Bylo krásné jarní odpoledne. Po blankytně modré obloze plulo příjemně hřejivé sluníčko, které - na začátek května až překvapivě směle - vystrkovalo své zlatavé paprsky a obdarovávalo obyvatele Godrikova dolu veselými barvami, jež se roztančily všude po okolí.

Na zahradě u jednoho z rodinných domků v napůl kouzelnické vesničce si hrály tři děti. Nejstarší z nich James Sirius Potter a jeho o rok mladším bratr Albus Severus Potter právě závodili na košťatech. Celý pozemek byl chráněn jedním velmi chytrým kouzlem proti zvědavým očím mudlů, neb jim by jistě přišli dva chlapci poletující nad střechami domů více něž podezřelí. Bratři tak mohli nerušeně zápasit o malý zlatý míček.

Jejich desetiletá sestřička Lily Lenka Potterová sledovala souboj bezpečně z travnaté plochy za baráčkem a oběma zapáleně fandila. Milovala létání stejně jako James a byla rozhodnuta se stejně jako on jednou dostat do nebelvírského týmu. Nad volbou moudrého klobouku nepochybovala, určitě bude správná nebelvírka a je jedno, že její druhý bratr se dostal do Zmijozelu, jí v hrudi srce bije v lvím stylu a tím si je jistá. Proti ostatním kolejím nic nemá, ale červená a zlatá jsou prostě její barvy.

Albuse famfrpál až tak nebral. Třebaže umí létat skvěle, nikdy mu nepřipadalo, že by hrál nějak dobře. Navíc si o tom myslel své. Podle něj to byl naprosto nesmyslný sport. Koho může bavit něco, kde se v podstatě hraje o náhodu, protože ačkoliv vám to jde sebelíp, téměř pokaždé vyhraje ten, kdo zahlédne první zlatou a pak získá až zbytečně moc bodů, které jim výhru zajistí, i kdyby prohrávali nula ku sto čtyřiceti, což zrovna malý rozdíl není a silně to vypovídá o schopnostech obou týmů, avšak na to v tomhle sportu pravděpodobně nezáleží.

I tak však neodmítl bratrův návrh, aby si spolu zazávodili. James byl obecně soutěživý typ a takovéto věci ho bavily, takže proč mu neudělat radost, že? Ještě k tomu, když se ve škole kvůli rozdílným kolejím skoro vůbec nevidí, což oba pravděpodobně dost mrzelo, přestože se to tak nemuselo zdát, jelikož díky jejich odlišným charakterům k sobě nikdy zas tak blízko neměli, ale pořád byli bráchové a to samo o sobě něco znamená a spojuje je na doživotí.

„Vždycky jsem říkala, že naše děti budou ve famfrpálu nejlepší na škole," libovala si hrdě Ginny usmívajíc se od ucha k uchu na scenérii před sebou. Harry seděl vedle ní na lavičce a nepřítomně upíjel ze svého šálku kávy, čehož si jeho manželka, musela všimnou, neboť nepřicházela žádná odezva na její poznámku. „Zlato, ty mě vůbec neposloucháš," starostlivě pohladila zamyšleného mladíka po paži a položila na stůl před sebou hrneček s jejím odpoledním čajem.

„Cože?" vyhrkl zmateně a otočil se k rusovlásce čelem. „Promiň, já jen..." hlas se mu zasekl v hrdle. Omluvně zvedl koutky úst v nepovedeném úsměvu, který ovšem hned zase povadl.

„Nic neříkej. Nemysli si, že nevím, co je za den," tiše mu zašeptala do ucha. „Jistě se dnes všude slaví," podotkla dívka s jasným nezájmem v hlase hraničícím s nechutí. „Proč by také na tři dny uvolňovali studenty ze školy dva měsíce před koncem školního roku, že?" ušklíbla se nad tou absurditou. Ne že by ji netěšilo vidět ty jejich zlobily víckrát do roka než jen o vánočních a letních prázdninách, ale vždyť klidně mohli udělat nějakou slavnost v Bradavicích... Bylo zbytečně složité jezdit na dvě noci domů, aby mohli 2. květen strávit se svými rodiči. Nechápala, že lidé ani po tolika letech stále neomrzelo každý rok pořádat večírky a všelijaké akce k výročí pádu Lorda Voldemorta - a že letos jich bylo opravdu hodně.

