Nakonec jsme se rozhodla, že budu střídat Catův a Clovin pohled s tím, že nebudu psát danou kapitolu dvakrát ze stejného pohledu, ale budu to střídat. Nebo mám psát každou ze dvou pohledů? ↓ Komentáře!

        Probouzím se časně ráno - velmi časně ráno. Dívám se z okna na oblohu, která mění svou barvu z černa do tmavě modra a psotupně bledne, jak se slunce blíží k době, kdy vyjde na svou nebeskou báň. Měl bych nejspíš usnout, ale už to nedokážu, vím, že to nedokážu. Mohu jenom čekat na úsvit a pak do deseti hodin, kdy začne Sklizeň. Bezmocně svírám ruce v pěst. Nač jsem sakra myslel, když jsem byl na Bodování? Každý druhý sek šel mimo Tobiase. Cítím, jak ve mě kypí žluč. Svírám proto svou peřinu, dokud se neuklidním. Klid, Cato, klid. Nech si to až do arény. Do arény? Dostanu se tam někdy? Vyhraju někdy hry? Nevím. Netuším, jestli jsem to dokázal. Patřím mezi favority a sám sebe bych označil za nejlepšího v tréninkové místnosti 2, ale nevím, jestli to tak vidí i ostatní. Ale ať. Oni ještě poznají, že jsem nejlepší. Tobias to moc dobře ví, že na mě nikdo z těch nul v místnostech nemá, i když to nedává najevo. Jen si na mě vylévá vztek, že sám hry nezvládl. Celé tělo mi obepíná zadostiučinění. Moc dobře si pamatuji na jeho Bodování. Tenkrát mi bylo čtrnáct a jen jsem přihlížel. Dostal šest bodu. Šest bodů z deseti! Takový výkon jsem měl jako začátečník.

