Takže... už dlouho jsem o shippu Clato uvažovala a když jsem našla úžadsý obrázek na úvodu, tak jsem nemohla odolat a i když píšu Jiný úhel, dala jsem se do tohoto příběhu. Doufám, že dobře vystihnu povahy, Jak Cata, tak Clove, protože to budu s největší pravděpodobností střídat na kapitoly jejich pohledy. Nebo chcete, abych zůstala u Clove s tím, že příběh skončí - spoiler! - její smrtí?

        Můj poslední nůž se do terče zabodává s uspokojivým zadrnčení. Narovnávám se a pozoruji svůj výsledek. Házela jsem patnáct nožů. Čtrnáct jich skončilo v černém středu. Předposlední nůž ještě kmitá v terči téměř ve středu - čepel zasahuje do bílého okolí na terči. Zakládám si ruce na prsou a pozoruji svůj výsledek. Jde o velice dobrý výsledek. Nikdo z těch, co jsou zapsaní do tréninkové místnosti číslo 4 tak dobře nehází neži, jako já. Mohu na sebe být právem hrdá.
 Na rameno mi dopadá něčí ruka. Otáčím se a hledím do celerových očí mé soukromé lektorky, Mii. Má vysokou, ztepilou postavu, dlouhé světlé vlasy a v očích jí hraje škodolibá jiskřička. Vždycky byla dobrá v tréninku, ale na hry to nestačilo, k její smůle. Přiřadili mi jí v mých čtrnácti letech, jako každému pokročilému, když vyšel najevo můj talent na vrhání nožů. Za ten jeden rok se z nás stali velmi dobré kamarádky.
„No, Clove, velmi dobrá práce," ocení uznale a pozoruje poslední nůž, který se ještě slabě chvěje zapíchnutý až po rukojeť v obyčejné dřevěné napodobenině lidské bytosti.
„To bude za 9,5 bodů," prohlásí, vytáhne lejstro se jmény splátců a zapíše si bodové hodnocení. Zmateně svráším čelo, čímž jí žádám o vysvětlení. Ona jen trhne hlavou k předposlednímu terči. „To máš za ten poslední terč. Clove, jsi kandidátka do Her. Ti potřebují 100% výsledky," vysvětluje laskavě. Žádný jiný lektor by si se mnou nedovolil hovořit takhle na rovinu jako Mia. Bály by se, že kdybych měla v dosahu několika metrů nějakou zbraň, skončila by v jejich duté palici. Jenže ona ví, že jí nic neudělám. I tak to jsou pro mě tvrdá slova. Nesnáším neúspěch, svoje vlastní chyby.
Nejspíš jí dochází, že se mnou mluví moc příkře, protože se ke mě důvěrně naklání a šeptá mi do ucha: „Nikdo jiný ale v průměru lépe neskončil. Buď klidná." Na tváři se mi zjevuje arogantní úsměv, když pozoruji Miiny pohupující se vlasy, když odchází ode mě pryč.
Bodování musíme podstupovat každý měsíc. Podle něj nám určují, zdali půjdeme či nepůjdeme do her. To probíhá jednoduše - v deseti letech vyberou tělesně zdatné jedince, kteří nastupují do takzvaných Tréninkových místností. V průběhu pěti let se trénujeme v různých dovednostech, dokud nemáme jednu specifickou. V té musíme dosahovat co nejlepších výsledků, protože s ní nastupujeme před Bodování. Do patnácti let máme zakázáno hlásit se dobrovolně do Her. Je to jednoduché - i kdyby vaše jméno vylosovali, nabídne se za vás někdo ze starších splátců. Ve svých patnácti letech máte eventuelní šanci zúčastnit se her. Každého splátce, který za nás kdy bojoval ve Hladových hrách vybrala odborná komise vítězů - na základě čeho jiného, než průměru Bodování za celý rok. Náš starosta tvrdí, že to podporuje soutěživost, kterou ve hrách potřebujeme. Je totiž velice těžké porazit starší ročníky - šestnáctileté, sedmnáctileté a osmnáctileté splátce. Když se her účastní někdo mladší, o něčem to svědčí.
Mia by mi nikdy neříkala, že jsem nejlepší, kdyby to tak nebylo.
Účastním se her.

