Omlouvám se, že to dost dlouho trvalo, ale po nocích i dnech jsem byla naprosto vynervená, začal mi blbnout notebook - nikdo mě nepřesvědčí, že Windows 8 za něco stojí - a přemýšlela jsem co s tím... Btw. Děkuji za 700 přečtení za tři kapitoly! Nikdy bych to nečekala!

S tichým lupnutím se otvírají dveře a já stojím před davem běsnících kapitolané se složenými dlaněmi za zády. Vychutnávám si jejich obdivný řev i nespokojené hlasy jedinců, jejichž majitele mírotvorci v uniformách usměrňují do přístupných mezí. Každý se chce dotknout splátce a možného vítěze, tedy mně.

Nějaký mírotvorce z vlaku trhá hlavou směrem k davu a hlavu s helmou má otočenou směrem ke mně. Nevím, jestli se dívá na mne nebo jen mým směrem, nevidím skrz černé sklo,  které ho chrání. Každopádně to ale tuším. Seskakuji tedy schody, aniž bych se obtěžoval slézat je po jednom, zapružím v kolenou a nasazuji svůj sebevědomý úšklebek, se kterým mávám davu okolo. Otáčím se na všechny strany a nastavuji svou tvář na odiv kapitolanům. Mírotvorci zjevně popouští uzdu fanouškům, jelikož se ulička, v níž Clove a já kráčíme, zužuje natolik, že se nás nejblíže stojící mohou dotknout. Vrhám letmý pohled za sebe na Clove, která se líbá na tvář s jakýmsi kapitolanem. Při tom pohledu ve mně kypí žluč, kterou si nedokážu nijak vysvětlit. Tisknu k sobě čelisti a s nuceným úsměvem pokračuji v mávání davu. Rád bych ten pocit analyzoval, jenže mne žádné vysvětlení nenapadá.

Beztak na to není čas, alespoň ne ihned. Když dojdeme k velké, obdélníkové budově, zavírají se za námi dveře a já konečně povoluji křečovitý úsměv, škleb či jak jsem se to vlastně tvářil. Clove vedle mě si procvičuje svaly v obličeji, nejspíš se snaží je snaží uvolnit od ztuhnutí. Nevšímá si mě a já se na ní dívám déle, než by bylo společensky přijatelné. Nemohu si pomoct. Hluboké oči, roztomilý nos, smyslné rty a to tělo... Cato! něco uvnitř mě okřikuje, já se vytrhávám ze strnulosti. Rozhlížím se kolem sebe. Odněkud se objevuje Rosalia a vede nás k výtahové šachtě, které jsme si předtím pro svoje prohlížení Clove naprosto ignoroval. Svými dlouhými nehty Rosalia stikne knoflík na přivolání výtahu, který se objevuje během vteřiny. Páni... Kapitolská technika je mírně řečeno úžasná. Přistupují k nám i Brutus s Enobarií, vstupují s námi do výtahu a všech nás pět se tísní v poměrně malém prostoru.

Mě se začíná dělat špatně. Nikdy jsem neměl rád malé prostory, zdálo se mi, že ubývá vzduchu, že se dusím a stěny kolem se na mne tlačí, až mě rozmáznou jako bota odporného švába... Pevně zavírám víčka a tisknu je k sobě, abych potlačil rostoucí paniku. Na čele mi vyráží ledový pot a začínám mít doopravdy strach.

Vtom cítím chladnou a zároveň hřejivou dlaň, která mi rozplétá bezděčně sevřené dlaně a proplétá si se mnou prsty. S námahou oči rozevírám slepená víčka a já hledím do očí Clove. Do krásných, tmavých očích lemovaných dlouhými řasami. Povzbudivě se na mě usměje a stiskne mi ruku. Já jí stisk opětuji. Ona ví, jaký na mně mají uzavřené prostory vliv, stejně jako já vím o jejích fóbiích. Vím o ní všechno, stejně jako ona ví všechno o mně. Všechno. Všechno...

To slovo mi ještě chvíli rezonuje v hlavě i po tom, co od sebe po otevření dveří uskakujeme nakolik nám to výtah dovolí a kráčíme dlouhou chodbou, která - jak tuším - vede k našemu pokoji nebo bytu, kde strávíme ten týden, nebo pár dní do samotného začátku her a samotné zábávy.
„Cato, tvůj pokoj je touto chodbou vlevo. Clove, zlatíčko, tvůj je napravo. Podíváte se tam ale později. Mám takový dojem, že s vámi vaši mentoři chtějí hovořit," zacukruje znenadání Rosalia vedle mého ucha. Ten zvuk je tak pištivý, že se divím, že mi z toho nepraskl ušní bubínek. Sleduji Clovinu reakci. Vypadá, že se přemáhá, aby jí nevrazila stejně, jako já. Zatímco já odolávám pokušení jí jednu natáhnout, Clove už jde do obývacího pokoja lazeného do oranžovo-červené barvy.

