První okamžiky tohoto příběhu začínají na mém oblíbeném místě. V Praze. Na Pražském hradě. Jenže teno příběh není o mě. Já vám jen budu vyprávět o jedné velké lasce, kterou potkala moje kamarádka Mickey. A o ní tento příběh je.

Byli jsme všichni celý zmrzlí, ale naše průvodkyně nás tahala pořát dál a po čím-dál-tím-víc studenějších místech. Momentálně jsme seděli na schodech ve Vladislavském sále a jen znuděně přikyvolvali výkladu již zmíněné průvodkyně. Já a Mickey jsme se rozhodli hrát hru 'najdi nejhezčího kluka v sále'. V téhle hře obyčejně moc nevynikám, protože můj vkus na kluky je... řekněme že ne stejný jako u všech ostatních. Nepotřebuju vyčnívající typy. Mě stačí někdo tichý ale každopádně musí být superslaďoulinkej! Ale už dost o mě. Vrátíme se k Mickey. Ona si vyhlídla středně vysokého bloňďáčka v šedivé mykině, která vypadala jako svetr. Ale byla to mikina! Na tohle téma jsme se s Mickey hodněkrát hádali. No nic. Když si ta neznámá skupina sedla vedle nás, tak do mě Mickey začala hustit co všechno je na něm 'boží' a já jsem prostě vypla. Naučila jsem se to kvůli bráchovi, škole a mým zamilovaným kamarádkám. O chvíli později jsme se přesunuli do nějaké vedlejší místnosti a když jsme pak vycházeli, Mickey vyděla jak její 'miláček' odchází se svojí skupinou pryč. Pak nám dali učitelé chvíli pauzu ale když jsme měli odejít, Mickey se nechtělo do toho mrazu tam venku a odmítala vstát. ,,Mickey dělěj, už musíme jít." Pověděla jsem jí dost mrzutě, protože tahat se mi jí fakt nechtělo. Ale pak mě to napadlo. ,,Mickey, pojď za tím boloňďáčkem! Už na tebe čeká!" V tu chvíli jí v očích začalo jiskřit a rozběhla se ke dveřím. Ach jo. Já sem tak šikovná. No... nikdo vás přece nepochválí tak dobře jako vy sami ne? (:-D) Když jsem vyšla i já, čekala mě smrt. Bloňďáček nikde a Mickey k smrti naštvaná. Vběhla jsem do nejbližší budovy ale jak jsem se ozhlížela, neviděla jsem na cestu a zakopla o práh domu. Ale v poslední chvíli mě zachytil ruce tvůrce mých dnešních problémů. ,,Promiň a ehm... děkuju." Poděkovala jsem a vstala z jeho pohodlné hrudi. ,,Kam si běžela?" Zeptal se mě. ,,Hmm... vlastně ani nevím. Ale hlavně pryč od mojí kamarádky která mě chce momentálně zabít." Nevině jsem se usmála. ,,Tak to bychom měli udělat něco aby se tak nestalo. Bylo by tě škoda." Dořekl a vydali jsme se někam směrem ke Starbucksu, jen pro moje bezpečí. Jak jinak. ,,Proč tě chce vlastně zabít?" Zeptal se mě, když nám oboum přinesly caramelové latte. ,,No, byly jsme ve Vladislavském sále a ona si tě vyhlídla a prohlásila tě za nejhezčího kluka v místnosti, vlastně v sále. No ale když vaše skupinka pak odešla, my se vydali ještě na nějakou obchůzku a pak nám dali pauzu. Když skončila, měli jsme jít pryč, jenže Mickey se nechtělo do toho mrazu a za další nudnou povídkou naší průvodkyně a tak tam zůstala sedět a já ji nemohla dostat pryč. Pak mě napadlo, že když řeknu že si venku, už konečně vstane. A tak se i stalo, jenže když zjistila že tam nejsi, naštvala se a... dál už to znáš." Dopověděla jsem mu to a věnovala mu dnes už několikátý úsměv. V tom mi ovšem zazvonil mobil.

,,Haló?"
,,Kde si?"
,,Ve Sta... totiž zasekla sem se v galerii. Však mě znáš. Kde si?"
,,U hlavní brány."
,,Dobře. Za chvíli tam sem."

Řekla jsem a típla to. ,,Promiň... ehm... ani nevím jak se jmenuješ." Rozpačitě jsem se usmála. ,,Luke. Na, tady sem ti napsal svoje číslo." Daroval mi další z jeho okouzlujících úsměvů. ,,Děkuju. Počkej. Prozvoním tě." Vytočila jsem jeho číslo a on si mě uložil. ,,Děkuju. Zavolám ti." Zavolal na mě když už jsem vycházela z kavárny. O chvíli později už jsem stála před, teď už naštěstí méně nasupenou Mickey. Sladce jsem se na ní usmála a naštěstí už jsme šli k tramvaji. Kdybysme ho totiž ještě jednou potkali, asi by to u Mickey neprošlo. ,,Tak co se ti na tom výletě líbilo nejvíc?" Nahodila jsem protože mě to ticho přestávalo bavit. ,,Jasně že ten bloňďáček." Řekla a zasněně se usmála. ,,Škoda že už se nikdy neuvidíte, co?" ,,To jo." ,,Asi na něj nemáš číslo, co?" Zeptala se s velkou nadsázkou v hlase a nakonec se zasmála. ,,Ehm... ne." Jakmile jsem to dořekla, začal mi zvonit mobil a tak sem ho vytáhla a chtěla ho přijmout jenže když sem uviděla kdo mi volá, hodila jsem po Mickey omluvný pohled a odešla do přední části tramvaje aby mě neslyšela. Abyste chápali, volal mi její expřítel. Byl super ale vysvětlovat Mickey to nebudu. Už sem to zkoušela a nic dobrýho z toho nevzešlo. Týden se mnou nemluvila. No, když jsem byla dost daleko, zvedla jsem to.