Z vedlejšího pokoje se ozývá hrabání, rozespalé hlasy a pomalé kroky. To se už probouzejí moji rodiče. Brzy budu muset jít a vstávat i já. Je potřeba se postarat o domácnost, než se vydám na Sklizeň. Bude nejvyšší čas s tím začít. Odkopávám ze sebe peřinu a pokládá chodila na ledovou podlahu. Topíme vždycky jenom večer. Navíc se náš kraj v takové oblasti, že netrpíme nijak krutými zimami, přesto není příjemné vylézt z vyhřáté postele do studeného rána.
Oblékám se, čistím si zuby a uhlazuji si husté, plavé vlasy, jaké mám po matce. Bedlivě hledím do zrcadla na tvář obyčejného, šestnáctiletého kluka před sebou. Jasné, uhraničivé oči, ostře řezané rysy, ostrý nos. Přesně tahle tvář bude dnes v deset hodin stát na náměstí hlavního města druhého kraje a doufat, že ji vyberou.
„Cato?" ozývá se jasný, melodický hlas mé matky z dolního patra. Vždycky zní tak krásně a čistě, jako kdyby se měla rozezpívat. Dnes je podarvený nervozitou. Nebo je to panika?
„Hm?" mručím dostatečně nahlas, aby to slyšela, ale nechci na ní plýtvat slovy zbytečně. Od svých čtrnácti let, co se moji rodiče začali hodně hádat, jsem se uzavřel do sebe a ani jednoho jsem k sobě nepouštěl. Místo toho jsem víc času věnoval tréninku a trávení čas s Clove.
Clove. Clove, která má účast ve Hrách jistou. Chci skutečně být jejím soupeřem? Nedokázala by mě neporazit a já si její smrt nepřeji.
„Pojď rychle dolů. Máš návštěvu," jo, rozhodně jde o nervozitu a paniku. Nevidím žádný důvod, proč by měla být nervózní a nijak nechci spěchat. Jenže to by mohlo vést k další roztržce a to u doopravdy nestojím. Oplachuji si tedy rychle obličej ledovou vodou, otírám si ji z tváře a neslyšným krokem scházím dřevěné schody.
Na posledním schodě slyším zasvištění. Zní to jako nůž, který jsem často slýchal v tréninkových místnostech a instintky mi radí se sehnout. Ještě nikdy mě nezklamaly, proto je poslouchám i teď. Vnímám vibrování a otáčím se na stěnu za mou. V pouhé dřevné stěně je zapíchnutý masivní, těžký nůž. Nevidím ani jeho nabroušeou čepel, protože se celá zabořila do dřeva.
„No dobře. Poslední zkoušku jsi splnil." No jistě. Kdo jiný by po mě háze noži v našem domě. Otráveně se otáčím a pár vteřin bezeslova Tobiase pozoruji.
„Vážně? Jen tak po mě házíš noži?" ptám se ho s vážnou tváří, „A mimochodem, jakou zkoušku?" dodávám zmateně. Tobias si jen odfrkává a zkoumá čepel druhého nože, který měl bezpochyby připravený hodit ještě jednou. Ušklíbá se. Nejspíš mu dělá dobře, že ví něco, co já ne. A taky moc dobře ví, že já to nesnáším. Asi proto to tak protahuje.
Tobias lhostejně krčí rameny. „Kdyby ses nevyhnul a skočilo ti to v hlavě, tak bys šel do arény asi těžko." Překvapeně povytahuji obočí. Zezačátku mi ta jeho věta nedává moc smysl. Já a jít do arény? Já a jít do arény? Dochází mi to až po pár vteřinách. Já jdu do arény!
Škodolibě se ušklíbám. Sice hodně pochybuji, že je standartní procedura hodit po vybraném splátci nožem, ale nijak se do něj nenavážím.Znám ho natolik dobře, abych věděl, že by po mě snejvětší pravděpodobností hodil i ten druhý nůž. Naopak, neryji do Tobiase, opřu se o stěnu a pár vteřin ho pozoruji. Potom promlouvám: „Jsi v pohodě, Tobiasi? Nevadí ti to?" nasazuji ustaraný a sametový hlas, ale potom se dávám do zlého smíchu. „Tak vidíš. Kams to dotáhl ty a kam já." Vytrhuji nůž ze stěny a házím mu ho. K mé neliosti ho chytá a neřízne se. „Uč se, Tobiasi, uč se."