Házím zbylé nože za sebe. S třeskem dopadají na zem, ale já se neotáčím. Cítím ve svých zádech vražedné pohledy ostatních dívek, jež se v hloučku baví a sdělují si své dojmy a hodnocení. Nikdy jsem se s nimi nebavila. Nepotřebovala jsem to.
Až vyhraju hry, všichni budou chtít, abych se s nimi přátelila - i když je to jenom pěkně zabalený podfuk. Tak proč nepočkat. Za měsíc jsou všichni moji, do jednoho.
Zvedám ruku na rozloučenou Mie, ta na mě s úsměvem mává a ukazuje vztyčený palec. Zdvihá se ve mě vlna sebedůvěry. Je to doma. Je to jasné a jisté. Takhle by se Mia netvářila, kdybych se her nezúčastnila. Věděla, jak je to pro mě důležité.
Už od raného věku jsem věděla, že musím jít do her. Moje cíle neobsahovaly nic jiného, než to, co mě přiblížilo k mému snu. Chtěla jsme být druhou nejmladší účastnicí ve hrách, hned po Finnickovi Odairovi ze čtvrtého kraje. Tento kraj to má uspořádané jinak. Jelikož mají méně tréninkových místností - jenom tři-, splátci se u nich mohou hlásit dobrovolně už ve čtvrnácti letech. On to dokázal. Zvítězil. Já mám v plánu totéž. Ještě žádný splátce v patnácti letech nevyhrál - pokud nepočítáme Haymitche Abernathyho ze dvanáctky. Ten vyhrál jen náhodou, bylo to pouhé štěstí, které mu umožnilo přežít. Toho nikdy nikdo nepočítá.
Má matka a můj otec mě vždycky vedli k tomu, že čest, moc a sláva je to nejdůležitější v životě. Že se toho musím držet. Že do musím dokázat, abych nezostudila naši rodina Oldshieldů. Tak jsme se snažila. Moje snažení, jak nyní vím, nevyšlo naplano. Budu jedním z nejmladších vítězů ve hrách. Jiná možnost pro mě nepřipadá v úvahu.

Veku před tréninkovým centrem na mě čeká jeden z mých mála přátel, Cato Ferburg. Ležérně se opírá o chladný bok budovy a pozoruje mě svýma pronikavýma očima. Jsme skoro stejně staří - jemu je 16. Moje matka a její se jako malé děti hodně kamarádili. Bylo tedy nevyhnutelné, abychom se přátelili i my. Je to jeden z mála lidí, kterým dokážu věřit - je to založené na spoustě let společného trávení času.
„No konečně!" řekne místo pozdravu. Já nic jiného nečekám, nikdy nic nečekám. Podle Cata všechno trvá moc dlouho. Potřebuje akci, vzrušení. Stejně jako já. Jsme stejní - ctižádostiví, temperamentní, sebevědomí. Já mu odpovídám úšklebkem a připojuji se k němu. Jdeme bok po boku k naší vesnici. Všechna světla už zhasla. Já už jsem ale byla v tréninkové místnosti tolikrát, že tuhle cestu znám nazpaměť, každý výmol, každý vývrat. Přeskakuji v houstnoucím šeru všechny díry a držím rovnováhu, abych neuklouzla po mokré silnici. Muselo pršet.
Ticho prolomuje Cato: „Jak jsi dopadla?" Posměšně si odfrkávám. „Jak myslíš?" ptám se ho otázkou. Otáčím se k němu. Jeho světlá pleť ve tmě je stále vidět. Krčí rameny. „Mohla ti ujet ruka."
„Jak víš, že jsem házela noži?"
„A ne snad?" Takovéto výměny názorů jsou u nás v naprostém pořádku. Nikdy jsme na sebe nebyli milí. A vyhovovalo nám to. Samozřejmě že jsem házela noži a Cato to ví. Stejně jako on bojoval s mečem. Po našem krátkém rozhovoru se rozhosťuje ticho, které tentokrát prolomuji já. Cato je schopen se velice snadno urazit. O to nestojím.
„Devět z deseti. Co ty?" ptám se ho na oplátku. Chvíli mlčí. To nevěstí nic dobrého: „Osm. Nesoustředil jsem se." Neptám se ho proč. Poslední dobou bývá roztěkaný. Já také, ale netuším, z čeho by to bylo. Zapomínám, kde jsem a myšlenky se mi rozutečou. Když je ale znovu poskládám dohromady, netuším, o čem byli. Přesto se ale ušklíbám: „Dost slabý, Cato." Odpovědí je mi podrážděné vrčení: „To bych věděl i bez tebe. Díky za ujištění."
„Víš alespoň, jestli jsi to dal?"
„Ne," periferním vidněím rozeznávám, že si prohrabává plavé vlasy, „jistěže ne. Ne každý má takový vztah jako ty s Miou." Catovým lektorem je Tobias, popudivý, třicetiletý muž bydlící v jedné z drobných vesniček. Cato si reputaci u něj zkazil hned první den tím, že se naštval, když ho Tobias porazil. Vztekal jsem jako malé dítě. A malé děti Tobias nesnáší. Vůbec se mu nedivím. Kdybych byla na jeho místě, Catovi bych vrazila jednu do zubů.
„To zvládneš."
„Snad."