,,Haló?"
,,Ahoj!"
,,Adame?"
,,Ano?"
,,Ahoj!"
,,Proč voláš?"
,,Jenom jsem se chtěl zeptat jestli bys někdy nešla se mnou na kafe. Třeba."
,,Jo. Moc ráda. Už jsme se dlouho neviděli."
,,No jo no. Máš pravdu."
,,Hmm... A kdy máš čas?"
,,Vlastně kdykoli kromě pondělků."
,,Super! Tak zejtra?"
,,Uf... tak jo."
,,Ve tři ve Strbucksu?"
,,Jo. A promiň už musím končit, blíží se Mickey."
,,Chápu. Babička?"
,,Si zlato. Uzdrav se babi."

,,Kdo to byl?" Zeptala se podezřívavě. ,,Babi." Odpověděla jsem jednoduše. ,,Aha."

*Druhý den*
*Ve Starbucksu*

,,Ahoj!" Zavolala jsem hned od dveří. ,,Ahoj. Už jsem ti objednal tvoje oblíbený latte." Usmál se na mě a vstal aby mě objal. Znovu cítit jeho krásnou vůni bylo povznášející. Potom mi odtáhl židli abych se mohla posadit a potom se posadil i on. Tohle byl jeden z mnoha důvodů proč jsem ho měla ráda. Byl galantní. ,,Tak o čem si to chtěl mluvit?" Když jsem se zeptala, zatvářil se jako před popravou. ,,Dobře. Řeknu ti to. Ale pod podmínkou že mě necháš domluvit a až pak na mě začneš křičet. Jo?" Jen jsem zamateně přikývla a on začal. ,,No... nedávno jsem viděl na zastávce Mickey, jak nastupuje do autobusu a... chci jí zase zpátky. No ale došlo mi že tentokrát to nebude tak lehký jako minule. Že prostě jen víkend v Paříži nestačí a tak... jsem zavolal strejdovi a řekl mu o lístky 1D, zaplatil VIP letenku do anglie a ubytoval nás u strejdy." ,,To s tím strejdou není tak strašný." Usoudila jsem. ,,Ups... tobě to asi jen nedošlo... jmenuju se Adam Robie Sheeran. Sheeran. Už ti to došlo?" ... ,,Hm... to hodně vysvětluje. Ale jinak... k tomu všemu..." Už jsem se nadechovala že něco řeknu ale cinkla mi smska

Luke: Ahoj, nechtěla bys jít se mnou nakupovat? Jsem na Andělu. Vím že se moc neznámé ale... není načase se poznat? ;)

Já: Dobře. Za dvacet minut jsem u hlavního vchodu. :)

,,Máš štěstí Adame. Mám dobrou náladu takže přeskočím tu část kdy ti vyčítáno že zase tolik utrácíš a přijdu rovnou k tý kdy tě obímám za to že si tak sladkej." Řekla jsem, vstala a obejmula ho. ,,Víš..." Zašeptal mi do ucha. ,,Jedna letenka je i pro tebe." Začala jsem jemně pištět. ,,Už jsem ti říkala že tě miluju?" ,,Jo. Vždycky když něco chceš a já to udělám." Společně jsme se zasmáli. ,,Hele, už budu muset jít. Mám sraz se... těžko říct s kým na Andělu." ,,Jé, super. Já taky. Tak můžem jet spolu. Chceš dovést?" ,,Budu moc ráda. Díky." Nasedli jsme tedy do Adamova velkého tyrkisového BMW a za pár chvil už jsme stáli u vchodu do centra. ,,Tak, kdepak ho máš?" Zeptala jsem se Adama. ,,Hm... támhle je." Řekl a ukázal směrem k Lukovi kterého jsem právě zaznamenala u jedněch dveří. ,,Já taky." Usmála jsem se a vydali jsme se s Adamem tím směrem. ,,Ahoj Luku." Pozdravila jsem ho a on mě obejmul. Eh... tak dobře. Stejně jsem to chtěla udělat. ,,Luku!" Zvolal Adam a obejmuli se taky. Počkat... co? ,,Vy se znáte?" Zeptal se trochu udiveně ale pořát usměvavě Adam. Oba jsme přikývli. ,,Už se známe... jé už je to víc jak dvacetčtyři hodin! Máme výročí." Řekl Luk a oba jsme se zasmáli. ,,Tak jo... jinak... Luku, tohle je moje kamarádka... úžasná kamarádka Lily a Lily, tohle je můj bratranec Luk. A jak to tak vypadá, jdeme spolu nakupovat." Všichni jsme si vyměnili úsměvy a vydali se do obchoďáku.

Prošli jsme spoustu obchodů, pomohla jsem klukům vybrat snad celej novej šatník a teď momentálně sedíme v costa coffe a necháváme svoje nohy odpočinout. Adam se napil svého latte které s vykulenýma očima plnýma zloby vyprsknul na Luka. Otočila jsem se tím směrem kterým se díval a uviděla... fuj, chce se mi zvracet. Mickey jak se líbá s klukem naší kamarádky Linzi. Po Adamově vysvětlení Lukovi, co je zač jsme všichni vstali a šli směrem k nim. Kluci odtáhli Joshulu a já se chystala vážně si promluvit s Mickey.

