Může se stát, že budu psát poměrně cyničtěji a sarkastičtěji. Dopředu se za to omlouvám, i když mám dojem, že u tohoto příběhu to tolik vadit nebude...

S rukou na zádech nás Rosalia provází budovou soudu do té doby, dokud se za námi nezaklapávají masivní dveře. Ukazuje nám směr, kterým má jít Cato a kterým já. Otáčím tím směrem hlavu a všímám si dveří z tmavého dřeva. Bez jediného otočení či pohledu na Cata kráčím po mramorové podlaze. Mé boty s hlasitým klapotem dopadají na kámen a špičkami prstů se dotýkám chladného povrchu. Pořád tomu nemohu uvěřit. Já jsem byla vybrána ze spousty dívek v našem kraji. Uznávám, že letos byla konkurence dost silná. Z těch cácor jsem ale byla nejlepší já. Museli k tomu rozhodnutí dospět i rozhodčí.

Dospívám ke dveřím, beru za kliku a přejdu do honosné místnosti. Kolik lidí a splátců se dotýkalo té kliky a kolik z nich je ještě naživu? Hlavou mi probíhá tato poměrně depresivní myšlenka. Zvláštní. Poté tomu ale nevěnuji žádnou pozornost. Tu upoutává místnost. Zdi jsou zahlceny gobelíny a tapisériemi, už tak neslyšné kroky tlumí tlustý koberec a já se musím proplétat mezi početnými malými křesílky. Usazuji se do jednoho jako královna a prsty hladím sametový povrch.

Nečekám rodiče. Rozloučili jsme se už včera při večeři. Oba mě vískali ve vlasech a opakovali, jak moc jsou na mě hrdí. Možná nejsem citlivka, ale své rodiče bezmezně miluji. Jsou moje rodina, má krev, dali mi život. Vím ale, že nepřijdou. Náš starosta s tím ani nepočítá. Tohle je rozloučení pro kamarády.

S mohutným vrzáním se vchodové dveře otvírají a dovnitř jako velká voda vpadá jediná kamarádka, kterou jsem svým chováním neodradila, Chloe. Vypadá stejně jako vždycky - vlnité, dlouhé, plavé vlasy se jí kolem obličeje vlní jako lví hříva, oříškové oči jí jiskří vzrušením a plné rty má roztažené do úsměvu.
„Takžes to zvládla," říká, než mě objímá a já jí objetí oplácím. Je jí patnáct, stejně jako mě. Nikdy jí to ale ze zbraní moc nešlo. Narozdíl ode mně.
„Clove, ty to dokážeš," říká, když se jemně vymaňuji z jejího objetí. Nebere si to nijak osobně. Ví, že na sladké nejsem. Věnuji ji arogantní úšklebek:
„Samozřejmě! Díváš se na budoucího vítěze her!" Zkoumavě mě pozoruje a stiskne mi dlaněmi obě ramena. „A co Cato?"

Cato. Můj nejlepší přítel, který mě vždycky podržel, když jsem to potřebovala. Ani Chloe mě nezná tak dobře jako Cato. Nezná mé touhy, sny ani strachy. Ty jsem svěřila pouze jemu.

Nedaří se mi tedy znít suverénně, ale nevýrazně a prázdně, když jí odpovídám: „Má smůlu."

Mírotvorci se objevují příliš brzy, chytají Chloe za paži a odvádí jí pryč. Stačím jen zahlédnout její zdvižený palec s bezchybnými nehty, než se mezi námi zabouchávají dveře.

Padám do sedačky jako bezvládná panna. Cato Ferburg, můj nejbližší přítel od raných let. Doopravdy mu chci vrazit kudlu do zad, vykašlat se na něj a sama vyhrát hry? Tisknu si prsty ke spánkům a na chvíli zavírám oči, abych se vzpamatovala. Stejně nemám na výběr. Jde se mnou do her, ať se mi to líbí nebo ne. Nic s tím nenadělám.

Nečekávám, že za mnou přijde ještě někdo další. Mia? Ne, o tom pochybuji. Bylo by to zvláštní, aby se lektor loučil se svým svěřencem. Měli jsme navázat čistě... studenstký a učitelský vztah. Když přemýšlím o dalších lidech, nikdo mně nenapadá. Tváře v mé hlavě se mi slévají dohromady a tvoří jeden velký chaos, z něhož ani jedna nevybočuje z řady.

