Nedávej na sobě nic najevo, představ se i svůj kraj. Pak už jen bez jakéhokoliv vyzvání začni dělat, co umíš. Co máš dělat ti už neporadím. Je jen na tobě, co umíš."
Skoro jako bych ji vedle sebe slyšela.
„Clove, druhý kraj."

Sakra, neřekla jsem příjmení. No nic, to už je jedno. Musím pokračovat. Nic jiného mi nezbývá.
S neutrální tváří jdu svižným krokem k vrhacím nožům. Jejich studené, chladné rukojeti a pečlivá vyváženost mě nějakým zvláštním způsobem uklidňují a já už v uších neslyším zběsilý tlukot svého srdce. Díky bohu.
Ještě by mě vyvedlo z rovnováhy.
Beru si vestičku a házím si jí obratným pohybem za sebe. Pak už jen kráčím v hodné vzdálenosti před terče, zavřu oči a hodím.
Jednám naprosto přirozeně, nůž jako by byl pokračováním mého těla. Slyším jen zasvištění a dutý náraz, jak se čepel zabodla hluboko do dřevěné figuríny. Ten zvuk mě naplňuje adrenalinem a vzpomínkou na rodný kraj, tréninkové místnosti, pach potu a levné kůže.
Dělám to, co umím nejlíp.
Pokračuji naprosto automaticky, propíchávám srdce imaginárních nepřátel bez jediného zaváhání. Vzpomínka na celerové oči Mii mi čaruje úsměv na tváři. Matka, otec. Pochybní ,přátelé' v druhém kraji. Pro tyhle všechny musím vyhrát.
Jen ne pro něj.
Náhle jako bych se zasekla, jako když z dobře promazaného stroje vyprchá veškerý olej a kolečka o sebe začnou dřít tak, jak správně nemají.
Chci vrhnout ten poslední nůž na poslední figurínu, na posledního neviditelného, neexistujícího bojovníka, který mě ohrožuje. Jenže to největší, co mě právě teď ohrožuje, jsou vztahy. Vztahy a mé srdce, které se dožaduje pozornosti, na kterou má po letech dřiny a odříkání také nárok.
Tak takhle to vypadá, když mozek a srdce svádí bitvu.
Kdo má vyhrát?
k zemi mě sráží,

Až slova té proklaté písničky mě donutí nůž vrhnout. Rychle oddechuji a pozoruji čepel, jež drnčí v dřevu. Měla jsem ten zvuk spojený jen s příjemnými vzpomínkami - s přátelskou debatou s Miou, nenávistnými pohledy ostatních, jež mě naplňovali pýchou. Až doteď.
„Výborně, Clove. Můžete jít."
Nepodívám se na ně, nedokážu se na ně podívat. Co když uvidím pohrdání, odmítnutí, a co víc - zklamání? Zklamání nad schopnostmi profesionální splátkyně z druhého kraje? I přes veškerou rozpolcenost, co uvnitř sebe cítím, chci uspět, dokud mám možnost ovlivnit, jak to bude. Tam venku v aréně mi bude veškerý výcvik k ničemu, jestli se Tvůrci jednoduše rozhodnou mě odstranit.
Prostě... nic. Žádná Clove Bez Příjmení z druhého kraje jako by nikdy neexistovala.

Neodcházím těmi samými dveřmi, kterými jsme přišla. Jdu dlouhou chodbou, jež ústí v aulu s prokletým výtahem. Nastupuji do něj a roztřesenými prsty tisknu tlačítko s bílým číslem 2. Pohlédnu na protilehlý roh. Tam se krčil Cato pokaždé, ve snaze se přesvědčit, že mu nic nehrozí. Vím to. Nevím jak, ale vím to.

Neobtěžuji se ostatní ani pozdravit, když vcházím do našeho bytu. Zavírám se uvnitř pokoje a cvaknutí zámku dává ostatním najevo, že nechci být rušena.
Alespoň ne těmi pěti lidmi, co tam sedí.
Tím posledním ano.
Budu zoufalá a troufalá,
ale už nechci slyšet víc,
nechám noc, ať mi setře slzy z líc...

°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°

Možná čekáte nějaké marné výmluvy, proč tak dlouho nevyšla další část... a oni žádné nejsou. Je to prosté - mě tak hrozně chyběl papír, vůně knihy i ty písmenka, že jsem si prostě musela dát pauzu a doplnit si rest v knížkách - to znamená šest jich přečíst a dát se do čtení Hry o Trůny (:33). Nyní se chystám na čtení WTPD povídek, co jsem nečetla. (Četla jsem Runner Chronicles a TFiMI.)
Jak jsem předpovídala, po shlédnutí Labyrintu: Spáleniště (předpremiéra. Okamžitě do kina naklusejte, protože to bylo tak moc epické... :333) jsem dostala chuť něco na tenhle fandom napsat. Ale nevím, jestli o to máte zájem i vy, co čtete tohle. Kdo z vás by to taky četl, napište do komentářů :)
A co kapitola? S frontmankou kapely Y? se znám, stejně jako s ostatními jejími členy Caymanem, Mahdisem a Domčou z tábora v Boněticích. Dal by se říct, že jsme navázali přátelský vztah, a mám povolení jejich písničku tady použít :)
A co říkáte na zvrat, mno? :33
Koment! :)
Pokud se kapitola líbila, můžete zanechat vote, okomentovat komentář a pokud nechcete přijít o jiné příběhy, můžete dát i follow :)

Your,
Enemia.