,,Co sis myslela že děláš?!" Začala jsem na ní křičet. ,,Víš co? Tobě to může bejt úplně jedno.A víš proč?" ,,Ne to teda vážně nevím! Ale ty mě taky vůbec nemusíš zajímat! Mě jde o to že ses tady ještě před chvilkou líbala s klukem se kterým chodí Linzi!" Už se nadechovala že něco řekne ale já jsem jí nenechala. ,,Víš... já tě vždycky před každým hájila, protože si většina lidí myslí že spolu chodíte, ale já je vždycky ujišťovala že to není pravda. A víš co je tohle?" Zeptala jsem se. Ale tohle bylo spíš řečnické. Ona ale i přesto záporně zakroutila hlavou. Trochu jsem si povytáhla výstřih aby viděla jizvu. ,,Tohle... tohle mi udělala Amber, když ještě chodila s Joshulou a viděla jak mu skáčeš na záda a jak ho to baví. A ty... ty která mi vždycky tvrdíš že se ti nelíbí, ty která obdivuješ kluka kterej je sladkej a všichni tajně doufaj že i nevinej což není pravda, ty která posloucháš Don't a lituješ při tom Eda (Song je o Ellie Goulding, která Eda prej podvedla s Nialem) A co právě teď děláš? Totéž. Líbáš se s klukem svý kamarádky. Sakra probuď se už! Nebo tě to jednou bude mrzet..." Řekla jsem. Na začátku jsem na ní křičela... ale ke konci... měla jsem pocit že jsem hrozná. S očima plnýma slz jsem se vrátila do Costa Coffe, zaplatila a běžela pryč. ,,Lily!" Zakřičel na mě známí hlas, ale ne ten který jsem chtěla slyšet. Prudce jsem se otočila a Adam i Luk mě obejmuli. Propukla jsem v pláč a oni mě jen držely v krásném objetí, nic víc jsem nepotřebovala. ,,Zlatíčko? Nechceš dneska spát u nás?" Jemně jsem přikývla a vydali jsme se k autu ve kterém jsem později usnula. Nesnáším když na někoho křičím.

Ráno jsem se vzbudila za Adamového křiku. A pak jsem zachytila kousek rozhovoru. ,,Nekřič! Vzbudíš Lily." ,,Promiň. Já vím." ,,Ten včerejšek byl... krásnej." Vytřeštila jsem oči ale pak Luke ještě pokračoval. Má štěstí. ,,Až na ten konec, samozřejmě." ,,Víš... bylo divný vidět Lily zklamanou. Ona si i na tom nejhorším najde něco hezkýho ale... mám pocit že tohle bylo na ní moc. Nikdy jsem ji neviděl v očích tolik zklamání a navíc... ona strašně nesnáší když někdo křičí." ,,Tak to je pravda." Dodala jsem, když jsem šla po schodech směrem do kuchyně. Všichni jsme si popřáli dobré ráno, nasnídali se a... dali si maraton komedií. A musím přiznat že tak hezky strávený den už jsem dlouho nezažila. Celý den... až na pár chvilek se mi podařilo přestat myslet na... ehm... včerejšek.

,,Lily?" Vyrušil mě z mého přemítání Lukův hlas. ,,Ano?" Odvrátila jsem hlavu od stěny a usmála jsem se na něj. ,,Adam kouká zařaženě do zdi, jeho mobil leží na zemi těsně pod zdí a je rozflákanej. A Adamovi tečou slzy po tvářích ale mám pocit že to ani nevnímá." Zhrozila jsem se nad Lukovím popisem Adama a rozběhla se směrem k jeho pokoji... a... Luke měl pravdu. Pomalu jsem za sebou zavřela dveře a došla až na postel na které seděl. ,,Adame... Co se stalo?" Nereagoval. ,,Mickey?" Při tomhle slově se jemně otřásl a zhroutil se mi v objetí. ,,O...o...ona... já... m-m-my" ,,Ššššššššš....... klid. Neboj. Budete spolu. Ona si každou chvíli uvědomí jakou chybu udělala a přijde se omluvit. Ona není tak blbá jak se občas chová." Při poslední větě se Adam trochu ušklíbl. Jo, bylo to tak. Někdy prostě dělala strašný blbosti. Ale všichni jsme jí i přes to měli moc rádi. Někteří, kteří mě momentálně objímali jí dokonce milovali. Nebo se tak aspoň chovali. ,,Ale... mě není líto toho že není se mnou." Vyvedl mě z omylu Adam. ,,Aha." Řekla jsem. ,,A pročpak ses mi tady teda zhroutil?" Nejdřív se podíval jinam ale pak řekl... ,,Protože přes to všechno co ste pro sebe do nedávna dělaly. A hlavně teda ty, mi napsala že přátelství je jen takovej neduležitej přechodnej bod před láskou." Pusa se mi samovolně pootevřela a já se dostala do podobného stavu jako Adam před chvílí. Až na ten mobil. Jak tohle mohla napsat?! Ale pak mi došlo že tohle by Mickey při plným vědomí nenapsala. ,,Opustil jí." Řekla jsem celkem v klidu. Ale pak, když jsem si vzpomněla, co dělala minule, prudce jsem vstala a běžela ke dveřím. Vzala jsem si kabát a vyběhla ven. Když jsem ovšem šlápla v položkách do kaluže. Zastavila jsem se, otočila se a podívala se na Adama stojícího u dveří v jedný ruce s klíčkama od auta a v druhý moje botičky. Usmála jsem se na něj, on přišel ke mě, podal mi boty a klíčky. Nazula jsem si je a pohlédla na klíčky, abych zjistila od kterého auta jsou. Adamovo tyrkisové ferrari. Pozvedla jsem obočí. Nikdy by mě nenapadlo že mi ho půjčí. Obvzlášť když ví jak řídím.