Naši mentoři se již stihli usadit. Enobaria si pohrává s vybroušenou skleničkou ve svých prstech a Brutus si nás beze slova přeměřuje. Já s Clove se rozpačitě posadíme proti nim na sedací soupravu. Zatmco si Clove prohlíží interiér, já si zakládám ruce na prsou a opětuji Brutovi jeho chladný pohled. Jeho to po pár vteřinách nejspíš omrzí, protože promlouvá:
„Takže. Zahajovací ceremoniál je až zítra, jelikož jiné kraje jsou od Kapitolu více vzdálené, než ten náš a dorazí přibližně zítra," řekne na úvod Brutus. „Takže zatímco ti lůzři budou domlouvat strategii už ve vlaku, my musíme tady," doplní Enobaria kysele. Brutus se předklání a opírá se lokty o kolena. Začínám mít dojem, že tenhle... výstup říkali už tisíckrát.
„Většina mentorů se svých splátců ptá, jestli spolu nechtějí být cvičeni nebo chtějí být cvičeni rozděleně, ale tady je jasné že chcete být cvičeni odděleně. -" snaží se pokračovat Brutus, ale Clove mu náhle skáče do řeči. Zvědavě se k ní otáčím. Zajímalo by mě, co má na srdci.
„Co když jsme my ale výjimka," zeptá se jich s chladnýma očima, krásnýma chladnýma očima... Cato! okřikuji se v duchu a raději otáčím na Bruta, který se na ni pár vteřin nechápavě dívá, ale potom tak trochu bezradně otevírá a zase zavírá pusu. Nejspíš neví, co má říct. Nebude jeden z nejchytřejších... bleskne mi hlavou.

Za Bruta pohotově odpověděla Enobaria. Pokusila se na nás usmát, spíš to ale působilo jako výhružné vycenění jejích výhružných tesáků.
„To je samozřejmě možné, i když vzácné. Přeci jen - vítěz je jen jeden. Jestli se budete bratříčkovat..." těká pohledem mezi mnou a Clove. Větu nechává vyznít do ztracena a prstem si přejede po krku naznačujíc smrt. Následně zvrátí hlavu dozadu.

„To je nám jedno," odpovídám jí pevně a dívám se jí přímo do očí. „Chceme být na výcviku spolu." Enobaria se na mě vteřinu či dvě dívá, možná, aby zjistila, jestli to myslím vážně. Poté odpovídá:
„Tak tedy dobrá, budeme vás trénovat spolu," říká s nevolí Enobaria a opírá se ozády o opěradlo křesla. Brutus konečně nachází řeč a pokračuje:
„Každoročně je uskutečňována aliance splátců z prvního a druhého kraje, občas přibereme někoho ze čtyřky. O tom se s vámi nebudeme dohadovat," nemyslím si, že tu poslední větu říká všecm splátcům. To jen pro nás. Protože my jsme rebelové. „Vzhledem ke krátkému zpoždění jejich vlaku vás bohužel nemůžeme ihned představit. Můžeme ale jejich příjezd očekávat do několika hodin. Já už vám nemám co říct..." podívá se tázavě na Enobariu. Ta beze slova zavrtí hlavou. Brutus se tedy otáčí k nám. „Běžte si do svého pokoje odpočinout. Někoho pro vás pošleme, až jednička dorazí," jedním mávnutím mozolnaté ruky nás propouští. Já s Clove se zvedám skoro ve stejný okamžik. Aniž bych se podíval na Bruta, Enobarii nebo Rosalii odcházím společně s Clove do míst, kde se chodba rozděluje. Ona ale nejde do svého ramene chodby, ale následuje mě až ke dveřím. Zvědavost mi nedá, opírám se o rám bokem, zakládá si ruce na prso a otáčím se na Clove. Chci něco ironického poznamenat, ale jako kdyby mi došel dech. Cato! proč-se-pořád-musím-okřikovat?! Aha, už vím. Byl bych na ní schopen jen zírat.
„Asi se ptáš, co ti chci. Nic. Jen si chci promluvit s jediným normáním člověkem, který mi zůstal," promluví, zvedne ruce a uvolní si svoje vlasy, které jí spadnou jako rám kolem obličeje. Musím se vzpamatoval, abych jí byl schopen dát nějakou normální odpověď.
„Nedivím se ti. Nejraději bych Rosalii utrhl palici, vydlabal bych si ji jako dýni a dal si jí na noční stolek jako lampu," cedím skrz zaťaté zuby. Clove se zasměje příjemným, zvonivým smíchem, který jako kdyby mě pohladil po duši.

Zastrkuje si vlasy za ucho a dlouhou chvíli se na sebe díváme. Vstřebáváme se očima, každý centimetr naší kůže je skenován očima toho druhého. Potom se ale jakoby vzpamatuje a nervózně přešlápne na místě.
„Půjdu už do svého pokoje," zašeptá potichu a pousměje se, „bůh ví, co by z toho Rosalia vyvozovala." S těmi slovy se otáčí a já pozoruji její štíhlou postavu, jak mizí ve svém pokoji, aniž by mi věnovala jediný další pohled.

Obracím se, prudce otvírám dveře a tiše je za sebou zavírám, abych nevzbudil nežádoucí pozornost. Nechci mluvit se žádnou z těch kapitolských zrůd ani s Enobarií či Brutem. Ne, chci cítit Clovin parfém, chci zaplést prsty do jejích vlasů a chci ji obejmout, schovat ve svém náručí a ochránit ji před všemi příkořími světa.

Nevšímám si kapitolského šarmu, krásy a dokonalé, i když prosté výzdoby pokoje. Volným krokem kráčím k oknům tvořících jednu stranu pokoje. Pokládám své čelo na chladné sklo a hlavou mi probíhá jen jediná myšlenka:
Co se to se mnou děje?

°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°
Tak jsem pro vás konečně dopsala další kapitolu! :) Tenhle díl je opět trochu kratší a spíš kecací, snažím se ale do každé kapitoly dát to, abych z toho měla dojem uceleného celku. Jinak mi dost chodili zprávy typu: „Kdy bude další kapitola," ale moje W8 stávkovala - jsou to systémy na nic, alespoň podle mně a na tabletu jsem prostě neměla náladu. A ještě jedna věc - děkuju, děkuju za skoro 750 přečtení, za tři kapitoly bych to rozhodně nečekala! Jste úžasní!

Hope you like it,
your Enemia :*