Přeci jen rok 2018 je výjimečný. Kolikrát za život dostanete příležitost k oslavám dvou desetiletí bez toho hadího ksichtu? No řekněte sami, taková věc se víckrát opakovat nebude. Proto také velkou část kouzelnické populace zaskočila neúčast Zlatého chlapce na těchto rádoby vítězných obřadech. Jenže Harry Potter neměl pocit, že by bylo až tolik co oslavovat. Jistě, vyhráli válku, ale za jakou cenu? Kolik prolité krve to stálo?

„Vím na co myslíš, Harry, ale nesmíš si to vyčítat. Chybí mi stejně jako tobě, spousta lidem, ale za jejich smrt ty nemůžeš. Válka si žádá oběti..." povzdechla si smutně a zahleděla se muži, kterého milovala, intenzivně do očí, aby dala najevo, jak vážně to myslí.

„Říká se, že čas všechno spraví, tak proč si připadám stejně mizerně, jako když jsem je viděl umírat? Copak dvacet let není dost dlouhá doba?!" Harry zuřivě zatnul ruce v pěst a nebýt pohotových reakcí bývalé střelkyně Hollyheadských harpyjí, už by měl zelený svetr celý politý kávou, neb v prstech málem rozdrtil porcelánový hrnek, který mu Ginny včas vytrhla z dlaní. „Dvacet dlouhých let. Dovedeš si představit, co všechno se za tu dobu změnilo? Vzali jsme se, našli si práci, která nás baví, postavili dům a to nejdůležitější - založili velkou šťastnou rodinu. Co by asi měli oni?"

„Takhle nemůžeš uvažovat," zašeptala dívka, nesouhlasně vrtíc hlavou.

„Kdo měl právo jim tohle všechno odepřít, vždyť většina těch, co zemřeli byli mladí nevinní lidé. Nezasloužili si to," pokračovat černovlasý muž, jakoby zrzku vůbec neslyšel.

„Harry... Nemluv o tom," pokusila se ho nejmladší Weasleyová, vdaná Potterová, zabrzdit. Nechtěla na to vzpomínat, všechno znovu vytahovat napovrch a otevírat staré rány.

Přeci jen těch dvacet let má nějakou symboliku, proto chápala, že to nutí jejího manžela nad vším dumat o něco více než obvykle, ale ona to slyšet nechtěla, bohatě jí stačili noční můry, kterých se do teď nezbavila.

Přijde vám neuvěřitelné, že i tahle hrdá a statečná lvice, která se nikdy s ničím nemaže, má i své strašáky? Jistě, ty má každý, ale o těch Ginnyiných téměř nikdo nevěděl. Její manžel to tušení samosebou měl, jak by taky ne, vždyť se téměř každou noc budil celý zpocený, se slzami v očích a nebylo pro něj žádným překvapení, když jeho drahá polovička též nespala. Proč jí tedy chtěl všechno připomínat i za bílého dne, kdy byla relativně šťastná?

„Ale já o tom mluvit chci!" obořil se na ni, čímž dívku dokonale vyvedl z míry. Harry Potter, ten Harry Pottre, který se nikdy s ničím podobným zrovna rád nesvěřoval, si tu najednou z ničeho nic chce vylévat své bolavé srdíčko? Svět se zbláznil... Nebo tedy alespoň pro tento den. „Zaslouží si, abychom na ně nezapomínali! A já na ně rozhodně nezapomenu!" Tohle rudovlásku zabolelo.