Když jsme přijeli k domů Mickey, bylo zamčeno. Vytáhla jsem teda klíč z pod rohožky, odemkla jsem a spolu s Adamem jsme vešli. Zděsila jsem se. Všude bylo pohlazené oblečení. ,,Mickey!" Zavolala jsem do prostoru. Prošla jsem kuchyň, obývák a vlastně celé přízemí, ale nikde nebyla. Vyšla jsem do patra. Otevřela jsem dveře do pokoje, v očekávání že tam najdu sladce spící Mickey. No, nestalo se tak. Přešla jsem k rozházené posteli. Chvíli na ní jen koukala ale pak mě ten nepořádek naštval a já nejdřív chtěla dát pryč peřiny abych mohla natřepat polštáře a uhladit prostěradlo. Dala jsem tedy peřiny na křeslo kousek od postele. Zkoukla jsem postel a oči se mi zastavili na bílé skvrně uprostřed. Zhluboka jsem se nadechla a zařvala na celej barák. ,,MICKEY!!!" Nikdo se neozýval. Dostala jsem strach. Došla jsem k ní do koupelny ale když jsem uviděla co se tam stalo, zkameněla jsem. Ale když jsem si po pár vteřinách uvědomila že tohle není to co by měl člověk dělat, když uvidí kamarádku které z ruky teče pramen krve. Vytáhla jsem mobil a vytočila číslo na záchranku. ,,Haló?" ,,Tady Lily Bright. Potřebuju záchranku na Frozen street 26. Moje kamarádka se řezala a teď tady leží v bezvědomí." ,,Dobře. Hned tam budou. Zatím vás budu navigovat co máte dělat."

*V nemocnici*

Přikráčel k nám mladý doktor. ,,Vy jste od slečny Green?" Jemně jsem prikývla. ,,My jsme její kamarádi. Já jsem Lily a tohle je Adam." ,,Dobře. Já jsem doktor Flash. Těší mě. Vaše kamarádka ztratila dost krve. Sice si jí tu chvíli necháme, jen pro jistotu,ale bude v pořádku. Chcete se za ní jít podívat?" ,,Oba jsme kývli, poděkovali a potom co nám řekl číslo pokoje, tak jsme se vydali za ní. Bez zaklepání jsem vešla do pokoje, doběhla k posteli a obejmula Mickey. ,,Jsem tak ráda že jsi v pořádku. Víš jak jsi mě vyděsila? Ale všechno bude dobrý." Mumlala jsem jí do vlasů a snažila se tišit její pláč. ,,Neplakej. To je dobrý." ,,Ale jak to že na mě nejsi naštvaná? Za posledních 48 hodin jsem udělala největší blbosti ve svým životě." Zeptala se. ,,Každej občas udělá nějakou chybu. Dobře. Hodně chyb za málo času. Ale víš... já jsem prostě anděl." Zasmála jsem se. ,,My víme." Řekli Adam s Mickey naráz a o chvíli později už jsem se krčila uprostřed objetí. Viděla jsem jak se Mickey trochu ušklíbla, když si uvědomila že objímá svého ex. O-o trapas. (pozn. au. za tohle se omlouvám ale... já musela:D) Zato Adam se tvářil nadmíru spokojeně.

Druhého dne ráno jsme si jeli vyzvednout Mickey z nemocnice. Doktor říkal že protože nenastaly žádné komplikace a že už vypadá dobře tak že může jít.