Se zadostiučinění pozoruji jeho odfrknutí, otočení se na patě a uražené odkráčení. Přejíždím si jazykem po rtech a otáčím se na rodiče. Málem bych zapomněl, že tady jsou. Věnuji jim svůj vzácný, arogantní úsměv. „No je to tady!" zaburácí otec, popojde ke mě a sevře mě ve svém medvědím objetí. Už dlouhou dobu mě takhle neobjal. Trpně to snáším, dokud ke mě nepřichází matka. Má slzy v očích: „Jsem na tebe hrdá, broučku." Stoupá si na špičky, aby mě mohla políbit na čelo. Nečekal jsem od nich žádnou lítost. Proč taky? Vylosování do her je to nejlepší, co se vám mohlo stát. Alespoň přinesu své rodině čest a hrdost. Mého otce ani matku nikdy nevybrali. Nebyli dostatečně dobří v boji se zbraní. Už od mého mládí mě vedli k tomu, že hy jsou to nejlepší, co se mi kdy mohou stát.
Odcházím do kuchyě, namažu si chléb máslem, posolím solí a zakousnu se. Doufám, že mi rodiče dají pokoj, ale ne. Jdou za mnou, drží si mezi sebou uctivou vzdálenost, ale oba dva se postaví ke dveřím. Dobře. Je mi jasné, že typickému rodičovskému tlachání neuniknu. Tedy, asi nepůjde o typické. Ale o tlachání ano.
„Víš, co tě čeká," zaslechnu za sebou otcův hluboký tenor. Jen taktak zadržím povzdech a otočím se k nim. Znuděně přežvykuji a vypínám mozek, zatímco na mě střídavě mluví. Jde o rady, jak přežít, jak nejlépe bojovat, jak si počínat při výcviku, bla bla bla...
Zase začínám vnímat až když slyším zvyšující se hlasy. Jak jinak - kdykoliv jsou moji rodiče spolu v jedné místnosti déle jak pět minut, vzroste to hádku.
„Nemám na vás náladu!" nikdy jsem je takhle neokřikl. Dojídám chléb, zapíjím ho čajem a propaluji oba ztuhlé rodiče pohledem. Nikdy jsem jim nic neřekl, vždycky jsem se vytratil do svého pokoje, zavřel dveře a pokusil se to zaspat, bez ohledu na denní dobu. Jenže tohle je nejšťastnější den mého života a oni se z toho nedokážou radovat. Rodiče stále stojí jako zkoprnělý. Vidím, jak otci nabíhá na spánku žíla a vím, že brzy odtrne. Otáčím hlavu na nástěnné hodiny. Za půl hodiny deset.
„Jdu za Clove. Jdeme spolu na Sklizeň." Odpovídám pohrdlivým tónem rodičům a jdu se převléci do slušného oblečení, které mám jen pro zvláštní příležitosti jako je Sklizeň. Oblékám si šedé kalhoty, košili, sako a lakované, černé boty. Uhlazuji si vlasy do elegantního účesu a znovu si oplachuji obličej vodou. Naposledy se na sebe dívám v zrcadle ve druhém kraji jako kluk. Příště na mě bude hledět vítěz Hladových her.
S dupáním skáču schody po dovu a dávám si záležet, abych náležitě praštil dveřmi. Potom přebíhám ulici za Clove. Klepu na dveře a opírám se o vystupující rám dveří. Otevírá mi namalovaná a již oblečená Clove. Je tak krásná, až mi to vyráží na chvilku dech. Uhlově černé vlasy má rozčesané do elegantních loken, černé linky jenom podtrhují tmavě hnědé oči a přiléhavé černé šaty jí dělají skvělou postavu. Tyhle šaty jsme na ní v životě neviděl, ačkoliv je pravda, že se nošení čatů vyhýbala. Vždycky nosila jenom černou, cokoliv černého.
„Hej! Cato!" musí mi zamávat dlaní před oličejem, abych od ní odtrhl oči. Hledím jí do tváří a vidím její ironický úšklebek. Poznávám na ní, že se chystá pronést nějakou „vtipnou" poznámku, takže než promluví ona, promlouvám já:
„Jdeš už? Na náměstí to není blízko." Zdá se, že pochopila, protože vydechuje a zavírá za sebou dveře. Ona nezapomene. Ví to. Teď ale na její poznámky nemám náladu. Potom se rozchází a já se k ní připojuji. Asi deset minut kráčíme v tichosti. Oblek mě kouše, škrábe a nejraději bych ho roztrhal a hodil do potoka. Jenže - Sklizeň je Sklizeň. Každý si jí musí přetrpět. I já.
„Tak co? Jdeš taky?" otáčím se na ni a opětuji jí chladný pohled. Vidím na ní, že v to doufá a nechci ji dál napínat. Proto se arogantně ušklíbám, sledují dál silnici před námi a odpovídám: „No, zdá se že jim došlo, kdo je nejlepší potenciální splátce." Periferním viděním poznávám, že se ušklíbá.
„No jo no, to už druhý kraj klesl tak hluboko, že se volí splátci z nouze?
„Podívěj se na sebe a pak suď."
„Nemusím. U našeho domu si se na mě díval za nás oba." Koušu se do rtu abych se nerozesmál. Dobře, teď jsem jí dooopravy nahrál na dobrou smeč. Umím ocenit dobrý, ač ironický, vtip. „Nu dobrá. 1:0 pro tebe."