„Myslíš si, že jde zapomenout na bráchu, který ti zemřel ve válce?! Podle tebe si už nepamatuju, jak uměl vždycky každého rozesmát a vymýšlel s Georgem ty nejlepší žerty všech dob!" rozohnila se tentokrát pobouřená lvice se slzami na krajíčku, nesmírně ji touto větou ranil. „Ty jeho prázdné oči už z mysli merlineužel vyhnat nedokážu, i když bych si to doopravdy přála, to mi věř. Jenže to neznamená, že se tím budu užírat celý život. On by si to tak nepřál. Dostala jsem šanci, v rámci možností, na krásný život a nehodlám ji zahodit kvůli bolestivé minulosti, žij přítomností!" netušila, kde se v ní vzala ta chytrá slova, možná něco pochytila od Hermiony, netušila, ale byla si jistá, že jsou pravdivá a přestože jí po tvářích tekly slzy pokračovala dál: „Nejsi jediný komu chybí. Není den, kdy bych nemyslela na to, o co byli okradeni. Nejen Fred... Lupin s Tonksovou tady nechali svého ročního syna probůh! Z vlastní zkušenosti víš, že i Teddy přišel o to nejdůležitější, co měl a život to merlinedík nebyl! Oni se obětovali proto, abychom my ostatní mohli zůstat ve světě smrtelníků, nechtěli by, abychom jejich šancí mrhali. Obzvláště ti, kterým na nás záleželo. Určitě by je netěšilo vidět, jak se užíráme něčím, co již nejde napravit. Dovolila bych si použít Brumbálova slova, asi je potřeba ti je zopakovat a navíc on zřejmě velmi dobře věděl, proč ti je říkal: 'Nelituj mrtvé, Harry, lituj živé a především ty, co žijí bez lásky!'" patrně to trošičku přeháněla, ale potřebovala, aby si to znovu všechno srovnal v hlavě. „Je ti to doufám jasné?" zavrčela nakonec. Harry neschopen slov jen kajícně přikývl. „Výborně, tak se laskavě přestaň chovat jako sebestředný parchant, jak by s radostí zkonstatoval Snape, a začni zase brát ohledy na to, jestli svými slovy neubližuješ druhým." Konečně přestala na brýlatého chlapce hulákat a pravačkou setřela slzu, která jí stékala po tváři.

„Promiň, zlato, nevím, co to do mě vjelo," omluvil se a políbil mladou ženu do vlasů na temeni. Ginny se k němu vděčně přivinula do náruče a nechala stékat slané kapky, které se z nějakého důvodu staly nezastavitelné, do mužova svetru. Netušila, kdy se z ní stala taková plačka a v tuhle chvíli jí to bylo upřímně jedno.

Chlapec s už téměř neznatelnou klikatou jizvou na čele se zatím znovu zatoulal do svých myšlenek. Profesor Snape si nikdy nenechal ujít příležitost, aby ho urazil. Ale třeba na těch urážkách nějaká ta špetička pravdy byla. Ve školních letech si často opakoval proč zrovna on? Z jakého důvodu on přišel o rodiče. Proč ohnivý pohár vyplivl jeho jméno. Proč on musí být vyvoleným, copak se s Voldemortem nemohl utkat někdo jiný? Co komu udělal, že všechno padlo na jeho bedra? Litoval se, i když to nepřiznal, ale co se dá čekat od náctiletého chlapce, jehož mladistvá léta se ubírala úplně opačným směrem než by on sám chtěl?

Jenže svět se netočí jen kolem něj. Až moc pozdě mu došlo, že na Zemi existují lidé, ke kterým byl osud mnohem krutější. A to nejen ke kouzelníkům. V mudlovském světě je spoustu dětí, kteří trpí těžkými nevyléčitelnými nemocemi prakticky bez šance na normální život. Dursleyovi se k němu nikdy nechovali hezky, ale nemohl tvrdit, že by ho týrali v pravém slova smyslu, nebyl žádnou z těch obětí domácího násilí. A to se samozřejmě týkalo i dospělých, existovaly všelijaké hrůzy, ale je těžké otevřít oči dokud nejste jedné z nich součástí. A válka rozhodně patří mezi ty nejhorší hrůzy ze všech.