Když jsme přijely, Mickey už na nás v pokoji čekala. Adam jí odnesl tašku a my s Lukem jsme si s ní začali povídat. Celou cestu jsme se smáli a nálada byla celá taková uvolněná. Na povrchu. Uvnitř nás všechny zžírala jedna prostá otázka, na kterou jsme se ovšem báli zeptat. Jak tak o tom přemýšlím, my se nebáli tolik té otázky, jako odpovědi. Obzvlášť po tom co jsme s Adamem viděli její dům. ,,Máme pro tebe překvapení." Nahodil Luke když jsme zajížděli k naší/kluků příjezdovou cestu. ,,Vážně?" Zeptala se nadšeně Mickey. ,,Vážně?" Zeptala jsem se tentokrát já a tónem 'Já o ničem nevím. Takže jestli jste něco nachystali, přidám se.' Luke na mě mrknul, jako bych měla vědět o co jde a usmál se. Dobře. Jsem zmatená. Adam zaparkoval a my všichni jsme se vavalili ven. ,,Takže... Mickey a Lily, vy zůstanete tady a počkáte než pro vás přijdeme a já a Luke půjdeme nahoru a strčímě tamto do tamtoho a pak to přivážeme na tamto aby se to neztratilo. Pak ještě dáme tamto do tamtoho a přijdeme pro vás." Oh... aha. To bude nějaký super překvapení. Když Adam s Lukem zmizeli ve dveřích, já a Mickey jsme si sedli na kožený gauč v předsíni a čekali kdy se jeden z kluků zase objeví ve dveřích s tím že už můžeme dovnitř. Tahle chvíle byla zvláštní. Najednou jsme si neměli o čem povídat. Jen jsme tam seděly a dívaly se na zeď před námi. Já nevím... mohla jsem začít a něco říct ale... už toho mám dost. Vždycky se omlouvám já, vždycky jí zachraňuju já.... vždycky za to podle ní můžu já. Ať se i ona občas trochu snaží. Přátelství má být vyrovnané... ale tohle opravdu není. Občas se mi zdá že se tomu ani nedá říkat přátelství. Nemám tušení jak zvládnu ten koncert. A pak mi to došlo. To překvapení je koncert! Zeširoka jsem se usmála. Ten úsměv prozářil celou místnost a Mickey se na mě usmála. Sice trochu nejistě a váhavě, ale usmála. Sice je smutné že dvě dobré kamarádky nemají o čem mluvit, nebo spíš nechějí, ale v tuhle chvíli jsem byla rozzářená svým objevem a všechno ostatní mi bylo jedno. O chvíli později vešel do dveří Luke a řekl, že už můžeme dovnitř. Když pustil do dveří Mickey, zeptal se mě potichu: ,,Tak už ti to došlo?" Jen jsem nadšeně přikývla a hopkala za Mickey do obýváku. ,,Ták... pro naší krásnou, milou, úžasnou..." Ach ty jeho 'balící' kecy mě tak štvou ale... je sladkej. ,,Koupil jsem nám..." Větu nedořekl a jen podal Mickey obálku. Ona se na něj nechápavě podívala, ale obálku si vzala. Začala jí otvírat a když uviděla co dostala, nejdřív vypískla ale pak zvážněla a začala vášnivě líbat Adama. Ten vypadal nejdřív šokovaně, ale pak se s radostí zapojil. ,,Hmmm..." Povdechly jsme si zasněně s Lukem. ,,Sou sladký ale... fuj." Dala jsem znát svoje mírné znechucení. ,,Jo. A... jo." Řekll Luke, přičemž to první jo bylo zasněné a druhé znechucené. Jako u mě. ,,Ale... já chci taky." Zakňourala jsem. Na tohle mi Luke odpověděl jen tím že si mě přitulil k hrudi a položil si hlavu na moje rameno. Blaženě jsem vydechla a užívala si to. A tak jsme tam na ně koukali. Ale pak Adam začal Mickey sundavat triko. ,,Ehm... myslím že bychom měli..." ,,Jo." Řekli jsme si s Lukem a zmizeli z jejich vily. ,,Jedeme ke mě?" Zeptala jsem se ale byla to spíš řečnická otázka, protože vlastně nebylo kam jinam jít. ,,No vlastně... koupil jsem si novej byt, abych nerušil Adama při..." Nedokončil větu a začal zuřivě máchat rukama směrem k vile. ,,Chápu." Dodala jsem mezi mým nedávno vypuklím smíchem. ,,No a potřebuješ...?" Zeptala jsem se po chvíli, když jsem se přestala smát. ,,No... Adam mi řekl že studuješ design...a já taky... tak... jestli bys mi ho nechtěla pomoct zařídit." Jakmile to dořekl vyvalila jsem oči a začala poskakovat na místě. ,,Vážně? To bude super!" Řekla jsem nadšeně. On se smíchem přikývl a řekl. ,,Tak se půjdeme podívat na ten byt?" Přikývla jsem a odjeli jsme k němu. Celý následující den jsme se zabívali tím, kde co bude. Náš den probíhal asi takhle: nápad-hádka kvůli nápadu-usmiřování kvůli hádce kvůli nápadu- hádka a zase dokola. Ale nakonec jsme si to užili. Kolem 4 hodiny jsme s Lukem usoudili že bychom si mohli zbalit, když už zítra jedeme. Nejdřív já pomohla zbalit jemu a pak jsme jeli ke mě a zabalili zase moje věci. Když jsme měli všechno hotové, bylo 6 hodin a tak jsme se zavolali Adamovi a Mickey jestli už 'skončili'. Vytočila jsem číslo Adama. Chvíli to zvonilo a pak to někdo zvedl. Ale jelikož jsme s Lukem slyšeli jen vzdychy, zase jsem zavěsila. Zbytek večera jsme si s Lukem jen povídali o tom jak se těšíme do Londýna a o podobných věcech. Nakonec jsme oba usnuli na gauči ve společném objetí.