Nikoho jiného neočekávám a nikdo jiný také nepřichází. Všechny jsem odradila svým lhostejným, arogantním a škodolibým chováním. Nikdy jsem se nepotřebovala přetvařovat, přátelství jsem si necenila u nikoho jiného než u Cata a později u Chloe. Nemám v plánu se přetvařovat ani ve hrách. Nikdy se nepřetvařuji.

Netuším, jestli čas už uplynul, nebo se Rosalia všimla, že ke mně zrovna neproudí davy fanoušků a kamarádů, každopádně otvírá na špehýrku dveře a svými děsnými nehty na mě mává, abych šla za ní. S neochotou se zvedám a elegantní chůzí jí následuji. Snažím se nevydávat žádný zvuk. Jenže zvuk Rosaliných podpatků mi drásá nervy, ale jen zatínám zuby a mlčím. Na konci chodby už čeká Cato s rukama založenýma na prsou a netrpělivě klepe špičkou svých bot do dlažby. Jde o měkký, uklidňující zvuk a já ztrácím chuť vypíchnout té náně oči a udělat si z nich náušnice.
„Tak abychom vyrazili, ne?" zatrylkuje Rosalia zpěvavě, položí nám dlaně mezi lopatky a vyjde. My chtě nechtě musíme jít s ní. Při jednom kroku se moje a Catova paže na okamžik dotkne a mnou projede zachvění. Co to bylo? Nemám vůbec čas to analyzovat, jelikož Rosalia otvírá jakési postraní dveře a my vycházíme ven.

Vede nás zvláštními uličkami, do kterých jsem ještě nikdy nevstoupila a nejspíš už nikdy nevstoupím. Je poznat, že se zde vyzná a ví, co dělá, jelikož za pár minut vycházíme u boční strany jediné vlakové stanice v druhém kraji. Na střeše, u vlaku i kolem nás se hemží kameramani a snímají naše tváře. Nasazuji pečlivě nacvičený lhostejný výraz a bok po boku s Catem vcházím do vlaku.

Jestli místnost v soudní budově mého domova byla luxusní, neznám pojmenování, kterým bych byla schopná popsat tento prostor. Všude překrásný desing z drahých kamenů, červenohnědé stoly jsou vyleštěny do oslnivého lesku a tolik jídla jsem neviděla ani při svátcích. Tedy, ne že bych někdy trpěla hladem, ale i tak je toho hodně. Otáčím se na Cata a poznávám na něm, že z toho má stejný dojem jako já.
„Tohle všechno je vám k dispozici," promlouvá za námi Rosalia a blahoskloně se na nás dívá, „Cato, tvoje kupé je hned za jídelním vozem a Clove, ty ho máš hned vedle Cata. Teď si běžte odpočinout. Se svými mentory se uvidíte na obědě. Někoho pošlu, aby vám to sdělil." Oblažuje nás zářivým úsměvem. Napadá mě, jestli není proti zákonu mít tak vybělené zuby, až vám to poškozuje zrak. Mezitím se rozcházím, věnuji mizícímu Catovi jediný pohled a pak pokračuji dál, ke svému vozu. Je luxusní, je zde ložnice, koupelna i můj vlastní šatník. Nevím proč, ale okamžitě se otáčím a jdu do sprchy. Zouvám si boty a začínám vnímat chlad, který prostupuje celým mým tělem. Nechávám šaty spadnout na zem a nevšímám si studeného vzduchu, který mě náhle obklopuje. Otvírám prosklené dveře sprchového koutu a pouštím vodu. Nenavoluji na panelu žádný program, nechci se nechat opařit, vylít na sebe půlitr voňavek ani ze sebe nechat strhat několik vrstev kůže. Ne, chci se uvolnit a pročistit si hlavu. To se mi ve vodě vždycky podaří.

Nemohu si pomoct a musím myslet na Cata. Do hlavy se mi pořád vrací to zvláštní brnění, které mnou projelo, když jsem se dotkla Catovi paže. Na to, jak jsem měla chuť se ho dotknout znovu, znovu a znovu. Nedokážu to pojmenovat. Nikdy jsem ten pocit necítila a přitom jsme se sami sebe navzájem dotkli už několikrát. V přátelství se občas prostě omylem dotknete, není to nic zvláštního.

Ale tohle..

Obracím tvář k hlavici sprchy a nechávám si zavřenýma očima sklouzávat po obličeji vodu, která potom stéká po celém mém těle až do odtoku. Dýchám mělce a jsem naprosto uvolněná. Teplá voda dělá divy.