Další trápení musí být, když je člověk sám. Může se to zdát jako nic v porovnání s ostatními problémy lidstva, ale je to přesně naopak. Harry nebyl sám ani v těch chvílích, kdy to tak jemu osobně připadalo. Stále měl někde přátelé a třebaže byli na míle daleko, mysleli na něj, stále tam byli. Kdežto nemít nikoho, komu se můžete svěřit, kdo vás podrží za jakékoliv situace nad vodou a nenechá vás sejít z cesty, odhodlán za vás položit život, když to bude třeba, je obrovský rozdíl...

„Mami ty brečíš?" vyrušil je z té až bolestivě nostalgické chvíle tichý hlásek jejich dcerky přerušujíc tak krátce nastalé ticho.

„Ne, nebrečím, velký holky přeci nepláčou, jak jsi na to přišla?" paní Potterová si rychle otřela uslzené oči do látky na manželově hrudi a zvedla ke svým třem dětem, které stály kousek před lavičkou, láskyplný úsměv.

„Slyšeli jste toho hodně?" zeptal se zvědavě muž stále držíc milovanou dívku v náručí.

„Asi poslední tři věty," odvětil ledabyle James. „Ale řekl bych, že i ty tadyhle Albuse dostatečně zaujaly," ušklíbl se na svého mladšího bratra, který po něm hodil ošklivým pohledem.

Harry se nepříjemně ošil, nebyl si jistý, co Ginny naposledy říkala, jelikož jeho myšlenkové pochody ho dávno odvedly daleko od jejich rozhovoru. I tak však stočil zelené smaragdy k dvanáctiletému chlapci. „Opravdu a v čem?" zeptal se klidně.

James se zřejmě rozhodl, že bude Albovi dělat tiskového mluvčího, jelikož se odpovědi opět ujal on. „No, pravděpodobně z vašeho rozhovoru zachytil příjmení Snape, přeci jen mamka nemluvila zrovna tiše," poznamenal, aby snad nepadlo podezření, že je špehovali. „No a to ho přilákalo blíž k vám, všichni totiž dobře víme, po kom vlastní prostřední jméno, že?" zvedl diplomaticky prst do vzduchu. Jejich otec už asi tušil odkud vítr fouká a nespouštěl ze svého mlčícího syna zkoumavý pohled.

„Víš, docela by mě zajímalo, co jsi viděl v těch Snapových vzpomínkách," přispěchala Albusovi rychle na pomoc jeho matka, aby zabránila případné trapné chvilce. Už delší dobu na něm viděla, že by chtěl o Severusovi Snapeovi vědět víc a rudovláska neviděla důvod mu to neumožnit, navíc když se naskytla tak pěkná příležitost. „Nebo takhle, je všeobecně známo, co jsi řekl před Starostolcem, abys očistil jeho jméno, ale to přece nemohlo být všechno?" popravdě ji tohle vážně zajímalo, zdaleka neznala všechny podrobnosti toho, co se Harry v myslánce během bitvy dozvěděl a lhala by kdyby tvrdila, že netouží dozvědět se víc.

Tehdy před devatenácti lety u soudního řízení ve věci očištění památky jeho profesora lektvarů, které si on sám vyžádal, řekl v kostce, že Severus Snape sice stál na straně Pána zla, ale pracoval jako špeh pro řád a tím pádem velmi napomohl k vítězství strany světla, protože bez něj by jen poslepu tápali ve ztracenu mezi jednotlivými nenadálými útoky, o kterých se takhle, alespoň tedy v některých případech, dozvěděli včas.