Ráno jsem se probudila ve své posteli, ovšem s rozlámaným krkem z pohovky. Vstala jsem a zamířila do kuchyně, kde na mě čekal Luke, který smažil palačinky. ,,Dobré ráno" Pozdravila jsem ho. ,,Dobré. Jak si se vyspala?" Zeptal se, věnoval mi úsměv, odsunul mi židli abych se mohla posadit a postavil přede mě kopu palačinek s marmeládou, ovocem, šlehačkou a čokoládou. Když viděl jak se mi rozsvítili oči usmál se na mě. ,,Děkujůůů!!!" Pěkně jsem poděkovala a bez dalších zbytečných keců jsem se pustila do toho skvěle vypadajícího uměleckého díla. Když jsme dojedli, šla jsem se obléct do tmavých pohodlných džín a volného trička. Vzala jsem si kufr z pokoje a odstěhovala ho na chodbu kde už stál Luke a čekal na mě. ,,Můžeme?" Zeptal se. ,,Jo." Řekla jsem a když jsme vycházeli ze dveří, společně jsme si zařvali ,,Jedeme do Londýna!" Zasmáli jsme se sami sobě a sešli k Lukovu autu, kterým jsme přijeli až k jejich/naší vile. Jejich/naší jednoduše proto, že u nich jsem prakticky pořát, mám tam i vlastní pokoj ale můj byteček je prostě můj byteček. Přišli jsme ke dveřím a já otevřela. Adam a Mickey běhali po domě a různě na sebe pokřikovali, protože ještě neměli zbaleno- přesně podle mých očekávání. ,,Ahoj!" Zakřičela jsem do vily. V tu chvíli se oba zastavily. ,,Ahoj!" Skoro zakřičel radostí Adam a oba nás obejmul. ,,Ahoj" Pípla Mickey a nevině a trochu vystrašeně se na nás podívala. Co jí je? ,,Jděte se posadit do obýváku. Hned tam budem." ,,Dobře. Kde jsou ovladače?" ,,Co?" ,,No kde jsou ovladače. Chci si pustit film." ,,Ale vždyť ho nedokoukáš." ,,Myslíš?" ,,Jo." ,,Už sis vytáhnul kufr z šatny?" ,,Ne ale.." ,,Tak vidíš. Kde jsou?" ,,Pod televizí." Řekl Adam rezignovaně a odešel někam pryč. Posadila jsem se teda s Lukem do obýváku a pustili si 'Moje krásná čarodějka' Po tom co film skončil a Mickey s Adamem se pořát ještě neobjevily, jsem se rozhodla pro další film. Když začínal, vběhl do obýváku Adam s vítězným úsměvem na tváři. ,,Vidíš. Teprve začíná." ,,Jo, ale tohle je už druhej." Řekla jsem naprosto neutrálně. Adamovi jeho vítězný úsměv spadnul a nahradil ho poražený. Pár minut jsme pak ještě čekali na Mickey. Když dorazla, táhla za sebou 'jen' dva kufry a tašku přes rameno. Já jsem jen protočila očima a zavelela k odchodu. ,,Já budu řídit!" Vykřikla jsem a hnala se k tyrkisovému BMW. ,,NE!" Zakřičeli na mě všichni tři ,,Lily, vrať mi ty klíčky." Řekl Adam bez jakéhokoliv citu. ,,Ale proooč?" Ptala jsem se jako malé dítě, které musí vrátit hračku kterou chce do regálu v obchodě. Na tohle Adam nic neřekl, jen natáhl ruku a já rezignovaně přišla k němu a podala mu je. ,,Promiň ale... na to abych ti je půjčil mám svůj život moc rád a navíc... chci aby se mojí přítelkyni splni sen." Řekl zasněně a přitáhl si k sobě Mickey za pas. Já jen protočila oči, plácla se do čela, nastoupila do auta přičemž jsem pořádně třískla dveřmi abych Adama naštvala. Cesta na letiště probíhala celkem v klidu. Já a Adam jsme se hádali a Luke s Mickey poslochali rádio. Prostě nic neobvyklého. Když jsme vystoupili na parkovišti, kluci nám vzali kufry a všichni čtyři jsme se vydali k terminálu. ,,Mickey! Jdeš špatným směrem!" S otázkou v očích jsem se podívala na Adama. ,,Co? Ne. Jdu na terminál 2. Odlety a přílety mimo schengenský prostor." Adam se usmál ale řekl ,,Ano, ale ne pro soukromá letadla." Pozvedla jsem obočí. Jako vážně? Já už vážně nevím. Nevím kde ty peníze bere. A když tak nad tím přemýšlím... asi to radši nechci vědět. Vydali jsme se teda k terminálu 1, nastoupili do... ani se mi nechce věřit že... soukromého letadla. Bylo to tu krásné. Kožené sedačky pro každého jeden stevard, kapitán si s námi před odletem pokecal... proč ne. Celý let jsem poslouchala 1D a těšila se na to až je všechny uvidím. Když jsme přistáli, Adam nás dovedl k velké černé limuzíně před kterou čekal... no světě div se... Adamův a Lukův strejda... Ed Sheeran. Všechny nás poobímal a pak jsme v limuzíně vedli závažnou konverzaci o tom, co si dáme k večeři. Nakonec jsme se rozhodli pro pizzu. Já jsem si dala Hawai, Adam a Luke šunkovou a Mickey jak jinak než vegetariánskou. A ano... Ed si dal Hawaii se mnou... napůl. Byl moc milý... a no... krásně voněl. Awww...