Zbytek cesty ani jeden z nás nemluví. Brzy se před námi rozprostře celé hlavní město druhého kraje. Procházíme měšťaskými domi, vyhýáme se pohledům šibenicím, pranýřům i mučidlům, kterých je tady - ač jsme miláčci Kapitolu - poměrně hodně. Brzy přicházíme k náměstí. Jde o rozlehlou plochu, která bývá za letných, slunných dnů poměrně příjemná. Pomyslné stěny čtverce tvoří spoustu obchodů, ať menších či větších.
Na náměstí se rozdělujeme. Clove se jde zapsat do dívčího oddělení, já do chlapeckého. Stihnu jí věnovat jeden úsměv a už mě řada splátců tlačí dál k registračnímu stánku. Klidně se nechám píchnout do prstu jehlu, ačkoliv k papíře přiložím prst sám. Ani mi nemusí ukazovat a zařadím se do správné kóje se splátci. Rezignovaně čekám na zahájení, které začíná asi deset minut po ašem příchodu. Na improvizované podium přichází kapitolská husička která je u nás již třetím rokem, Rosalia Smith. Letos má na sobě křiklavé zelené šaty, které mají nejspíš znázorňovat trávu, boty na patnácticentimetrovém podpatku a rovnou blonďatou paruku. Film, který nám na zahájení pouští znám již nazpaměť, takže pozoruji nebe a čekám, až se začne losovat.
„Takže, jako obvykle začneme dámami," štěbetá Rosalia, přistupuje k dívčímu Osudí a loví v hromadě papírků, které sklěněná nádoba obsahuje. Potom přichází k mikrofonu, rozkládá papírek a volá jméno do mikrofonu: „Clove Oldshield!"
I tak se to občas dělává. Všechny lístečky se nahradí lístečky se jménem vybraného splátce. Vidím, jak se dívky s kyselými výrazy rozestupují a mezi nimi kráčí Clove - sebevědomá, arogantní a krásná. Pozoruji ji se střízlivým nadhledem. Když se staví vedle Rosalie, věnuje stojícímu davu úšklebek.
„A pokračujeme mladými pány!" zvolá Rosalie a přicupitá k mužskému osudí. Chvíli loví jméno, dojde k mikrofonu a čte nahlas jméno splátce: „Rodrick New." Nezajímá mě, kdo nebo co to je, nechci, aby vůbec nastoupil na pódium.

„HLÁSÍM SE DOBROVOLNĚ!" zakřičím z plných plic, nečekám na mírotvorce, až mě obklopí a razím si lokty cestu davm, až projdu uličkou až na pódiu, kde se se založenýma rukama postavím vedle Rosalie. Musí na to být zvyklá. Nejsem první, kdo takhle jedná.
„Jak se jmenuješ, chlapče?" oslovuje mě se zářivým úsměvem. Pohrdlivě se na ni podívám a odpovídám do mikrofonu:„Cato Ferburg. Ale nedělejte tu chybu dvakrát a neříkejte mi chlapče." Tohle ji už ale zaráží, ale vím, že se to bude divákům líbit. Nechci mít nouzi o sponzory. Vteřinu mě beze slova pozoruje a potom se otáčí spátky k davu. „Tohle jsou naš splátci z druhého kraje - Clove Oldshield a Cato Ferburg!" Dva zdvořile tleská a já si s Clove podávám ruce. Dva staří přátelé, kteří jsou do her, kde musí vyhrát jenom jeden.
Otáčím se a odcházím do radnice. Nechci už jako splátce druhý kraj vidět.

°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°

Tributes, druhá kapitola :). Doufám, že se vám líbí, jak jsem si představila Cata i Clove :D. Možná se divíte, že je nová kapitola takhle brzo, ale zjistila jsem, že mám jak s Clove, tak s Catem hodně společného a je pro mě jednoduší za ně psát, než za Peetu :D. Navíc mám prázdniny, takže mám víc času. A mám další novou a dorou zprávu - zítra mi přijde z opravny tablet, takže se můžete těšit na častější díly :3. Noto by bylo k mému vykecávání všechno, zanechte prosím read (:D), vote a koment, potěší to!

Hope you like it,
your Enemia.