Chápal, že Albus prahne po dalších informacích. On taky chtěl vždy znát všechny podrobnosti... Hluboce si povzdechl a odvrátil od zmijozelského prvňáčka oči. Nechtělo se mu o tom moc mluvit, jak paradoxní, pomyslel si hořce. Tomu muži nehorázně křivdil, jenže právě kvůli tomu, že mu nikdy nikdo nic neřekl, nemohl vědět, jak se věci mají. Avšak co na tom záleželo? Snape by ho neměl rád i kdyby se k němu choval s největší uctivostí a on ostatně jeho také ne.

Černovlasý chlapec si zklamaně povzdechl a Harry k němu opět upřel zelené duhovky. „Pamatuješ si, co jsi mi řekl na začátku roku před odjezdem do Bradavic?" zeptal se tiše otce klopíc stejný odstín zelené, jaký ho probodával, ke svým botám.

„Jistě, že ano," přikývl Harry. Dlaní si znaveně protřel tvář uvědomujíc si svou chybu. Nedivil by se, kdyby se na něj Albus naštval a odklusal pryč, takhle to vypadá, že vlastnímu tátovi nestojí ani za sebehloupější odpověď. „Klidně ti to zopakuji slovo od slova, Albusi Severusi," mladému bystrozorovi se ve tváři rozlil v návalu nostalgie drobný úsměv, zvedl se z lavičky a klekl si před svého, v pořadí druhého, syna. Jakmile se jejich pohledy střetly, pokračoval: ,,Jsi pojmenován po dvou bradavických ředitelích. Jeden z nich byl ve Zmijozelu a byl to možná ten nejodvážnější muž, jakého jsem kdy poznal," najednou mu ty dvě věty zněly až absurdně, tudíž neváhal a své tvrzení poupravil: „Jenže já ho nikdy nepoznal," bylo vidět, jak Albusovi znovu poklesla ramena. Harry si v duchu musel zatleskat. Na tohle byl přeborník - všechny snahy o napravení situace ji většinou jen zhoršovaly. Bolestně stáhl obličejové svaly, nerad viděl některé ze svých dětí nešťastné, proto rychle dokončil svou původní myšlenku: „Ale můžu ti převyprávět alespoň to málo, které mi svěřil než zemřel, co ty na to?" postavil se, pokynul Alovi k lavici a když se malé hádě usadilo vedle své mamky, obsadil poslední volné místo po jeho levici. Lily si vylezla k paní Potterové na klín a James to kempnul na posečenou trávu naproti lavičce.

„No... Úplně nevim, co byste chtěli slyšet, ale začnu asi momentem, kdy Snape poznal vaší babičkou, protože to je v podstatě jedna z nejdůležitějších částí jeho života." Přejel pohledem všechny členy své rodiny a když zaznamenal, že James otevírá pusu, rychle doplnil: „Samozřejmě nemyslím Molly, ale mojí mamku," zamračil se na šklebícího se chlapce na zemi. Ten se na něj jen nevinně zazubil a nechal otce pokračovat. „Rodiny Evansových a Snapeových žily ve stejném městě. Profesor - no to je asi divné říct o sotva desetiletém dítěti-," zašklebil se Harry. ,,-Severus se často toulal mimo domov jen tak po méně zalidněných částech Cokeworth, proto není nic divného na tom, že jednoho dne na starém dětském hřišti zahlédl dvě dívky, jak si společně povídají na houpačkách. To by samo o sobě jeho pozornost nijak nepřitahovalo, avšak když zahlédl, jak dívka se zrzavými vlasy seskakuje za hlasitého smíchu a nesouhlasného křiku své sestry z houpačky, poznal podle zvláštní křivky, kterou děvče opsalo, a zpomalení pádu před tím než dopadlo na zem, že nemůže být jen tak obyčejná." Harry se na chvíli odmlčel, jakmile shledal, že ostatní Potterovi hltají každé jeho slovo, pousmál se a pokračoval ve vyprávění.

