Můj druh mi dovolil jít na procházku, přestože mu Starší – jeho matka – radila, aby to nedělal. Pro ni jsem byla příliš slabá. Zbytečná. Její výsměšné pohledy ničily i poslední zbytky mé radosti.

Klikatá, prudká cesta vedla k mýtině, na níž se toho odehrálo až příliš.

Klečela tam dívka z mých vzpomínek, černé vlasy halily holá záda, dokonce i ňadra byla schovaná pod tímto zármutkem.

Bez dechu jsem přišla až k ní. S pochroumanou duší, bolavým srdcem, přec v těle nesouce nový život.

„Líbej mě, Luno."

Tichý výdech téměř splynul s větrem, přesto vzhlédla a povstala, aby splnila mou prosbu.

Děkuji.