Ozývá se klepání na dveře a já vím, že nastal čas oběda. Neochotně tedy otáčím kohoutkem, oklepávám si vlasy a vstupuji na rohožku. Suším si své tělo fialovým froté ručníkem, který ladí s okolními zdmi. Místo toho, abych si vysušila vlasy jednoduchým stisknutím krabičky na zdi si je nechávám mokré, vybírám si černou halenku a kalhoty a vracím se zpátky do jídelního vozu.

Přicházím jako poslední, všichni se již rozesadili kolem velkého,  kulatého stolu. Rosalia na mě nespokojeně mlaská a tváří se krajně rozladěně. Nejspíš není zvyklá na to, že všichni neskáčí podle toho, jak píská. Bez jakéhokoliv slova omluvy přejedu všechny pohledem a elegantní chůzí si sedám na poslední volnou židli vedle Cata. Srovnávám si kalhoty a tázavě se dívám na Rosalii.

Odkašlává si a ukazuje na mladou ženu a muže sedících po jejím boku. „Myslím, že se znáte, ale pro jistotu vás představím," vysvětluje a ukazuje prsty na ženu vedle sebe, „takže tohle je Enobaria a Brutus."

Enobaria na nás kývá a Brutus se pousměje. Naše mentorka je podle všeho vysoká, svalnatá a hrdá. Tmavé vlasy má stažené do praktického uzlu. S naprostou samozřejmostí se opírá o stůl. V očích jí svítí nebezpečí. Brutus je oproti ní velký, robustní se širokými rameny. Plavé vlasy má nagelované nahoru a oči, tmavé a téměř černé společně s ostře řezanými rysy mu dodávají vzezření dravce. „Těší nás," promlouvá Enobarie hlubším hlasem, než bych čekala. Při těch slovech vidím její slavné, naostřené a pozlacené zuby. Jde o ty samé zuby, které rozdrásaly jedné splátkyni při finálním souboji hrdlo. Vždycky jsem ji obdivovala, její houževnatost, sílu a hrdost. Chtěla jsem a stále chci být jako ona. V jiném případě lepší než ona. Ten scénář by pro mě byl rozhodně přijatelnější.

Nemohu své myšlenky vyslovit nahlas, jelikož nám přinášejí oběd - hustou, dýňovou polévku, pomerančovou omáčku s oříšky a těsnovinami a jako zákusek nadýchaný malinový krém s čokoládou a šlehačkou. Jíme v tichosti, ozýva se jen tiché cinkání stříbrných příborů o talíře či mísy. Po vyčerpávajícím obědě si Rosalia pečlivě otírá kooutky úst vyšívaným ubrouskem a těká pohledem ze mě na Cata. Poté promlouvá : „Běžte si obléci něco slušného na sebe. Za chvíli budeme v Kapitolu, tak ať se vás tam neleknou." Povytahuje na mne obočí, jako kdyby chtěla zdůraznit, že bych si na svůjl outfit měla dávat pozor hlavně já. Jsem v pokušení na ní vypláznout jazyk, nakonec se ale ovládám a zvedám se ze židle prudčeji, než jsem původně zamýšlela. Židle odlétává asi mert dozadu a já nez jediného slova jdu do svého kupé.

Lehám si na postel a pozoruji ubíhající krajinu. Po pár minutách odpočinku vjíždíme do tunelu a příjemné sluneční světlo mizí. Alespoň si mezitím vybírám nové šaty - jasně zelenou blůzku a fialové kalhoty. V tom se snad kapitolanům zalíbím. Potom nemám jinou možnost, než použít tu sušičku, která mi rozfoukává a suší vlasy. Než se naději, vjíždíme do Kapitolu. Sleduji z okna ty oslnivé budovy a vyráží mi to dech. Potom jdu k východu. Vlak zpomaluje, já zavírám oči a dodávám si odvahu. Otvíse přede mnou dveře a já jsem připravena na svět tam venku.

°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°

Tributes, další kapitola. Omlouvám se, je dost dobře možné, že začnu psát pesimičtěji a cyničtěji, obzvlášť v nejbližší době. Máme... Řekněme smutek v rodině a to poslední, na co jsem měla náladu, bylo psaní. Každopádně tady je další kapitola, doufám, že se zlepšuji. Jinak vám děkuju za vote, komenty a ready u obou mích příběhů, když jsem viděla 5,3 readů u Jiného úhlu, reagovala jsem jako Martin při 1.000 odběratelých... :D No nic, vote, follow i koment potěší!

Hope you like it,
your Enemia :*.