Když jsme přijeli k Edovi domů, posadili jsme se do obýváku a začali si povídat o všem možném. Najednou někdo zazvonil. Chvíli jsem čekala jestli se někdo zvedne a půjde otevřít, ale nikdo se k tomu neměl a tak jsem vstala já. Cestou ke dveřím jsem si vzala z kabelky peněženku, protože jsem předpokládala že to bude poslíček s pizzou, no mýlila jsem se. Když jsem totiž otevřela dveře, za nimi stál někdo, koho bych tam v životě  nečekala. Úsměv se kterým jsem otevírala dveře mi ztuhl. ,,No... jak tak koukám Edův synovec má vážně dobrej vkus. Asi po mě." Pronesl Harry. Já jsem jen povytáhla obočí. ,,Tak to vážně nevím. Já totiž nejsem Adamova přítelkyně. Jen jeho kamarádka. Lily. A upřímně... jsem za to ráda." ,,To jsem rád. Nerad totiž přebírám holky příbuznejch mých kamarádů." Řekl Harry a my všichni mu věnovali zvláštní pohledy. ,,Co? Vždyť jsem nic... já to řekl nahlas?" Zeptal se s obavami v hlase. Všichni jsme jen prikývli a on se hned začal omlouvat. ,,Promiň. Já... promiň." ,,A za co se mi omlouváš? Když to vezmu kolem a kolem... bylo to hezký." Řekla jsem a usmála se. ,,Tak... ehm... no... kluci?" Zeptal se jich zmateně. ,,Harry chtěl říct že... ehm... asi že si hezká, jak jsem to tak pochopil. A omlouvám se za něj. On nejdřív mluví a pak až...nic. On prostě jen mluví. Jinak... já jsem Niall a tohle jsou Liam, Zayn, Louis a náš milý nemyslící a roztomilý Harry. I když všem nám je jasný že nejroztomilejší jsem tady já." Řekl a mrknul na mě. Já se smíchem přikývla a rukou jim naznačila aby šli dál. Všichni se zuli ale já je dál než na chodbu nepustila. Ne pře varováním. ,,Ehm... ještě než tam vejdete... moje kamarádka, ta o které si Harry myslel že jsem já... asi na vás bude mít stejnou reakci jako většina ostatních tak... bacha na uši." Upozornila jsem je a s čistým svědomím jsem je pustila dovnitř. A přesně podle mých předpokladů se Mickey rozpištěla a okamžitě vběhla do náruče Niallovi. Jejímu nejoblíbenějšímu členovi 1D. Přičemž na Adamovi bylo znát jako moc mu to vadí. Byl strašně žárlivý. Už už se nadechoval aby něco řekl ale pak se podíval na mě a já zakroutila hlavou. Nic se přece nemůže stát... Jenže tahle věta se jí stala osudnou. Byla to jediná věc kterou si byla skoro na 100% jistá a... byla to lež ... Když Mickey všechny dopoobímala a dokonce se i trošku uklidnila jsme si začali povídat. Nejdřív jsme probírali to jaké to je v Česku, potom výhody a nevýhody toho, být slavný a nakonec jsme skončili u filmu. Okolo mě seděl z jedné strany Ed a z druhé Harry. Vedle něj seděli Louis s Liamem a Zaynem. Načež před námi, pod gaučem seděli: předemnou Luke, vedle něho Adam, Mickey a nakonec Niall. Nakonec skoro všichni usnuli, až na mě a Louise. Ale ti co spali vypadali rozkošně. Ed si položil hlavu o moje rameno, zatímco Harry měl svou hlavu položenou na mém klíně. Liam a Zayn si na sobě navzájem ustlali stejně tak jako Luke s Adamem. Mickey spala spokojeně na Niallově hrudi a on se jen usmíval. Po zhodnocení situace, která vypadala asi tak že ať bych chtěla jakkoli tak nevstanu aniž bych probudila Eda nebo Harryho jsem se rozhodla že to nebudu řešit a prostě jsem tam usnula, stejně jako Louis.