,,Od toho dne chodil sestry každé odpoledne tajně pozorovat ze skrýše v okolním porostu. Postupem času zjistil, že zrzka toho umí mnohem víc. Na příklad utrhla v trávě, blízko keře, kde se schovával černovlasý chlapec, sedmikrásku a nechávala ji, aby v její dlani otevírala a zavírala okvětní lístky. Toho dne už to mladík nevydržel a jakmile se tmavovláska nechápavě zeptala, jak to její sestra dělá, vystoupil ze stínů se slovy, že to je přeci jasné. Zřejmě už v té době měl nutkání nenechat si ujít každou příležitost, aby mohl někomu ukázat jak moc nízká jeho inteligence je," neodpustil si bystrozor svou poznámku. Když se to vezme kolem a kolem tak v podstatě urazil tetu Petunii, přestože to bylo mířeno profesorovi, i tak věřil, že za tohle by mu lektvarista zrovna nepoděkoval, jeho soukromí bylo vždycky svaté.

„Holky se mu samozřejmě vysmály, kdo by taky věřil malému klukovi takový nesmysl, že jedna z nich je čarodějka a on kouzelník, dokonce se Lily nejdříve osopila, že není hezké takhle někomu říkat," tiše se uchechtl a nebyl jediný. „Každopádně pak nad tím musela mladší ze sester ještě přemýšlet, protože se později se Snapem sešla a znovu se ho zeptala, jak to s tou čarodějkou myslel. Severus jí mírně zdráhavě vysvětlil, že existuje ještě jeden svět, jiný než zná ona a spousta obyčejných mudlů. Pověděl jí o Bradavicí, kam by měli v jedenácti letech nastoupit a vypravoval jí o všem možném, co o kouzlení chtěla vědět.

Začali se setkávat čím dál častěji. Severus to doma neměl zrovna jednoduché, takže rád prchal za rudovláskou," přeci jen to byli děti a nemusely vědět všechno, tím pádem neměl v plánu jim tady dopodrobna líčit Snapeova opilého otce, který se nebál vztáhnout ruku na svého syna ani ženu. „A ta zas chtěla zjistit, co nejvíce informací, aby byla připravená na jistě nový život po obdržení dopisu o přijetí do Bradavic. Zdálo se to pošetilé, ale věřila mu, nebo aspoň doufala, že něco takového opravdu existuje." Zamyšleně zavrtěl hlavou, vážně mu teď přišlo, že jeho mamka byla trošku naivní, vždyť podle mudlů jsou kouzla jen v pohádkách a spoustě z nich se nelíbí, když se něco vymyká normálu - tohle nebyl jen problém Dursleyových, takových lidí je hromada. Ale zase když vezme v potaz její schopnosti a ještě poměrně nízký věk... Děti často snadno uvěří, či chtějí věřit.

„Jak sami víte, on jí nelhal. V jedenácti jim opravdu dopisy dorazily a oni již byli celí nedočkaví a natěšení. Během těch necelých dvou let se z nich stali opravdu dobří kamarádi, zato Lilyin vztah se sestrou slábl a odjezdem do školy čar a kouzel nebo - jak řekla Petty -" zapitvořil se. „-pro zrůdy, se mezi nimi dočista pokazilo vše."

„Když nastoupili do Bradavic, začaly se jejich cesty postupně rozcházet. Už jen to, že on byl zařazen do Zmijozelu a ona do Nebelvíru,je od sebe oddálilo, ale přesto si na sebe našli čas a pokračovali ve svém přátelství. Byla to jeho jediná pravá kamarádka. Ostatní zmijozelští velmi sympatizovali ideologii Pána zla už ve školních letech a většina z nich i následně zaujala místo v jeho řadách, vlastně stejně jako Snape...