Zbytek cesty probíhá v tichosti. Catovi se mluvit nechce a já nevím, co bych měla říkat. Nedivím se mu. Osm bodů z deseti je hodně mizerný výsledek. I 9,5 není nijak vysoké. Dobrá je jenom 10. Jediné přípustné hodnocení na Bodování od mých 12 let.
To mi nutili moji rodiče už od raného věku. Moje matka a otec jsou vojáci. Vídala jsem se s nimi oběma najednou velice zřídka. Neustále byli na základně druhého kraje - hoře Still Peace. Nikdo neví, ajk se ve skutečnosti jmenuje. Jméno této hory bylo jiným jazykem. Nyní jí všichní říkají stejně, jako já - Still Peace. Vždycky, když si ten název přetřásám v hlavě, je mi do smíchu. Ten, co vymyslel to jméno musel být naprostý génius. Still Peace? Zůstaň mír?
Heh.

Světla naší amlé vísky se čím dál tím víc přibližují, až dospíváme k domům, kde bylí Cato a já. Jsme sousedi. Když jsme byli malí, stačilo přeběhnout ulici, zazvonit a zase utéct. Byla to skvělá zábava. Postáváme uprostřed silnice, nevíme, co si říct. Jsem si vědoma, že moje šance na to jít do her je jistá. Ale co ta Catova? Byl to i jeho sen. Ale nechci jít do her s někým, kdo je mým kamarádem. To zase ne.
„Tak zítra," usmívá se Cato frajersky, tiskne mi rameno a houpavou chůzí míří ke svému domu. Já na něj zůstávám chvilku koukat. Rameno mě do jehos tisku brní, ale ne nepříjemně. SPíše příjemně, rozechvívá mi to celé tělo. Pak se otáčím a klepu klepadlem ve tvaru vavřínového věnce na dveře. Naposledy se otáčím a vidím obdélník světla, které se rozlévá po schodech před Catovým domem. Jako kdyby můj pohled vycítil, zasalutuje, usměje se a zajde dovnitř. Já zvednu ruku na pozdrav. Jako kdyby na tom rozloučení bylo cosi definitního.
Trhám sebou, když mi matka otvírá dveře. Jsem po ní. Mám Malý nos, černé lehce vlnité vlasy a oči. Ona vypadá úplně stejně, jen se jí na obličeji místo nosu skví velká, mohutná skoba. Oči jí svítí očekáváním. Jen co za mnou zaklapávájí dveře, vypískne: „Zlatíčko, tak co?" Další věc co mám po tátovi - hluboký hlas. Usmívám se na ni, vítězně pumpuji do vzduchu pěstí a zvolám! „Je to tam, mami, je to tam!" Matka si poskočí a obejme mě. Na tak křehkou ženu má překvapivou sílu.
„Gratuluji ti, dcerko." To se ozývá příjemně zabarvený hlas měho otce. Jde ke mě a políbí mě do vlasů. Náš vztah byl vždycky jaksi formální. Časem jsem si zvykla.

Vidím na rodičích, že by si rádi povídali, ale jsem unavená. „Mami, tati, půjdu už spát. Dobrou noc." Líbám každého z rodičů na tvář. Do mého pokoje mě provázejí jejich šťastné a hrdé pohledy. Převlékám se do nočního úboru, čistím si zuby a zalézám do peřin. Zachumlávám se do příjemné látky a uvolňuji se. Netíží mě žádné starosti, takže brzy usínám. Hlavou mi probleskne jen jediná myšlenka:
Dokázala jsem to.

°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°

Takže, tributes, moje druhá ff je na světě :)). Tentokrát na ship Clato, doufám, že bude zájem o čtení, protože nevím, kolik má tenhle ship fanoušků :/. Napište mi do konemtářů, prosím, jestli mám pokračovat jenom Clove, nebo střídat pohledy. Taky mi, prosím, napište, jestli se vám líbí to vybírání do her. Přemýšlela jsem nad tím dost dlouho, potom jsme si přečetla Divergenci a nápad byl na světě :D. Read, koment i vote potěší :).

Hope you like it,
your Enemia.