Druhého dne ráno jsem se probudila vedle Harryho na posteli. Sakra jak to dělám že vždycky když usnu na gauči, vzbudím se v posteli? ,,Dobré ráno." Ozval se Harry vedle mě. ,,Dobré." Pozdravila jsem i já jeho a věnovala mu úsměv. ,,Co jsme dělali v noci že jsme spolu na jedné posteli?" Zeptal se Harry. ,,Nic." Řekla jsem mu popravdě. ,,Škoda." Zašeptal. Myslím že jsem to neměla slyšet. Tak jsem jen pokrčila rameny a lehla si zpět do postele. ,,Ještě se ti nechce pryč co?" Jen jsem zavrtěla záporně hlavou. ,,A můžu se přidat k tvému nicnedělání?" Zeptal se. ,,Můžeš. Když ovšem někoho zavoláš aby nám přinesl snídani. Nechce se mi vstávat ale mám hlad." Jen přikývl, vzal si telefon a vytočil něčí číslo. ,,Haló?... Ne... Přineseš nám snídani?... Mě a Lily... Ne!... Dobře. Díky." Dořekl a zavěsil. ,,Za chvíli tu bude." Oznámil mi a usmál se. ,,Dobře." ,,Můžu se tě na něco zeptat?" ,,Jasně." ,,Dobře. Proč jste vlastně tady?" ,,No... Adam... on chtěl... chtěl zase chodit s Mickey a tak... koupil letenky, lístky, zařídil všechno u Eda aby si Mickey zase získal a myslím že do tý chvíle než uviděla Nialla se mu to dařilo." Harry přikývl. ,,A ty a Luke?" ,,Jak to myslíš?" ,,No... jestli spolu chodíte... nebo třeba jen kamarádi s výhodama?" Zeptal se a já se začala smát. Načež se na mě Harry nechápavě podíval. Závažněla jsem. ,,Ne. Nic takovýho. Je to Mickeyin 'náhradník'. Je mi ho strašně líto ale... ne. Mickey by mě zabila." ,,Oh... chudáčku... uf... chudáček Luke. Vypadá že je super." ,,Jo. To on je." ,,Ale ty víc." Řekl Harry a začal se ke mě přibližovat. Naše rty byli už jen pár centimetrů od sebe když v tom se ozvalo: ,,JAK SI MOHLA!!!!?!!!!!" A hned nato obrovská rána. Trhla jsem sebou a rozběhla se za strůjcem toho křiku. Za Adamem. Běžel že schodů, pryč z domu. Cestou jsem potkala plačícího Louise. Plakal nad snídaní co nám nesl, do které Adam vrazil a která momentálně ležela na zemi. ,,Klid Louisi. Ona věděla že si jí udělal s láskou." ,,Myslíš? " Zeptal se usmrkaně., ,Já to vím." Řekla jsem a láskyplně ho objala. Když se vyplakal, věděla jsem že teď už nemá cenu běhat za Adamem a tak jsem šla místo za ním, k pokoji Mickey. Když jsem vešla, pochopila jsem to všechno. Niall s Mickey leželi spolu v posteli. Nejdřív jsem se zasmála nad jeho žárlivostí ale pak, když jsem si všimla že narozdíl ode mě a Harryho probuzení, v posteli leželi Niall s Mickey nazí. ,,No to si ze mě děláte..." ,,Není to tak jak to vypadá." Řekla Mickey. ,,Ne? A jak teda? " Zeptala jsem se jich naštvaně. Na tohle neměli odpověď. Zklamaně jsem si je přeměřila pohledem a odešla. Moje nohy mě zavedli k nedalekému Starbucksu. Dala jsem si latte a posadila se k oknu. Rozhlížela jsem se po kavárně a v jednom tmavém rohu jsem zahlédla povědomou plačící osobu. S povzdechem jsem vstala a šla si sednout k němu. Seděl zoufale na židli a v ruce držel... oh... panebože. ,,To... to bude dobrý. Ona to... nemyslela to zle. Dáte se zase dohromady a všechno bude dobrý." Šeptala jsem mu do ucha při objetí do kterého jsem ho vtáhla. ,,Ne. Nebude. Já... já si ji chtěl vzít a... ona se vyspí s tím... s tím... s ním." Bože. Tohle se jen tak nevyřeší. ,,Víš... ty si byla vždycky tak hodná ale já měl rád vždycky jen ji. Asi to bylo špatný. Takže... možná bych konečně měl udělat správnou věc." Řekl a klekl si přede mě. ,,Lily... vezmeš..." ,,Ne." ,,Proč?" ,,Protože tě nemiluju a navíc. Nedělej věci který jsou správný podle ostatních. Dělej věci který jsou správný podle tebe. A ber si jen lidi které miluješ. A ne jen jako kamarády. Teď vstaň a běžte si to s Mickey vyříkat." Dořekla jsem, vytáhla ho na nohy a dotáhla do domu. Všichni se mi klidili z cesty a já odvlekla Adama a Mickey do jednoho pokoje. ,,Vyříkekte si to. Bez uplácení a tím myslím i sex!" Pohrozila jsem jim a šla si sednout na pohovku. Ufff. Kluci mi donesli snídani a já jí celou, až do posledního drobečku snědla. Najednou klaply dveře a z nich vyšli usmíření Adam s Mickey. Ale něco na nich bylo jinak. ,,Co se stalo?" Zeptala jsem se jich podezřívavě. ,,Nic. Usmířili jsme se. Jen už... už spolu nechodíme... a asi nikdy nebudeme. Ale budeme kamarádi." A to byla další lež. Od té doby co se vrátili domů do České Republiky spolu nepromluvili. Moc nás to všechny trápilo. Ale potom, co jsme se s Harrym vzali, na naší svatbě se zase viděli. Ale nic si neřekli. Oni dva ne, ale Mickey se hodně sblížila s Niallem. O tři měsíce později se vzali. Ale tohle manželství nefungovalo. Vzali se moc spontánně. Skoro vůbec se neznali a na tom taky jejich vztah ztroskotal. Sice se rozešli v dobrém ale... takhle to nikdy není. Když se s někým rozejdete, nechcete se spolu vídat i přes všechny své plané sliby kamarádům, že zůstanete přáteli. Nic z toho se nestane. Zavřete za sebou tu kapitolu života a už se nechcete vrátit zpět. Ovšem tyto rozhodnutí nejsou na nás. A tak... jednou když u nás byla Mickey, přišel mi Adam vrátit nějaké staré věci co našel a naše malá Darcy ho pustila dovnitř. Když se ti dva zase uviděli, vzplanulo v nich něco nového. Něco krásného. Možná se vám zdá že tohle je konec. Ne není. Oni žijí dál a to jak to nakonec dopadne vám už já neřeknu. Neřeknu protože nikdo neví co k sobě ti dva ve skutečnosti po celou dobu cítí. Ani oni sami si toho nejsou plně vědomi takže já... já se s vámi rozloučím. Nechci vám totiž dávat plané naděje. Ale všechno má svůj dobrý konec... i když ho na první pohled možná nevidíme...

Konec

*****

Upřímně doufám že se vám to líbilo. Je to můj vůbec nejdelší příběh. A je založen na skutečných postavách. Věnuji ho Mickey podle které Mickey vznikla. Ona ale ve skutečnosti není taková. Je lepší. A jelikož se načekala dost dlouho, je to dost dlouhé. A asi už píšu blbosti tak... mějte se hezky a snad... zase někdy příště... :*

Ili/Lily ;) :*