Lily se nelíbilo, jak se v jeho okolí ochomýtají právě tací jako byl Lucius Malfoy, Bellatrix Blacková, Nott, Zabini a další budoucí smrtijedi, kteří se zajímali o černou magii. Jemu zase nebylo po chuti, že se o ni zajímal váš děda a zbytek Pobertů. Z jeho pohledu to byli jen a pouze namyšlení a arogantní frajírci, kterým všechno projde." Zpětně se mu ani nemohl divit, že o nich smýšlel tímto způsobem, protože to prostě byla pravda. Možná kromě Remuse to v pubertě byli pěkní idioti. I když Peterovi to vlastně vydrželo celoživotně akorát u něj bylo horší, když se smíchala hloupost se strachem, pomyslel si hořce.

„Mockrát se nestalo, že by se ho někdo zastal, když se do něho pustili v převaze čtyři, nebo spíš dva, na jednoho. Ostatní jen postávali okolo a bavili se na jeho účet. Ale jednou se ho přeci jen někdo pokusil bránit. Lily. Jenže v zápalu vzteku, ji Severus urazil nejhorším způsobem jakým mohl. Už delší dobu byl naštvaný, protože si všiml, že se zrzka tolik nebrání společnosti Pottera a jeho bandy bradavických celebrit. A pak mu ještě přikládal pod kotlík Sirius, který zřejmě neznal mezí, a jeho pohár trpělivosti prostě a jednoduše přetekl. Nazval ji mudlovskou šmejdkou... Od té doby už si k sobě nenašli cestu, všechny mosty byly spáleny. I když se Snape neustále omlouval, snažil se jí to vysvětlit a žádal o odpuštění, vaše babička ho tvrdohlavě odmítala." Vypadalo to, že svou tvrdohlavost nezdědil jen po otci, ba naopak, jeho mamka byla očividně mnohem tvrdší palice než James, ale to jsou ženský skoro pokaždé. Vrhl pobaveným pohledem po Ginny, která tuhle vlastnost se svou tchýní rozhodně měla společnou. Na jeho úsměv se mu dostalo jen nechápavého pozvednutí obočí a tak zase raději zvážněl a opět se ujal slova.

„Když v sedmém ročníku začala chodit s mým tátou, připadal si jakoby se propadl do noční můry. Nesnesl pohled na to, jak jsou spolu šťastní. Jak je ona šťastná po boku jiného muže.

Po ukončení studia a úspěšném složení závěrečných zkoušek OVCE, jak všichni dobře víte, se přidal na temnou stranu jako věrný služebník Voldemorta. Přijal Znamení zla a tím si zpečetil svůj osud. Tohle byla jeho největší životní chyba, ale když se to tak vezme pro Řád velmi přínosná chyba. I když to asi zní dost hrozně, je to tak. Někdo si zničí život a druhým to může přinést šanci na lepší budoucnost. Nikde jinde se tak dobře nehodí věta, kterou mi jednou sám řekl, život prostě není fér." smutně se usmál a přehodil Albusovi ruku kolem ramen.

„Byl to právě Snape, kdo Voldemortovi řekl o té proklaté věštbě, kterou u Prasečí hlavy pronesla Trelawneyová před Brumbálem. Naštěstí ji nevyslechl úplně celou, jelikož byl přistižen, když poslouchal za dveřmi. Merlineužel tu část, co znal svému pánovi poslušně pověděl. Až později mu došlo, že by se to proroctví mohlo týkat Potterových. Proto zradil největšího černokněžníka všech dob, vědom si toho, že to taky může být poslední věc, kterou ve svém nepříliš veselém životě udělá. Vyhledal Brumbála, aby ho informoval o blížícím se útoku a prosil ho, aby ukryl Lily. Na mně a vašem dědovi mu nezáleželo, jen aby byla má matka v bezpečí. Byl sobecký, ale Albus mu vyhověl. Slíbil mu, že nás ukryje všechny. Za to se Severus zařekl, že udělá cokoliv, jen aby ji on ochránil a bylo jedno, jestli samotnou nebo i se zbytkem její rodiny. Bohužel Lily s Jamesem vložili svou důvěru do špatného člověka a strážcem svého tajemství učinili Petera Pettigrewa. Červíček prozradil jejich polohu Voldemortovi a tím jim přisoudil jistojistou smrt." tvář mu zbrázdila bolestná grimasa, možná jim nakonec říká více než by měl, jenže kdo ví, třeba by se všechny ty věci mohli dozvědět od někoho nesprávného a jak je znal stejně už většinu z toho znali, jeho děti byli na zjišťování různých informací až nepříjemně moc schopní, a tak pokračoval.

„Severus se té noci, kdy síly temnot pronikaly ochrannými kouzly domu v Godrikově dole, vydal na ono místo s neblahým tušením toho nejhoršího.

Když na schodišti do druhého patra domku našel bezvládné tělo jeho největšího školního rivala, ztratil i tu poslední naději, co mu zbývala, že jeho láska zůstala na živu. Miloval ji. Miloval ji celým svým srdcem a nikdy nepřestal. Albus ho neuvěřitelně zklamal. Nedokázal zachránit jedinou osobu na které mu v životě záleželo. Přesto její smrt vyčítal jen a jen sobě.

Ona se pro mě obětoval, abych mohl žít, ostatně jako to v budoucnu udělalo spoustu dalších lidí," ztrápeně si povzdechl. ,,Kvůli slibu, který dal profesorovi Brumbálovi a z čisté lásky k Lily, se mě snažil chránit do poslední chvíle. Nedělal to, protože by mu na mě záleželo... I když možná i trošku jo, ale nebudu si tady nic nalhávat, bylo jeho povinností zařídit, abych přežil a vše potřebné se dozvěděl v pravý čas," nemohl jinak než se trošku zmijozelsky křivě usmál.

„Je mi jasné, že ve mně viděl jistou podobu s mým otcem. Byl zaslepen nenávistí a nejspíše kvůli tomu mě nemohl vystát, ale poslední, co zahlédl, než odešel na druhou stranu od nás tolik vzdálenou, ale přitom vlastně velmi blízkou, jelikož hranice mezi životem a smrtí je tak tenká, že zbývá jen nepatrný krůček, abyste překonali můstek mezi dvěma naprosto rozdílnými břehy, byly mé oči... Smaragdově zelené... Její oči. Ty které ho nutily bojovat za jejího syna a jít prostě dál. Naplnit svůj slib a dovršit cíle, se kterým byl smířen již od začátku. Zemřít. Zemřít za správnou věc. Jedinou správnou věc, kterou kdy za dobu jeho přežívání udělal. Nikdy doopravdy nežil, pouze přežíval. Zůstal věrný své kamarádce z dětství a dívce, kterou miloval jako jedinou. Dívce, která vlastnila jeho srdce již navždy."

Když Harry zmlknul, nikdo nic neřekl, na nic se neptali, jeho vyprávění bylo tak podrobné, že to nebylo třeba. Albus se na tátu usmál, byl rád, že jim nakonec o životě jeho jmenovce pověděl víc než dost a chápal, proč po zjištění pravdy, k tomu muži choval úctu a možná i nějaký druh obdivu.

Severus je krásné jméno a se získáním pravého významu jen vzrostlo na cti. Podle Alova názoru byl Snape hrdina s velkým H, protože těmi většinou bývají právě ti, do kterých byste to na první pohled neřekli. Nejsou to vždy slavní spasitelé světa a ať si každý myslí, co chce, tohle je nedocenitelná pravda.

Harry svému mladšímu synovi úsměv oplatil a úlevně zaklonil hlavu pozorujíc slunce, jež se pomalu sklánělo nad obzorem. Na okolní krajinu padala tma ukládajíc ji ke spánku, jen rodina Potterových stále seděla na lavičce za domem užívajíc si teplého letního večera pod nebem posetým červánky.